Pochod srdce do tmy - Tři říše

Jak málo je na tyto věci lidský život stavěný. Lehce jim zlomíš srdce, vaz i víru. S touto zranitelností je nacházím všude. Tak pojď se mnou a podívej se do mého světa.---- Na čisté noční obloze se třpytily hvězdy spolu s měsícem. Měl jsem plnou hlavu myšlenek a mé nohy mě donesly ke starému hřbitovu. Tlusté zdi byly metr vysoké. Kameny ve zdi se pod měsíčním světlem zdály být ledově bílé. U branky na hřbitov rostly mohutné buky, jejichž větve zvaly ke vstupu dovnitř. I uvnitř hřbitova za zdí rostly stromy. Vešel jsem a hledal nějaký vhodný hrob k posezení. Pamětní desky trčely ze země spolu s různými kamennými anděly. Našel jsem konečně klid a ticho. Nevím proč, ale cítil jsem se tu v bezpečí víc než kdekoliv jinde. Bylo mi tu příjemně. Sedl jsem si na jeden z hrobů. Kámen mě začal studit. Nevnímal jsem to. Díval jsem se na hroby a četl si jména mrtvých. A zjišťoval, jak legrační můžou být. Zpod náhrobních desek i z mého těla pomalu stoupala pára a začala klesat mlha. Kolem mě prolétlo pár hnědých listů, jež padly z podzimních stromů. Moje hnědá bunda zašustila při pohybu. Vytáhl jsem z kapsy zajištěnou zbraň. Ještě trochu hřála, jak by ne, když před chvílí vystřelila. Její přítomnost mě naplňovala zvláštním pocitem. Byl stejný, jako když jsem mířil na svou matku. Lehké vzrušení, šílený tlukot srdce spojený s prázdnem v očích mé oběti. Zmáčkl jsem spoušť a kulka projela jejím hrdlem. Tolik krve, tolik její bolesti. Netušil jsem, že to bude tak jednoduché. Ano přiznávám, pár chvil jsem hořce litoval, ale život jde dál. A já vím, co teď přijde. „Nesnáším tyhle lidi!“ zašeptal jsem do nočního ticha. Vzduch houstnul a mlha měnila noc v mléčnou kaši. Podíval jsem se znovu na zbraň. Necítil jsem sice nic než kov, ale v tuhle chvíli mi přišla jako nejlepší přítel. „Přineseš mi klid,“ pohladil jsem ji. Přiložil jsem si jí k hlavě a zavřel oči. Stačí jen stisknout spoušť. „Počkej! Nedělej to. Přece nebudeš hrobníkům přidělávat práci,“ zastavil mě mužský hlas vycházející ze tmy. „Co?! Nech mě na pokoji a zmiz, jestliže nechceš být první, kdo tu potká kulku,“ odháněl jsem ho pryč. Nikdo mi nebude říkat jestli mám, nebo nemám zemřít. „Rád budu první, jestli máš náboj navíc. Nebo mám lepší nápad. Pokud mě zastřelíš budou mít hrobníci práci navíc, pokud ne, půjdeš se mnou a budeš mi dělat společnost,“ nenechal se odradit a z mlhy vyšel mladý kluk. Stál tak pět kroků ode mě. Tak dvacet let bych mu odhadoval. Tmavý plášť až na zem. Mlha se dotkla země a přikryla svou tajemností okolní náhrobky. „Seš trochu divnej ne? Co je to za nabídku? Jak chceš,“ nebudu mu přece bránit. Namířil jsem na jeho hlavu. Jeho tvář se ani nepohnula. Mrtvý výraz. Měl určitě tmavé vlasy. Křídově bílá pleť a takový sladký kukuč. Až se mi z té jeho krásy chtělo zvracet. No vlásky ti cuchat nebudu, potrap se, když chceš umřít. Sklonil jsem hlaveň a vystřelil do oblasti hrudníku. Měl jsem ve skrytu duše radost, že se zbavím toho otrapy. Těšil jsem se na svou smrt. Jenže můj plán nevyšel. Žádné představení válení se po zemi ve vlastní krvi. V klidu stál dál. „Už si střílel? Já to jaksi nepostřehl,“ zeptal se nevinně. Podíval se na svůj plášť a nahmatal díru po kulce, „jo, myslím, že už je ve mně,“ zavtipkoval a usmál se. Udělal krok ke mně. Mlha kolem něj se lehce rozvířila. Nabývala pomalu větší bělost. Připadal jsem si jako v nějaké knížce. Ticho mě skličovalo, mlha s tmou mi bránily vidět kolem sebe. „To snad!“ vystřelil jsem ještě jednou. Nemohl jsem minout! Mířil jsem naprosto přesně. Vždyť … „Čekáš až umřu? Dohoda platí.“ Udělal další krok. Nijak rozrušený dvěma kulkami, jež se do něj zakously. Děla, jako bych vůbec nevystřelil. „Co jsi sakra zač?“ posunul jsem se na hrobu od něj dál. Nerad to přiznávám, ale začínám se bát. „K sakru jsem hříčka přírody. A ty teď patříš mně.“ Udělal dva kroky. Z této blízkosti jsem poznal krátké vlasy. Nechápu jak to udělal. Jak mohl ustát dvě kulky z takové blízkosti? To tedy ne! Nikam nejdu. Chtěl jsem se zastřelit a taky to udělám. Přiložil jsem si hlaveň ke spánku. Než jsem stačil stisknout spoušť, stál neznámý u mě a otočil hlaveň jiným směrem. Výstřel a moje poslední kulka byly tam, kde slunce nesvítilo hodně dlouho. „Tak lehce se mě nezbavíš. Přijal jsi mou nabídku, a mimo to tě hledá policie. Tvou matku už sousedka našla. Řvala docela nahlas. Nedivím se jí, ona krev po celým pokoji s kousky mozku po stěně není pro lidi uklidňující prostředek,“ povídal a přitom mi zkroutil ruku. Ve městě začaly znít sirény. Nechci sedět ve špinavé cele. Jenže nemůžu si být jist, že mě tento chlap nezradí. Zvuk se blížil. Někdo mne tedy viděl jak sem jdu. „Cela nebo já?“ zeptal se mě. Jeho tvář zůstala kamenná doposud. Žádný náznak citu, myšlení. „Co když mě jen krmíš? Co když policie neví, kde jsem a ty jsi mě jen tak našel? Mimo to, co mi může divouš jako ty nabídnout?“ nechtěl jsem k policii a ani k němu, nezdál se mi věrohodný. Vůbec. „Úkryt a pár drobností. Beztak není jiná možnost kromě policie.“ Otočil se a šel pomalu skrz mlhu pryč. Siréna se přiblížila mnohem blíž. I přes mlhu jsem spatřil modro červené světlo. „Beru to, nechci do cely. Pokud mě ale zradíš, tak …“ souhlasil jsem. Neznámý pomalu mizel v mlze. Možná, že to bude lepší. Ucítil jsem na své tváři pár kapek vody spolu se studeným závanem větru. Rychle jsem se zvedl z hrobu. Šel jsem za neznámým do mlhy. Po několika krocích jsem narazil na zeď. Kam šel? No, nejspíš přelezl. Počkat, vždyť za zdí je sráz dolů!!! Na druhou stranu jiná cesta tu není. Chytl jsem se okraje a zapřel jsem se, abych na ní mohl vylézt. Vylezl jsem na ní a posadil se. Rozhlédl jsem se. Spatřil jsem stromy a prudký sráz dolů. „Nečekám, pojď.“ Zavolal muž. Snad nemá v úmyslu mě nechat skutálet kolem těch stromků dolů? To by nebyla příjemná smrt. To už jsem si to vymyslel lépe s tou zbraní. Přede mnou najednou stál ten muž a chytl mě za ruku. Stáhl mě ze zídky k sobě na sráz. Zavřel jsem oči a čekal bolest a větvičky v obličeji. Nic z toho se nekonalo, teda až na pár much. Slyšel jsem rychle šustění větru a šepot spousty lidí. A taky jsem zjistil, že nestojím nohama na zemi. „Nedívej se. Myslím to dobře a jen ve tvém zájmu.“ Upozornil mne ten muž. Nevěděl jsem co dělat, tak jsem ho pro jistotu poslechl, i když mě lákalo otevřít oči. Po chvíli šustot přestal. „Můžeš otevřít oči.“ Povolil mi. Přišel mi jako můj otec. Nelíbilo se mi to. Přesto jsem otevřel oči. Stáli jsem na okraji neznámého města. Dal bych cokoliv za to, že to moje rodné městečko není. Moment! Jak jsme se tady ale objevili? Vždyť … mám neblahý pocit, že si mě vzal do parády superman. Bohužel to asi nebude ono. Kolečkové brusle jsem díky stromkům a kilometrům vyloučil hned. „Na to nepřijdeš. Ne teď můj nový kamaráde,“ přerušil mé namáhavé myšlení, „No raději se budeme oslovovat jmény. Přijde mi to mnohem zdvořilejší … Jsem Alex,“ uklonil se Alex div nepolíbil zem. Kolem nás stálo pár vysokých stromů a vítali nás ke vstupu do města. „Já jsem Chester. Příjmení není snad důležitý ne? Mohl bys mi říct kde jsme, nebo jak jsme se sem dostali?“ zeptal jsem se na místo, který mi naprosto nic neříkalo. Odtud nevypadalo příliš velice, ale určitě bylo rozlehlé. Neboť tu kolem stálo mnoho rodinných domků. „Řekne ti něco název Samaelská říše?“ odpověděl otázkou. „Měl by?“ odpověděl jsem stejně. Samaelská říše mi opravdu vůbec nic neříkala. Mimo to jsem netušil, že se ještě něco říší nazývá. To snad bylo za středověku nebo tak nějak. „Nevadí. Stejně jsem si myslel, že to vědět nebudeš. Nacházíme se v městě Siera, i když je to naprosto nepodstatné,“ díval se mi do očí. Jeho oči mě děsily svou modrou vybledlostí. Hezčí jsou hnědé, jako mám já. Jenže město Siera mi vůbec nic neříkalo. No, bude to asi tím, že žiji v tak velkém státu, jako je Ameriky. Ale stejně … „Siera jasně, to zná každej,“ potvrdil jsem mu jeho slova. Nechtěl jsem být za naprostého debila. Stejně to určitě vycítil, takže co. Pokračování příště ...