Za bránou II.: Anděle!

Neotočila jsem se už zpět,
dala se cestou ve snový svět,
se slovy díků, s novou prosbou,
ať nesetkám se s žádnou hrozbou,
svěřila jsem své nohy lehce
kamenité a prašné stezce.

„Veď mne, kam má vést má cesta,
ty snad lépe víš, než já,
jestli v pole nebo města.“

Kolik jen asi stezka vodí
od počátku v tom světě lidí?
Zda potkám brzy někoho,
či je tu jiných nemnoho?
Tak přemítala jsem ve zmatení,
než dostalo se mi vysvětlení.

Přede mnou někdo, možná duch,
šumění vody,
vítr, co rozhání slaný vzduch.

Na vysokém srázu, na útesu,
na stráni kvetoucího vřesu,
stál, tiše hleděl do dáli,
jako se vždycky dívají
plavci v očekávání bouře,
tak pozoroval tiché moře.

„Jsi-li z tohoto světa, víš,
kam dál mám jít?
Či ty mi mé otázky zodpovíš?“

Nepohnul se trochu ani,
jen stále hleděl na svítání
slunce nad mořským obzorem.
Osvětlujíce celou zem,
dotklo se slunce svojí září
i mého neznámého tváří.

„Kamenná socho, proč tu stojíš sama,
proč strážíš břehy moře,
kým ti byla ta funkce dána?“

V té chvíli už jsem věděla,
že spatřila jsem Anděla
Ač nekorunován svatozáří,
z andělských rysů v jeho tváři
zvěděla jsem víc než dost,
co mám před sebou za bytost.

„Anděle v kámen proměněný,
jaký je tvůj úděl?
Za co prokletím jsi odměněný?“

ptala jsem se, v duši žal,
smutného Anděla, jenž za trest stál,
do konce světa na stráži
na chladném mořském pobřeží,
odsouzený nevinný,
dlouhé počítal hodiny.

„Anděle, kdo ti křídla vzal?
Co chtěl?
A co ti sliboval?“

V srdci jsem náhle slyšela
zpěv nešťastného Anděla.
U jeho nohou celý den
snila jsem s ním ten těžký sen,
sen o pláči i o nadějích,
a hlavně, hlavně o Andělích.

„Musím se s tebou rozloučit,
ač nechci,
dávno už jsem měla jít.“

Pak jsem se dala stezkou zpátky,
- bránou - toho světa vrátky,
prošla jsem lehce zase zpět.
S radostí bych opouštěla ten svět,
jen kdyby mi hlavou nezněla
píseň padlého Anděla.




Fantasy a Sci-fi: Jeremiho Čítárna
© Jirka 'Jeremius' Wetter, jeremius@fantasy-scifi.net, 2000 - 2004

http://fantasy-scifi.net/citarna/