Deimos 24. část

19. 10. 2007 – 7:34 Středoevropského času.
Kalmycká rep. – Rusko – Město Elista

Nezvyklé ticho zalilo ranní krajinu. Ptáci nezpívali a dokonce ani vítr si nepohrával s listy. Vše jakoby napnutě čekalo, co bude dál. V stále řídnoucí mlze byly vidět dva sloupy kouře. Jako bóje označovaly místa, kde právě skončil život.
Náhle se ozvala ohlušující rána a po ní kraj zasáhla oslepující záře. Další město někde za obzorem bylo zničeno. Další oběti prolétající družice.
Z dáli se blížil rachot strojů. Třetí íránská tanková divize právě dorazila do opuštěného města. Tanky projížděly prázdnými ulicemi a všudypřítomná ozvěna se rozléhala po celém kraji. Vládlo naprosté ticho.
Nekonečné mlčení krajiny prořízl výstřel. V ulicích bylo najednou opět plno. Houževnatý národ Rusů se bude vždycky bránit! Ale nebyly to jenom Rusové. Po několika minutách se nad střechami domů objevili německé vrtulníky a anglické stíhačky. Západní aliance se nevzdá tak lehce! Bude bojovat do posledního dechu. A i když mají proti sobě neskutečnou přesilu, dají nepříteli vědět, že jsou velice nebezpečný a silný protivník.


Po chodbě dusaly těžké vojenské boty.
„Pánové, jak si stojíme?“ zvolal příchozí energicky.
Vojáci se po něm ohlédli a věnovali mu nedbalé zasalutování. Atmosféra nebyla o moc lepší než včera, i když dnes alespoň neotupovala jejich mysl taková panika.
„A-ALA zaútočila na Rusko! Ztratili jsme Volgograd, Astrachan a Rostov na Donu. Naše jednotky poblíž svádějí těžké boje. Nepřátel je strašně moc, ale zatím se drží,“ vyhrkl ze sebe jeden poručík.
„Výborně! Co dál?“
„Podařilo se nám navázat spojení s jedním ze satelitů, takže máme alespoň minimální informace o dění na nepřátelském území.“ Podstrčil Daggerovi snímek. „Tady můžete zřetelně vidět Tanky čínské a japonské armády.“
Dagger si prohlížel obrovskou fotografii. Bylo na ní nějaké město a těsně za ním tisíce a tisíce tanků a jiných vojenských vozidel.
„Kde to je?“
„U města Blagoveščensk, pane, na hranicích Číny a Ruska,“ ukázal mu místo na mapě.
„Musíme je okamžitě varovat!“ pokýval hlavou Dagger.
„Je hotovo, pane! Poslal jsem jim zprávu hned jak to přišlo!“ pousmál se voják.
Generál mu pokynul hlavou. Poručík se vrátil zpět ke své předchozí činnosti.
„Fajn, ještě mě někdo informujte o stavu naší flotily!“
Ujal se toho jeden mladičký důstojník.
„Za čtyři hodiny se anglické a francouzké jednotky přiblíží k břehům Libye a Egypta. Naše lodě pak směřují k Japonským břehům.“
„A nepřátelské?“ zeptal se Dagger.
„Podle posledních zpráv, které jsou bohužel dva dny staré, se zdržují v zálivu u města Davao na Filipínských ostrovech, pane.“
Dagger si srovnával informace v hlavě. Přelíval své vědomosti z jedné strany na druhou a snažil se najít nějaké reálné řešení této situace.
„Dobře,“ pravil nakonec. „Chci od vás co nejrychleji plán, jak zaútočit na ty lodě u Filipín, tedy pokud tam ještě jsou. A taky už konečně dostaňte tu věc z oblohy! Pokud jsem to totiž dobře pochopil, další cíl Deimosu je New York!“



Není nad to, když si člověk pěkně leží na pláži a nechává kapky dopadat na své tělo. Tohle by Fred nikdy nedělal, kdyby nebyl zamilovaný. Leželi vedle sebe a nechali déšť, ať jim omyje špinavé tělo.
Čas od času se přivalila teplá vlna, ohřátá japonským proudem Kuro-šio. Bylo jim prostě skvěle. Voda se přes ně přelívala a pokaždé na nich nechala zrnka písku, která smetl neustálý déšť. Smáli se a plácali rukama do jemného písku.
Pro Freda to byl ráj a pro Kathy, jak se tak zdálo taky! Nechtěl být neuctivý, ale už přestal truchlit pro Sylvii. Těžko se mu odolávalo myšlence, že život jde dál, když měl před sebou tak nádherný důkaz.
Zvedli se a odešli zpět do tábora. Za posledních několik dní udělali docela pokroky. Podařilo se jim postavit chatrč, do které nejenže nepršelo, ale která uchovávala i nějaké to teplo. Chtěli postavit ještě jednu, aby byli všichni v teple, a tak přestali ze střídáním služeb. Kathy teď vařila každý den a ostatní ženy sháněli jídlo. Piloti, Fred a Tom nosili dřevo a stavěli. Zbytek pak pomáhal tam nebo tam, podle toho, kde to bylo zrovna nejvíc potřeba. Zatím to klapalo. Doufali, že až přestane pršet, budou už hotovi a připraveni využít poslední měsíc před zimou k tvorbě pořádných zásob.
„Myslím si, že až přestane pršet, bude to tady kouzelné!“ řekla Kathy a posadila se k ohni. „Tak co? Uděláme si zase jablečné placky?“ navrhla a ani nečekala na odpověď. V současné době to bylo nejoblíbenější jídlo celé dvanáctky!







21. 10. 2007 – 13:25 Východoamerického času
USA – prozatimní kancelář presidenta – Virginie

Operace se nepovedla. Nikdo nečekal, že ty nové družice, které A-ALA vypustila dokáží ničit rakety. Bomba byla zničena moc brzy a EM puls nedosáhl potřebné výšky, aby dokázal vyřadit družici.
Jako odvetu Deimos zničil New York a Washington. Naštěstí se podařilo po nezdařeném pokusu eliminovat hrozbu, jakou pro USA představoval, evakuovat alespoň malou část občanů. Mezi nimi byl i Dagger se svým štábem.
Seděl na židli a upřeně hleděl na mapu před sebou. Nejspíš ji nevnímal a nořil se do své mysli, ale to nikdo nemohl s jistotou říci. Neměli proti A-ALE šanci. Měl sto chutí ukončit to a poslat hlavice! Teď už nenašel jinou možnost, ano, udělá to!
„Pane Hawkingu, dejte rozkaz k odpálení nukleárních zbraní!“
Do místnosti vběhl udýchaný vědec.
„Pane, mám skvělý nápad jak tu družici zničit a tohle prostě musí fungovat!“

22. 10. – 03:31 Korejského času
Japonsko – 2 km před městem Kagošima

Něco tady nehrálo! Bylo půl čtvrté ráno. Nechápal, jaktože je na letišti takový provoz. Museli se chystat na nějakou akci. Zaráželo ho, že drželi v pohotovosti i tak malé zastrčené letiště. Měli tu jen čtyři nákladní letadla.
Jedno se podle všeho právě chystalo na vzlet. Motala se kolem spousta civilistů a vojáci je jeden po druhém vpouštěli do letadla. Pak přišli i oni na řadu. Nakonec se odpojil tankovací vůz a letadlo začalo rolovat po dráze. Za okamžik už zmizelo v tmavé přikrývce mizející noci.
„Máme už jen málo času! Za hodinu a půl svítá,“ houkl Brian na Muhmada.
„Dobře, kolik jich tam je?“
Brian nakukoval přes val podél letiště a snažil se spočítat ostrahu. Vypadalo to, že není zas tak dobře hlídané. Japonci zřejmě zapomněli na malé skupiny amerických odbojářů, které se v jejich zemi utvořili.
Takových, jako byla ta jejich bylo k Brianově překvapení spoustu a ne jenom v Japonsku. Věděl to určitě, protože zrovna před dvěma dny se s jednou spojili. Společně zaútočili na jeden vojenský objekt, kde podle všeho vyslýchali Američany a Evropany. Podařilo se jim je osvobodit a ozbrojit. Teď se hlavně chtěli probojovat pryč z Japonska a tohle malé letiště bylo přesně to, co potřebovali.
„Vypadá to, že tak dvacet, možná třicet!“
Muhmad přikývl.
„Tak fajn,“ obrátil se za sebe. „Připravte se! Jdeme na věc!“ Hodil okem po Brianovi. „Připraven?“
„Na tři!“
„Tak na tři, DuMonte,“ přisvědčil Muhmad.
Najednou se na letišti ozvala střelba a zděšené výkřiky. Několik vojáků padlo okamžitě, jiní po krátké přestřelce. Zbytek se rychle stahoval k letištním hangárům. Ukázalo se, že je jich více jak třicet. Další oddíly vybíhaly z letadel a bránily letiště. Nicméně většina ustupovala k lesu, kde čekala překvapená skupina Amerických odbojářů.
„Co se to děje?“ zeptal se udivený Brian.
„Budou to další Američané! Asi měli stejný nápad, jako my.“ Muhmad pozoroval, jak dva útočníci padají na zem.
„Situace se obrací v jejich neprospěch. Už ztratili moment překvapení a teď stojí tváří v tvář zkušeným vojákům!“ podíval se dolů. „Japonci ještě pořád ustupují k nám, ale za chvilku toho nechají a zlikvidují je!“
„Tak, dobře,“ přikývl Brian. „Jdeme jim pomoct.“ Obrátil se za sebe a zašátral pohledem do tmy. Uviděl, že jeho druhové jsou těsně za ním. „Kupředu!“ zařval.