Deimos--- dvacátá část

17. 10. 2007 – 7:13 Korejskéko času
Pchjongjang – KLDR – Kancelář velitele A-ALA

Místnost se otřásala pod poryvy tornáda, které řádilo za stolem. Chvíle ticha a pak další mohutný výbuch.
„Mě nezajímá, že nemůžete přijít na to kdo! Jestli toho parchanta nebudu mít do čtyřiadvaceti hodin, rozpárám vám břicho!“ rudý obličej už přicházel o poslední zbytky vztekových zásob. Po dvaceti minutách se konečně začal uklidňovat, i když to bylo jenom navenek. Uvnitř žhnul smrtící plamen.
„Ale, pane pochopte! Podle naší špionáže to prostě nebyl útok od nás! Zřejmě to nebyl příslušník A-ALA. Proto nemůžeme nikoho najít!“
Mysli se podařilo najít další zásoby vzteku, ze kterými by klidně i další hodinu vydržel. Už se nadechoval, aby stvořil další bouři a vypustil ji do telefonního sluchátka, když v poslední chvíli našel jiný způsob. Vyzdvihl ruku co nejvýš to šlo a zaťal pěst. Jediným úderem pak přeměnil Telefonní aparát v hromadu střepů.
Tseng si liboval nad svým uměleckým výtvorem, když do místnosti vběhla vyděšená sekretářka. Vzhlédl na ni.
„Co tady stojíte jako kráva? Přineste mi další!“


Brian cítil, jak se mu zvyšuje tep. Obstoupil ho strach a zděšení. Oni se museli všichni zbláznit! Vyjevený pozoroval náklaďák, který právě projel kolem. Nebyl sice příčinou jeho strachu, zato však určitě mohl za jeho zděšení. Na náklaďáku si hověla čtyři plata plná malých atomových raket. Celkem osmdesát kusů.
Znovu se přikrčil za křovím. Muhmad byl pryč už hodinu. Šel sehnat nějaký dopravní prostředek, zatímco Brian obstaral jídlo. Třikrát musel skákat ze střechy na střechu, aby se vyhnul japonským hlídkám. Před chvíli mu ale nezbylo nic jiného, než prostě projít kolem nich. Krve by se v něm nedořezal. Naštěstí si ho v té zimě nevšímali.
Teď už ale seděl na místě určení více jak hodinu a vystavoval tak svůj krk Japoncům, kteří okolo neustále slídili. Slunce už začínalo rozehřívat zemi a vrhalo na ni své paprsky. Teď bude všechno daleko složitější. Těžko projedou kolem hlídek. Zprvu to v přestrojení šlo, ale pak vojáci začali obsazovat celé město. Bylo jich moc a nakonec je poznali. Hádali, že už všichni mají jejich popis. Museli co nejrychleji zdrhnout ze země.
Někdo mu poklepal na rameno. Otočil se. Byl to japonský voják. Něco mu řek a namířil na něj samopal. Brian poslušně zvedl ruce. V zápětí vojákovi na krk dopadla kovová tyč.
„Jen to mlasklo!“ procedil mezi zuby Muhmad a pokynul mu, aby šel s ním.
Brian se snažil vzpamatovat. Hleděl na mrtvého vojáka, ležícího přímo před ním.
„Kde ses flákal?“
Muhmad pokrčil rameny.
„Řekněme, že jsem měl ještě nějaké vyřizování.“ Ukázal dopředu. „Tamhle máme auto!“
Brian ho změřil pohledem.
„Náklaďák? Jsi cvok?“ vykulil na něj oči.
„Není kradený! Narazil jsem na pár Američanů, kteří se taky nenechali zatknout,“ trhl hlavou směrem ke kabině. „Vlez tam, zbytek ti povím cestou!“


„Už se blížíme, pane!“ oznámil pilot.
Dick pokýval hlavou.
„Leťte nízko, ať nás nezpozorují!“ poradil naprosto zbytečně pilotovi. Už pět minut letěli v nejnižší letové hladině, jaké mohli dosáhnout.
Japonské ostrovy vyplňovaly většinu obzoru a pevnina se rychle přibližovala.
Tak a je to tady, řekl si pro sebe. Teď se ukáže, jestli si jich všimli nebo ne. Ostrovy se přibližovali a brzy přelétli pobřeží. Nic. Žádná palba je nepřivítala. Vypadá to, že si jich nevšimli.
„Přistaňte tady dole!“ rozkázal Dick a ukázal na dlouhou louku.
Stroj začal klesat. Určitě si jich všimlo místní obyvatelstvo! Nesmí se tu zdržovat dlouho.
„Hned jak nás vysadíte, leťte pryč! Potom se pro nás vrátíte s doprovodem.“ Otočil se na své mužstvo. „Tak fajn, pánové. Připravte se na operaci!“


17. 10. 2007 – 13:41 Korejského času
Japonsko – Poblíž města Oita

Už jich bylo v náklaďáku čtrnáct. Cestou přibrali další tři Američany. Většinou to byly Turisti, ale našel se i jeden Americký agent a pár lidí trvale pracujících v Japonsku.
Brian seděl s Muhmadem v kabině. Řídil starší chlap, kterému náklaďák patřil. Pracoval v jedné transportní firmě a když zjistil, co se děje, jedno auto si půjčil.
„Tak kam teď?“ zeptal se, když minuli ceduli “Vítejte v Oita“.
„Prý je tady malý, špatně střežený sklad munice!“ odpověděl Muhmad.
Brian se na něj podíval.
„Ty chceš vykrást muniční sklad? Prokrista vzpamatuj se! Utíkáme před celým Japonskem!“
„DuMonte, pochop konečně, že naše operace se rozšiřuje z průzkumné na bojovou!“ na chvíli se odmlčel. „Podívej, nepochybuji, že takových skupin, jako jsme my je v Japonsku více, ale my jsme asi jediná, která je schopná přejít z pozice myši na pozici lovce! Venku začíná válka a my můžeme být jediná ozbrojená jednotka v nepřátelském týlu!“
„Tohle nejsou vojáci, ale turisti!“ připomněl mu Brian.
„Hergot, ale je to jejich povinnost, stejně jako naše!“
„Tak se jich zeptáme!“
Muhmad trhaně přikývl.
„Ale až po akci!“


Světla v kabině se ztlumila. Usrkl si horké kávy. Ozval se rachot a přetížení ho vmáčklo do sedadla. Zrychlení přišlo znenadání, takže mu část kávy přistála na košili.
„Kurva to s tím musíte startovat jak s tankem?“
„Promiňte, pane,“ špitl pilot a nenápadně přibouchl dveře od pilotní kabiny. Tseng mohl jenom hádat, jak komentuje jeho náladu.
„Pošlu tě rozvážet pizzu, ty diletante,“ zachroptěl a stíral ze sebe horkou kávu.
Poslední události ho vyvedli z míry. Měl s naprostou jistotou zjištěné, že za útoky v Evropě nestojí jeho lidé. Musel to udělat někdo jiný a to bylo právě to, co ho mátlo. Kdo?
Přispěchal za ním jeden z jeho pobočníků.
„Co chcete?“ zamžoural Tseng.
„Pane, sledovali jsme vzadu televizi a…..prostě tohle byste měl nejspíš vidět!“
Pokýval hlavou a neochotně spustil malou televizi před ním.
„Čtvrtý kanál, pane!“
„……historickém okamžiku. Nacházíme se v Kapitolu ve Washingtonu, kde se sešli zástupci Evropy, Austrálie, Brazílie a Ruska aby spolu založili takzvanou ZÁPADNÍ ALIANCI, která…...“
Tseng televizi vypnul. Navenek klidně poklepával ovladačem do sedadla a jenom sám ovladač věděl, že je drcen silou atomové bomby a že jeho život končí stejně, jako mnoho elektronických přístrojů před ním.
„Tak proto tedy,“ usmál se konečně. „Teď už je to všechno jasné.“ Obrátil se na pobočníka. „Řekněte pilotovi, ať to stočí na Alláh Troope! Zahájíme náš útok přesně podle plánů, zítra brzy ráno!“
„Ale, pane, jestli proti nám vytvořili alianci, nebude vítězství tak lehké.“
„Já vím, ale o vítězství nám přece nejde, nebo snad ano?“ usmál se. Pobočník nejistě zakýval hlavou a odešel předat rozkaz pilotovi.