Ztraceno v písku

Ztraceno v písku

Kdo má tisíce přátel,nemůže postrádat ani jediného . Kdo má jednoho nepřítele, naráží na něj všude.

Kdo někdy byť na kratičký okamžik zavítal do pouště a spatřil ji v její kráse i krutosti, ten si sebou již nese její znamení. Já pouští prošel několikrát, ještě když jsem byl u Legie. Jednou jsem prošel se svým tehdejším parťákem i takzvanou Ďáblovu stezku. Poušť rudého písku a podivných skalních útvarů.
Kdysi mi jeden starý muž řekl, že člověk musí ve vztahu k poušti projít různými stadii od nenávisti až po lásku a úctu. Já se většinou spokojím s úctou a něčím co by se dalo definovat jako obdiv, ale že bych ji miloval, ne to po mě nemůže nikdo chtít. Podle mě je tady až moc horko. Přesto všechno jsem musel znovu vjet do jejího chřtánu abych si zachránil kůži.
Říkají o mě že do svatýho mám daleko a vlastně, že jsem občas pěknej parchant a já jim dávám zapravdu, ale to co se na mě pokusili hodit teď bylo trochu silný kafe i na mě. Podle policie Jejího Veličenstva Denernie II. jsem měl zavraždit svého parťáka a přítele Alexe. Bože můj, vždyť já toho zrzka měl rád. Proč bych ho zabíjel, když jsem mu několikrát kryl záda a on mě. Byli jsme sehraný tým lovců lidí a společně jsme chytli nejednoho parchanta. Znovu jsem popohnal šedáka a myšlenky se mi zatoulaly do onoho chladného a mlžného rána, kdy jsem ho našel ležet v tratolišti krve v jeho pokoji v Rocheru v hostinci U zlomené podkovy. Tam jsme si většinou pronajímali pokoje, když jsme do města přijeli s „úlovkem“.
I tentokrát jsme měli dobrý lov, za Salesana a jeho bratry, kteří již dlouho obtěžovali cestující do Yves a dalších měst na pobřeží, jsme dostali dva tisíce zlatých a Alex to chtěl pořádně oslavit.Už měl našetřeno dost, aby s kariérou lovce odměn přestal. Chtěl se usadit, koupit si pěkný pozemek, postavit dům, najít si ženu, mít děti a chovat koně. Však už měl na to taky roky. Ten večer chtěl se mnou všechno oslavit a zapít, ale na mě opět po čase dolehla nemoc a musel jsem si jít lehnout. Do mého pokoje jsem doklopýtal jen díky Alexově vydatné pomoci. Když jsem mohl, raději jsem spal sám. Alex mi tuto malou zvláštnost toleroval i když to znamenalo platit víc za nocleh. (Občas mívám noční můry a nechci nikoho dalšího budit.)
„Měl bys toho taky nechat a usadit se,“řekl mi. Jen jsem se chabě zašklebil, tohle mi říkal pořád. Ostentativně pokrčil rameny, usmál se, popřál mi dobrou noc a zavřel za sebou dveře. Já si vzal jeden z prášků co mi obstarával jeden zvláštní chlápek za nehorázné peníze a hned jsem usnul. Měl jsem toho dost.
Ráno jsem se vzbudil poměrně pozdě, ale bylo mi zase dobře. Tedy do té doby, než jsem získal pocit, že je něco děsně v nepořádku. Nevěděl jsem co se děje. Mrazivá ruka podivné předtuchy mi sevřela zátylek a tak jsem se rychle oblékl, vzal jsem všechny svoje věci a šel se podívat po Alexovi. Když mi na zaklepání neodpovídal, vrazil jsem do dveří a našel ho ležet pod postelí v tratolišti krve s dýkou v zádech. Pěkně to se mnou zamávalo a přešel jsem k němu, abych se zjistil, jestli ještě nežije, ačkoliv jsem věděl, že je to hloupost. Vytáhl jsem opatrně dýku z rány. Zvedal se mi přitom žaludek.
Najednou se ozval dupot nohou po schodišti do patra k našim pokojům a vzápětí do místnosti vrazil oddíl městské stráže v čele s kapitánem Trakerem. Tenhle kapitán mě znal a miloval asi jako tu pověstnou osinu v zadku a doslova se třásl na možnost mě zavřít. No a když uviděl mě s nožem v ruce a mrtvolu u mých nohou, zařval jen:,,Chyťte vraha!“ Nepomohlo, že jsem řval, že za tohle nemůžu, že jsem to neudělal. V očích jeho mužů jsem četl svůj ortel. V tomhle městě se s vrahy nemazlili, rovnou je věšeli. Jenže já nechtěl viset a tak jsem rozrazil okno a skočil. Naštěstí to nebylo moc vysoko a dopad ztlumila i fůra se slámou, co tam k mému velkému potěšení stála. Doslova jsem vletěl do stáje a skočil na neosedlaného šedáka a vyrazil pryč. Pokusili se mi přehradit cestu a bylo jich vskutku dost, ale já jimi prohnal šedáka, roztrhl tkanici u svého záložního měšce a hodil ho za sebe. Ta trocha zlata za mnou uzavřela cestu, strážní v tomhle městě nedostávaj bůhví jakej plat. Vrhli se na zlato jako hádavé slípky na zobání a nic nepomohlo ani Trakerovo nadávání a já uháněl dál a pryč z města. Strážného u brány jsem málem přejel, ale on naštěstí na poslední chvíli uskočil tak snad skončil jen s pár modřinami.
V první vesnici jsem si koupil sedlo a trochu proviantu a po asi devadesáti stupňové změně směru jsem vyrazil dál k místům, kde by mě jistě nikdo z mých pronásledovatelů nehledal, jel jsem k Ďáblově stezce.
Tohle byl tedy důvod, proč jsem znovu vjel do téhle zatracené pouště, protože jsem věděl, že do tohohle „bohulibého“ kousku krajiny se odváží pouze cvoci jako jsem já. A těch doufám není tak moc.
Byl jsem v poušti už čtvrtý den a znova se na mě začala projevovat únava. Věděl jsem že někde mezi skalami je malá jeskyně s jezírkem s pitnou vodou a doufal jsem, že ji najdu do západu slunce, protože moje zásoby vody se rychle krátily.
Slunce se pomalu klonilo k západu, když jsem tu jeskyni, v níž jsem kdysi přespal s Wolfem, našel. Naštěstí voda z podzemního pramene tam pořád byla a mě v tu chvíli připadala lepší než pověstné Duncanské ročník 22. Šedáka jsem také nechal napít, sundal mu sedlo a pak mu na krk zavěsil pytlík s ovsem. Sám jsem si sedl v jeskyni nedaleko jejího ústí s kouskem sucharu a sušenýho ovoce a pozoroval západ slunce. Ve chvílích jako byla tato jsem k poušti cítil jakousi zvláštní úctu. Byla tak krutá a bezcitná, ale při západu slunce hrála Ďáblova stezka tolika barvami. Slunce se odráželo od skal a sluneční paprsky na nich vytvářely kouzelné obrazce. Dokázal bych se na to dívat celé hodiny a nikdy by mi tento zážitek nezevšedněl.
Ale ani všechny nádhery pouště mi nedokázaly odpovědět na otázku, proč někdo zabil Alexe.Ve mně budil dojem solidního bezpečí. Kdybych si měl vybrat koho z nás dvou zabít jako nebezpečnějšího protivníka, zvolil bych sebe. Jsem hubenej, necelejch stoosumdesát centimetrů vysokej, černovlasej chlápek s šedejma očima a několika jizvami v obličeji. Tedy nikdo, kdo by budil přehnanou důvěru. Alex mi důvěřoval. Pracoval jsem s ním necelý rok, ale on mi bezmezně důvěřoval jako by mě znal celý život a když jsem na tom nebyl zrovna nejlíp, staral se o mě. Byl to první člověk po mnoha letech, kterému jsem mohl věřit. Teď byl pryč. Stiskl jsem rty a cítil jsem jak mhouřím oči. Najdu toho parchanta, co to udělal a zabiju ho. Myšlenka na tuto konkrétní smrt mi připadala zvláštně uspokojující.
Zavřel jsem oči a znovu si vybavil Alexův pokoj. Musel jsem najít něco co by mi ukázalo nějakou stopu po níž bych se mohl vydat. Alex byl nahý, když jsem ho našel. Jenže tak spal v hostincích vždycky, tedy alespoň co jsem věděl. Nebo měl v noci dámskou návštěvu? Ten pitomec Traker! Musel se tam objevit tak náhle? Co tam vůbec dělal, tak z ničeho nic? Nebo ho někdo zavolal? Když ano, kdo? Mám talent na množení otázek. Vytáhl jsem nůž, kterým byl Alex zabit a zkoumal ho. Nic speciálního to nebylo, až na to, že jsem ten nůž znal. Patřil Alexovi a v poslední době se ho dotýkalo několik cizích lidí. Nedokázal jsem se už soustředit, únava byla horší než jsem si myslel a pocity z nože jsem měl zmatené. K čertu! Stejně ale, zemřít vlastním nožem, blbej vtip. Na nic dalšího jsem nepřišel a tak jsem šel spát.
V noci byla pěkná zima. Nic mi nepomohlo,že jsem měl deku a plášť. Ráno jsem se cítil mizerně a jen s vypětím sil jsem dokázal vstát. Hlava mi třeštila a před očima se mi houpala země, srdce mi začalo bláznit. Nemusel jsem být doktor, abych konstatoval, že mě mé již tak vetché zdraví zradilo. Nedalo se nic dělat, musel jsem tu nějaký čas zůstat a doufat že se to zlepší. Jídla jsem měl naštěstí dost a v tomhle stavu bych stejně nikam nedojel. Napil jsem se, přinutil sníst nějaké suchary, vzal si poslední dva prášky a zase si lehl. Musel jsem usnout, protože když jsem znova otevřel oči byla v jeskyni tma.
Podivným instinktem, který u mne vypěstovala má profese a tvrdý výcvik, jsem cítil přítomnost někoho cizího v mé blízkosti. Sevřel jsem pod dekou jílec dýky a snažil se dýchat klidným dechem spícího člověka. Slyšel jsem ho jak jde ke mně, cítil jsem jeho napětí, když se nade mnou sklonil a chytl mě za rameno. V té chvíli jsem otevřel oči a zaútočil. Strhl jsem ho pod sebe a nůž mu přitiskl k hrdlu. Nejasně jsem cítil,že ho znám a tak jsem podvědomě zalehl jeho pravou ruku a levačkou mu praštil o kámen. Ozvalo se cinknutí oceli. Levák. Nepříjemné podezření začalo sílit. Je jen málo leváků, kteří by byli takoví cvoci a jeli Ďáblovou stezkou. Podezření se změnilo v jistotu, když útočník tiše zaúpěl a v zápětí zaklel. Ten hlas!
„Ty?“
„Já,“odpověděl tiše.
Později jsme seděli naproti sobě v jeskyni a pomalu nás oba zmáhalo zředěné víno co měl Erich sebou. Ušklíbl jsem se na něj a on úšklebek opětoval. Byl to jen o pár cenťáků vyšší než já, obvykle štíhlej, ale nyní skoro stejně hubenej jako já, chlápek se slámově blond vlasy ostříhanými nakrátko a ocelově modrejma očima. Erich von Werwolfstein. Můj nepřítel.
Vytáhl jsem mu ze zad zbytek šípu, ránu převázal a teď přemýšlel, proč jsem to, kčertu, udělal a rovnou ho nezabil. Odpověď jsem, ale nenacházel.
„Hledají tě v okruhu dvou set mil,“přerušil Erich mé úvahy.
„Vím,“odtušil jsem. „Tebe poslali, abys mě zabil?“
„Ne,“zavrtěl unaveně hlavou. „Měl jsem převézt jednu věc do sousedního království, ale jistí lidé by ji rádi získali pro sebe.“
„Rozumím,“řekl jsem a vskutku rozuměl. Taky jsem čas od času dělal tyto, více či méně legální převozy zboží, jinak řečeno pašování.
„Proto se tě snaží zabít?“
„Jo.“
Dovolil jsem se zeptat na něco, za co by mě mohl zabít. „Dostali to, nebo to pořád máš?“
Usmál se. „Mám to.“
Pokrčil jsem rameny, měl jsem důležitější starosti než pašovaný věcičky, po krku mi už určitě šli čmuchalové Jejího Veličenstva a lovci odměn. Doufal jsem, že žádný z nich nebude hledat tady v poušti.
Zase jsme chvíli mlčeli a dívali se na sebe. Tolikrát už jsme stáli proti sobě, štěstí se přiklánělo hned na jednu hned na druhou stranu. Kdysi jsem ho nenáviděl, teď jsem si ho vážil. Říká se, že když už máte špatné přátele, měli bychom mít alespoň dobrého nepřítele. Tím Erich byl.
Po nějaké době Erich znovu promluvil.
„Potřebuji tvou pomoc, koně jsem ztratil a v poušti bych bez něj dlouho nepřežil. Už vůbec ne s tím zraněním. Navíc,“usmál se ,,znám cestu k Ifranské oáze.“
Zasmál jsem se. Nesmál jsem se jemu, ale absurditě situace do které jsme byli zahnáni. Dva nepřátelé a mají si pomáhat. Erich byl většinou ve službách států nebo lidí, proti kterým jsem stál já. Mohl jsem si být při obzvláště těžkých úkolech takřka stoprocentně jistý, že protivníci mají ve svých službách zrovna jeho.To byl snad nějakej zákon schválnosti, či co. Několikrát jsem sice přemýšlel, jak by to dopadlo, jestliže bychom prozněnu spolupracovali, ale nikdy jsem v něco takového nevěřil. Teď se sen měl proměnit v realitu…
„Dobře,“řekl jsem pak „ale až to skončím, až tě dovedu s tou věcí, ať už je to cokoliv, tam kam chceš…hledá mě teď zákon. “
„Nechám tě jít. A pokud jde o tu vraždu z níž jsi obviněn,“pousmál se trochu křivě „já nevěřím,že jsi Alexe zabil. Spoustu jiných ano, Alexe ne.“
„Zvláštní leč pravdivé ohodnocení.“
Zasmál se. Smysl pro humor máme stejný,kromě dalších věcí.
„Mohl bych zařídit zproštění vinny,pokud mi pomůžeš.“
Uvažoval jsem.Pokud by něco takového dokázal, znamená to,že pracuje skutečně ve vysokých kruzích. Usoudil jsem,že tohle bude o kejhák. Podíval jsem se na něj. Byl zraněný, zesláblý, nepřežil by. Jsem cvok.
„Pomůžu ti.“

Druhý den ráno jsme se vydali na cestu. Vzali jsme tolik vody, co jsme mohli uvézt, Ericha jsem nechal jet na šedákovi a já šel v předu a vedl koně za uzdu.Chůze mi nikdy nevadila, ačkoliv procházet se po slunkem rozpáleném písku, není nic, co bych považoval za příjemnou kratochvíli. Někdy jsme sice jeli společně, ale šedák by v poušti dlouho nezvládl nést dva jezdce tak jsem většinou šlapal pěšky. Ráno pátého dne jsem konečně spatřil mezi stále hojnějšími kaktusy i zakrslé borovice a akácie. Podzemní vody přibývalo a blížila se k povrchu, to mohlo znamenat jediné.Blížili jsme se k oáze. Podle toho, co Erich říkal, se měla jmenovat Irfan. Pro jistotu mi předtím popsal cestu a to se ukázalo jako velmi prozřetelné. Já sám jsem toho měl dost, šedák toho měl dost, ale Erich na tom byl z nás nejhůř. Musel jsem ho přivázat k sedlu, aby nespadl. Nechal jsem Erichovi do úst skápnout několik posledních kapek vody, ani neotevřel oči, jen tiše zasténal. Šedákovi jsem navlhčil nozdry a sám jsem se musel spokojit s tím co zbylo. Cíl byl, ale podle všeho blízko. Jen jsem doufal, že ti co honili Ericha, tak i ti co toužili po mé kůži, nebudou čekat zrovna tady. No uvidíme, řekl jsem si filozoficky a přinutil se k ostřejšímu pochodu, šedáka s Erichem v sedle jsem táhl za sebou.
Krátce před polednem se mi před očima otevřel jeden z „nejkrásnějších“ pohledů, co jsem kdy viděl. Pohled na neuspořádanou vesnici utopenou ve stínu stromů, Irfanskou oázu. Pozorně jsem se naposled rozhlédl a pak se skoro rozběhl. Šedáka jsem pobízet nemusel, cítil vodu, běžel sám.
Největším domem oázy byl samozřejmě hostinec, dvoupatrová dřevěná stavba, k níž patřila stáj a skladiště z neohoblovaných a, dle mého mínění, fušersky přibytých prken.
Jestliže byli místní zvědaví, nijak to nepřeháněli a spokojili se s pozorováním ze stínů domů a stromů. Jejich přítomnost jsem vnímal jako šum v pozadí. Zavedl jsem koně i s Erichem do stáje, rozvázal provazy a Erich doslova sklouzl ze sedla. Stačil jsem ho zachytit jen tak tak. Vzal jsem svoje a Erichovi věci, houkl na kluka krčícího se v koutě ať unaveného koně vytře a zaopatří. Abych podpořil jeho pracovního ducha hodil jsem mu dva stříbrné, které obratně chytil a hned se dal do práce. Vzal jsem Ericha pod paží a víc jsem ho nesl než vedl do hospody. Tam jsme se stali hned středem pozornosti. Bylo tam asi patnáct lidí, ale od žádného jsem nevycítil nepřátelství, jen ostražitost. Požádal jsem nevysokou hnědovlásku, co zde obsluhovala o pokoj pro Ericha, kterého jsem se rozhodl vydávat za svého bratra. Bylo mi hned vyhověno a tak jsem mohl Ericha vzápětí uložit do překvapivě čisté postele a znova mu ošetřit zranění. Probral se, když jsem mu záda znovu převazoval čistými obvazy. Dal jsem mu napít a řekl jsem mu kde jsme. Nevím jestli měl něco proti, skoro okamžitě usnul. Nechal jsem ho spát a sešel dolů do nálevny. Opět mě provázely zkoumavé pohledy hostů. Čekal jsem, věděl jsem, že to přijde dřív či později a přišlo. Jídlo mi nepřinesla dívka u níž jsem si ho objednal, ale velký pořízek, podle společných rysů jsem mohl usoudit, že je to její bratr. Postavil jídlo přede mne a sám se posadil na druhou židli. Usmál jsem se a dal se do jídla. Nemusel jsem čekat dlouho, zeptal se mě, když jsem byl asi v polovině.
„Co se vám stalo pane? Banditi?“
Usmál jsem se, nabízel mi dobré východisko, ale i skvělou past. Banditi se drželi víc na severu, sem se jim moc nechtělo. Tohle území bylo pod ochranou pouštních nomádů. Mimochodem pěknejch vyděračů, když přišlo na poplatky za „bezpečnej“ přechod pouště, ale my s Erichem jsme se vyhnuli i jim. Nikdo normální by se nevydal do oázy Irfan přez Ďáblovu stezku. Zavrtěl jsem hlavou a začal vyprávět jednoduchý příběh o jedné nevěrné paničce, jejím mstivém manželi a dvou bratrech. V tom příběhu jsem ze sebe udělal hlupáka, a byl rád, když jsem zjistil jak všichni pozorně naslouchají a chvílemi se tiše pochechtávají. Skvěle, pokud se vám smějí jste v bezpečí, nečekají od vás nic nebezpečného, říkával můj učitel. Teď jsme byli v jejich očích párek smolařů. Erich kvůli údajné milence, já pro svou naivitu, že utečeme přez poušť.
Mladý hostinský se už chechtal skoro naplno a sním celá hospoda, já se tvářil zkroušeně jak jsem jen dovedl a zároveň dával pozor na ostatní. Hledal jsem záblesk nedůvěry pod povrchem, ale nic jsem nenašel. Dobře.
„Měli jste víc štěstí než rozumu,“řekl mi mladý hostinský, když se konečně přestal smát.
„Vím,“řekl jsem zkroušeně. „Sem jen obyčejnej voják, brácha je chytřejší, ale ten už byl zraněnej. Nemoh sem ho tam nechat.“
„Jasně,“hostinský se znovu usmál, dolil mi vodu s trochou vína a poplácal mě po zádech. Spokojeně jsem se napil a také se usmál.
Pozdě odpoledne jsem se zašel podívat na Ericha a přinesl mu vývar z hovězího, za který jsem vysolil stříbrňák. Byl vzhůru a polévku doslova zhltal, až jsem ho musel brzdit. Také jsem se najedl, ale do svého pokoje jsem nešel spát. Hlídal jsem Ericha i v noci. Nebyl na tom nejlépe a já začínal cítit cosi, co mne velmi znepokojovalo. Něco se blížilo.
V noci jsem dlouho nemohl usnout. Stále jsem si snažil poskládat, kdo mohl Alexe zabít. Tomu člověku musel věřit, musel ho tedy dobře znát. Tiše jsem si povzdechl. Ať jsem se snažil jak chtěl, nedokázal jsem se na tu věc dívat, tak jak bych měl, s nadhledem profesionála. Nešlo to. Před očima se mi stále objevovala ta jeho věčně usměvavá tvář s očima ve kterých tančily plamínky čtveráctví. Jenže teď jsem se nemohl zabývat Alexem, ale tím co přicházelo. Ještě jsem přesně nevěděl co to je, ale ve vzduchu bylo cítit nebezpečí. Přece jen jsem na chvíli usnul, a ačkoliv to byl jen polospánek, přesto osvěžil.
Ráno jsem se vzbudil dřív, než slunce začalo pálit. Zkontroloval jsem spícího Ericha a potichu vyšel z pokoje. Když jsem scházel po schodech do nálevny ucítil jsem ho. Byla to klidná mysl, ale čekala a soustředila se na čekání, to byla jeho chyba a můj trumf. Nahrbil jsem se, trochu opřel o zábradlí a na povrch své mysli jsem pro všechny případy nechal vyplout myšlenky na pěkný zadeček sestry hostinského. Ucítil jsem jeho zhnusení, ale neodvažoval jsem se ani zajásat. Mohl být horší než já, ale také nemusel. Sešel jsem pomalu dolů a požádal hostinského o snídani. Řekl si za ni tři stříbrňáky, parchant. Opíral jsem se o pult a čekal na snídani. Chtěl jsem si ji vzít nahoru za Erichem, pro něj jsem vzal zase vývar. Nechal jsem své myšlenky klouzat po niti smyšleného příběhu a po očku pozoroval Stopaře. Už jsem věděl, že není Lovec, ti mají mnohem hlubší schopnosti a dělají obtížnější věci. Mimo lov jiných Lovců, špiónů a assasinů, loví i čaroděje. A to už je pěkná dřina, protože toho parchanta musíte zneškodnit nebo zabít dřív, než on zabije vás pomocí magie. Vím to, už jsem to párkrát dělal a zatím ještě žiju. Můžu se tedy počítat mezi ty úspěšné. Stopaři jsou nasazováni na „obyčejné“ lidi. Také jejich výcvik není tak složitý a nákladný.
Můj učitel mi říkal, že každý v sobě máme schopnost manipulovat s Mocí, jenže u každého se vyvíjí jinak, je v jinak pokročilém stadiu a dá se jinak využít. Snad jen díky tomu nejsme všichni čarodějové. Postupem času se, ale každý trochu nadaný člověk může naučit tvořit kouzla, zjednodušeně čarovat. Tohle si však nikdo nepřeje a proto je přístup k opravdové magii povolen jen skutečně nadaným. Pod dohledem církve, samozřejmě. (Tam je to mimochodem samej mág, ale tohle nesmí nikdo vědět.Vlastně ani já ne.) Lovci jsou vlastně empaté s mírným telepatickým nadáním u kterých jsou tyto vlastnosti posíleny speciálním výcvikem. Zároveň jsou cvičeni jako zabijáci, ale ne assasini, ti jsou něco jiného. U nich je zabíjení hlavní náplň práce. U Lovce je to až druhá věc. První je najít hledaného člověka i v tom nejnemožnějším terénu, nejhlubší džungli i v rušném velkoměstě a zároveň před svou „kořistí“ skrýt svou přítomnost. Pak jsou tu Stopaři, taktéž empati-telepaté, ale tihle se nemusí sami skrývat. U jejich „kořisti“ se očekává, že neumí odclonit svou mysl, že jsou to prostě jen normální lidé. Těch je naštěstí stále víc, než mágů a jiných individuí a tak i Stopařů je víc. To byl tedy důvod, proč jsem tak šaškoval. Musel jsem před ním hrát normálního, trochu natvrdlýho, vojáka.
Tenhle hledal člověka co něco ukrývá (takových tu je) a před něčím utíká (těch je tu taky dost), ale co je hlavně sám. Nepochyboval jsem, že už se hostinského zeptal na jezdce co sem přijeli v posledních dnech. Pokusil jsem se o něco, co bych považoval za velký hazard, kdyby byl Lovec. Přiblížil jsem se k němu a popřál mu pěkný den. Zřetelně jsem cítil jeho pohrdání mou osobou, ale potřeboval jsem ujistit v tom koho hledá. Stručně řečeno jsem musel z jeho podvědomí dostat odraz osoby na kterou se zaměřil. Můj měšec zase utrpěl, pozval jsem toho parchanta na skleničku a hlavně v jeho případě nezůstalo u jediné. Nerad piju po ránu, ale nesměl jsem zbudit jeho pozornost. Zahrnul jsem ho svým příběhem ze včerejška a nenápadně do něj lil sklenku za sklenkou. Brr, ten chlap měl děsnou výdrž ačkoliv na první pohled to byl hubený asi pětadvacetiletý mladík s rozježenou blonďatou kšticí a zaječím pyskem. Konečně, jeho mentální bariéry povolily natolik, abych se mu dostal do podvědomí a zahlédl tam to, čeho jsem se bál. Erichův popis. Rychle jsem se stáhnul, nalil mu ještě sklenku a pak se přehnaně nešikovně zvedl a zamířil i se snídaní za Erichem. Ještě jsem slyšel jak se Stopař zhroutil pod stůl.
Už přes dveře jsem cítil, že je vzhůru.Zaklepal jsem a rychle vešel. Nechtěl jsem aby na sebe upozorňoval jakýmkoliv způsobem. Rychle jsem mu u snídaně vysvětil situaci, řekl mu za koho jsem nás vydával. Má historka mu na tváři vykouzlila úsměšek. Pak jsem mu řekl o Stopaři a on zvážněl.
„Víš to jistě?“
Zatvářil jsem se uraženě, jakoby to nevěděl. Znal mě na to příliš dobře.
Mávl omluvně rukou. „Promiň, nechtěl jsem zpochybňovat tvé schopnosti. Musel jsem se zeptat.“
„Jasně.“odpověděl jsem.
Znovu se zatvářil zasmušile.
„Bojím se, že v sedle moc dlouho nevydržím a myšlenky umím zakrývat jen částečně.“
To kecal, uměl to velmi dobře. Já ho taky znal dost dobře, za ty roky.
Zkoumavě pozoroval své šlachovité ruce položené na přikrývce.
„Dobře,“řekl po nějaké době. „Tohle je tvoje parketa, co tedy navrhuješ?“
„Počkáme než se dáš dohromady a pak zmizíme. Nehledají dva muže, ale jednoho, co něco skrývá a takových je tu dvanáct do tuctu.“
„Souhlasím.“
„Kdybych věděl nejen koho, ale i co hledají mohl bych pracovat efektivněji…“
Chvíli o tom uvažoval a pak zavrtěl hlavou. „Ne, to by bylo příliš nebezpečné. Jak pro mne tak pro tebe.“
Nenaléhal jsem na něj, věděl jsem, že by to nemělo smysl.
Dojedli jsme a já ho nechal znova odpočívat. Chtěl jsem odtud vypadnout co nejdřív a to nejen kvůli vydřiduchovi hostinském.
Zašel jsem se podívat na šedáka. Starali se o něj dobře a já chtěl aby byl v prvotřídní kondici, až bude potřeba. Koně pro Ericha, potom co jsem zjistil cenu, se rozhodl ukrást. Takhle by oni totiž okradli mě. Za krádež koně je provaz, ale za vraždu taky a přece mě nemůžou oběsit dvakrát, ne?
Den jsem strávil zdánlivě spící ve stínu jednoho ze stromů. Ve skutečnosti jsem nechal svou mysl bloumat,tak jak mě tomu kdysi naučili, a velmi velmi opatrně hledat někoho kdo hledá nás. Kromě Zaječího pysku, který teď vyspával, jsem nikoho nenašel. Nepříjemný pocit, že se něco blíží mě ale neopustil.
Večer jsem opět převázal Erichovy ránu a přinesl mu jídlo. Vypadal už lépe, ale cesty ještě rozhodně schopen nebyl. Nic neřekl na to, že jsem se opět uložil ke spánku ve stejné místnosti. Jen lehce podzvedl levé obočí a za chvíli znovu spal. Usnul jsem také, ale zase jsem spal jen lehce a každý šramot jsem slyšel a podvědomě vyhodnocoval. V případě nebezpečí jsem byl schopen okamžitě reagovat.
Vzbudil jsem se uprostřed noci. Cítil jsem je a oni co chvíli ucítí mě. O Erichovi už věděli a teď šli k hospodě. Lovci, žádní Stopaři, ale praví Lovci. Sakra. Slíbil jsem Erichovi, že mu pomůžu a už jsem v průseru. Pro dobrotu na žebrotu…napadlo mě ve chvíli, kdy jsem zakryl Erichovi ústa a potichu s ním zatřásl. Byl vzhůru téměř okamžitě a tiše naslouchal, tomu co jsem mu říkal. „Buď se pokusíme zmizet, nebo je zabít,“zakončil jsem krátce.
„Ještě nezvládnu cestovat,“řekl tiše a já kývl. Čekal jsem to. Přešel jsem k vaku, vytáhl jsem malou kuši, natáhl ji a založil šipku a vzal i náhradní šipky. Zbraň jsem podal Erichovi a ten mi pohledem poděkoval. Vzal jsem ještě jeden malý balíček z vaku a snažil se vyvarovat všech myšlenek na boj či smrt. To by mě měli okamžitě. Začal jsem myslet na to, že se mi chce na hajzl a nemůžu, kurva, najít ty zasraný dveře. Primitivní myšlenky vždycky pomáhaj. Vyšel jsem z pokoje, rychle sešel schody do nálevny a vzápětí jsem již mizel ve tmě. Údivem jsem málem vyjekl, dva Lovci a jako temné stíny za nimi šli čtyři assasini. Rozhodl jsem se, že jestli tohle přežiju důrazně si promluvím s Erichem.
Vyčistil jsem si hlavu a zaútočil. Hod jsem měl dobře odměřený, první z Lovců nic netušil když se mu čepel vrhací dýky zabodla do zad, zemřel okamžitě. Myslel jsem při tom na zdejší hostinskou. Zase jsem zmizel ve stínech. Druhému z lovců ta smrt nemohla ujít a ani neušla. Ucítil jsem jeho rozčilení, vztek a snad i strach jako červenou skvrnu v temné noci. Assasini byli stále klidní a temní jako noc. Opatrně jsem rozbalil balíček, co jsem si vzal z vaku a světlo (tmu?) světa spatřila malá kovová foukačka a šipky napuštěné jedním z nejprudších jedů co znám. Osobně moc nemám rád tuhle hračku, ale teď jsem si nechtěl hrát na humanistu. Namířil jsem na jednoho z assasinů a foukl. Věděl jsem, že jsem zasáhl, protože vzápětí jsem ucítil jeho údiv a pak zemřel. Okamžitě jsem zamířil na dalšího a znova foukl. Nemohl jsem ani zjistit, jestli jsem zasáhl, Lovec mě v tu chvíli našel. Téměř jsem slyšel jeho mentální příkaz assasinům a ti se na mě vrhli. Už jsem si nemohl hrát na schovávanou, vytasil jsem meč, do levačky uchopil levoruční dýku a vyrazil proti nim. Útočili společně, každý z jedné strany. Bleskově jsem se natočil doprava, instinktivně se zaštítil středním krytem, plynule pokračoval v otočce a vykryl i druhý meč. Přepokládali mou reakci a navázali dalším útokem. Věděl jsem, že oba je odrazit nestihnu. Tomu napravo jsem nastavil do útoku meč, tomu nalevo jen dýku a plivnul mu do obličeje. Na okamžik ho to zarazilo, tohle ho určitě neučili, ale ten okamžik stačil. Má dýka sklouzla po jeho meči, já se prosmekl kolem něj a zároveň bodl. Slyšel jsem jeho bolestný výkřik a viděl jak vrazil do svého kolegy. Ten ho setřásl a vyrazil proti mně. Cítil jsem jeho touhu zabíjet. Vyšel jsem mu vstříc, jenže on nepočítal s mým výcvikem. Pokud hraji o život, seru na pravidla. Šel po mě s mečem a já po něm hodil nůž. Skvěle vyvážený vrhací nůž. Zasáhl jsem ho do krku, nůž mu prosekl tepnu.
O krok jsem ustoupil a díval se na tu spoušť co jsem způsobil. Skoro jsem ho nezaslechl, až už bylo příliš pozdě. Instinktivně jsem se vrhl sranou a to mi zachránilo život. Ten, o němž jsem si nebyl jist, jestli jsem ho zasáhl po mě hodil hvězdici. Zabodla se mi do levého ramene. Byla o příšerná bolest. Rychle jsem se, zvedl a přikrčený čekal na další útok. Ten nepřicházel. Už jsem si myslel, že to skončilo,když se cosi ve tmě pohnulo. Jeden z nich ještě žil.Neviděl jsem ho, ani nůž co po mě hodil. Zasáhl mě do pravého nadloktí. Než jsem se k němu dostal, zemřel. Zranění bolela, ale dalo se to snést. Doufal jsem, že nedostanu záchvat, při tom vypětí bych se moc nedivil. Dovolil jsem si mentální pokrčení rameny a uklidnil mysl.Téměř okamžitě našel Lovce, byl teď u Ericha v pokoji. Vyrazil jsem. Schody do patra jsem vyletěl a schválně jsem dráždil Lovce svou touhou po jeho krvi. Když jsem došlápl na poslední schod slyšel jsem zadrnčení tětivy a následný pád těla. Vrazil jsem k Erichovi do pokoje a spatřil jen mrtvého Lovce na zemi a Ericha v posteli.
„Vede se ti dobře,jak vidím,“řekl jsem a nechal v hlase zaznít sarkasmus. Mě moc dobře nebylo,srdce mi zase začínalo blbnout. Kčertu!
„Jasně,“řekl a přitom natáhl kuši. Tvářil se podezřele klidně. Něco tu nebylo v pořádku.
„K zemi,“vykřikl a já poslech. Nemám ve zvyku o takových příkazech diskutovat. Cvaknutí spoušti, tichý svistot, ještě tišší vyheknutí a pád někoho za mnou. Stopař, došlo mi. Zvedl jsem se a vyhlédl na chodbu. Ležel tam se šipkou v oku. Nepříjemnej pohled. Podíval jsem se na Ericha.
„Tak to bychom měli,“ vydechl jsem tiše a sedl si na zem, která se mi opět houpala před očima.
„Souhlasím,“řekl a usmál se. Parchant.
„Myslím, že je načase opustit pohostinnost tohoto skvělého místa a jít o dům dál,“řekl mi o pár dní později a já jen unaveně přikývl. Ustavičné mentální hlídání unavovalo. Zranění se mi sice hojila dobře,záchvat jsem zvládl jen pomocí dechových cvičení,ale souboj mě vyčerpal víc než jsem si byl ochoten připustit. A prášky mi došly. Sakra.
Vzali jsme si koně těch mrtvých, proti čemuž nikdo nic nenamítal, a samozřejmě mého šedáka. Také něco proviantu a dostatek vody. Nikdo se nás nepokusil zastavit. Proč taky? Dokázali jsme jak umíme kousat a nikdo si nechtěl vylámat zuby. Hostinský se mi už taky nesmál, báli se nás. Pokud náš odjezd někdo pozoroval, jsem si jistý, že to bylo s úlevou.
Tentokrát to byl Erich kdo nutil ke spěchu, na tom závodě jsme ztratili čtyři koně a zhubli o dobrých deset kilo. Že jsme to vydrželi byl tak trochu zázrak. Já fakt musím mít životů jak kočka,…nebo možná i víc.
Párkrát se nás sice pokusil někdo najít, ale my se vždy dokázali ztratit. Jeli jsme podél královských cest, vyhýbali se velkým městům a mířili dál na severozápad k pobřeží Gartského moře.
Tak jsme dorazili až do velkého přístavního města New Hawenu. Tam se Erich rychle rozloučil a zmizel. To mě moc nepřekvapilo,ale rozhodl jsem se na něj počkat a dostat z něj odpověď pro co jsem to vlastně riskoval svůj krk. Nemusel jsem ani moc dlouho čekat, dva dny po našem příjezdu mě sám vyhledal v hostinci, kde jsem dospával spánkový deficit. Zaplatil jídlo v jedné zastrčené ale slušné hospodě a dal se do vysvětlování.
„Patrně sis myslel, že vezu nějaké zakázané zboží, že Bernarde?“zeptal se místo úvodu.
„To ano,“ přikývl jsem a zvedl sklenici k přípitku. Odpověděl mi stejně.
„Ale pak jsem si uvědomil, že ty většinou pracuješ ve státních službách a spojil si to stou námahou co protivník vložil do tvého dopadení. Bylo mi jasné, že druhá strana je také placena ze státní kasy, popřípadě církevní, ale ta by vše řešila jinak. Zbývalo jen zjistit, co jsi to vezl.“
„Pokračuj Bernarde,“ vybídl mě Erich.
Pokrčil jsem rameny. „Víc toho nevím, snad jen to, že jsem si vzpomněl, že máš výbornou paměť a pokud je to zpráva co vezeš, může být klidně jen v tvé hlavě. Poslali za tebou nejdřív Stopaře a ten hledá normální lidi, teprve když už byl v oáze přišli Lovci.“
„Výborná dedukce,mohl bys být policistou.“ složil mi Erich kompliment.
„Já?…stejně nevím čeho se to tajemství týkalo.Takže bych tak dobrej nebyl.“
„To nevadí,“pousmál se Erich. „Vlastně je dobře,že to nevíš. Musel bych tě zabít a to by mě mrzelo.“
„Mě taky,“ ušklíbl jsem se.
„Mimochodem,“řekl a usmál se „něco tu pro tebe mám.“ Na to vytáhl zpod kabátce tlusté kožené pouzdro a podal mi ho. Tázavě jsem se na něj zadíval, ale on mě je posunkem pobídl, ať ho pouzdro otevřu. Udělal jsem to. Byl v něm okamžitý příkaz k zastavení mého pronásledování a přiložená listina dokládala mou nevinu.V listině se psalo, že skutečný viník byl chycen a k vraždě se přiznal. Byl prý již také potrestán. Jak se to celé událo, nebylo nijak zvlášť vysvětleno, důležitá byla pečeť. Pečeť císařského správce v New Hawenu. Tázavě jsem se na Ericha zadíval, ale nijak jsem to nekomentoval. Proč taky? Jen se usmál.
„Tys svou část splnil, já teď plním tu svou.“
„Byl to skutečně Alexův vrah? Řekl proč to udělal?“
„Podle všeho ano. Pokud si to přečteš pozorněji, zjistíš, že ho zabila šlapka. Ve své výpovědi uvedla, že ji prý slíbil sňatek. No a pak si to rozmyslel. Pohádali se, pak se udobřili a vyspali se spolu. No, jenže pak ji chtěl tvůj přítel poslat pryč s obvyklými dvěma zlatýma. A zbytek už si domyslíš.“
„A Traker? Neposlala ho taky ona? Nebo to byla jen náhoda, že se tam objevil tak náhle?“
„To nevím. Možná ano, možná ne. Jí se na to už nezeptáš. A mám dojem, že Trakera se moc nebudeš chtít ptát. Jemu nevadí, že jsi nevinný, pořád tě nesnáší.“
„Jo,“řekl jsem tiše a sklonil hlavu. A navíc se už do Rocheru ani nechci vrátit, dodal jsem si v duchu jen pro sebe.
Skládačka dostala poslední dílky a ty zapadly. Alexe Dextera, nedokázali dostat nepřátelé, s mečem byl machr, s kuší jsem na něj neměl a nakonec ho dostala nějaká bezejmenná děvka. Díval jsem se na sklenku vína ve svých dlaních a pozoroval hru světla na jejím skle. Bylo to uzavřené, bylo to pryč. V uších mi znova zazněla slova pohodové písně Legie:… Jste unaveni? Táhněte dál! Až k hořkému konci, neboť vy jste ďábelská garda, batalión prokletých… Byl jsem unavený, ale věděl jsem půjdu dál. Co jiného? Kdo ví co na své cestě potkám. Je toho tolik co jsem ještě neviděl a nepoznal.
Zvedl jsem hlavu a zadíval se Erichovi do očí.V té chvíli jsme si rozuměli beze slov.
Ve stejný okamžik pozvedli oba muži sklenky k přípitku.
„Na co se napijeme?“
„Na nepřátelství,… ztracené v písku.“
Broušené sklenky se s lehkým cinknutím dotkly.