Tanečnice osudu - 13. část

Temná elfka vběhla do místnosti hned za Hirnem, div nevrazila do jeho zad, když prudce zastavil. Pouze se dlaněmi zapřela o jeho ramena, ale stejně rychle se jej zase pustila. Rozrušený dobrodruh si toho však ani nevšiml, pouze znepokojeně blýskal očima po dvou postavách - Iliirji a Hurbrarovi. Jejich duhové oči pohled opětovaly a Ash'raen'shina ihned podle pomalu vířících barev poznala, že jsou poměrně klidní. Přesto výraz jejich tváří nasvědčoval tomu, že mají něco důležitého na srdci.
Přeci jen to snad nebude tak zlé, jak jsem se domnívala...
„Stalo se něco?“ vychrlil ze sebe Hirn. „Prý nám chcete něco důležitého.“
„Trpělivost,“ prohlásila Iliirja. „Počkáme na ostatní.“
Válečníkovo obočí se zkrabatilo. „Ale pokud je to něco moc důležitého, měla byste nám to říct hned teď.“
„To, co vám hodláme sdělit, budete nakonec stejně zcela jistě muset projednat s ostatními členy vaší družiny. Pokud to ale chcete slyšet teď hned, Hurbrar by vám to mohl říci.“
Dobrodruh se otočil na muže s duhovýma očima a tázavě pozvedl obočí v očekávání odpovědi.
„Počkáme na ostatní.“
Hirn Ganiad zrudnul a už chtěl něco říci, ale Ash‘raen‘shina se lehce dotkla prsty jeho paže a řekla: „Je to pravda, Hirne, proč by to měl Hurbrar vysvětlovat dvakrát?“
Válečník se jí podíval do očí, po chvíli kývnul a uvolnil se. Temná elfka jej stále pozorovala a přemýšlela. Zdál se jí nějaký nervóznější a roztěkanější než dříve, i když jej znala jen pár dní. Ale na začátku na ni působil uklidňujícím dojmem, nyní měla pocit, že se role začaly obracet. Také si nevěděla rady s jeho chováním vůči ní samotné.
Nejspíš si kvůli mně dělal opravdu vážné starosti, ale to, co mi před chvílí říkal…A také ten divný pohled.
Ash‘raen‘shininy oči se zaměřily na Iliirju a Hurbrara. Tmavovláska se přinutila ke klidu, přestože byla velmi zvědavá na to, co se zanedlouho dozví. I když netrvalo dlouho, než Jergunil svolal všechny své přátele a ti se dostavili, čas se neobyčejně pomalu vlekl. Temná elfka ani nenacházela vhodná slova, aby zaplnila nevyužitou chvíli, ale na druhou stranu jí bylo trapné cokoliv říkat. Proto jen přecházela po místnosti a kromě lehkého šustění šatů, které se třely o zem a její nohy, a zachrastění Hirnovy zbroje nikdo nevydával žádné zvuky. Nakonec se přeci jen dostavila skupinka dobrodruhů v čele se zachmuřeným Mierhalem a udýchaným Jergunilem. Všichni se rozestavili do kruhu, aby viděli na Hurbrara a Iliirju a s napětím očekávali jejich slova.
„Tak jsem přivedl všechny, jak jste chtěli,“ ozval se barbarský válečník.
Iliirja pokývla děkovně hlavou a poté se zaměřila na svého přítele. „Hurbrar přichází se závažnou novinou, o kterou by se s vámi rád podělil.“
Teď to přijde, pronesla v duchu Ash‘raen‘shina a skoro se třásla očekáváním nejhoršího.
Muž s duhovýma očima všem pohlédl do očí a poté pronesl: „Spojil jsem se zemí, abych pátral po té skupině žoldáků, jak jsem vám slíbil.“
Na chvíli se odmlčel a temná elfka si všimla, že Mierhal úsečně kývnul hlavou, aby popohnal svého hostitele v mluvení.
„Vycítil jsem je.“
Nastala chvíle mlčení, kdy většina ze zúčastněných překvapeně hleděla na Hurbrara. Durgan si nervózně odkašlal, Hirn si povzdechl a Gilivan se mírně pousmál.
„To je všechno?“ zeptal se nakonec Hirn.
Ta otázka byla řečnická, ale Ash‘raen‘shina podvědomě věděla, že všechno to není.
„Ne,“ oznámil klidně muž. „Vycítil jsem je překvapivě blízko. Pohybují se směrem na jih.“
Tak přeci jen měl Hirn zčásti pravdu. Tak nakonec to není tak zlé, jak jsem myslela. Temnou elfku náhle něco napadlo. Ale jestli ti žoldáci míří k jihu, tak...Vesnice!
Stejná myšlenka zjevně napadla i Kirinela, který řekl: „Ale jestli míří k jihu, tak mají jistě v úmyslu podniknout další loupeživou výpravu někde poblíž vesnice.“
„A to se nesmí stát,“ doplnil jeho slova Mierhal.
„Co budeme ale dělat?“ zeptala se Zistela.
Trpaslík si hlasitě odfrknul. „To je snad jasný, ne, holka? Půjdeme těm hochům vyklepat kožichy!“
„Takže bude boj?!“ vykřikl radostně obr Orgun.
Hirn zvedl ruku, aby utišil své společníky a podíval se na Hurbrara. „Víte, jaký mají náskok?“
„Ano, vím. Nemají vlastně žádný náskok. Dokonce se ještě nachází severně odsud. Pokud se vydáte na východ, tak byste mohli zkřížit jejich cestu.“
„To by stálo za úvahu,“ pronesl potichu Mierhal a díval se přitom do země.
Takže nakonec se to střetnutí přeci jen neoddálilo. Už tak dlouho jsem nebyla nucena použít ostří meče na život a na smrt.
„Jak ale můžeme vědět,“ ozval se Gilivan, „jestli je to vůbec pravda.“
Hurbrarovy oči se zúžily a barvy v nich zavířily. Ash‘raen‘shina sama poznala, že tento muž se dokáže snadno rozhněvat.
Proč jen musíš, Gilivane, ve své aroganci a pýše o všem pochybovat?
„Jak to myslíš, příteli?“ zeptal se Mierhal.
„Není mi zcela jasné,“ pokračoval v klidu vznešený elf, „jak může tento cizinec vědět tak přesně, kde se ti žoldáci nachází. Vždyť ani nestihnul vyjít z tohoto sídla a už přichází s takovými zvěstmi.“
„Ty jsi tu cizinec, elfe,“ ohradil se Hurbrar. „Měj to stále na paměti. Udělal jsem pouze to, na čem jsme se dohodli, ale jestli pochybuješ, nemusíš se tou radou řídit.“
„To bych také nejraděj nedělal,“ zasyčel vznešený elf. „možná nás chceš jenom vlákat do pasti.“
V duhových očích se zablesklo a tmavovláska poznala, že Gilivan překročil hranici.
„V mém domě mě nebudeš urážet,“ zahřměl Hurbrar a vykročil směrem k vysokému šermíři.
Gilivan se však nezalekl a sáhl po jílci meče – to gesto bylo dosti výrazné. Ash‘raen‘shina si okamžitě pomyslela, jak je vznešený elf bláhový.
Iliirja rychle něco řekla svému společníkovi v neznámé řeči uklidňujícím tónem, ale na to už bylo pozdě. Gilivanův vzdorný postoj nutil Hurbrara k činu. Udělal ještě jeden krok dopředu a vztáhl ruku.
Temná elfka ztuhla na místě a vystrašeně čekala, jak ten incident skončí. Bylo jí jasné, že pokud se něco Gilivanovi stane, někteří jeho přátelé se za něj možná postaví. Ani nevěděla jak, ale najednou se ocitla mezi oběma znesvářenými muži. Upřeně se dívala na dobrodruha, se kterým nevycházela příliš dobře. Cítila se trošku hloupě, ale měla potřebu nějak zareagovat.
„Gilivane, co si to dovoluješ?“
Elfův výraz zbrunátněl. V jeho očích se nenávist k tmavovlásce ještě zvětšila.
„Sama jsem byla svědkem toho, co Hurbrar dokáže a řekla bych, že samotná příroda kolem paláce a její magický úkryt mluví snad dost jasně o jeho moci.“
„O co se pokoušíš, temná elfko?“
„Jen se snažím zabránit tomu, abys bezostyšně urážel našeho hostitele, když nedokážeš ovládat svůj jazyk.“
Ačkoliv se Ash‘raen‘shina dívala muži do očí, neuniklo jí, že Gilivan zatnul ruce v pěst. Polkla a byla si téměř jistá, že ji udeří.
Do věci se však vložil Hirn, který se vedle Ash‘raen‘shiny postavil a pevně stiskl elfovo rameno. „To by stačilo, Gilivane.“
Šermíř se podíval svému příteli pevně do očí. Mezi dvěma dobrodruhy probíhal jakýsi druh němého rozhovoru. Nakonec se Gilivan prudce otočil a odkráčel z místnosti.
Tmavovláska si s úlevou uvědomila, že i Hurbrar se stáhnul po bok Iliirji.
Možná jsem to neměla dělat, přelila jsem jen všechen hněv na sebe.
„Omlouvám se za Gilivana,“ řekl po chvíli Mierhal.
„Vy za něj nemůžete,“ odvětil muž s duhovýma očima.
„Pomůžete nám tedy s vyhledáním těch lapků?“
„Slíbil jsem to. Ale víc dělat nebudu. Nechci se moc zaplétat do lidských sporů. Ale to už jsem také říkal.“
Dobrodruh přikývl. „I tak nám však prokážete velkou službu.“
Hurbrar se znovu rozhlédl po všech přítomných tvářích a řekl: „Měli byste se raději připravit, brzy vyrazíme.“
„Jistě,“ odvětil Mierhal, „musíme si jen vzít naše věci.“
Po těch slovech se začali jednotliví dobrodruhové rozcházet do svých pokojů.
„Dlouho jsme se nezdrželi,“ špitl Ash‘raen‘shině do ucha Hirn.
Tmavovláska přikývla a smutně si uvědomila, že vůbec není jisté, zda-li se s Iliirjou ještě setká. Pokud střet s lapky přežije, mohla by se sem ještě vrátit, ale v té chvíli nevěděla, co pro ni osud připravil. Po rozhovoru s moudrou ženou sice naznala, že nakonec možná nebude nutné zabít svého přítele, ale družině pověděla, že se k temným elfům potřebuje dostat. A tento plán rozhodně nechtěla měnit, protože ač se její pohnutky změnily, chtěla temné elfy varovat před Razrashem a povědět jim o všem, čeho si jako otrokyně všimla.
„Až budeme mít chvilku čas, musíme si promluvit,“ mluvil dále muž.
„O čem?“
„O tobě a Gilivanovi. Nechápu, co se mezi vámi děje. Zdá se mi, že ho trošku provokuješ.“
Temná elfka nepatrně přivřela oči.
Věděla jsem, že to takhle dopadne. Jen jsem ze sebe udělala…Ach, Hirne, možná jsem toho nafoukance uchránila od velkých potíží, ale to nikdo nevidí.
"Provokuji?" zeptala se tiše po chvíli.
„Ano. Já vím, co hnusného ti řekl, Ash'raen'shino, ale zkus na to už zapomenout. Takhle to celé jen zhoršuješ.“
Tmavovláska se otočila k Hirnovi zády, ale ten ji chytnul za paži a obrátil opět k sobě.
„Ash'raen'shino, já jsem nechtěl...“
Dva tmavozelené prsty se mu přitiskly na ústa. „Já vím, Hirne. Už běž.“
Válečník jemně odsunul ženskou ruku stranou svého obličeje a promluvil: "Stojím na tvé straně, to bys měla vědět. Jen jsem chtěl..."
Temná elfka jej znovu přerušila: „Nejsou žádné strany, Hirne. To bys měl vědět zase ty.“
Jen ty se je snažíš vymýšlet...
Na to válečník nic neřekl. Tmavovláska podle jeho výrazu poznala, že si sice myslí něco jiného, ale nechce se s ní hádat.
Místo toho řekl: „Zlobíš se na mě?“
Aniž by o tom musela přemýšlet, znala odpověď. Zakroutila hlavou a povzdechla si: „Ne, nezlobím se na tebe, ale docela mě to mrzí. Rozhodně si nepřeji z někoho dělat nepřítele, ale…prostě se mi to nedaří.“
Hirn se jí díval do očí a Ash‘raen‘shina si uvědomila, že zůstali v místnosti zcela sami.
„Ash‘raen‘shino, já vážně stojím při tobě. Už z dřívějška vím, jak Gilivan nesnáší temné elfy. Někdy se rozpovídal o své minulosti a o tvém národu mluvil vždy s hořkostí v hlase. Jinak je to ale velmi čestný muž, bohužel zlé vzpomínky mu zatemňují úsudek. Jen chci, abys byla opatrná, to je vše.“
„Budu se snažit, Hirne,“ odvětila temná elfka po chvíli mlčení, „to ti mohu slíbit.“ Pohlédla směrem ke dveřím a dodala: „Měli bychom už vážně jít, já se musím ještě převléci.“
Dobrodruh kývnul a oba prošli místností až na chodbu. O několik metrů dál stála Iliirja a čekala. Její pohled se ihned upnul k temné elfce. Zdála se být něčím znepokojena. Hirn po ní střelil pohledem, krátce se usmál na Ash‘raen‘shinu a vydal se opačným směrem.
Když zmizel za rohem, pronesla žena: „Pojď se mnou, drahoušku, doprovodím tě do tvých komnat.“
Obě ženy se vydaly chodbami paláce a zpočátku mlčely. Ash‘raen‘shině se zdála Iliirja jaksi zadumaná, a proto v sobě nakonec našla odvahu a zeptala se: „Děje se něco, paní?“
Žena se zlehka usmála, ale koutky úst ihned opět poklesly: „Nedělej si starosti, Ash‘raen‘shino, jenom mám takový divný pocit.“
„A z čeho,“ chtěla vědět temná elfka. „Týká se to těch lapků?“
„Ne.“
„Pak ale…“ Tmavovláska nevěděla, co říci. Doufala, že nenarazila na nějaký osobní problém.
„Nevím, jestli bych ti to měla říct,“ řekla Iliirja.
„Nemusíte, nechci vyzvídat.“
Vysoká žena se zastavila. „Jenže se to týká tebe a tvých přátel.“
Ash‘raen‘shina sevřela do pěstí látku svých šatů. Už si jednou od Iliirji vyslechla, co jí provedl Sirgis. A teď se měla dozvědět něco dalšího a zcela zjevně také ne dobrého.
Nejraději bych řekla, ať to tajemství zůstane nevysloveno, ale co když by to mohlo něčemu pomoci?
„V tom případě byste mi to možná měla povědět,“ řekla potichu. „Jestli to není nic, co by někoho poškodilo.“
„Toho se právě bojím,“ zašeptala ještě více Iliirja.
Ach ne…
Tanečnice chvíli váhala, nakonec však sklopila hlavu a několikrát jí pokývala.
„Nejsem si moc jistá tím mužem, se kterým jsi před chvílí mluvila.“
Temná elfka, která sledovala konečky prstů u nohou, vytřeštila oči a zvedla hlavu. „Hirnem?!“
Světlovlasá žena přikývla.
„Ale…“
Já věděla, že to nechci slyšet.
Ash‘raen‘shina opět svěsila hlavu a povzdechla si: „Tak co udělal?“
„Nevím o ničem, ale už jsem ti několikrát povídala o své schopnosti - cítím z něj něco…zvláštního. Snad něco tají, ale nic poctivého v tom nebude.“
„A je to důležité?“
Iliirjin výraz zesmutněl. „To je právě to, co nevím. Ucítila jsem to poprvé teď, když jste vyšli z místnosti.
Kdybych s ním strávila více času, možná bych vycítila více, ale teď když odcházíte, nebudu mít možnost.“
„Třeba o nic nejde…“ zadoufala nahlas Ash‘raen‘shina.
„Snad. Možná se jen za něco stydí a tají to, opravdu nevím, drahoušku.“
Ash‘raen‘shina nelibě nakrčila nos a šla dál chodbou po boku Iliirji.
Hirn se ale chová opravdu nějak zvláštně. A zdá se mi, že je to díky mé přítomnosti. Snad jsem nevědomky nezpůsobila něco…zlého.
Zapletla se do vlastních myšlenek tak, že prošla kolem dveří do pokoje, kde měla šaty. Iliirja ale otevřela dveře a s úsměvem na ni zavolala. Temná elfka se ihned se studem na tvářích vrátila zpět.
„Už se tím netrap, Ash‘raen‘shino, třeba to nic není. Teď se musíš rychle převléci a připojit se ke svým přátelům.“
Temná elfka přikývla, vklouzla do pokoje a rychle ze sebe shodila krásné šaty, aby je nahradila svým cestovním oděvem. Když byla hotova, vzala do ruky své dvě čepele, které ležely na lehátku. Uvědomila si, že když z místnosti odcházela, tak tam nebyly. Poté se otočila na Iliirju a prohlížela si ji.
Tvář vysoké ženy byla lemovaná dlouhými hustými světlými vlasy. Celá její osoba vyzařovala klid a rozvahu jako vždy. Barvy v jejích očích se přelévaly jen velmi pomalu a zářivě se leskly. Na jejích rtech se zformoval jemný, ale zato velmi posilující úsměv. Ash‘raen‘shina nevydržela, upustila meče na zem a vrhla se jí kolem krku. Chvíli tak držela ženu přimáčknutou u sebe a snažila se na nic nemyslet.
Po pro ni neodhadnutelně dlouhé chvíli se od Iliirji odtáhla a řekla: „Budete mi strašně chybět, paní.“ Cítila, jak jí oči zvlhly.
„Ale no tak, drahoušku, vždyť se ještě můžeme setkat. Já tě vždycky ráda pohostím.“
Ash‘raen‘shina se přinutila k úsměvu. „To bych si moc přála. Vy jste mi dala to, co jsem nejvíc potřebovala – naději. To vám nikdy nemůžu oplatit.“
„Však nemusíš nic oplácet,“ odvětila žena. „Hlavně, abys znovunalezla své štěstí.“
Temná elfka přikývla a pak řekla: „Víte, může se stát cokoliv. Určitě dojde ke střetu ještě dnes a možnost, že nepřežiji, je velká.“
„Takhle nemluv,“ ohradila se žena s duhovýma očima. „Musíš na sebe dávat pozor. Hlavně neriskuj a drž se svých přátel.“ Povzdechla si: „Zkoušela jsem přemluvit Hurbrara, aby vám pomohl. On sám by se s těmi muži dokázal vypořádat. Bohužel ale trvá na tom, že se do toho sporu nebude plést jinak, než že vás k nim dovede. Je to zásadový muž, ale jeho zásady jsou někdy nepochopitelné i pro mě. Bohužel to zůstane na vašich bedrech.“
„Dám na sebe pozor,“ slíbila temná elfka.
Dnes stále něco slibuji, pomyslela si.
Znovu sebrala své zbraně a pokynula Iliirji, že je čas jít. Obě ženy znovu vyrazily skrze útroby paláce, tentokráte však mířily ven. Tmavovláska vychutnávala výzdobu paláce a jeho architekturu, jakoby to mělo být naposledy.
Po cestě se ještě ozvala Iliirja: „Ráda bych se tě ještě na něco zeptala, drahoušku.“
„Povídejte,“ odvětila temná elfka.
„Zajímalo by mě, proč jsi se před chvíli postavila rovnou mezi Hurbrara a toho vznešeného elfa.
Ash‘raen‘shina se své hostitelce podívala do očí. „Nejspíš si všichni myslí, že jsem chtěla shodit Gilivana, ale já jen chtěla zabránit střetu.“
„Pokračuj.“
„Prostě mě napadlo, že když mu přede všemi vyhubuju, ochladí to Hurbrarův vztek.“
„A uvažovala jsi správně, Ash‘raen‘shino,“ pronesla povzbudivě žena. „Navíc je moc dobře, že jsi to udělala právě ty. Hurbrar, i když to na něm není znát, vůči tobě cítí jistý dluh, protože se k tobě zachoval velmi nehezky a on si to uvědomuje. Myslím, že kdyby to samé zkusil někdo jiný, nemělo by to takový účinek.“
Temnou elfku píchlo dojetím u srdce. „Jsem moc ráda, že to takhle vidíte. Už jsem myslela, že jsem ze sebe udělala nevraživého pomstychtivce.“
„Kdepak,“ zasmála se Iliirja. „Jsem si jistá, že i mnozí z tvých přátel dobrodruhů to pochoppili správně.“
„Kéž by,“ odtušila tmavovláska.
Brzy prošly hlavním vchodem a ocitly se v záři jasného slunečního svitu. Před budovou již byli shromážděni všichni členové družiny s Hurbrarem a čekali. Ash‘raen‘shina si s troškou studu uvědomila, že na ni. Prodloužila krok, až se dostala těsně k nim.
Gilivan její přítomnost zela ignoroval, zato trpaslík si neodpustil poznámku. „Čekáme tu na tebe, holka,“ a vzápětí dodal. „Nevíte někdo, proč se vždycky čeká jen na ženský?“
Tím si vysloužil ostrý pohled malé Zistely a opovržlivé „Tssssss.“
„Nech si těch vtípků, Durgane,“ ozval se Hirn. „Vyrážíme!“
Ash‘raen‘shina měla dojem, že zná jeden z důvodů, proč se tato družina roztrhla. Když byli spolu, stále nedovedla odhadnout, kdo je vlastně vůdcem. Zdálo se, že Mierhal, ale někdy jako teď přebíral iniciativu Hirn. Temná elfka věděla, že taková skupina dobrodruhů potřebuje jednoho vůdce, třebaže neřečeného.
A proto se možná rozdělili. Někteří následovali Mierhala, ostatní Hirna.
Mierhal se ještě otočil k Iliirje a mírně se uklonil. „Děkujeme vám za pohoštění, paní. Jsme vám moc vděční, škoda, že jsme se nemohli zdržet déle.“
Iliirja kývla hlavou a usmála se. „Však vás velmi ráda pohostím, až dokončíte svůj úkol, pamatujte na to.“
„Budeme,“ přislíbil válečník a otočil se k odchodu.
Světlovlasá žena se ještě otočila k temné elfce, vzala její hlavu do dlaní a políbila ji na čelo.
„Pamatuj na vše, co jsem ti říkala a ať tebe i všechny tvé přátele provází štěstí.,“ řekla, když tmavovlásku pustila.
„I vás, má paní,“ odvětila Ash‘raen‘shina.
Ihned nato se od ženy odvrátila a mírným poklusem doběhla své přátele. Zařadila se po bok Zistely a Kirinela a rozhlížela se po krajině. Výhled do okolní krajiny byl pro ni mnohem působivější než zdi paláce a i ty ji dokázaly velmi nadchnout. Jako první šel Hurbrar s Kirinelem, následování Hirnem, Mierhalem a ostatními. Když byli od domova Iliirjy dostatečně vzdáleni, otočila se Ash‘raen‘shina a zamávala. V dálce spatřila, jak malá postavičky Iliirjy zvedá ruku do výše také. Zasmála se a zamávala ještě. Chvíli se ještě dívala tím směrem, ale náhle ji zamrazilo. Při pohledu na tu krásu všude kolem a vzdálenou přítelkyni na ni padly podivné chmury. Koutky úst poklesly a ona svěsila ruce podél těla.
Je to jenom smutek z loučení, přesvědčovala sama sebe. Vnitřně si však tak jistá nebyla.
Naposledy vztáhla paži k pozdravu, ale tentokrát už ne tak vesele. V té chvíli si však vzpomněla, že se jí družina opět vzdálila, tak nechala palác za sebou a odklusala za přáteli. S hrůzou si uvědomila, že vlastně běží vstříc krvavému boji.