Takový normální život aneb noc, jakou jste ještě n

TAKOVÝ NORMÁLNÍ ŽIVOT (ANEB NOC,JAKOU JSTE JEŠTĚ NEZAŽILI)
Otevřela jsem oči a tma za nimi se rozplynula v nesnesitelné záplavě světla.
„Aaaach , dej pryč tu svíčku Leo!“řekla jsem rozmrzele.
„Promiň, Chloe, víš, že mě zajímají spontánní reakce lidského organismu…“
„Ale já nejsem člověk.“ Zavrčela jsem. Konečně jsem byla úplně vzhůru a protáhnutí ze mě shodilo i poslední zbytky únavy. Posadila jsem se a obě nohy jsem přehodila přes okraj rakve.
„Vlastně jo, já zapomněl.“ Uvědomil si můj společník a bláznivě se rozesmál. Ač mi to moc vtipné nepřipadalo, Leovo veselí mi pozvedlo náladu a já se začala usmívat. Koneckonců měli jsme před sebou celou noc.
Když se Leo konečně přestal smát, vstal ze své rakve a začal přecházet po kryptě.
I když se to tak může zdát, nejsme upíři. Nebo alespoň ne v tom smyslu, v jakém si nás lidé většinou představují. Naše rasa patří k takzvaným čistokrevným rasám. To znamená, že žádný z nás nikdy nebyl člověkem. A po našem kousnutí se člověk nestává vampírem a netráví zbytek života blouděním po tmavých hřbitovech, ale prostě ….umře.
Vcelku se příliš nelišíme od lidí – stejná stavba těla, stejné chování. Většina naší rasy má černé oči a světlou pleť, ale takto vypadá i nejeden člověk. Jedinou odlišností jsou zuby: nepřirozeně bílé, nepřirozeně ostré. A samozřejmě způsob a zdroj obživy, pochybuji, že by kterýkoli z vás měl stejný způsob obživy jako my,………pokud by ovšem nebyl kanibal.

Dnešního večera jsme chtěli vyrazit do města, ale hlad a touha po krvi nás dohnala k tomu, abychom se nejdříve přenesli (samozřejmě vzduchem) na vesnici a sehnali si tam něco k jídlu. Vím, že vám lidem se to bude zdát pobuřující, ale i my musíme něco jíst a není naše vina , že jste to právě vy. Když jsme ses Leem zakusovali do mladého vesničana cítila jsem neskutečnou euforii. Člověk nikdy nepochopí jak se příslušník naší rasy cítí, když mu horká krev proudí celým tělem a rozehřívá zkřehlé orgány, když čerstvé maso zasytí jeho hlad.
Po jídle jsme se vydali do města. Možná vám to přijde zvláštní, ale i my podléháme špatnostem tohoto světa jako jsou cigarety nebo alkohol. Ovšemže na nich nejsme závislí, prostě jen občas dostaneme chuť. A já právě dostala chuť na trochu nikotinu. Potíž je v tom , že jakákoliv cizí látka se do našeho těla dostane pouze s krví, která musí být, jak jinak, taky cizí. To znamená vyhledat někoho, kdo je kuřák.
S Leem jsme si dali sraz za dvacet minut před jedním malým obchůdkem na kraji města a já se vydala hledat svou oběť.

Na nejbližší křižovatce jsem zabočila doprava a pak zůstala stát na rohu. Za chvíli jsem si všimla, že kousek ode mne postává asi sedmnáctiletá dívka a třepe se zimou. Nastal můj čas. Přistoupila jsem k ní a začala rozhovor.
„To je zima, co?“
„To je.“ dostalo se mi odpovědi.
„Na někoho čekáte?“
„Hm, ano“ odpověděla dívka a lehce se začervenala.
„Ach, a nemáte prosím vás cigaretu?“
„No, to teda ne“ odpověděla způsobem jako bych se ptala jestli u sebe nemá motorovou pilu.
„Takže jste nekuřák. Nashledanou. Rozloučila jsem se zklamaně a odešla jsem. Dívka se za mnou chvíli zmateně dívala, pak pokrčila rameny a už si mě nevšímala.
Vrátila jsem se zpět na křižovatku a tentokrát jsem zatočila doleva do takové temné uličky. Nikdo tu nebyl, ale nemusela jsem čekat dlouho a zpoza rohu se vynořil stín mladého muže s žhnoucím bodem cigarety v ruce. Několik metrů přede mnou cigaretu odhodil, ale dosud si mě nevšiml. Jeho jsem se nemusela ptát jestli má cigaretu, abych zjistila jestli kouří nebo ne. Když už to vypadalo, že mě mine, zastoupila jsem mu cestu a tentokrát přímo se ho zeptala:
„Tak co, mladý pane, nemáte chuť pozvat mě na skleničku?“
Trhl sebou a trochu couvl, ale pak si mě prohlídl a zasmál se. Chytil mě kolem pasu a řekl:
„Ale jistě.“ A tak jsme šli. Byl to docela milý mladík, ale já jsem neměla čas a navíc jsem se nesměla příliš vzdálit od místa setkání s Leem. Hned na prvním rohu jsem si ho přitáhla blíž k sobě a zakousla se mu do krku. Byl naprosto ohromený a nemohl se ani pohnout zatímco já jsem pila jeho krev. Když jsem skončila padl bezvládně na zem. Potlačila jsem touhu roztrhat ho a odkráčela jsem pryč. Možná to přežije, když ho někdo rychle najde.
Konečně jsem ukojila svou touhu po nikotinu a po krvi a mohla jsem se vydat za Leem.
Hned jak jsem ho uviděla stát před tím obchodem bylo mi jasné, že se něco stalo. Leo se jednou rukou opíral o zeď, druhou se držel za břicho, předkláněl se a zvracel.
„Proboha Leo co se stalo?“
Podíval se na mě rozostřeným pohledem a bylo mi to jasné dřív než zazněl jeho roztřesený hlas.
„Ten chlap byl napraný jak dělo, ale já se neudržel a roztrhal ho, kruci asi to bude otrava alkoholem. Promiň Chloe.“
Má nálada značně poklesla, i když otrava alkoholem pro nás není nebezpečná, znamenalo to vrátit se zpátky do krypty a nechat ho ať se z toho pořádně vyspí. V Leově stavu jsme nemohli ani letět, takže jsme se vrátili až když téměř svítalo, což vylučovalo možnost, že bych se do města vrátila sama. Cestou jsme sice potkali pár lidí, ale každý nás považoval za opilý páreček mladých lidí z města. Takže jsme domů dorazili bez problémů.

Pomalu jsem ulehla do své rakve a má nálada byla stejně špatná jako, když se začalo stmívat.