|
Kráčíme - ty a já - polehlou travou,
myšlenka na svět nás netrápí;
vždyť jsme tu oba jen na chvilku malou
a naše láska nás utápí.
Pěšinou lesem, kde maliny dozrály,
vlaštovky před cestou zpívají;
vzpomínáš, jak jsme si tu jak děti hráli?
Ty chvíle odešly… Potají.
Přes louku do vršku kde kvetly jabloně,
vidíš ten okamžik stejně jak já?
Byli jsme tenkrát tak přešťastni… Naivně.
Dnes se nám přesto ten samý sen zdá.
Cestičkou na kopec - polibek jediný,
věz, že se znovu pak shledáme.
Kdo by jen věřil, že můžeš být nevinný -
že my dva beznaděj neznáme.
Na místě, kde kvetly růže vždy rudé jen,
tam nyní šípek už dozrává;
ve chvilce poslední, v té - kdyže skončí den,
poslední pohled tvůj roztává.
Ne, my se nevzdáme. Vždy máme naději.
My dva se spolu zas potkáme.
Svět bude lepší - nůž nevrazí hlouběji.
A naši lásku - tu nedáme.
|