Déšť

Seděla na židli v bílé prázdné místnosti a tiše plakala. Tolik, tolik ho milovala a teď je pryč. Navždy. Bezmocně zařvala a sesunula se na kolena. Spjala ruce: „Bože, proč?!“ křičela a přes závoje slz neviděla. Neviděla a neslyšela, její mysl zatemněná zármutkem nevnímala nic než zlo, nenávist, smutek a bolest. Její bolest. Byla prázdná, tak prázdná až si myslela, že smrt tak prázdná a bolestná být nemůže.

Vzlykala, dusila se, rvala si vlasy, nehty zarývala do zdi až seškrábala omítku. Válela se po zemi a jak šílená řvala, zaslepená svým neštěstím se uzavřela zcela do sebe a ozvěna bolesti se milionkrát vracela v jejím rozdrásaném srdci... Prázdnota zůstávala.

Jemné ťukání na okenní tabulky rušilo její dokonalá muka a tak si zakryla uši a křečovitě zavřela oči. Zabednila se uvnitř a oddala se smutku. Neslyšela, že ťukání sílí, že přichází, pomalu ale jistě v pravý čas na pravé místo. Kapky se stále větší útočností dorážely na sklo až začalo praskat. Trhlinky se rozšiřovaly rychle jako pavučina a první střípky dopadaly na dlaždice s nebeským cinkotem.

A ona ležela na zemi s vyřvanými hlasivkami, neschopná uronit jedinou slzu, její zloba, nenávist a bolest vyschly a teprv teď, teprve teď poznala, co je to opravdová prázdnota.

Vítr zahnal déšť rozbitým oknem do místnosti na nehybné tělo, které však bylo ještě stále na živu. A on to věděl. První ostrá kapka studená jak led rozřízla její kůži. Další rozsekla tvář. Další a další rány pokrývaly zmítající se tělo lidsky bojující o život.

Spolu se smrtonosným deštěm sestoupily z nebe dvě dívky. „Pojď, Lilith, změníme tenhle svět...“ A smrt se změnila v jarní deštík a bolest ve vlahou mlhu. Svěží vítr se prohnal kdysi bílými zdmi, zatančil na zažloutlých kostech, zazpíval ve vysypaných okenních rámech a prohrábl vlasy dvěma dívkám, které na zádech nesly smutek a strach.

Byl čas zasít.