Deimos--- dvanáctá část

3. 10. 2007 – 5:24 Korejského času
Žluté moře

Svítalo. Slunce se vynořovalo z širého oceánu a zalilo svou září dvě postavy, které právě neslyšně spadli z nebe. Moře bylo teplé a čisté.
Fred nafoukl malý kruhovitý člun a oba manželé do něj vylezli. Žlutý kruh plul po tichém oceánu. Fred se nepřítomně díval na oblohu. Je po nich. Nemají šanci dostat se včas ze zóny výbuchu. Sdělil to Sylvii. Rozplakala se. Nemají vysílačku, ani nic, čím by zasytili hladové žaludky.
„Třeba potkáme nějakou loď,“ posmrkovala Sylvie. Neodpovídal. Bylo zbytečné říkat jí, že i s lodí je šance na záchranu mizivá. Jediná naděje by byla, kdyby měli na palubě vysílačku. Měli málo času. Tseng si určitě taky uvědomuje šanci, že by je mohl někdo zachránit, takže nebude zbytečně dlouho čekat.
„No tak ksakru, Frede alespoň to zkus!“ Sylvie ha začala bít. „Neseď tady a dělej něco!“ Kryl se lokty a odevzdaně hleděl do oblohy. Vyhlížel paprsek smrti. Sylvie přestala. Odplazila se na druhou stranu člunu a znovu se usedavě rozplakala. Fred vzdychl.
„Nemůžeme dělat vůbec nic, lásko, vůbec nic.“
„A co světlice?“
„V tuhle ranní dobu je stejně nikdo neuvidí ale jestli máš zájem,“ pokrčil rameny a ukázal na přihrádku vedle sebe. Sylvie naštvaně vytrhla jednu pistoli, postavila se a nazdařbůh vystřelila do vzduchu. Rána ji polekala a žena se zhroutila zpátky do člunu.
„Teď můžem zase jen čekat,“ zakroutil hlavou a nepřestával civět na oblohu. Sylvie se znovu rozzuřila. Nadávala mu.
„Křikem nic nezmůžeš,“ usmál se Fred.
„Je to všechno tvoje vina ty bastarde a teď tady jenom sedíš a čumíš! Kruci dělej něco! Zachraň nás!“
„Vzala sis jenom člověka, ne Boha. Nic s tím neudělám, skončili jsme!“
Chvíli jen tak seděli a dívali se na sebe.
„Miluji tě,“ řekl Fred smutně a znovu se podíval na oblohu a na slunce, které se už odrazilo od hladiny a započalo svou pouť po obloze.
„Ne, ne, ne tohle neříkej, tohle ne!“ vzlykala Sylvie. „Copak opravdu nemůžeme nic udělat?“
„Ne, miláčku,“ vzdychl.
Sylvie odpálila druhou světlici. Deset minut na to je z vody vytáhla malá výletní jachta plující z Kagošimi.


3. 10. 2007 – 6:12 Korejského času
Město Čching-tao – Čína – Věž svobody

„Jste tu pozdě,“ pokýval hlavou drobný Číňan.
„Nechte si toho, Yangu. Jsme tu kvůli důležitějším věcem a ne abychom sledovali hodinky!“ sedl si na jednu ze židlí připravených u okna. „Měl jsem ještě nějaké vyřizování.“
„Doufám že ta vaše zbraň je připravena,“ zamračil se Číňan a sedl si vedle Tsenga.
„To hned uvidíte, pane presidente,“ uklidnil ho a dával si dobrý pozor, aby vyslovil jeho titul plný opovržení. Yang to zpozoroval, ale nic neříkal.
„Mohli bychom začít, ne?“
„Ještě počkáme na naše Japonské přátele,“ oznámil presidentovi a začal poklepávat do opěrátka židle.
„Pochopte, že jsme velice netrpěliví. Jestli se ukáže, že to co tvrdíte je pravdou, okamžitě do vaší organizace přistoupíme, pokud si budeme moci zachovat jistou suverenitu,“ usmál se president.
„Myslíte tím, jestli budete moct nadále sedět ve svém křesle,“ zaryl si Tseng.
„Ano, tak nějak!“ přiznal Číňan.
„Nemějte strach, do toho se vám míchat nebudu.“
Po chvilce se rozevřeli dveře a do místnosti vešla delegace Japonců. Všichni si posedali na volné židle okolo.
„Myslím že teď už začít můžeme,“ prohlásil Tseng a vyťukal nějaké číslo na telefonu. Přiložil přístroj k uchu.
„Proveďte aktivaci zbraně. Zadejte cíl jedna!“

Chvíli se nic nedělo. Tseng napatě sledoval poklidnou hladinu moře. Odhadoval kam přesně paprsek dopadne. Pak dopadl.
Skoro neviditelná nitka světla se spustila z nebe a zakousla se do vodní hladiny. Nastalo hrobové ticho. Všichni čekali, co se bude dít.
„Pánové, navrhuji, abychom si nasadili sluneční brýle, protože světelná vlna bude oslepující,“ prohlásil Tseng, nasadil si brýle a další dvoje rozdal Yangovi a japonskému zástupci.


Fred se vřítil do podpalubí jachty, aniž by se svými zachránci prohodil jediné slovo. Hledal vysílačku! Našel ji. Navolil tajnou frekvenci, kterou používala NASA a odposlouchávala ji i americká armáda. Jestli má USA kvůli akcím A-ALY pohotovost, mohli by být i někde tady poblíž.
„Tady Fred Marwick, bývalý technik NASA účastnící se na projektu Deimos. A-ALA má anihilační antikvarkovou zbraň schopnou palby. Chystají se ji použít ve Žlutém moři. Potřebujeme okamžitě odvoz vrtulníkem. Jsme na souřadnicích 45,63 severní délky 123,59 východní šířky. Potřebujeme odvoz. Haló, slyšíte?“
ozvalo se zapraskání a pak mužský hlas.
„Tady bitevní torpédoborec Conventry, opakujte prosím zprávu.“
Fred se nadechl a znovu spustil.
„Tady Fred Marwick, bývalý technik NASA. A-ALA má funkční zbraň hromadného ničení na oběžné dráze. Chystá se k jejímu odpálení nad Žlutým mořem přímo na našich souřadnicích potřebujeme odvoz.“ Fred jim znovu určil souřadnice a doufal, že dával v zeměpisu pozor.
„Jsme tak pětatřicet minut cesty od vás. Můžete své tvrzení nějak potvrdit?“
„Jestli ho můžu potvrdit? Samozřejmě! Za chvilku přestane Žluté moře existovat! Spojte se s NASA a zeptejte se na projekt Deimos. Kdyby zapírali, povězte jim, co jsem řekl vám.“ Na chvíli se odmlčel. „Ale mezitím sem někoho pošlete, nebo chcípneme všichni!“
„Vrtulník u vás bude za pár minut!“
„Dobře, snažte se být co nejrychlejší! Budu na příjmu kdyby něco. Fred Marwick končí vysílání!“
„Rozumím, Conventry konec.“
Mrkl na hodiny u vysílačky. Uběhlo už pětadvacet minut od doby co opustili letadlo. Pokud to Tseng chce odpalovat z pevniny, tak by mohli mít dalších dvacet minut času.
Křikl na Sylvii, aby přišla za ním. Za chvíli byla u něj. Poručil jí ať hlídá vysílačku a vylezl nahoru na hlavní palubu, kde se krčila naprosto zmatená rodinka Japonců.
„Umíte anglicky?“ zeptal se.
„Ano,“ přikývl nervózně muž
„Spojil jsem se s americkou armádou. Hrozí nám vážné nebezpečí, ale zachrání nás, takže zachovejte klid.“ Podíval se na malého chlapce. „Ať sleduje oblohu a řekne, až uvidí vrtulník. Vy se zatím běžte spakovat. Vezměte s sebou hlavně jídlo, pití a nějaké nástroje.“
„Ale proč? Vždyť nás zachrání?“
Fred se zamračil.
„Jo, ale nevím kdo zachrání je.“ Věděl, že kdyby jim řekl, že bude exploze tak silná, nic by neposlali. Řekne jim to až budou ve vrtulníku a to bohužel může být moc pozdě.
„Rodinka se pohotově rozběhla každý jiným směrem a konali co jim Fred přikázal. V duchu se modlil aby přiletěli včas. Vešel dovnitř za Sylvií.
„Ještě zdaleka nemáme vyhráno, ale už to vypadá příznivěji!“
„Pomůže nám někdo?“
„Jo, ale nevím jestli to stihnem do bezpečí.“
Kolem se prohnal muž a nesl batoh. Fred ho zastavil a sdělil mu ať naplní pět batohů tím nejnutnějším. Pak se zamyslel a šel mu s tím pomoct. Společně vypátrali provázky, nože, sirky a další velice užitečné věci. Nakonec Fred našel velké kusy igelitu a přibalil je tam taky.
Venku se ozval rachot a chlapec začal něco japonsky povykovat. Vrtulník! Už je tady! Všichni vylezli na palubu a Fred rozdal každému batoh a sám si jeden vzal na záda.
Vrtulník se zastavil přímo nad nimi a spustil jim žebřík. První nechali vyšplhat rodinku, pak donutil k lezení Sylvii a nakonec se do vrtulníku vydrápal on.
„Vítáme vás na palubě, pane. Co to má všechno znamenat?“ zeptal se jeden z pilotů.
„Leťte co nejrychleji zpátky a dejte mi spojení s vaší lodí.“
Po chvilce pilot předal Fredovi svá sluchátka.
„NASA potvrdila tu vaši zbraň ale nechápe, jak by ji mohla mít v rukou A-ALA, když prý byla zničena a abych se přiznal, nechápu to ani já!“
Fred byl chvíli ticho. Když jim řekne že jim ji vyrobil, nemuseli by mu dál věřit. Ne, teď na to ještě není vhodná chvíle.
„To je teď vedlejší. Poslyšte! Ta detonace bude obrovská! Bude to okruh minimálně sta kilometrů. Přemění to obrovské množství vody na vodík a ze samotné vody to udělá kapalnou podobu elektřiny, takže se snažte co nejvíc odizolovat od kovu a raději vypněte vše elektrické. Pak bude následovat radiace a obrovská oslepující záře společně s elektromagnetickým pulsem. následně tepelná vlna, která bude mít možná i teplotu okolo sta stupňů celsia. Pak tlakové vlny a přílivové vlny plné elektřiny a radiace. A aby toho nebylo málo, vznítí se zřejmě vodík a to bude další katastrofický výbuch, který zničí zbytek. Musíte to okamžitě obrátit a dostat se co nejdál. Nechci vás strašit, ale asi tím stejně projdeme! Oznamte to velení.“ V kabině se rozlilo mrtvolné ticho. Fred chvíli váhal a pohrával si s mikrofonem na sluchátkách. „Žádám, abychom se nemuseli vracet na loď a letěli co nejdál to půjde! Stejně vám nepomůžeme!“
Ozval se jiný hlas. Zněl tvrdě a smutně.
„Povolení uděleno! Mějte se! A ať máte štěstí!“
„Vy taky! Dělejte co umíte a snažte se přežít! Když se nám podaří z toho vyváznout, budeme po vás pátrat.“
„Děkujeme! Conventry končí vysílání.“
Fred odložil sluchátka a omluvně pohlédl na pilota.
„Musíme se pokusit zachránit alespoň své životy.“ Kývl na radarovou obrazovku. „Hledáme ostrov alespoň sto kilometrů daleko od souřadnic, kde jste nás vyzvedli a musí být alespoň trochu vysoký, aby nás nesmetla vlna.“
Muž se připojil na GPS systém a chvíli v něm hledal.
„Je to špatné, pane. Buďto více jak sto padesát kilometrů u čínského pobřeží, nebo osmdesát kilometrů souostroví neobydlených ostrovů.“ Pilot se zamračil. „Ale moc vysoké nejsou ty nejvyšší ostrůvky tak sto, sto padesát metrů.“
Fred se zamračil.
„K Číně letět nemůžeme. Viděl jsem je, jak jednají s A-ALOU a navíc je to moc daleko.Musíme zkusit štěstí na těch bližších.“
„A nesmete nás ta exploze? Říkal jsi sto kilometrů!“ protestovala Sylvie.
„Vím, ale ve vodě bude samotný výbuch menší!“
„Jak to?“ zeptala se.
„Jakmile dojde k anihilaci, voda bude mizet, jako když vypouštíš vanu. Na pevnině by se reakce šířila po okrajích dál a dál jako plíseň, ale tady do té díry bude neustále přitékat voda, takže šíření nebude tak rychlé a reakce se dříve zastaví!“
„Takže máme šanci?“ špitla.
Fred pokrčil rameny a už nic neříkal.
„Tak jo, letíme k těm bližším. Budeme se křížit s naším torpédoborcem. Třeba bychom mohli někoho ještě nabrat,“ oznámil cestujícím pilot.
„Bohužel nemůžeme, bylo by to zdržení a tady jde o každou sekundu. Navíc už takhle je nás tu sedm a jediné zásoby co máme jsou ty, co s sebou neseme my! Moc dlouho to nevydrží.“
Pilot rezignovaně přikývl. Bylo za pět minut šest a jejich největší nepřítel byl čas.


Paprsek dopadl na poklidnou hladinu. Zrodilo se nové slunce. Koule ohně se vytvořila na hladině a začala stoupal vzhůru. Pak se rozprskla všemi směry. Kapitán se otočil a sledoval, jak se pomalu zanořuje hloub a hloub do moře a rozlévá se kolem. Náhle jakoby vybuchl vzduch. Všechno zalila jasně bílá záře plná radiace. Přístroje začaly bláznit. Koule se prudce zvětšovala, až zakryla většinu kapitánova zorného pole
Instinktivně si zakryl oči. Pak začalo všechno jiskřit. Elektricky nabitá voda předávala svou sílu do kovové lodě. Kapitán stál na tlusté vrstvě gumy a cítil, jak se pod ním pálí. Pevně se držel úchytů na pultu, které předtím důkladně přestříkali silikonem. Teplota vzduchu prudce stoupla. Bylo to jako v pekle a taky jako pekelné vichry zasáhla jeho loď tlaková vlna. Viděl, jak ztrácí své muže, kteří zůstali venku. Pak se loď dlouze zhoupla, aby se v zápětí ocitla na úpatí několik desítek metrů vysoké vlny. Naštěstí nebyla na pobřeží, a proto neměla nahoře ohyb. Ale i tak loď z vrchu zasáhly desítky tun vody. Torpédoborec se zakymácel a kapitán pozoroval, jak se dva muži skáceli na podlahu, kde dostali obrovský elektrický šok.
Pak loď zpomalila a začala couvat. Něco ji nasávalo zpátky. V tom se znovu vznítila obloha a výbuch zasáhl loď nevídanou silou ze všech stran. Exploze prorazila můstek a odhodila kapitána na zelektrizovanou stěnu.
Loď se začala převracet. Vybuchovala až z ní byly jen kusy trosek unášené obrovským proudem do půl kilometru hluboké jámy, na jejímž dně stále probíhala anihilace.


Tseng pozoroval zkázu. Nemohl se ubránit tomu, aby měl otevřenou pusu. Tohle opravdu nečekal. Bylo to jako mocná vývrtka a vše to stahovalo dolů. A to nebylo nic proti tomu, co se událo před chvílí. zasáhla je ničivá přílivová vlna, která zničila celé město. Děkoval bohu, že než zpomalená voda dorazila k věži, stačili uletět vrtulníkem.
Nebylo vidět, jestli reakce pokračuje. Obrovská díra v moři se už ale nezvětšovala. I když do ní ze všech stran padala voda, nic nenasvědčovalo ani tomu, že by se měla naplnit. Místo toho z ní vycházel obrovský sloupec plynu, který nahoře neustále vybuchoval.
Tohle opravdu nečekal. Všichni s otevřenými ústy sledovali pohromu. Pak se k Tsengovi naklonil Yang.
„Tu vaši smlouvu podepíšu!“