Grom - kapitola 16(Melior, opatrovník života)

Kapitola 16
Melior, opatrovník života

Tu noc Grom pociťoval pokročilejší únavu, poněvadž už po druhé v noci musel vstát a bojovat. Celý dny přec chodily a tento večer na něj padle velká únava. Když si lehal do podušek v hostinci Zlatý strom, říkal si: „ Dnes se nádherně vyspím. Bude to ničím nerušený spánek.“ Nebyl a to zapříčinilo jeho stále stoupající únavu. Otec, tedy Kram gestikuloval, přičemž něco vykládal Zangiferovi, který se snažil táhnout nosítka. Měly totiž kolečka, ale ve sněhu to bude nevídaná únava.
Stoupaly, teď je ale nezdržovali pomalý poníci a koně. Zima byla velká, ovšem Groma uklidňovala myšlenka, že ráno se počasí umoudří a bude tepleji. Vítr ustal do malé míry. A potkávali zlatokopy a trpaslíky s krumpáči, jak vycházejí do hor. Angela na nosítkách si všichni vyměnili a to Gromovi moc sil nepřidalo, spíše naopak. Šli neustále do rána, až pak Angelo prohlásil: „ Ještě míli a ocitneme se poblíž jeskyně, tam se vyspíme. Musíte být hodně unavení.“
Skutečně došli do jeskyně. Nikdo tam nebyl, ale plápolal tam oheň, což nasvědčovalo tomu, že tu někdo přespával.
„ Nemůžou nás okrást?“ zeptal se Jeremiáš.
„ Pleteš si zlatokopy se zloději. To jsou jen chudí ubožáci, kteří riskují život pro svou rodinu, však jsou takoví, kteří se staly bohatými z této práce, je jich mnoho a to láká další pokušitele, ale do hor by neměly chodit bez zkušeností a znalostech ohledně hor. Proč by nás měli okrádat. Nic nemáme a navíc nahoře je toho na stokrát více. Těch pár mečů uhlídáme, nebojte.“ Usmál se Kram. Když domluvil Grom si konečně dopřál vytoužený spánek. U ohně ke kterému si lehl bylo hodně tepla. Jeremiáš si lehl také blízko. Povídali si a představovali si co a jak to bude vypadat nahoře. Usnuli oba po debatě o tamních sněžných příšerách a dalších ohavnostech, které by je jen zdržely. Angelo, který byl kousek u nich poslouchal a občas se usmál nad jejich diskusemi.

„ Grome stávej, je hodina po poledni,“ řekl Kram a podal mu jídlo: ohřáté skopové. „ Najez se.“ Jeremiáše zbudil hned potom. Angelo, ačkoli spal v noci neodolal pokušení se vyspat zase a spal také. Sebrali svých pár švestek a šli. Angelo už prý jedl a proto ho vzali a vydali se dál. Bylo nepříjemně zataženo, avšak se občas slunce ukázalo. A podle toho usuzovali kolikátá hodina odbyla, kolikerá je. Začal se zvedat vítr.
Obloha, která pomalu začala tmavnout na zem spustila liják; liják hodný výšce hor. Blesky a hromy přes které nebylo slyšet vlastního slova. Angelo křičel: „ Nejhorší je, že nemáme další úkryt po ruce. Budeme promrzlí a až přijdeme do mrazu, kde už budeme zítra, Zemřeme na prochladnutí!“
„ Neboj mi si něco najdeme,“ Ujišťoval Jeremiáš. Nenašli nic, ani obyčejnou jeskyň, ani vykotlaný strom. Tráva tu byla nízká a na cestě kde kráčely nebyla žádná, jen po zimě promrzlá půda. Šli dál a měly obavy z mrazu. Déšť neustával, ale zato přibýval na síle rychlostí a měl podstatně větší kapky.
„ Je ještě jediná šance!“ křičel Angelo. „ Po dešti vyrůstají ze země květiny, jejichž kořeny dodávají tělu teplo, jako po alkoholu! Postavte přístřešek na suchém místě pod stromem!“ Jak řekl udělaly. Našly strom i s malým lesíkem a Kram jako zkušený zálesák a bojovník věděl jak na postavení takového přístřešku. Postavily jeden velký altán z větví a všechno Groma naučil. Byl podepřen pěti větvemi a na něm byla chvoj. Nad lesem začínal tát sníh, což znamenalo, že je bude čekat zima a vlhko, a to hned zítra. Všichni byli už vevnitř a Kram zandal poslední díru. V lese nebylo tolik vlhko a do přístřešku jim zatékalo, jen trochu, nepatrně, ale přece. To se dalo vydržet a doufali, že přestane do rána pršet. Všichni se převlékly do suchého, které se jim náramně hodilo a na radu chodce Angela bylo dáno do zavazadel.
„ Musíme počkat do rána,“ řekl Chodec. „ Po ránu ze země vyraší ty rostliny a my se tak zehřejeme v horách před mrazem, ale není to na věčnost jenom nás to ohřeje. Rostlina má jméno Feä Jarsä. Hvězda Jitřní!“ Grom usnul:

Stál na pasece, kde nebylo živáčka. Ptáci zpívali své národní popěvy a okolo se pásly krávy a ovce. Říkal si jaká je to krása a také, že toto se v Thalii vidět nedá, začalo ho zajímat kde se to objevil. Když v tom rozjímání ho vyrušil dotyk ruky, která se usídlila na jeho rameni. Koukl se naň a zřel, její krásu, avšak byla velice velká, že by obr?! Otočil se a spatřil anděla. Anděla krásného a moudrost a tíhu lidských hříchů na něm viděl. Byl to jeho Patron, jak říkal Zelenor. Poznal jeho vlasy a krásně bílá křídla. Meč zdobený krásnými ornamenty a na pochvě byl drahokamy vysázený Nefelův znak. Čtyři trojúhelníky, které ověnčovaly oko. Byl to Patron a Nefelův služebník. Pak promluvil hlasem líbezným, vnadným: „ Oh, Grome. Podruhé mám tu možnost se s tebou setkat. Nejprve u potoka na louce Zon Gledir, omlouvám se za převlek otrhaného poutníka. Toto jsem já, takto vypadám a takto si mě ty zapamatuješ nadobro. Minule jsem ti dal předměty pro dobrý účel i záměr, ale teď ti musím oznámit špatnou a zlou zprávu. Zlý hromotluk se kterým sis počínal náramně utekl z města, vám známým pod názvem ‘ Zlatý krumpáč’. Svolal vrahy a další nekalé nástroje zla. Aby dokázal jedno, ty určitě víš co. Zlo, ve kterém vy nenajdete řešení jak ho pokořit a zničit,“ Pak zesílil hlas a začal křičet: „ Zabijí vás pospěšte, rychle. Musíte jít. Můj protějšek vás zahubí! Zabije vás, jestli nebudete obezřetní a rychlí! Běž Grome!“

Grom se prudce probudil a vykřikl. Uvnitř plápolal malý ohýnek, asi jako pěst dítěte. Venku už nepršelo. Zvedl se a otec, který ho začal utěšovat se zeptal co se stalo, proč vykřikl: „ Anděl! Řekl, že nás zabijí. Zvěd ze Zlatýho krumpáče je pryč. Utekl; svolal všechny nástroje zla a protějšek Anděla, kterého jsem viděl! Anděl byl bílí jako čerstvě napadaný sníh, což znamená, že protějšek je Černý anděl. Ti sem jsou. Otče jdou si pro kámen!“
„ To jsi viděl, opravdu. Teď, ale musíš spát dál, hned ráno vyrazíme, neboj oni tu nebudou tak rychle.“ Konejšil vystrašeného Groma. Ten se s tím nespokojil, ale budit všechny se mu nechtělo a vyspat se musel. Angelo, který byl patrně vzhůru řekl: „ Jestli utekl teď andělé tu budou do rána, ještě dřív; možná. Na to, ale nemyslete, doufejme, že poslovi trvalo je upozornit.“ Angelo do ohýnku nasypal směs, která očividně hořela dlouho. Grom usnul znova.

Pak se po chvíli probudil. Alespoň se mu to zdálo jako chvíle, protože oheň nebyl ještě vyhaslý. Ležel, ale z klidu ho vyrušil podivný zvuk, jakoby když někdo mává klackem ve vzduchu. Zaposlouchal se a vymýšlel věci jaké by mohli takto vířit vzduch. Byl celkem bez pohybu a v klidu, ale pak mu do hlavy vlezla poslední věc, která ho ještě nenapadla: KŘÍDLA ANDĚLů! Křídla Černých andělů! Poslů zla a přívrženců Xadrase, toužitelů po Zeleném kameni, který tu někde byl. Mezi Zangiferem, Angelem a otcem. Jeremiáš ho pravděpodobně neměl. Prohledal vše. Zvuk se přibližoval a občas slyšel pádné kroky. Našel ho Kram ho pevně držel v ruce. Grom kouzlem do ruky Krama šťouchl a ruka se pohnula a kámen vypadl. Vzal ho tedy. Vylezl, vyzbrojil se a začal utíkat pryč. Měl v úmyslu kámen schovat v lese. Našel tam strom, byl s malou vykotlanou dírkou. Kámen zabalen do látky staré a provazem zpuchlým dal dovnitř. Dotkl se kmene a prosil strom, aby kámen uhlídal.

Dám na věc tvou pozor,
Nevydám ji nikomu, jen tomu kdo mé jméno zná.
Jmenuji se Falasmulor,
Věc tvá, páchne zlem,
Ať jsi tu brzy milý Meliore, opatrovníku života.

Zaslechl tuto báseň ve svém nitru a tak věděl jak pak kámen najít a vymyslel novou lepší lest na všechny, kteří je pronásledují. V prohlubni kde byl altán se Grom ocitl hnedle, ale všiml si nadmíru vysoké postavy: Černého anděle jak k němu míří. V něm leží přátelé, které tam zanechal, netušící. Nevěděl co dělat má. A pamatoval si jak mu někdo říkal, už nevěděl kdo; pravil: „ Zabijí vše co se jim postaví do cesty.“ To Groma ještě víc navnadilo k nějakému činu. Černý anděl je za chvíli uvidí a kouzla tady nemají uplatnění. Prosil: Lese krásný a vznešený, přítel tě žádá nenech přítele v nesnázím. Ukryj co má být ukryto a budu ti do smrti vděčný a v nebi také. Zastavím tvé muka, které prožíváš s lidmi a s jejich ostří seker. Duchové lesa pomozte! Altán nezmizel nic se nedělo. Pak, ale byl slyšet šustot a něco z lesa vyběhl nevídanou rychlostí. Z hloubi lesa vyrazila smečka vlků a medvědi, velcí ptáci se rozlétli proti andělovi. Grom vytasil meč a rozběhl se proti němu také, nechtěl jen přihlížet, protože za případnou smrt živočichů mohl on. Chtěli ho zabít, ale to nestačilo. Ven z altánu vykoukl Kram a křičel na Groma co to provádí.
„ Utečte. Černý anděl. Našli nás. O nic se nestarejte běžte! Poslechněte mě. Sbalte věci a nohy na ramena.“ křičel.
Když zvířata uviděly zabijácký meč anděla, kterým rozťal ptáka a vlka, utekli. Grom stál proti němu sám, jenom on. Nepřítel udělal střechu a díru do země svým mečem hned poté. Grom couval a couval, až narazil na strom. V blízkosti a svitu měsíce si mohl prohlédnout i černého anděla. Na hlavě měl přílbu s černými kovovými křídly, pak černá zbroj a meč také tmavý. Pod přílbou měl vidět jen ústa. Byli člověčí, lidská, ale vetší. Měl hezká lesklá křídla s černými pery a brky. Na nohách měl vysoké, také tmavé boty. A na meči bylo velké X a čtyři trojúhelníky v něm napasované. Grom byl ve smrtelném nebezpečí. Anděl se chystal k poslednímu kroku. Grom silně píchl, ale ostří meče vyprodukovalo sprchu jisker. Měl ušlechtilé brnění, které se nedalo zničit ledajakou věcí. Ani elfský meč jej nerozpoltil. Když v tom zoufalství někdo do anděla kopl. Nepřítel odletěl dobrých šest cárů. To nemohl být Kram, ani Zangifer, ti by sním ani nehnuly. Podíval se nad sebe: stál tam strom: Falasmulor. Byl živý! A pak promluvil: „ Oh, v tu pravou chvíli, jak se říká, viď Meliore.“
„ Ano, moc ti děkuji.“
„ Není proč děkovat. Slíbil si všem stromům život bez seker, tak jak by jsme se ho bez tebe dočkali?“ usmál se.
„ Nejspíš, až za dlouho.“
„ To určitě Meliore.“ Grom nevěděl, proč ho oslovuje Meliorem, když má jméno Grom, Nehodlal se ho na to ptát, bylo by to neslušné, tedy nejspíš, protože pravidla společenského chování entů, ještě nepoznal. Anděl vzal nejspíš nohy na ramena, ale možná ne! Možná budou stále pronásledovány. Grom přemýšlel nad tím, jestlipak Černým andělům vadí světlo, doufal, že vadí. Ale musely dál pospíchat. Další nepřátelé se za nimi hnaly a věděli, že MAJÍ KÁMEN! To byla ta lest! Z ustavičného přemýšlení ho vytrhnul Falsmulor: „ Tak malý elfe, opatrovníku života. Vezmeš si věc zlou, kterous mi svěřil?“
„ Když dovolíš nevezmu. Dej ji tomu kdo tvé jméno vysloví, nikomu jinému!“ upozornil Grom.
„ Ano. Dobrá. Ať je po tvém. Přečká u mě do té doby, než přijde člověk, tedy přítel Meliora, který bude znát mé jméno. Chápu, do puntíku.“ Usmál se.
„ Dobrá moc ti děkuji.“ Strom se obrátil a šel tam kde měl své primární místo. Přiklusal postrašený otec: „ Nic se ti nestalo, Grome?“
„ Ne neboj.“
„ Kde je kámen?“ zeptal se Kram, „ Zelený kámen!“ šeptal.
„ Je na bezpečném místě. Musíme napsat Zelenorovi dopis. Napadla mě užitečná lest. Teď když hromotluk utekl, půjde po nás, ale co kdyby nás chytili? Kámen by byl v jejich moci. Xadrasovi by se dostal do rukou. To by jsme prohrály na plné čáře. A proto ho má Falasmulor, strom, který mi teď zachránil život jak si viděl. Ukryl ho na to nejbezpečnější místo. Ten kdo ví jeho jméno ho dostane do rukou. Napišme tedy Zelenorovi. My budeme pokračovat, ale kámen bude mít Óbrin a spol.“
„ Ano to je moc dobrý nápad. S ním souhlasím. Hned sem dones pergamen.“ Jak řekl udělal a pak písknutím přivolal Leptona, kterého Grom dlouho neviděl jen občas zahlédl na obloze.
„ Mám to napsat zastřeně, aby když se to dostane do cizích rukou nebylo možné rozluštit? Nebo nechceč to napsat rovnou sám?“ zeptal se Kram.
„ Já to napíši.“ Přitakal Grom. Pak Grom vzal brk namočil do kalamáře, který byl držen Kramem a psal, s čímž i opakoval nahlas:

„ Milý Zelenore, vyhledej strom jménem Falasmulor a ten ti dá věc zlou. Pak ti vše vysvětlím.
Grom

Takto krátké bude akorát. Doufejme, že se klam povede,“ přivázal pergamen sově a řekl jí do ucha šeptem: „ Zelenorovi, pak se vrať a vyhledej nás.“ Pustil ji zase na svobodu, což jí více vyhovovalo. Grom se cítil nejistě před výstupem do hor. Jak vyděl altán byl ponechán, ale všichni už čekali jen na Groma. Ten byl na lehko a tak se oblékl. Pak našli květinu, jak jim jí popsal Angelo. Květy rozmačkali v kotlíku a pak šťávu slili do čutory Angela. Najedli se masa pečeného na ohni, které prý koupily ve městě Zlatý krumpáč v hostinci Zlatý strom.