NÁVRAT

Brooklynský most se zaléval krvavou září zapadajícího slunce, které se utápělo v East river. Vysoký muž s dlouhým černým copem, ostrou bradou a zašpičatělýma ušima si povolil kravatu a s rukama v kapsách přešel k prosklené stěně. Zadíval se na Brooklynský most, který se klenul daleko od něj. Hemžily se po něm spousty aut různých barev a různých tvarů.
„Říkám, že jsem s tím skončil, už nezabíjím,“ vyřknul jistě, aniž by se otočil od stěny. Tlustý muž sedící u stolu na místě, kde sedávali zákazníci, si setřel kapesníkem pot z čela a zapálil si masivní doutník. Spalující se tabákové listí tiše zapraskalo a místnost se prosytila tabákovou vůní.
„Ale nekecej, s Shadowrunem se nadá jen tak praštit. Che, che neříkej že sis nevydělal více než teď, he.“
„Ne, opakuji ne. Mám ženu a dítě, už nechci zabíjet. Dříve mně to možná i bavilo, ale potom co jsem v Moskvě poznal Káťu, tak…..“
„……tak si se stal sračkou, obyčejným prosťáčkem, normální řadovej vobčan co má svou rodinku, kancl a práci. Každej den snídaně, práce, domů, večeře potom vopícháš manželku a deš spát. Co je to kurva za život, když jsi poznal Shadowrun? Tohle nikdy nepochopím.“ Tlustý muž vypouštěl husté obláčky dýmu a zpocená pleš se mu barvila do ruda odleskem zapadajícího slunce. „Tss, kvůli tý děvce jsi prodal to nejlepší co si kdy v životě zažil, ha a to nemluvě o tom, že ti nakonec stejně začne zahejbat.“ Tlustý muž propukl v ukrutný smích, až mu málem vypadl doutník z úst. Muž s dlouhým copem zatnul zlost, která se drala bezprostředně ven z jeho těla a pokoušel se uklidnit pohledem na protější mrakodrapy. Napětí v místnosti rostlo a atmosféra byla tak hustá, že by se dala krájet. Tlustý muž pokračoval s náramnou radostí a zároveň vážností v obličeji.
„A ještě ti musím připomenout, že mi taky něco dlužíš. Už si nevzpomínáš. Ukryl jsem tě před policajtama Derku. Nezapomeň ještě mám u tebe nesplacenej dluh.“
Derek již déle neudržel svůj vztek. Pomyslel na chvíli na dva predátory v zásuvce, ale potom jeho špatné svědomí ustoupilo. „Tak víš co Santiny.“ Začal Derek po krátké chvíli, při čemž se otočil od oken upravil si kravatu. V jeho očích plála zlost. „Já ti něco povím.“ Hned na to jak to dořekl chytil Santinyho za košili a protáhl jeho tlusté špeky přes celý stůl. Santinymu vypadl doutník na leštěný mramor a vše co bylo na stole ho následovalo. Derek se k němu naklonil a na jeho krku byly vidět vystouplé žíly, to jak se z něho dral vztek. Pomalu a nahlas začal.
„Santiny, nebudu ti to opakovat znovu, já už NEZABÍJÍM a jestli jen zkřivíš vlásek mý rodině, tak věř, že začnu zabíjet a ty budeš má první oběť hajzle.“ Potom jeho pohled spočinul na Santinyho ochranku, která si nenápadně odhrnula saka, aby jim bylo vidět na zbraně. Derek odhodil Santinyho zpátky do polstrovaného křesla. Ten si upravil košili a zapálil si nový doutník. Derekovi se hlavou honily chaotické a nesmyslné myšlenky. nevěděl co má udělat a potom se mu objevil ve tváři zlostný úsměv.
Slunce už skoro zapadlo a všude bylo šero. Derek přešel ke křeslu a vzal si z něho své sako. Potom si sedl a otevřel zásuvku. Z ní na něj vykoukla spousta papírů, které byly zatíženy dvěmi predátory.
„Ani to nezkoušej,“ zastavil ho Santiny při jeho pohybu do zásuvky. Ochranka zostřila nebezpečí a připravila se na boj. „Mám takový návrh,“ pokračoval. „Ty pro mě uděláš tu práci a na policejní stanici se neobjeví tvůj popis s tvou minulostí. Myslím, že je to dobrý návrh, nebo ne?“ Škoda, že Santiny netušil co má Derek v plánu.
Ten se opět pousmál a řekl. „Myslím, že to vezmu. Asi už není jiná možnost co?“ Derek stále pokračoval v pohybu do zásuvky.
Santiny znejistěl, ale svou nejistotu nedával najevo. Mávl na ochranku a ta se následně hodila do klidu. „Tak tomu říkám správná řeč Dereku , tak se mi líbíš. Je dobře, že ses vrátil, tvá žena ti stejně zahejbala.“
„Ne, to není pravda, to jsou jen tvý keci Santiny.“ Derek vytáhnul ze zásuvky kupu prázdných papírů, ale nezavřel ji. Santiny si v duchu oddychl.
„Jo, tak si to mysli když chceš, ale to je jedno, teď ses vrátil a to je důležitý. Každej se totiž jednou vrátí. Dlouho bez Shadowrunu nikdo nevydrží. V normálním světě brzo chcípne a propadne depresi. Každej se vrátí.“ Santiny se pousmál a vypustil obláček dýmu.
„Ano máš pravdu. Jeden z nás se někam vrátí. A budeš to ty, VRÁTÍŠ SE DO PEKLA SANTINY.“ Derek ve zlomku vteřiny držel predátory v rukou a vpálil to do Santinyho. Čtyři kulky zasáhly přesně do jeho obtloustlé hrudi. Potom podaroval ochranku po dvouch kulkách přímo mezi oči. Bylo ticho. Jenom doutník s jemný zasyčením dopadl na podlahu, horké nábojnice zacinkaly a vůně doutníků se zaměnila za pach střelného prachu. Derek se zvedl z křesla a sledoval, co to vlastně provedl. Vždyť už nechtěl vraždit, ale teď musel. Santiny seděl v křesle s hrůzou v očích a jeho bílá košile se zbarvila do krví ruda. Byla to špatná krev. Derek k tělu přistoupil a pro jistotu do něj vpálil ještě dvě rány. Jednu do srdce a druhou do hlavy. Nábojnice opět dopadly se zvučným zacinkáním na zem. Potom zamířil k ochrance a shlédl svoji nechtěnou práci.. Byli to dvě naprosto čisté rány. Ani jeden se nestihnul zvednout z křesla, na tož vytáhnout zbraně. Potom si všiml, že celý rozhovor byl odposloucháván Santinyho bosem. Zaklel a se zbraněmi za pasem se vrhl k výtahu. Jeho cop a sako vlálo při průběhu chodbou. Běžel asi sto metrů a na konci chodby přivolal výtah pro uklizeče. Po patnácti vteřinách byl výtah u něj. Nastoupil do něj a zvolil garáže.
Derek vypadl právě včas, protože jen co se ozvaly výstřely, byla přivolána newyorská policie a ta se do dvou minut dostavila před sídlo právnické firmy „Právo a svoboda“. Před mrakodrapem byli dvě policejní auta a dva policisté, ostatní šli na horu.
Derek dorazil do garáží a uviděl, jak se k němu přibližuje motorka. Byla to Yamaha Rapier nejlepší silniční bicykl svého druhu. Derek mu skočil do cesty a namířil na něj predátora. Jezdec zastavil. Nechtěl se však tak jednoduše vzdát své motorky, a tak pomocí plynu a spojky „zavrčel“ na Dereka. Derek se nechtěl zdržovat a zmačknul kohoutek. Jezdcovi se rozbilo sklo helmy a zalilo se krví. Jezdec se svezl z motorky a ta se zapraštěním kostí dopadla na něj. Derek neváhal, popadl motorku, nastartoval a vypadl co nejrychleji z garáží. Vrátnému ukázal průkaz a vyjel do ulic. Před firmou uviděl policejní auta. Přidal na plynu a závratnou rychlostí projel kolem policejních hlídek. Policajti se ohlídli, ale jinak to nevnímali.
Derek pádil co nejrychleji na západ Manhattnu do west end avenue, domů. Jeho sako a vlasy se jakoby chtěli odtrhnout od jeho těla. Derekovi slzely oči, nejen ostrým větrem, ale i při pomyšlení na to, že Káťa by mohla být už mrtvá.
Zastavil před domem sousedů. Motorka zařvala a ztichla. Derek ji zahodil a rozhlédl se kolem. Žádná cizí auta. Aspoň malá naděje, že tady ještě nebyli, ale taky už tu možná byli. Derek opět zaklel a rozběhl se k domu. Přišel ke dveřím a zhluboka se nadechl. Odemknul, zabral za kliku. Otevřel dveře. NIC, vůbec nic nebylo zvláštního. Všechno bylo v pořádku, tak jak má být. „Nikdo tu nebyl,“ pošeptal si pro sebe potichu. Zavřel dveře a oddechl si. Opřel se zády o dveře a sjel pomalu na podlahu. Silně oddechoval, spokojeně se usmíval, ale při tom přemýšlel o tom co udělal. Najednou uslyšel zasténání. Urychleně se postavil na nohy a vytáhl zbraň. Predátor ho zachladil v ruce. Derek se vydal za zvukem. Ozval se další stén, tentokrát silnější. Derek začal mít opravdu divný pocit, že není vše, až zase tak v pořádku. Pomalu vykráčel po schodech a už věděl, že zvuk přichází z ložnice. Derekovi se silně rozbušilo srdce, hlavou se mu honili podivné myšlenky a začal si pomalu uvědomovat krutou pravdu. Přišel k zavřené ložnici. Z ložnice se ozývaly tiché stény a vzdechy. Derek potichu vyslovil jen zlověstné a kruté NE. Začal plakat a ucítil krutou bolest v srdci. „Tohle snad ne.“ Derek zhluboka dýchal a jeho ostré rysy se začaly přetvářet na pomstychtivou a nenávistnou tvář. Po ostrých lícních kostech mu stékali pramínky slz. Potom se z jeho úst vydralo: „Já je,….já je,….já je..z..a..b..i..j..u.“ Jeho oči zaplály pomstychtivými plamínky a chtěl zabíjet a zabíjet. Všechno se v něm míchalo a bortilo. Celý jeho život byl v troskách. Nikdo si nedokázal představit jak mu bylo. Chvíli ještě vzlykal. Potom si setřel slzy do rukávu a vrazil do ložnice. Pln zlosti na mířil své predátory na postel. Tam ležel blonďatý svalovec a na něm v rozkoši ležela zrzatá Káťa. Jen co se rozrazili dveře Káťa zaječela a schovala se pod přikrývku. Svalnatý muž se pokoušel uklidnit a tahal si k sobě kalhoty a spodní prádlo. Derekovi se zaplálo v očích. „Ty mrcho jedna, tos neměla dělat. Řekni mi proč? Káťo já tě tak miloval a ty…..tohle. Tos neměla dělat. Proč?“ Derek se obrátil na svalovce a nenávistně na něj hleděl.
Po dlouhé chvilce ticha Káťa začala. „Víš Dereku já ti to vysvětlím,“ rozplakal se. „Je mi to líto….“
Derek se na ni podíval. „Já to nechci, chápu tě, ale nemůžu dál, musím to udělat.“ Derek se naposledy podíval do plačících očí Káti. Potom začal mačkat kohoutky, přičemž nenávistně řval. Střílel a střílel dokud nevystřílel zásobníky. Ještě dlouho mačkal na prázdno kohoutky a poté dlouho sledoval své dílo zkázy. Když dopadlo poslední pírko do krvavé postele, tak se Derek otočil a s rudýma očima od pláče odešel z domu. Před domem zahodil zbraně a zvedl yamahu. Nastartoval a jel. Před očima se mu stále objevoval obrázek mrtvé Káti a v uších se mu ozýval Santinyho hlas: „Každý se jednou vrátí,…stejně ti bude zahejbat,…každý se vrátí.“

Derek přestal plakat a jistě si pro sebe pošeptal. „Vrátil jsem se…..,“ a jeho motorka zmizela v dáli.