Svitek

Na počátku spatřil Quaran první paprsek Světla.
I utkal z něj závoj Struktury a roztáhl svá nekonečná křídla nad Kosmem...

Chrám Apeiron, KONEC

Lady Iratah z Atalacu opatrně uchopila křehký svitek, popraskaný a zažloutlý, jako drolící se stěny Nejstaršího chrámu, jako její ruce...

Na nebi umírala poslední hvězda...


Systém Quaran, KDYSI

Poutník znaveně zvedl hlavu a pohlédl na vzdálený obzor, utápějící se v záři zapadajícího slunce. Stál v prostých šatech uprostřed nedozírné stepi a rychle ztrácel síly. "Zasvěcení..." šeptaly jeho okoralé rty. Nemohl si vzpomenout, před kolika dny odložil rituální blaster, nechal si deaktivovat implantáty a oblékl nepohodlný šat z hrubé látky. "Zasvěcení..."
Povzdechl si a vykročil. Slunce zapadlo, na nebi se rozzářily myriády hvězd a na cestu mu svítil jasný kotouč galaktického jádra. Snažil se vycítit pramen, nedokázal se však už soustředit. Ušel ještě několik stovek kroků a zhroutil se vyčerpáním.

Čekala. Čekala a věděla. Ráda by se adeptovi, jenž ležel nedaleko svatyně, rozběhla na pomoc, ale nesměla. Čekala tedy a trápila se. Mladík už několik dní nedokázal najít vodu a nezareagoval ani na blízkost chrámu.
"Bohové, proč?" vykřikla do ticha.
Stříbřitý svit Jádra zaléval její štíhlé paže, jež zoufale pozvedla k nebi. Zachvěla se, nejen chladem. Otočila se a pohlédla vstříc nevysokému svatostánku Quarancoatla, pradávného draka, který se během času změnil z národního boha Quaranů v symbol bezejmenných sil universa. Zdi z rudého kamene rychle ztrácely teplo, nastřádané během dne. Smaragdové oči zasazené do basreliéfů opeřených hadů se nezúčastněně třpytily.
Probudilo jej světlo nového dne, nenašel však sílu k tomu, aby vstal. Věděl, že zemře, že nedokáže najít svatyni a podstoupit rituál. Zabloudil sám v sobě. Kdesi daleko před ním se rozplývala vidina nesmrtelnosti a nezměrné moci zasvěcenců řádu Annihinty - Nestárnoucích. Bylo mu to jedno. Zavřel oči. Vzpomínal.

Mnohokrát už pohřbívala vyschlá těla neúspěšných. Ale žádný z nich neumíral tak blízko cíle.
"No tak, vstaň!" šeptala do ticha, rušeného jen občasným závanem větru. Hleděla k vyvýšenině, která bránila umírajícímu, aby spatřil krvavě rudou bránu, v níž stála. Bránu k životu, k nesmrtelnosti. Kousla se do rtu, setřela slzy a vešla do chrámu. Obrovské dračí hlavě nevěnovala jediný pohled, odešla do své komnaty, lehla si na měkké lůžko a stočila se do klubíčka.

Když opouštěl loď, byl nabitý energií, nebo to alespoň tak cítil. Naposledy pohlédl na zářící siluetu výsadkového člunu mizející v záři rudého slunce a vydal se na Cestu. Zdálo se mu, že od té doby uplynula celá staletí. Staletí boje s řídkou a horkou atmosférou, nedostatkem vody i potravy a později i s přeludy, vyvolávanými všudypřítomným jedovatým pylem.
"Nechci ještě umřít," řekla chladné soše boha. "Nebojím se, jen... Jak jsi krutý."
Quarancoatl mlčel. Jako vždy. Nebyl tam od toho, aby mluvil.
Vnitřním zrakem shlížela na umírajícího.
Adept nesmrtelnosti musí překonat sám sebe, projít peklem, dokázat svou vůli... věřila tomu. Sama to dokázala, nikdo jí nepomohl. Vzpomínala, jak kráčela na pokraji vyčerpání ke svému cíli. Před oltář se doplazila, tělo do krve rozedřené. Kněžka - její předchůdkyně, jež nyní bojovala kdesi daleko s Mlčícími - ji zasvětila. Stalo se to před více než třemi staletími, věděla ale, že na tu chvíli nikdy nezapomene.

Seděl s přáteli a popíjel lahodný nápoj z ghirtu - lehce omamné rostliny, sklízené v jeho vlasti. Už se mu třásly ruce a tekutina svlažovala nejen hrdlo, ale i krk a hruď. "Nic nevydržíš," zasmál se kdosi.
Úsměv na rozpraskaných rtech...

"Když ti pomůžu, mladičký blázne, ztratím Sílu. Mé tělo se obrátí v prach... za hodinu, možná dřív. Nikdy nepohlédnu do tváří Mlčících a nepřipojím se k bojovníkům, kteří chrání náš vesmír před jejich nájezdy. A duše? Po věky bude tančit na Planině zrádců..."
Přistoupila ke křišťálovému zrcadlu.
"Přeci to všechno nezničíš," oslovila samu sebe.
Slunce zapadlo a step opět zalila stříbrná zář.
Vykročila do noci, hleděla na hvězdy, o nichž vždy snila.
Sklonila se nad nehybným tělem, svlažila jeho rty vodou a pronesla léčebné zaklínadlo. Adept vstal.
"Kdo jsi?" zašeptal, síly se mu rychle vracely, ale hlas měl stále ještě zastřený.
"Na tom nezáleží. Asi čtyři sta kroků tímto směrem je svatyně, najdeš tam dost jídla i pití. Zavolej pomoc, implantáty jsem ti aktivovala. A až budeš zas jednou bojovat, nevzdávej se. Nikdy nevíš, jestli tvůj cíl nezakrývá jen hloupý pahorek."
Pochopil. Jeho oči se zaleskly slzami. Vykročil k ní.
"Už běž a mě nech o samotě," zašeptala.
Poslechl.
Otočila se k němu zády a vykročila do noci. Vstříc temnotě.


Chrám Apeiron, MEZIDOBÍ

Ve vzduchu vířil bílý popel...
K dračímu oltáři se pomalým obřadním krokem sunulo dvojřadé procesí Nestárnoucích, oděných v bílých hávech. Každá dvojice mágů se hluboce poklonila Stvořiteli a poté shořela v plamenech, vycházejících z tlamy obrovské sochy.
Najednou jeden z mágů vystoupil ze zástupu a vydal se zpět ke vstupní bráně. Nikdo mu nevěnoval jediný pohled.
O chvíli později se oddělil mág, jenž předtím kráčel po jeho levici.
Setkali se před chrámem.
Slabochu, říkal obviňující pohled.
Lord z Al Antharu přikývl. Neměl co dodat; nebylo co vysvětlovat. Jak vysvětlit, že spalující touha po smrti může být i přikazem k životu...
"Sbohem, Asure," zašeptal Nikatroy, lord z Al Antharu, a vykročil ke kosmodromu.
Věděl, že mu nikdo jeho čin nevyčte, alespoň ne nahlas. A věděl také, že z vlastní vůle oslabil řady svých přátel, kteří se vzdali svých těl, aby mohli zasáhnout v bitvě o systém Quaran, nejposvátnější oblast známého vesmíru.
Stovky mágů, zakletých v křehké čtyřrozměrné mřížky duší se v těch chvílích už snažily zvrátit nápor Mlčících...
Když nastupoval do své černé lodě, naposledy pohlédl na Lorda Asura, dosud bezradně hledícího vstříc plamenné cestě.
Nikdo by nepřežil nadprostorovou cestu sám...


Systém Charas, MEZIDOBÍ

Lady Iratah zpívala smutnou píseň o čekání na úsvit a hleděla na tisíce lhostejně pomrkávajících hvězd. Kdysi doufala, že mezi mlčícími mnichy, pěstujícími své proslavené růže, najde klid. Cítila však jen hořkost a zlobu.
Zradila ses sama, proč viníš druhé? říkaly oči mnichů.
Nenáviděla jejich trpělivé úsměvy.
Nic nedělali. Ani se nemodlili. Jen pěstovali ty své růže...
Vzpomínala na Asura.
A občas si vzpomněla i na Nikatroye...


Chrám Apeiron, MEZIDOBÍ

Asur, Lord z Tilhemu, pohlédl na odlétajícího Nikatroye, zasyčel bezmocným vztekem a vydal se ke kosmodromu. Netušil, že ještě někdy spatří svou stříbrnou loď, lesknoucí se v záři hvězd..
"Sektor Charas!" křikl do ticha prázdné kabiny, když se za ním hermeticky uzavřel průchod.
Palubní systémy ožily.
"Vítám tě, Asure," odvětil počítač hebkým dívčím hlasem. "Mám připravit nějaké občerstvení?"
"Zmlkni!"


Systém Quaran, MEZIDOBÍ

Stovky spárovaných syntetisovaných duší vyslaly vstříc Mlčícím proud smrtící energie, jenž se spojil s vlákny vyslanými z planet, kroužících kolem centrální hvězdy, posvátného Prvního slunce Quaranů.

Stovky spárovaných syntetisovaných duší vyslaly vstříc Mlčícím proud smrtící energie, jenž se spojil s vlákny vyslanými z planet, kroužících kolem centrální hvězdy, posvátného Prvního slunce Quaranů.

Bojujeme sami proti sobě, uvědomili si s hrůzou mágové.

Bojujeme sami proti sobě, uvědomili si s hrůzou mágové.

Síly se střetly a vtáhly systém Quaran do zvětšující se černé díry...


Chrám Apeiron, MEZIDOBÍ

Titánská stavba na povrchu jinak pustého světa osaměla. Živoucí stíny minulosti, tiše plující po zdech, se marně snažily promluvit a zaplnit tak samotu...


Systém Al Anthar, MEZIDOBÍ

Nikatroye probudilo šeptání dívčího hlasu jeho palubního počítače. Stejný hlas, jaký zazníval i lodí lorda Asura z Tilhemu. Od chvíle, kdy se nad Nikatroyem zavřelo víko hibernační kóje, uplynulo více než dvacet let.
"Něco nového?" zamumlal mág otázku, již kladl při každém probuzení z hibernace už celá staletí.
"Systém Quaran se změnil v rozpínající se singularitu. Velmistr svolává Sněm a trvá na osobní účasti. Bude se konat zde, na Al Antharu, za dvěstatřicetosm let. Galaktická federace se rozpadla, ústřední vláda..."
"Stačí, díky. Politika mě teď nezajímá."
Nejraději by se ztratil někam k okraji známého vesmíru, ale tím by všechno ještě zhoršil. Nesměl utíkat před odpovědností.
"Zachránil jsem ti život, Asure," zabručel. "Ale ty si myslíš, že bychom to my dva rozhodli... Určitě si to myslíš a nenávidíš mě za to. Umíš skvěle nenávidět..."
Vystoupil na šedivou plochu kosmodromu. Na nebi zářila trojice sluncí. Dlouhý Al Antharský den byl sotva v polovině. Podal ruku muži, jenž mu byl představen jako současný prezident planety, a pozdravil uvítací výbor.
"Svrhli jste monarchii?" zeptal se.
"Tyranie rodové aristokracie zde jednou provždy skončila," prohlásil hrdě prezident.
"Hodně štěstí," popřál mu Nikatroy a nechal se vznášedlem dopravit do chrámu.


Systém Charas, MEZITÍM

"Zradil nás," pravil Asur. "Všechny nás zradil."
Iratah mlčela.
"Měl právo odmítnout," povzdechla si nakonec.
"To jistě měl," řekl trpce mág. "Ale i tak zradil. Mě, protože společný boj měl potvrdit naše usmíření. Řád, neboť právě my dva jsme mohli bitvu rozhodnout, a tedy i tebe - vždyť ti přísahal, že se za tebe bude bít až do konce, nebo ne? Nejsme snad všichni vyvolenými mágy, zodpovědnými za osud vesmíru?"
Přikývla.
Věděla, že Nikatroyovi nemůže věřit. Věděla, že nemůže věřit nikomu...
"Odejdi se mnou, Iratah. Budeme spolu bojovat - jako tenkrát..."
"Ne, Asure. Skončilo to. Budu bojovat, ale sama."
"Změnil jsem se, Iratah."
"Sbohem, Asure."
"Setkáme se na Sněmu," připomněl jí. "Na shledanou, Iratah..."


Systém Al Anthar, MEZITÍM

"Posaďte se, barone," zamumlal Nikatroy.
"Povraždili vládnoucí dynastii, včetně žen a dětí!" křičel baron a zuřivě přitom gestikuloval.
"Posaďte se, barone," zopakoval lord z Al Antharu.
Šlechtic se uklidnil a posadil se do měkkého křesla.
"Stačí, když nám vyjádříte svou podporu, a republika se zhroutí," začal baron.
"Řád Annihinty nesmí zasahovat do politiky a vy to víte. Snažíte se marně."
"Jsou snad pravidla důležitější než spravedlnost? Jen vy ji můžete znovu nastolit!"
"Spravedlnost?" Lord Nikatroy se trpce pousmál. "Sbohem, barone..."

Když za sebou návštěvník práskl dveřmi, vzal Nikatroy svitek, na kterém mezitím uschl inkoust, smotal jej a převázal stužkou s pečetí.
"Spravedlnost," zabručel.
Prožil už celá staletí, byl jedním z mála vyvolených, kteří uspěli v zasvěcovacím obřadu Řádu Annihinty...
"Spravedlnost?"
Několik tisíciletí, pokud by započítal i roky strávené v hibernaci. Tisíce válek mezi národy, kastami... Stovky převratů jen na Al Antharu, potoky krve...
"Spravedlnost? Jen slovo..."


Systém Al Anthar, Sněm, MEZITÍM

Podívat se jí do očí.
Snad i proto tehdy vystoupil ze zástupu, ač si tolik přál zemřít.
Podívat se jí do očí.
Ještě jednou.
Naposled.
Udělal to.
Prohráls, sdělily mu chladně. Zklamals, ale nic jiného jsem ani nečekala...
Lord Nikatroy pokrčil rameny.
Nic jiného nečekal.

Hovořilo se o změně strategie. Už dvě třetiny Nestárnoucích padly v boji s nepochopitelnými bytostmi z vnějšího kosmu. Quarancoatlova křídla, nadprostorová matrice vesmíru, se měnila v cáry...
"Bůh umírá," pravil s ledovým klidem lord Namati, jeden z nejproslulejších mágů Annihinty. "Domnívám se, že jeho zranění mohou být smrtelná."
"Bůh nemůže zemřít!" odporoval vášnivě Asur z Tilhemu.
"Vše, co žije, podléhá smrti," namítl Nikatroy a ignoroval Asurův pohled plný zloby.

Celý rok žil pochmurný Al Antharský chrám učenými rozhovory i výbuchy vášní. Duchové, žijící v jeho jindy tak tichých zdech, se ustrašeně krčili hluboko v podzemních kryptách a jen lord Nikatroy je občas navštěvoval, aby jim ulehčil v jejich nelehkém údělu...

"Pro tebe," řekl Nikatroy a podal lady Iratah svitek.
"Nechci," odvětila chladně.
"Máš právo odmítnout," přikývl vážně Nikatroy.
Nikatroy nebyl prvním Nestárnoucím, který odmítl sebeobětování, ale Iratah by byla prvním Nestárnoucím, který odmítl dar...
Tiše vzdychla a vzala svitek do ruky.
"Nebudu jej číst."
"Kdo ví?" usmál se lord z Al Antharu.
"Nebudu... Dokud nezhasnou hvězdy nad Apeironem," prohlásila Iratah.

Nikatroy přehlédl z řečniště shromážděné mágy. Nastalo ticho.
"Boj, boj, boj... nic jiného neslyším. Bojujeme s Mlčícími už celá tisíciletí. Hovoříme o změně strategie, jako by to měla být jen změna strategie boje..."
"On zešílel!" vykřikl kdosi.
"Ticho!" zavelel lord Namati.
"Ať uděláme cokoli, obrátí to proti nám. Celá válka začala naprosto nevinnými potyčkami a narůstala se silou, kterou jsme do konfliktu vkládali..."
Dav zašuměl.
Proč jen to muselo napadnout zrovna mě, povzdechl si v duchu Nikatroy.
"Neposlouchejte ho! Je to zrádce!" vykřikl Asur. "Odmítl bojovat o Quaran..."
"Nemělo to smysl!" vykřikl lord z Al Antharu.
"Tak proč jsi nás nevaroval?"
Nebyl jsem si jistý...
"A pak!" Asur počkal, až se mágové utiší, "Podle mě ani nemá právo být jedním z nás! Kdyby pro něj Iratah málem nepoložila život, když se mu rozhodla pomoci při iniciační zkoušce..."
"Mlč, Asure! To je jen mezi mnou a Nikatroyem!" přerušila jej Iratah z Atalacu.
V sále to vřelo.
Všichni znali tu podivnou historii o lady Iratah, která porušila pravidla zasvěcovací zkoušky, jíž měla být nestranným svědkem, aby Nikatroyovi z Al Antharu zachránila život. To se občas stávalo. Daleko podivnější však bylo, že to přežila...
"Vykazuji Asura, lorda z Tilhemu, z tohoto sněmu!" zahřímal Velmistr, který zatím do jednání nezasáhl.
V sále se rozhostilo hrobové ticho.
Asur zrudl a jen stěží ovládl vztek. Pohlédl na lady Iratah, v jejích očích však viděl jen chlad...
"Pokračujte, lorde z Al Antharu!" vyzval Velmistr poté, co Asur opustil shromáždění.
"Nemám, co bych dodal," řekl unaveně Nikatroy. "Berte to jen jako možnost, o které bychom měli přemýšlet..."
"Ať vymyslíme cokoli, někdo to bude muset vyzkoušet jako první," uchechtl se jeden z mladších mágů.

Sněm skončil, tisíce lodí postupně opouštěly kosmodrom, přátelé se loučili s vědomím staletí, která je brzy rozdělí, možná navždy... Sebedokonalejší nadprostorová síť nemohla nahradit osobní setkání.

"Sbohem, Iratah."
"Nikatroyi?"
"Ano?"
"Možná jsem ti křivdila..."
"Dej mi vědět, pokud to někdy budeš vědět jistě."
"Sbohem. Nikatroyi."
Nikdy jsi mne nemohla milovat, protože to první, co jsi ke mě pocítila, byl soucit, uvědomil si v té chvíli. Nikdy...
Smutná pravda.

Sněm skončil a duchové se s ulehčením rozlétli labyrintem chodeb Al Antharského chrámu...


Systém Al Anthar, MEZITÍM

Nad Al Antharským chrámem zapadla slunce. Město, rozkládající se pod posvátnou horou, pomalu usínalo. V zapomenutých hrobkách chrámu vzplál Černý plamen, plamen hněvu. Prach se stal kostmi, ty se obalily masem, vnitřnostmi a kůží...
"Kdo jsem?" zazněl zoufalý výkřik do mrtvého ticha.
Nikdo neodpověděl.

Lord Nikatroy přerušil svou modlitbu před oltářem okřídleného hada a vzhlédl. Jako by zaslechl ozvěnu narušení reality, ale možná se mu to jen zdálo. Jeho nervy byly dosud pocuchané hektickými událostmi, které se odehrály na Sněmu. Jeden z důvodů, proč se rozhodl zůstat na své rodné planetě. Miloval Alantharské noci, zřídkavé a krátké ve světě obíhajícím po své komplikované, ale stabilní dráze kolem tří hvězd.
Promnul si unavené oči a pokračoval v modlitbách.

Bezejmenný rozrazil zaprášené víko sarkofágu a rozhlédl se. Stovky rakví pokrývala tlustá vrstva prachu.
"Kdo jsem?" tázal se podruhé.
Nikdo neodpověděl.

Nyní pocítil přítomnost cizího elementu zcela jasně. Komplikovaná geometrie Chrámu, vypočítaná dávnými zasvěcenci s ohromující přesností, se zachvěla, když cosi přetrhlo jednu z nitek bizarní pavučiny vnitřní struktury.
Lord vstal, vzal do ruky blaster a sestoupil po schodech za oltářem do labyrintu podzemních prostor jedné z největších svatyní v galaxii.

Bezejmenný bloudil chodbami. Snad hledal cestu ven, možná sám sebe. Jeho pohled klouzal po rituálních basreliéfech, zdobících stěny, ale v nich se nenašel. Ani v tichém zpěvu, jenž zněl na křižovatkách některých tunelů...

Nikatroy zapnul lampu na své zbrani, aktivoval implantáty a spojil se tak s chrámovým počítačem. Před očima mu vyvstala podrobná, avšak lehce zdeformovaná mapa komplexu. Narušení geometrie prostoru nemohl počítač zaregistrovat, byl součástí poškozené struktury. Lord však už věděl, kde vetřelce hledat. Šel najisto.
Míjel mlhavé přízraky Zbloudilých a občas se zaposlouchal do zpěvu dávno mrtvých kněžek, zaživa pohřbených pod křižovatkami.

Bezejmenný před sebou spatřil oslnivě jasné světlo. Chvíli mu trvalo, než uviděl i muže, jenž v ruce svíral jeho zdroj.
"Kdo jsem?" zeptal se.
Lord z Al Antharu se zachvěl při pohledu do té důvěrně známé a přece tak cizí tváře.
"Nikatroy Al Anthar," odvětil.
"Děkuji," řekl Nikatroy a ještě než stačila doznít ozvěna toho slova, změnil se v prach zapovězených myšlenek...
"Kdo jsem?" zašeptal lord Nikatroy.
Nikdo neodpověděl...


Systém Tilhem, MEZITÍM

"Zradili mě," sténal lord Asur. "Celá Annihinta mne zradila..."
Spiknutí. Spiknutí proti cti, proti němu...
Roky osamění narůstala jeho touha po pomstě.
Mám právo...
Potom - první tajné setkání s vládcem Tilhemu...
Právo...
Spravedlnost...


Systém Al Anthar, MEZITÍM

Lord Nikatroy vystoupil ze vnášedla a zamířil ke své lodi.
Někdo to bude muset vyzkoušet jako první...
Zarazil se, když ze stínu jedné z budov vystoupila postava.
"Nenechám tě v tom samotného, Nikatroyi," prohlásil lord Namati.
Oslovený se uklonil staršímu Řádu.
"Nemohu od vás žádat pomoc v tak nejisté věci."
"Ani nemusíš," usmál se Namati. Jeho holá hlava se leskla v umělém světle reflektorů. "Poletíme mou lodí..."


Hranice známého vesmíru, MEZITÍM

"Zítra unikneme z pasti Mlčících, Nikatroyi..."
Nikatroy hleděl na Labyrint a naslouchal unavenému hlasu lorda Namatiho. Myriády světelných vláken se proplétaly v měnlivém vzoru mysli jejich stvořitele. Deset energetických center zářilo jako malá slunce. Vzpomínal na chvíli triumfu, když Mlčící slábli každým neopětovaným útokem. Jste v pasti, pomyslel si v té chvíli. A byli...
"Dnes jsem dokončil své dílo..."
Labyrint - mapa, souhrn všech možných cest - i scestí. Lord Namati pomyslel na stovky let práce v beznadějné šedi, obklopující jejich loď.
Nespočet hodin cvičili oba mágové sférické průniky a ještě déle trvalo vytvoření společné báze na úrovni nejnižší sféry. A pak - vlákna. Nekonečné propočty s přesností dosud nevídanou.
Labyrint.
A přece bylo Namatiho dílo jen zmenšeninou struktury pasti, jež je obklopovala. Nyní, když bylo dílo završeno, mohou uniknout - uniknou! - a Labyrint zmizí, neboť už splnil svůj účel.
"Kterou z cest jsi zvolil?" přerušil Namatiho zadumání Nikatroy.
"Přímá cesta je, zdá se, nejrychlejší," mumlal Namati spíše pro sebe. "Nedůvěřuji však přímým cestám."
"Jsi tvůrce Labyrintu," pousmál se Nikatroy.
Lord Namati se rozesmál.
"Možná máš pravdu. Ostatně - nemám žádný plán. Situaci posoudíme na místě. Známe strukturu, všechny přípustné cesty. Stačí, budeme-li se jich držet..."
Naposledy pohlédli na Labyrint, jenž zůstane navždy vštípen do jejich myslí, a potom jej Lord Namati s tichým povzdechem odvolal.
Po mnoha desetiletích opět pohlédli na stříbřité stěny lodní centrály. Počítače neúnvně informovaly o okolní prázdnotě. Teď už to nebylo důležité. Věřili, že na své myšlenkové pouti zlomí moc Mlčících - snad navěky, snad jen na krátkou chvíli. Krátkou, ale dostatečnou k osvobození jejich lodi.
Nikatroy ještě zadal počítači příslušné instrukce.
A vydali se na cestu.

Nejnižší energetické centrum...
Ještě cítili blízkost lodi, když hleděli na bezpočet klamných cest, z nichž jen tři vedly ke svobodě. Zář jejich myslí se téměř ztrácela v rudém světle, které je obklopovalo.
"V dalších centrech se už neuvidíme vůbec, ale toho se neboj... Dám na tebe, vydáme se přímou cestou a uvidíme," rozhodl Lord Namati.
Nikatroy překonal okouzlení z té spletité krásy, která mnohonásobně převyšovala dokonalost Labyrintu.
Toto byla skutečnost.
Vybrali z tisíců nejkratších cest tu pravou.
Vyrazili.

Spojnice pulsovala duhovými všezahrnujícími barvami. Nikatroy ale spatřil i roztřepené chuchvalce roztrhaných myslí, které uvízly na falešných cestách. Nebylo jim pomoci.

Další centrum. Zářivější, vzdušnější, přesto však ještě spojené se světem dole. Nabrali sílu a připadali si nepřemožitelní...
A stále vpřed!

Další spojnice byla už mnohem harmoničtější, její barvy se přelévaly a doplňovaly. Slyšeli šumění vody a hukot ohně a zvláštní, neopakovatelnou píseň přetváření. Cítili, jak se osvobozují z pout nižších sfér, okouzlení z krásy tvoření...

Svit energetického centra je naplnil touhou zůstat v něm navždy. Stát se vězni dokonalé harmonie Středu... Odolali však a pohlédli kupředu. Cesty před nimi byly vzdušné a zářivé, jen s nepatrnými příměsemi vzpomínek na hmotu.
Nikatroy bezmyšlenkovitě zvolil přímou cestu...

Okouzlen vznešeností směřoval Nikatroy k Nejvyššímu. Cíl, brána, osvobození z pasti, kterou utkali Mlčící z jejich myslí, už zářil jasněji a jasněji na obzoru. Namati spěchal za ním. Rovněž podléhal okouzlení, ale...
Proč jen se ta cesta odívá stále neprostupnějším závojem, který víc a víc připomíná...
Letěli a unikali z podivného parakosmu.
"Je to nádherné!" křičel Nikatroy. "Takto bych chtěl plout navždy!"
Která připomíná...
Zář před nimi rostla každým okamžikem...
MLHU!
"Stůj!" vykřikl Namati. "Proboha, zastav se!"
Světlo před nimi, tak jemné, tak lákavé. Touha po pohlcení...
Lord Namati zpomalil a pohlédl vnitřním zrakem dopředu. Viděl statisíce duší dávno ztracených mágů, obklopujících Centrum před nimi. Ve věčném nepohybu směřujících k té klamné záři, k centru Pavučiny... Tak končily oběti Mlčících.
"Je to past!" volal Namati. "Prober se, Nikatroyi, je to past!"
Neslyšel. Nechtěl slyšet.
I Namatiho se už stále silněji zmocňovala neodolatelná přitažlivost falešného slunce. Musel se jí bránit celou svou vůlí.
"Co to je?" ptal se sám sebe. Počítal přece se vším...
Zapomněl na Touhu.
"Vrať se, blázne," křičely lapené duše. "Vrať se, dokud je čas."
Chorál zoufalství rozechvěl spojnici, Nikatroy to nevnímal...
Je to, přemýšlel Namati, je to...
"Je to něco jako singularita! Nezáří vlatním světlem! Je to zář pohlcovaných! Vrať se!" volal Namati.
Neměl tělo, nemohl plakat, když viděl, že je pozdě. Nikatroyova mysl se připojila k nespočtu bezkonečně směřujících...
"Dosáhnu tě," šeptal Nikatroy. Touha po tom světle smazala vše, co jej dosud vázalo ke světu...
Zpomaloval. Netušil ještě, že bude zpomalovat věčně.
Lord Namati se odvrátil, těžce a pomalu se vracel do výchozího centra. Přitažlivost jej svazovala a dusila. Řval bolestí odpoutávání...

Když Namati opět vyrážel na cestu, tentokrát největší možnou oklikou, Nikatroy ještě upíral zrak plný naděje k falešnému slunci svého bytí...

Nepochopil, že je ztracen, ani když zoufalý lord Namati prolétával kolem po přitažlivostí zkřiveném vláknu naučené cesty. Namati viděl oblak rozpadajících se myslí a posouval se kousek po kousku ke svému vykoupení. Bylo jeho povinností přežít. I když už nechtěl. Soustředil se na Povinnost.

Další energetické centrum naplnilo Lorda Namatiho jakýmsi podivným klidem. Věděl už, že zvítězí. Bylo mu to jedno.

A potom, vysvobození. Bez radosti, beze štěstí. Osvobození z Prázdnoty stalo se samo Prázdnotou. Počítače okamžitě zareagovaly a loď vyrazila v nastaveném kursu. Namati pohlédl na vyschlou mrtvolu lorda z Al Antharu. Necítil už nic. Byl svobodný...

Nikatroyův pohled postupně pronikal stěnou z mlhy.
"Kdo jste?" zeptal se překvapeně.
Odpověděl mu trpký smích statisíců věčně umírajících polapenců...


Systém Charas, POTOM

Najednou si připadala prázdnější, než kdykoli předtím.
Mám pro vás špatnou zprávu, lady Iratah.
Mluvte, Namati...
Nemohla mu dát to, po čem toužil, nemilovala jej, alespoň ne tak, jak si to přál. A přece...
Prázdnota.
Mnichové se usmívali.
Pohlédla na zaprášený svitek.
Ještě ne...
Tělo lord Nikatroye bylo pohřbeno v kryptě Al Antharského chrámu...


Hranice známého vesmíru, POTOM

Setkali se.
Bubny oslavily příchod konce času.
Na jediné planetě systému Atalac vzhlédlo děvčátko v šatech princezny ke hvězdám. Poprvé.
Poprvé, po staletích krutých bojů si pohlédli do očí mág Annihinty a Mlčící.
Svatební let nočních můr...
Bezejmenný lehce pohladil několik kosmických strun.
Chvějící se ruka položila černou růži na mrtvé tělo, jež spočine v hrobce Quarancoatlova chrámu. Poprvé. Navždy.
Mnichové z Charasu začali tiše zpívat.
Lord Namati roztříštil zrcadlo a zemřel.
Válka skončila.


Chrám Apeiron, KONEC

Vzpomínala na miliony prožitých let.
Vesmír umíral, Quarancoatlova křídla se změnila v ubohou změť několika posledních nitek stále rychleji pohlcovaných rakovinou množících se singularit.
Vzpomínala pomalý zánik Řádu, který přišel o Nepřítele.
Na Asura a jeho strašlivou pomstu, jíž po tisíciletích Války nastala tisíciletí válek...
Zůstal jen poslední chrám. A...
Proč jsi mi nevzal Sílu, Quarancoatle? Proč jsi mě neztrestal za záchranu Nikatroye? ptala se v duchu, ač tušila, že odpověď jí zůstane navždy skryta. K čemu mě potřebuješ?
Lady Iratah z Atalacu opatrně uchopila křehký svitek, popraskaný a zažloutlý, jako drolící se stěny Nejstaršího chrámu, jako její ruce...

Na nebi umírala poslední hvězda...


Chrám Apeiron, POČÁTEK

Temná hudba zazněla chodbami Apeironu. Kdesi daleko na jihu pozvedl kněz číši Prázdnoty a vypil ji až do dna. Panova flétna zazněla v Neexistující svatyni, když Stařec umíral. Nikdo na ni nehrál. Tichý dívčí hlas ztrácel se v minulosti...
Víření bubnů či snad hrom blížící se Bouře?
Odnikud Nikam zaduněly kroky Mlčících a pak utichly.
Nejsoucí se objevil.
Apeiron zmizel...

Na nebi zemřela poslední hvězda...

Statisíce let bolesti pro tento okamžik, kdy jediné světlo, jež ještě zůstalo, vycházelo z ní a vše kolem mizelo v Prázdnotě.
Zlomila pečeť a rozvinula pradávný svitek.

Byla to jen milostná báseň...



© Jaroslav A. Polák, 1998