Deimos--- patnáctá část

10. 10. 2007 – 7:24 Korejského času
Žluté moře – neznámý ostrov

Další ráno! Všechny tu zatím začínaly stejně. Déšť který nahrazoval vypařenou vodu. Už toho měl až po krk. Všichni byli promoklí a zničení. Už třikrát jim přístřešek v dešti nevydržel. Neměli ani kde věci usušit.
Fred se zvedl z hromady mokrého listí, na kterém poslední dva dny spal. Nenosili ani boty! Všechny byly tak promáčené, že se v nich nedalo chodit. Sušili je u ohně, ale i tak to trvalo celý den. Za hodinu je pak mohli sušit znova.
Ťapkal po písku za Rollinsem a Gateburrym. Oba bývalí piloti seděli na útesu a chytali ryby. Moc se jim to nedařilo. Už tam přebývali skoro celou noc. To, co zatím chytili by je nenakrmilo.
„Jak to jde, chlapi?“ řekl a utřel si vodu, kapající mu z nosu.
„Nic moc, ale my se zaučíme, pane!“ řekl Gateburry a pozdvihl kus palice, na které měli přivázaný provaz. „Problém je, že nemáme pořádný háčky! Na ty zohnutý hřebíky se špatně chytaj, pane. Chtělo by to něco tenkého.“
Fred sáhl do kapse a vylovil dvě pokřivené jehly.
„Tyhle malé se včera ohnuly, když jsme sešívali tu zničenou střechu. Trochu si je upravte a zkuste to na ně!“
Gateburry po nich pohotově hrábl.
„Skvělý, pane! Vždycky jsem říkal, že máte být naším vůdcem vy!“
Fred pokrčil rameny a pokusil se o úsměv, první za čtyři dny.
„Rollinsi, pojďte se mnou. U těch přístřešků zůstat nemůžeme! Musíme postavit něco, co těm dešťům odolá!“
Fred si myslel, že největší problém bude jazyková bariéra mezi nimi a tou japonskou rodinou. Nakonec se ukázalo, že kluk ve škole něco pochytil a paní Okimanová taky něco zvládá. Pan Okimano hovoří anglicky vcelku plynně.
„Co dělá rodinka?“ vyzvídal Rollins.
„Kawi hledá s otcem něco k jídlu a Yumi nám dělá snídani,“ odpověděl Fred a ukázal na les před nimi. „Zkusíme najít vhodné místo někde na okraji. Můžeme to postavit mezi stromy, aby to mělo větší stabilitu a pořád uvidíme na moře!“
„Se záchranou bych moc nepočítal, pane! Spíš bychom se tu měli zabydlet!“ zakroutil Rollins hlavou.
„Já vím! USA ten váš torpédoborec určitě nenechá jen tak plavat! Jsme obklopeni nepřáteli, ale nechci je zbytečně plašit. Postupně si tady zvykneme!“
„Takže nemáte v plánu se zkusit přeplavit?“ ujišťoval se Rollins.
„Plavit se do nepřátelské země? Myslím že až deště ustanou, budeme se tady mít daleko lépe než ve vězení.“ vážně pohlédl pilotovi do očí. „Hlavně my tři, co máme nepříteli co prozradit!“
Rollins přikývl. Uvažoval podobně jako Fred. Nejlepší co mohli udělat je zůstat zatím zde, dokud nezjistí, jak je na tom politická situace. Zašli do listnatého lesa.
„Problém je, že tu může být dost krutá zima. Možná i jenom pár stupňů nad nulou!“ upozornil Fred.
Rollins zamručel:
„S ohněm to nějak zvládneme!“
Chvilku dusali bosky po lese.
„Tady! Tohle je ideální místo! Na moře je vidět a tyhle čtyři stromy rostou přesně ve čtverci!“
Rollins obhlédl terén a pak se přidal k Fredovi! Tohle bylo to místo. Snažili se zapamatovat kde leží a pak se vydali pro dřevo.
Bloudili lesem a sbírali klacky, o kterých měli za to, že by dokázaly rychle schnout, když Fred zpozoroval u břehu za útesem, kam nebylo z tábora vidět, něco zvláštního. Pospíchali tam.
Byl to trám ze dřeva. Co bylo ještě zvláštnější, že na něm ležela skupinka lidí. Bylo jasné, že je sem přinesl příboj. Utíkali k polorozpadlému voru. Spalo na něm celkem šest lidí. Čtyři ženy, jeden muž a dívka. Zřejmě padli vyčerpáním. Kdyby se spojili, měli by možná větší šanci na přežití. Když si je prohlíželi, okamžitě zjistili, co jsou zač. Jedna žena byla zjevně letuška. Asi nějaké letadlo. Určitě je chytil elektromagnetický puls z výbuchu.
„Řekl bych, že se zkoušeli přeplavit z jiného ostrova. Jestli ho zasáhla ta vlna, nemusel být schopný je uživit a tak zkoušeli své štěstí jinde!“ spekuloval Fred.
„Třeba chtěli na pevninu!“ pokrčil rameny Rollins.
Fred zavrtěl hlavou.
„To se mi nezdá!“
„Proč ne?“
Ukázal na rozpadlý vor.
„Muselo jim být jasné, že s tímhle nějakých dvě stě kilometrů moře nepřekonají!“
Rollins pokýval hlavou.
„Měli bysme je vzít do tábora k ohni!“
„Taky si myslím! Skoč pro rodinku a Gateburryho!“



Dveře se rozrazili a do místnosti techniků vešel Tseng se svou ochrankou. Všichni technici stáli okamžitě v pozoru.
Vůdce A-ALA sledoval zaskočené pohledy svých lidí, kteří strnule hleděli kupředu. Sklopil zrak na rozházené karty a na vykukující peníze pod časopisem.
„Myslíte si že máte havaj?“ zahřměl. „To nemáte nic na práci?“
Jeden z techniku se odvážil ke vzdoru.
„Ale pane, další Dýky budou hotové až v pondělí!“
Tseng se napěnil.
„A to ti dává právo se flákat?“ střelil okem po ostatních. „Máte padesát minut na to, abyste dohráli ten poker a připravili se na práci!“
„Teď? Pane, neříkal jste že máme ještě dost času?“
„Bejvávalo,“ zamumlal. „Za týden budeme dělat do Američanů. Co nevidět bude planeta vtažena do atomové války a my potřebujeme mít TŘI A v provozu do půl roku nejpozději!“
„Rozumím, pane,“ pokýval hlavou technik.
Tseng spokojeně zamručel a opustil místnost. Ke svým lidem necítil tak hluboké opovržení, jako k jiným národům. Jinak by se taky nezdržoval s tímhle utajeným projektem o kterém ví jen jeho přímí podřízení, tedy pracovníci z Alláh Troope a ze základny u Urmijského jezera. To byly jeho dvě tajné bašty projektu TŘI A. Vešel do centrální jeskyně kosmodromu a pohlédl na teď už šestnáct nových raket. Každá z nich měla na trupu znak projektu TŘI A a pod ním, jako obří tetovačkou namalovaný nápis Dýka.


Tohle byl už druhý průzkumný let, který prováděli. Už pět dní hledali Marwicka, ale ještě nenašli ani stopu po nějakém životě. Na moři nebyla jediná bárka. Všichni měli strach. Místní dobře věděli, že při zemětřesení nevybuchuje obloha!
Spousta jich to připisovala nadpřirozeným úkazům. Někteří dokonce jaderným pokusům. Zvláštní, že právě tihle lidé pak nevysvětlitelně mizeli ze světa stejně, jako polovina vody ze Žlutého moře, která ještě pořád přitékala z okolních oceánů.
„Vezmeme to ještě jednou kolem těch ostrovů u Koreje, ale pozor ať nás nezaměří a nesestřelí. Řekl bych, že teď nemají náladu na čmuchaly,“ rozkázal Brian pilotovi.
Vrtulník se prudce otočil a letěl stejnou trasou zpátky.
Brian pohlédl za sebe na Muhmada.
„Tak co dělá žaludek?“ škádlil ho. Hned po startu se mu udělalo špatně z japonského jídla, na které z Íránu zrovna zvyklý nebyl.
„A jak je vám, když si tu nemůžete zapálit?“ oplatil mu otázku Muhmad a přidal ještě preventivně jednu. „Zajímalo by mě, jestli víte, že vaše plíce teď vypadají jako prázdná pneumatika od auta co projela hovnem!“
Brian zakroutil hlavou a soustředil se na hledání. Neměli tušení kde přistáli a nemohli po nich vyhlásit pátrání. Třeba je pro A-ALU cenný a kdyby věděli, že žije, začali by ho hledat na vlastní pěst a oni mají daleko lepší prostředky.
Rozhodně ho musí první najít Američani!
„Asi bysme měli hledat na druhé straně u Číny!“
„Taky si myslím, DuMonte. Není přece hloupý, aby letěl k ústřední zemi A-ALY,“ přitakal Muhmad.
„Mohli bychom to tam zkusit zítra,“ navrhl Brian.
Íránec se zamyslel.
„Ještě by mohli být přímo pod nosem u Japonska!“ upozornil.
Brian se zasmál.
„Co máš proti Číně?“
„Já nic, jen říkám, že by mohli být přímo pod nosem!“
„Mě je to jasný! Nechce se ti tak dlouho lítat vrtulníkem, když je ti pokaždé pěkně blbě!“uchechtl se. „Ale jestli na tom trváš, příští týden bychom se tam mohli mrknout!“
„Fajn, ale to já už vybliju polovinu japonské kuchyně!“