|
Šla jsem chodbou, šla jsem lesem,
šla jsem palácem i vřesem,
došla k cíli cesty svojí,
kde od věků brána stojí,
na níž mně známý nápis skví se,
který snad mnohým poví více:
„Poutníku, často dojdeš ke mně.
Zda odvahu máš projít, víš.
Přivítá tě snová země.“
Tak jako vždy jsem dlouho stála,
víc přemítala, než se bála,
na místě, které časem plyne,
spíš než opačně. A žádné jiné
se jemu krásou nerovná,
snad jen zem za bránou je podobná.
„Chci projít, dejte mi znamení,
jsem připravena,
což potřebuji svolení?“
zašeptala jsem do ticha toho kraje.
Tak kdo si to se mnou hraje?
Snad ti, jenž všechno vědí
a přesto nedávají odpovědi?
Snad myšlenek vlastních stálý tok,
brání mi udělat ten jeden krok.
„Chci jen jedno vaše slovo,
či záblesk světla,
nežádám snad příliš mnoho?“
Možná je vážně pošetilé
a někomu ne právě milé,
čekat i dále vysvětlení
od těch, co lidem osud mění,
s nimi si jenom lehce hrají,
aniž se o ně zajímají.
„Nečekám dál vaše požehnání,
vždyť právě od vás vím,
že ze své vůle jsem i svou paní!“
S pokorou i pýchou v srdci
sama s vůlí a svou mocí
prošla jsem bránou lehce dál,
aniž kdokoli by svazoval
mi nohy známou tíží,
jež strachem se i srdci blíží.
„Je má prosba vyslyšena,
mám váš souhlas,
když cesta je otevřena?“
Věděla jsem, že je to ano,
neb kolem jak v časné ráno
zavál chladný vánek svěží,
tak, že mi pohnul vlasy stěží,
pošeptal mi lehce v ouška,
že projít bránou byla jen zkouška.
|