|
Sbohem!
Proč tolik nadějí‘s mi dal?
Copak jsi o mou přízeň stál…?
Proč tvářil ses, že tě zajímám?
Já nic než tebe nevnímám…
Proč odešel jsi? Kam a s kým…?
Jen pohled zůstal k dveřím tvým…
***
Pak vrátil ses se svou mladou ženou,
v překrásné šaty oblečenou,
chytrou a pěknou, co dodat a říci;
já se mám probudit - princezna spící…
***
Proč tolik nadějí jsi mi dal,
přitom sis se mnou asi hrál…?
Proč nevěřil jsi ni slovu mému,
v trpké pravdě však ukrytému…?
Proč zahrával sis s mou láskou věčnou,
tvému srdci snad tolik směšnou…?
***
…Poslední pohled a jediné objetí,
první i poslední polibek - odletí…
Jediná možnost… Snad odpustit dokážeš,
už jen svou vzpomínkou lásku mi prokážeš…
Nemůžu dál… už snad chápeš a rozumíš.
Ne, já to nezvládnu… Ty tak snad žít umíš…
Odcházím, lásko má, odpusť a vzpomínej,
žij si svůj život, však přítele ve mně měj…
Možná, že láska tvá skutečná byla,
jenže na mně stojí veškerá vina…
Neplač, můj příteli, dál už žít nemohu.
Já MUSÍM odejít, jen tak nám pomohu…
Potom se znovu snad společně sejdeme,
lásku svou konečně prožít moct budeme…
Odcházím… cesta má zapadá sněhem.
Už jenom jediné zbývá říct:
Sbohem!
|