|
Tys nikdy nepohlédl směrem mým,
tak netušíš, kolik už pláču pro tě zim.
Nikdy’s nehleděl žádné z nás do očí -
a tak’s nevěřil, že jedna se přec otočí…
Šel jsi dál a nehleděl za sebe,
aniž‘s tušil, co nalézt můžu u tebe…
Či co hledat budu – a s úspěchem,
pak bez slz nepřejde ni jeden den…
Nemohl jsi vědět - jak taky,
že se mnou přicházejí jen mraky.
Každá z nás - našeho pokolení,
musí svou lásku zabít bez prodlení.
Tak proč zrovna tebe ráda mám?
Proč myšlenkám na tebe se oddávám?!
Proč poslechnout svou paní také musím?
Proč? Vždyť cokoliv udělám! Já prosím!
Netuším, proč právě toto prokletí,
dostihne jen jednu z nás za století…
Proč zrovna já musím být onou dívkou,
která nevládne perem, ale dýkou…?
Která smrt v osudu svém psanou má;
tou, co lidské štěstí nikdy nepozná…?
Proč... Proč zabíjet mám pro paní mou?
Proč zrovna tebe – lásku jedinou…?
Ač netušil jsi nic, co řekla jsem,
učinit tak musím, než skončí den.
Proto odpusť, lásko věčná má -
tu dýku srdce mé pak také uvítá…
|