|
Kolik mi bylo? Nu, asi pět,
když poznávala jsem tento svět.
Tatík mi před cestou do války
vyrobil překrásné korálky.
Že prý mám na něho vzpomínat
bratry i matku mou poslouchat.
…Ne, už se nevrátil. Nemohl.
Nepřítel mu k hrobu pomohl…
Pak, když mi bylo snad patnáct let,
bratři mí chtěli jít poznat svět.
Poslední pohledy do očí,
a pak se hlava má zatočí.
Milý můj jde s nimi do boje -
shledá se s ním kdy srdce moje?
…Mé srdce s jeho se nesetkalo,
jeho ni bratry už nepotkalo…
A bylo léto. Mých dvacet pět.
Zač'la jsem znovu mít ráda svět.
S mužem a synkem – kus od války,
dostala jsem další korálky.
Přes všechny prosby a slzy mé,
manžel můj vyrazil – ne že ne…
...Po letech dopis mi předali -
můj drahý zemřel. Kvůli králi…
Syna jsem boje vždy stranila,
- do světa jít nedovolila.
Jednou však, k večeru, prach víří -
do města přijeli verbíři.
Chlapce držela zuby nehty.
„Bojovat jdu však já! Ne ty!!“
…Potom, dřív než bych se nadála,
syna mého mi vojna vzala…
Byla jsem ženou bez rodiny,
chtěla ukončit své hodiny.
Jedenkrát šli kolem vojáci,
já potom s nimi… Snad pro práci…
Občas o život pak bojovala,
v postelích vojáky milovala…
…Nyní, když už jsem starou ženou,
životem, hrůzami vyzkoušenou,
teď už snad vím, kde chyba stála:
Jen lidská hloupost mi všechno vzala….
|