Deimos - 25. část

22. 10. – 13:43 Východoamerického času
Oběžná dráha Země – Stanice ISS


Stovky kilometrů nad zemí byl klid. Tady nebyla jediná známka pekla, které zuřilo dole na planetě. A přesto i zde bude pět postižených, kteří zaplatí svým životem daň, kterou si válka vybírá. Pět astronautů se obětuje a možná tím zachrání miliardy životů.
Malý zásobovací kosmoplán Hope se dal do pohybu. Odpojil se od stanice a řízen počítačem se vydal na svou pouť. Byla to jediná věc, která mohla dostat astronauty pryč ze stanice dříve, než jim dojde kyslík a zásoby. Západní aliance ztratila svou vesmírnou převahu a nemohla tak vyslat další raketu, aby astronauty vyzvedla.
Právě poslali svou jedinou naději na záchranu pryč.
Hope se pomalu vznášel vstříc svému zániku! Nebude to však smrt nadarmo!
„Řízení, tady Atkinson. Systémy pracují. Spouštím kosmoplán níž!“
„Rozumíme, ISS! My jsme prakticky slepí, takže to bude na vás!“
Astronaut neodpovídal. Smutně vyhlížel oknem a loučil se se svou manželkou a dětmi, které zanechal dole.
„Hope si blíží k cíli,“ oznámil. „Provádím úpravu kursu, spouštím motory naplno!“ pozoroval obrazovku a přihlížel zániku své jediné možnosti, jak se ještě někdy shledat s rodinou.
Kosmoplán se řítil přímo na družici. Srážka byla neodvratná. Automatické obrané systémy nepočítaly s tak rychlým útokem se shora.
„Potvrzuji srážku,“ hlásil astronaut. „……ne, počkat, negativní! Družice zapojila nouzové trysky a podařilo se jí vyhnout. Ale ztratila výšku i rychlost! Pokud ji něco nepostrčí zase zpátky, zřítí se do několika týdnů na Zemi. Vypadá to, že má alespoň poškozené trysky!“
„Děkujeme, ISS. Dobrá práce! Je kosmoplán schopen návratu?“
Atkinson upřel pohled na panel před sebou.
„Možná, nevím. Má celé jedno křídlo pryč a pravý motor to schytal.“
Nastala chvíle ticha.
„Děkujeme vám a hodně štěstí!“


23. 10. 2007 – 0:24 Íránského času
Kosmodrom Alláh Troope – Poušť Dašte Kevír – Írán

„Co je tak důležité, že mě nemůžete nechat chrápat?“ zařval nevrle Tseng a vstoupil do řídícího střediska.
„Pane, došlo k mimořádné situaci! Deimos je poškozen a za měsíc se zřítí!“ oznámil mu starostlivě technik.
Tseng se zamyslel. Vlastně mu už na něm teď nezáleželo. Američani přišli o přístup do vesmíru a to byl jeho hlavní úkol. Na druhou stranu by ho ještě mohl potřebovat. Sakra! Tohle bylo už podruhé co se unáhlil a zlikvidoval někoho, koho by se mu teď hodil!
„Jak vážně je poškození?“ zamumlal.
„Pouze směrové trysky. Nemůžeme družici řídit a při úhybném manévru se dostala mimo svou oběžnou dráhu. Pokud něco neuděláme, shoří v atmosféře!“
Tseng se zamračil.
„Jak daleko jsme s projektem TŘI A?“
Technik pokrčil rameny.
„Zatím odstartovalo teprve dvanáct Dýk. Osm už se jich vrátilo a nakládáme je znova.“
„Tak jednu připravte pro záchranou misi! Ať dostanou Deimos zase pěkně zpátky na místo a pokud možno opraví ty trysky!“
„Rozkaz, pane,“ štěkl technik a Tseng se po něm nevrle podíval.
„Nejsme v Americe, tak si toho laskavě nechte!“ seřval ho a vypadl z místnosti.
Zamířil k telefonu. Vytočil číslo, které si moc dobře pamatoval. Potřeboval nějak kompenzovat to zdržení, které mu tahle záchranná operace přinese.
„Tady květinářství Rudé moře. Co si budete přát?“ ozvalo se na druhém konci.
„Nechte laskavě těch blbostí a zavolejte Saríma!“ křikl.
Nastala krátká pauza, kterou Tseng vyplnil šťavnatou nadávkou.
„Sarím!“ ohlásil se muž v telefonu.
„Tady Tseng! Mám pro vás další úkol! Potřebuji, abyste vyrobili ještě dvě dýky navíc!“
„Pane, bohužel to asi nepůjde. Sám dobře víte, že konstrukce jedné trvá čtyři až pět měsíců a to na tom nepřetržitě dělá dvacet tisíc našich nejlepších lidí!“
„Mám zpoždění a potřebuji ho nahnat! Klidně najměte víc techniků, já vám to zaplatím!“
„Nebylo to hlášeno dopředu, takže nevím, jestli to bude proveditelné. Jednu bychom stihnout mohli. Stavěli jsme ji jako první, ale stala se chyba a celá vyzkratovala. Levněji nám vyšla nová, ale co se času týče, bude to rychlejší!“
„Dělejte co umíte!“ rozloučil se Tseng a položil telefon. Už mu zbývají jenom necelé tři měsíce a jde o každou hodinu. Pokud nestihne realizovat TŘI A včas, bude všechno ohroženo!“


„Tak dělej, už svítá!“ zařval Brian. „Musíme už konečně vypadnout!“
„Ještě je čas, Du Monte,“ odbyl ho Muhmad a přehraboval spisy. „Jo, tady! Něco mám,“ řekl a rukou vyzval Briana aby se na to podíval. „Vypadá to, že vybírali kandidáty pro nějaký projekt. Proto asi ti civilisti!“
„To by mohlo být ono,“ přitakal Brian. „Podle tohoto záznamu letěli do Íránu!“
„Sbalíme to a jdeme,“ rozhodl Muhmad.
Vyšli z budovy. Letadla už byla připravená k odletu. Naproti jim šel Dick Jenkins.
„Musíme si pospíšit,“ zvolal.
To on velel té druhé skupině. Napadlo je to samé, co Muhmada a chtěli letiště obsadit. Nepočítali s tak velkou posádkou. Vypadalo to jako normální, prakticky civilní letiště a byly tady jen čtyři nákladní obři. Určitě to bylo kvůli tomu projektu, říkal si Brian.
„Už jste se dohodli kam poletíme, pánové?“ zeptal se Dick.
„Nemám zdání. Všude kolem je nepřátelská pevnina, kde by nás sestřelili. Myslím, že máme jedinou možnost!“ pokýval hlavou Muhmad.
„Jakou?“zajímal se Brian.
„Poletíme tam, kam letělo to předchozí letadlo, nebo alespoň tím směrem!“
„Ty už jsi zase přechodně zešílel, viď?“ zakroutil hlavou Brian.
„Tak jak chceš, leť si přes Koreji do Ruska a když to přežiješ, dej mi vědět, ale já letím přes Írán do Turecka!“
Brian se rozřechtal.
„Ještě lepší, ty starej blázne! Tak dobrá, poletím s tebou, ale jen proto, abych ti mohl říct jak špatný nápad to byl!“
„Já se asi přidám. Slyšeli jsme, že Čína napadla Rusko, takže kdoví, jak to tam vypadá!“ poznamenal Jenkins.
„Tak dohodnuto! Letíme přes Írán. Škoda jen, že nemáme spojení s Daggerem. Myslíte, že je to tam u nich v pohodě?“
„Neřekl bych, když ani satelity nepracují,“ zakroutil hlavou Muhmad. „Amerika asi dostala pěkně na frak!“
„Tak dělejte, než nás někdo uvidí! Letadla jsou připravena ke startu a naši pasažéři taky!“ připomínal jim Dick.
Brian zakroutil hlavou.
„Jestli tohle přežijeme, tak se může jít A-ALA vycpat!“



Fred pozoroval oblohu. Před dvěma hodinami přes ostrov přeletěl obrovský nákladní Boeing. Všechny je probudil. Letadlo už nikdo z nich neslyšel skoro tři týdny. Než se však stačili vzpamatovat, zmizelo za mraky. Bylo moc vysoko na to, aby si jich všimlo a navíc určitě patřilo A-ALE. Nemohli to riskovat.
Díval se vzhůru, když uviděl další letadla a to hned tři za sebou. Pak zahlédl ještě něco, ale nebyl si jistý tím, co to vlastně bylo. Po chvilce to poznal. Výbuch protiletadlové střely. Čelní Boeing se zřítil do vln oceánu pár kilometrů od ostrova. Bylo vidět, jak zbývající letadla točí svůj směr. Točili ho přímo na jejich ostrov. Zakrátko byl slyšet ohlušující rachot turbín, když jeden stroj prolétal těsně nad jejich ostrovem. Pak byl opět klid.
K Fredovi přiběhla Kathy.
„Co to bylo?“ zeptala se.
„Museli přistát někde v zadní část ostrova, nebo možná na nějakém jiném hodně blízko!“ zvedl se ze země a oprášil si kalhoty. „Tak jako tak je jisté, že to nebyla A-ALA!“ podíval se na její překvapenou tvář.
„Skoč pro ostatní, jdeme se po nich podívat!“

Za půl hodiny už utíkali k místu havárie. Jejich strov byl veliký a tak ještě pořád neměli jasno, jestli letadla přistála zde, nebo někde jinde. Prodírali se hustým lesem dobrou hodinu. Pak zaslechli zvuky, které k přírodě nepatřily. Zjistili, že les končí a začíná louka. Znali ji! Našli na ní dokonce i divoké kozy, ale teď už ji nepoznávali. Chvíli čekali a nakonec se odvážili vyjít z lesa.
Na louce si hověla dvě letadla. Bylo vidět, že přistání zrovna nejměkčí nebylo. Čumáky byly těžce zaryté do hlíny. Venku před letadly se shromáždili cestující. Spousta jich byla obvázaná, což taky svědčilo o faktu, že přistání bylo dost narychlo!“
„Ahoj!“ pozdravil Fred. „Jste Američané?“
Překvapení cestující se dívali jeden na druhého, až předstoupil člověk v japonské uniformě.
„Jo, jsme Američané a Evropané! Chtěli jsme utéct z Japonska, ale přišli na nás už těsně po odletu. Z výšky jsme viděli neobydlený ostrov s alespoň nějakou možností na přistání, tak jsme to riskli!“ změřil si Freda několikrát od hlavy až k patě. „A vy jste?“
„Trosečníci,“ usmála se Kathy, která se ujala slova. „Ztroskotali jsme tady skoro před třemi týdny!“
Muž si vyměnil pohledy s druhým ozbrojencem v japonské uniformě.
„Opravdu tři týdny? A neznáte náhodou nějakého Marwicka?“
Fred zůstal chvíli stát s otevřenou pusou.
„Ano, to jsem já!“
„Tak v tom případě díkybohu A-ALE, že nás donutila přistát, protože vás USA naléhavě potřebuje doma!“ rozesmál se muž.