Světlo Löniru II - Hodina pravdy, kap. X
Nemoc Viktor Jelínek, někdejší veterinář, v poslední době zebra a nyní truchlící pozůstalý z Lörinelé Fanil se ztěžka posadil na oblý balvan na kraji lesa. Za jeho shrbenými zády zůstaly temné lesy Dolních zahrad. A někde v mlhách planin před ním zmizeli s ránem elfové, provázející vílí Paní. Viktor byl za tu náhlou samotu docela rád. Elfové měli plno řečí, které mu připadaly poněkud patetické a naduté. Pokud mluvili pravdu, chystali se sestavit armádu a vytáhnout na sever, proti Tevolanansovi. Způsob, jakým své plány projednávali, však spíš nasvědčoval tomu, že se seberou a s úsměvem na rtech rozpoutají armagedon. Vílí Paní zas nepřestávaly naříkat. Totiž, ne že by si Viktor připadal nějak zvlášť povzneseně, náladu měl hodně mizernou, ale tohle ženské fňukání, truchlozpěvy a okázalé projevy žalu… člověku se udělalo ještě hůř, když to tak chvíli poslouchal. Jediný klad cesty přes lesy viděl děda v tom, že cesta probíhala klidně – ze strany divokých obyvatel Dolních zahrad. Ochrana elfech bojovníků vůbec nebyla potřeba. Když ale Viktor chvíli přemýšlel o tom, proč se neobjevily žádné bestie lačné jejich krve, dobrý pocit z bezpečí se mu trochu pokazil. Samozřejmě příčina tkvěla v tom, že valná většina zrůd a potvor se nahrnula do padlého Lörinelé Fanil. Zničit každičký zbytek krásy a pokoje, který by snad ve vílím údolí ještě zbyl. Viktor se rozhlédl po krajině před sebou. Stmívalo se. Ve vzduchu se chvěla mlha a od země vzlínal lezavý chlad. Děda mezi prsty zlomil suché stéblo trávy. Vzdychl. Nechtěl si přiznat, že je v koncích, ale zdálo se, že ho k tomu přiznání donutí nadcházející noc. „No, tak abych snad šel najít nějaký lidi,“ zabručel polohlasem. „Jasně, lidi. Lidi, teplo a jídlo. Tři základní potřeby každého správného neandrtálce…“ Projel jím mráz a napadlo ho, že má nejspíš tak trochu horečku. Cítil se tak, myšlenky zahalené imaginární vatou. Chuť opravdu vstát a jít však příliš neměl. Uvědomoval si, že až dosud se o něj pokaždé někdo staral: nejdřív to byla Viviana a vlastně i Andrej, později v Lörinelé fanil mu ke spokojenosti také moc nechybělo. Pokud má přežít teď, musí si pomoci sám. A pro člověka téměř šedesátiletého, bez jakéhokoli zázemí, nepředstavovala Certhynie nejlepší místo k novému začátku. Na druhou stranu, pomyslel si, všude žijí lidé. Nějak se protluču. S povzdechem vstal, v ruce hůl – nebo spíš klacek, který našel cestou Horními zahradami a který mu přišel pohodlný do ruky. Člověku se šlo lépe, když mohl holí udržovat rytmus a i se podepírat... Jak se zvedl, ozvaly se mu všechny svaly v těle. A nejen obrazně. Děda téměř slyšel, jak kvílí napětím, šlachy vrzají a v kloubech lupe. V šeravém přísvitu, který vytvářely sluneční paprsky pronikající mlhou, působil Viktor jako archetyp poutníka. Vysoký stařec, dlouho neholený vous povlávající ve větru, poutnická hůl, asketicky vyzáblá tvář… Oblečení, které po něj víly a elfové narychlo dali dohromady, aby nemusel chodit ve svém pruhovaném pyžamu, na něm plandalo. Dokud cestovali pochmurnými Dolními zahradami, kde se dala potkat nanejvýš nějaká nestvůra, děda o svém vzhledu příliš neuvažoval. Teď ho to začínalo zlobit. „Jak strašák do zelí,“ mumlal, „a takhle mám někde prosit o přístřeší. Proboha, na tohle jsem vážně moc starej!“ Nezdálo se mu, že by šel pomalu; svažující se cesta nutila unavené nohy do dlouhých kroků. Přesto, když konečně zahlédl prašnou stezku a na obzoru první stavení zastrčené vísky, byla už skoro tma. Dobelhal se do černočerného stínu jakési stodoly. Tam zastavil. Nejen proto, že cítil chodidla jako dva velké puchýře. Bylo mu trapně a nechtěl jít dál do vesnice. Opravdu nechtěl. Vzdychl. Pod volnou košili se mu vedral chladný vítr a přinutil ho přitáhnout si její cípy blíž k tělu. Stiskl rty, zatvrdil se a vykročil k plácku uprostřed vesnice. Jakmile to udělal, rozeřvali se psi široko daleko. Dobrý systém ohlašování návštěv, ušklíbl se Viktor. Nežádoucích návštěv. Tak zle snad nebude, ne? Dost zle na to, abych si tu povídal v duchu sám se sebou… Zvedl hlavu a zkusil nasadit rozhodný obličej. Přímo před sebou, hned za návsí, viděl vrata čehosi, co snad mohl být hostinec – nebo přinejmenším nejbohatší statek ve vsi. Zamířil tam, pokoušeje se ignorovat běsnící psiska, kterých se tu zdálo být mnohem víc než chalup. A soustředit se na to, aby udělal dobrý dojem. Myšlenky mu však stále zabíhaly k nepodstatnostem, zvlášť k stále štěkajícím psům. Přichytil se pohledem k lucerně, visící nad vraty onoho stavení. Už byla rozsvícená; mihotavý nažloutlý plamen rozháněl šero a lákal můry a komáry. Všiml si, že trochu níž na vratech je dvěma hřeby přibitá nějaká černá zmuchlanina. Teprve když přišel blíž, poznal mrtvého, časem mumifikovaného netopýra. Trochu se mu zvedl žaludek. Nikdy nebyl na podobné věci citlivý, ale teď ho zachvacovala ohromná nervozita. Za vraty běsnilo psisko, podle hluku veliké nejméně jako roční tele. Viktor zaváhal se vztaženou ruku. „Grrrruááááááárrrrrrrfff!!!“ „Aby ses neposral,“ zavrčel děda a zabušil na vrata pěstí. „Rrrrrrrrrrrrrrááááááááááááááffff!“ Vrata se zachvěla, za na ně pes začal skákat. Pak se v pozadí hromového štěkotu ozvalo vrznutí dveří, škvírami v bednění vrat pronikly paprsky žlutého světla. „Uuuuuááááárrrrraaafff… uuuuááááárrrr… uuuáááárrrr!!!“ Stín psího těla přerušoval světlo, jak se hafan pokoušel prodrat vraty. Jeho štěkot přerušovalo funění a chroptění, poklusával za vraty sem a tam. „Grrraaaaaauuuu!!!“ „Riku! Lehni!“ ozval se ženský hlas. Děda se dychtivě zaposlouchal. Kdyby tak mohl jen podle jediné věty odhadnout, s kým bude mít tu čest! „Lehni!“ Mírně rozmrzelý tón, autoritativní a jasný hlas. Viktorovi se před očima objevila představa, zjevení hubené, vysoké zrzky s mírně koňským obličejem a přísnýma očima. Uvědomil si, že vůbec neví, co řekne, až mu bude otevřeno, a přepadla ho mírná panika. Připadal si jako malý kluk; v tu chvíli by byl schopen otočit se a utíkat rozštěkanou vesnicí, dokud by se neukryl v konejšivé tmě. Než to stihl, vrátka, vsazená do masivu velkých vrat, se otevřela. Ve světlém obdélníku se objevila útlá dívka, sehnutá k černému psisku s uslintanou tlamou a krhavýma očima. Viktor instinktivně couvl, když viděl, jak pes s děvčetem cloumá – srovnání jejích tenkých bílých paží s mohutným hrudníkem a silnýma nohama psa nebylo zrovna povzbudivé. Dívka k němu vzhlížela velikýma očima. Vypadala jako z obrazu některého secesního malíře – vlnité plavé vlasy, zelenobílé šaty, útlá a přesto se svůdnými křivkami. „Neboj se, pane,“ řekla konejšivým hlasem, „Rik vypadá zle, ale nikomu neublíží.“ Napřímila se a pohlédla dědovi zpříma do očí – ve tváři jí zahrála uličnická nota. „Pokud mu neporučím.“ Děda sklouzl pohledem k psisku, které teď olizovalo dívce ruku a obracelo k ní oči plné zbožné oddanosti. „Jo, tomu docela i věřím.“ „A…“ začala dívka, jakoby si najednou připomněla, co se tu děje, „…co potřebuješ?“ Tohoto okamžiku se Viktor bál. Popadl hůl oběma rukama a opřel se o ni, hledaje stabilitu. „Totiž,“ začal, „já… nikdy jsem se nikoho o nic neprosil, ale teď… je to těžký.“ Dívka si ho se zájmem prohlížela, ale nejevila nejmenší snahu mu pomoci s vyjádřením se. „Potřeboval bych někde přespat,“ vysypal ze sebe děda. „Co se stalo?“ zeptala se dívka tiše. Najednou se tvářila smrtelně vážně a soucitně. „Jak? Proč by se mělo něco stát?“ „Nikdo se neoctne bez domova jen tak, z ničeho nic.“ „Aha… no, bojím se, že to není zrovna krátkej příběh. Asi bych to takhle naráz nezvlád odvyprávět.“ „Já to chápu,“ řekla a povzbudivě se usmála. „Já ano. Nemám nikoho, jenom Rika. Ale tady bydlí hodní lidé. Už pět let jsem tu ve službě a oni se ke mně chovají spíš jako k dceři… ale proč ti to vykládám. Pojď dovnitř, dovedu tě k paní Uliwě.“ „Jenže-„ začal Viktor, včas se však zarazil. Vždyť zatím jde všechno hladce. Má se teď pitomě upejpat a zatratit tak možná jedinou šanci? Dívka plácla psa po hřbetu, ten se poslušně otočil a rozběhl se k boudě v koutě dvora. Pak se otočila k Viktorovi, vstřícný úsměv ve tváři. „Pojď, neboj se, ona taky nekouše.“ Děda poslechl a následoval dívku před dvůr ke dveřím obytné budovy. Děvče na dveře zaklepalo; uvnitř bylo chvíli ticho, pak se ozvaly kroky, váhavé a tiché. „Aliko?“ „Máme tu poutníka, paní,“ zavolala dívka. Kroky se přiblížily a cvakla petlice. Pak se dveře otevřely. Paní Uliwa byla šlachovitá dáma, na sobě už měla oblečenou noční košili s volány. Tvář plnou vrásek, ale přívětivou. „Poutníka?“ opakovala po dívce. „Dobrý večer,“ řekl děda. „Já… chtěl jsem poprosit o nocleh… nemám… nemám kam jít a…“ „Směl by tu přespat? Zítra byste s ním mohla promluvit a usoudit, co a jak dál,“ navrhla dívka. Paní Uliwa si dědu pátravě přeměřila, mhouřila přitom oči, nejspíš měla slabý zrak. Pak krátce přikývla. „Dobře, Aliko. V čeledníku je volný slamník, co odešel Ragin. Doveď ho tam a dej mu nějaké jídlo.“ „Děkuju, jsem vám fakt vděčnej,“ začal Viktor děkovat, ale to už ho Alika vzala pod paží a vedla ho na druhou stranu dvora, k hospodářským budovám. Ještě koutkem oka zahlédl, jak paní Uliwa, stále přikyvujíc, zavírá dveře. Alika ho zavedla do prostorné místnosti, sousedící se stájemi. Byl tu nepatrně cítit pach krav a koní, ale to Viktorovi nevadilo. Hlavní věc pro něj představovaly kavalce, rozmístěné ve dvou patrech kolem stěn. Osm postelí, z nich sedm rozestlaných – spíš rozvrkočených – jedna prázdná, nepovlečená, bez přikrývek, bez podhlavníku. Na stole uprostřed místnosti stála mísa s bramborami, láhev maritového vína, v košíku pečivo. Kolem stolu seděli všichni čeledíni – sedm lidí, od patnáctiletého mladíka až po muže, kterého děda tipoval na ještě staršího, než byl sám. Alika ho přítomným krátce představila a Viktor se, s mírným ruměncem ve tvářích, posadil na uvolněné místo u stolu. „Donesu ti přikrývky, zatím se najez,“ usmála se na něj a vyklouzla ze dveří. Celé to bylo nějak divně snadné, pomyslel si děda. Mám, aspoň na jednu noc, nocleh, jídlo; jsou na mě hodní… Nechtěl být nevděčný a stěžovat si na přízeň osudu, ale stejně se cítil nepatřičně. Ráno nad lukami ležela mlha a vzduch chutnal po mrazu. Děda, který nedokázal dospat, se už za rozbřesku vyplížil z čeledníku, s dekou ovinutou kolem těla; prošel stodolou, kde v teplem dýchající tmě tušil spící slepice a ovce, a vyšel na humna. Riko, za světla působící ještě mohutněji a huňatěji, se k němu připojil a cinkaje řetízkovým obojkem, klusal pár kroků za ním jako pozorný žalářník. Viktor se opřel o stěnu stodoly. Sledoval obzor, barvící se do růžova, uvažoval a drbal Rika za ušima. Co teď? Jakmile se probudí celý statek, bude zle. Včerejší večer v čeledníku byl celkem příjemný – nemohl by říct, že s někým navázal přátelství, za tu chvíli se to ani nedalo, ale dovedl si představit s těmi lidmi další život. Jenomže… co může paní domu nabídnout? Těch sedm čeledínů v pohodě zvládne péči o celý statek, zvládli by i usedlost mnohem větší… Leda by se vrátil ke své profesi – nechtělo se mu dělat veterinařinu, dvojnásob se mu nechtělo dělat ji za tak primitivních podmínek a bez všech pomůcek, na něž byl zvyklý – ale pokud to bude jediná možnost, musí se jí chopit. Cítil potřebu paní Uliwě i malé Alice nějak vynahradit jejich přívětivost. „Není to lehký, víš,“ obrátil se na Rika. Pes k němu zvedl oči a zakňučel. Šťouchl Viktora čenichem do stehna, protože ho na okamžik přestal drbat. „Vůbec to není lehký,“ vzdychl děda. „Andrej je kdoví kde, já už se nikdy nevrátim domů… ach jo… ale třeba je to lepší, než jít do domova důchodců…“ Ušklíbl se trpké ironii, obsažené v poslední větě. Dokud si sám ze sebe dokáže dělat šoufky, není na tom tak zle… Zatřepal rukama a promnul si je.Vlhké ranní chladno mu zalézalo pod nehty. Děda se chystal otočit a vrátit do stavení, když se ze tmy stodoly vynořila Alika. Oproti včerejšku byla dnes přímo zabalená do šatstva. Košile, zástěra, pánské kalhoty a ještě vestička s králičí kožkou. V rukou držela dřevěné vědro a tvářila se upřímně překvapeně, že tu Viktora vidí. „Dobrýtro,“ předběhl ji děda s pozdravem. „Hmmm, dobré ráno. Cože tak časně?“ „Už jsem starej pes; špatně spím. Ale co že ty vstáváš tak brzo?“ „Vstávám tak obyčejně,“ zašklebila se, děda nepoznal, jestli vesele, nebo trpce. „Musím ohřát paní Uliwě vodu. Má bolavé klouby a pomáhá jí bylinková koupel po ránu.“ „Myslíš, že tu budu co platnej?“ vyhrkl děda, dřív, než se stačil zarazit. Podívala se na něj s přimhouřenýma očima, jakoby ho zkoumala a hodnotila. „Nejsi zas tak starý a určitě se v něčem vyznáš… Já to nemůžu soudit, to paní Uliwa.“ „Já vím.“ Alika si povzdechla a zahoupala vědrem. Černý pes se odloupl od dědova stehna a začal se k ní lísat, jakoby žádal odpuštění za svou krátkou nevěru. „Počkej, naberu vodu a pak můžeš jít se mnou za paní, ano?“ Děda kývl. Co jiného mu ostatně zbývalo? Vodu Alika nabírala v roubené studánce kousek za humny. Když viděl, jak noří vědro do čiré tůně, jak jí voda stříká na holé prsty, otřásl se chladem. Stačil mu ten pohled… už tak mu bylo chladno, ještě na sebe cákat ledovou vodu. Alika nevypadala, že by jí to vadilo. Otřela si mokré ruce do zástěry a zvedla vědro. „Vezmu to,“ nabídl se Viktor. Dívka jen pokrčila rameny a nádobu mu podala. Po její vahou dědovi trochu podklesla kolena – poslední dobou rozhodně neposiloval a vědro mohlo mít tak pět litrů. Pomalým krokem se vydali přes dvůr k obytnému stavení. Pes se táhl za nimi, až před schůdky k zápraží zastavil a se znechuceným zafuněním se stočil do klubíčka. Alika otevřela dědovi dveře. Postavil vědro na zem, voda mu vystříkla na nárty nohou. Zasykl nevolí. Napřímil se a tázavě pohlédl na Aliku, která ho kriticky pozorovala s ukazováčkem přitisknutým k dolnímu rtu. „Tak?“ „Počkej,“ šeptla, „paní Uliwa bude nejdřív povídat o svých důvodech. Nesmíš ji přerušit. A až se tě bude ptát, čím jí můžeš být užitečný, tak se snaž něco nabídnout. Každý může.“ „Ale já-„ „Pssst! Jdeme.“ Zaklepala na dveře světnice a potom, co se zevnitř ozvalo tiché „prosím“, otevřela a vstoupila. Děda se držel těsně za ní, nemohl si pomoci, i když věděl, že je takové schovávání se dětinské a zbabělé. Paní Uliwa seděla na lavici u kamen, hřála se jako stará kočka. Oči měla přivřené a celým tělem se tulila k ohřátým kachlíkům, člověk by jen čekal, kdy začne příst. Když Viktor s Alikou vstoupili, mírně pozvedla hlavu a usmála se. „Tak se tu posaď,“ pokynula Viktorovi ke stolu. Děda poslechl. Alika zatím přelila vodu z vědra do velikého hrnce a postavila jej na kamna.. Jak si připravovala koření v malých plátěných sáčcích, místnost naplnila omamná vůně umírajícího léta. „Chtěl bys tedy ke mně do služby,“ řekla pomalu Uliwa, když ticho začalo být nepříjemné. Její kočičí způsoby na dědu působily uklidňujícím dojmem. Uvolnil se a opřel se o vypouklé opěradlo židle. „Abych se přiznal, potřebuju se někde uchytit. Blíží se zima a já nevím, kam bych měl jít…“ „Odkud jsi?“ „Já? Totiž… no, zdaleka, jo, jsem zdaleka…“ „A tvá rodina?“ „Jsou-„ děda se zajíkl, napadlo ho, že to zní dost hrozně, když se to řekne nahlas. „Kromě mého vnuka nikoho nemám. A Andrej… vlastně ani nevím…“ dokončil a hlas se mu zlomil. Kousl se do rtu a sklopil hlavu, plný zlosti sám na sebe. „Chci ti říct, proč se chovám tak, jak se chovám,“ hlas paní Uliwy, jemný jako angorská vlna, nedával znát nejmenší emoce. „Můj muž je správcem této vesnice. Myslí si o mě, že jsem blázen. Ale to nejsem. Bohové vědí, že nejsem…“ Chvíle ticha, bylinková vůně zhoustla, Alika právě nasypala hrst suchých kvítků do vroucí vody. „Když jsem přišla do této země, byla jsem na tom stejně, jako ty. Nebo jako Alika. Neznala jsem nikoho. Neznala jsem řeč. Už jsi jistě poznal, že pocházím z Valahu – stačí se podívat na mé jméno.“ To jsem tedy natuty nepoznal, pomyslel si děda. A ještě před čtvrt rokem jsem neměl ponětí, že existuje něco jako Valah. Ale o tom vám vyprávět nebudu... „Po nějaké době jsem se dostala sem. Přišla jsem skoro jako žebračka, ale zaklepala jsem u vrat tohoto statku – žila tu matka muže, s níž jsem později spojila svůj život. A přijala mě vlídněji, než jsem si troufla doufat. Zachránila mi život, nestydím se to říct. Tehdy také přicházela zima a já už jsem byla zoufalá – tak dlouho jsem bloudila a nikde jsem se nemohla uchytit. Pět let jsem pro ni pracovala. Šestý rok jsme se s jejím synem sezdali a sama jsem se stala bohatou paní, alespoň na zdejší poměry.“ Paní Uliwa se protáhla, až jí v kloubech zalupalo. Ohlédla se krátce po Alice, jak daleko je s přípravou koupele a dívka kývla, že už je skoro hotová. „Nikdy jsem ale nezapomněla,“ pokračovala Uliwa tónem který naznačoval brzký závěr řeči. „ Toho dne, kdy se tento statek stal mým statkem, jsem slíbila, že nikdy neodmítnu pomoc nikomu, kdo o ni u mých dveří požádá. A tak se stalo.“ Uliwa skončila a zdálo se, žeod Viktora očekává nějakou reakci. „Uhm… no,“ vypravil ze sebe Viktor. To zřejmě nebylo to pravé ořechové, ale Uliwa se nakonec rozhodla to přijmout jako souhlas. Naklonila se k Viktorovi blíž, opřela se lokty o kolena. Ve tváři se jí teď objevilo cosi, co by děda kvalifikoval jako „úřednický kukuč“. Našpulila rty a napůl soucitně a napůl s jakýmsi despektem svraštila obočí. „Na druhou stranu potřebuji něco víc,“ řekla, „než jenom žádost o pomoc. Abych pravdu řekla, dalšího čeledína už netřeba. Umíš něco zvláštního?“ „Jsem veterinář,“ vylétlo z dědy, málem se plácl přes pusu. „Zvěrolékař,“ upřesnil pro nechápavý výraz, který se objevil na Uliwině obličeji. „Ach,“ vzdychla. „No… to bys mohl být prospěšný pro celou ves. Dovedeš léčit i lidi?“ „Ne, to bych si asi netrouf…“ „Dobře. Ale někoho, kdo by dohlédl na zdraví zvířat, tu mohu s čistým srdcem nechat. Samozřejmě pomůžeš i jinak, když bude potřeba.“ „Jo, to jo…“ Viktor přikývl. „Budu fakt hrozně vděčnej a-„ „Počkej,“ Uliwa zvedla ruku. „Jsi na mém statku, ale téhle vesnici vládne můj muž. Nežijeme spolu, přestali jsme si rozumět – to však není věc, po které by ti mělo něco být. Hlavní je, že on musí poslouchat zákony země a já zas musím respektovat jeho výnosy. A pokud tě vezmu k sobě do služby, potřebuji nějaké lejstro. Dřív to tak nechodilo, je to nějaká novota, kterou zavádí současná vláda. Ale potřebuješ doklad o tom, odkud pocházíš, kdo je tvá rodina a kdo jsi ty… nerozumím tomu, jen vím, že je to třeba.“ Povzdechla si. „Nechci si svého muže znepřátelit. A on si nechce znepřátelit ty nahoře.“ Děda vstal. V hlavě mu hučelo. Věděl, že je něco špatně, věděl to a teď je to tady. Přinutil se k omluvnému úsměvu. „Tak to můžu říct rovnou, že je tohle všechno zbytečný, protože já žádnej takovej papír nemám,“ řekl. A nemám ani blbou občanku, napadlo ho, protože v pyžamu jí obvykle nenosím. I když tady by mi stejně byla prd platná. „Počkej,“ zarazila ho Uliwa. „Můžeme to sepsat. To se muži nelíbí, ale přehlédne to. Málokdo nějaké ty… hmmm… doklady mívá.“ „Zaručím se za tebe,“ ozvala se Alika od plotny. „Napíšeme, že jsi můj vzdálený strýc.“ Děda se zase posadil, ne proto, že by se uklidnil, ale měl pocit, že to s ním brzy praští. „Je to hloupé, vím,“ předla paní Uliwa. „Nikdy dřív to takhle nebývalo. Ale prý chce nový král mít přehled o všech svých poddaných… když o tom člověk přemýšlí, není to vlastně tak hloupá věc, alespoň pro ty pány tam nahoře ne. I když nás to obtěžuje.“ Vzdychla a pomaloučku se napřímila. „Sepíšeme to ale později,“ řekla a v hlase jí kromě únavy poprvé zazněla skrytá bolest. „Musím si už dát svou ranní koupel. Ty jdi do čeledníku, starý Elgar ti řekne, co je třeba. Můžeš to brát tak, že jsi vstoupil do služby k Uliwě Valažské.“ S posledními slovy se jí na tvář vrátil úsměv – vteřinku vypadala jako královna, udělující vyznamenání. Děda se ztěžka zvedl. „Nevím, jak bych vám oběma poděkoval, vlastně mi není jasný, proč to pro mě děláte; teda… chápu vás,“ otočil se k paní Ulitě, „míň už tebe, Aliko… ale takhle hodnejch lidí jsem v životě moc nepotkal… ne, už žvaním. Díky moc.“ Vykráčel z pokoje, připadalo mu, že má nohy jako jednolité tyče, bez kloubů, které by se ohýbaly. Koutkem oka zahlédl, jak Alika sundává z plotny hrnec s horkou lázní a jak Uliwa čeká se zavřenýma očima, až se jejím bolavým nohám uleví. Něco v tom obrázku ho bodlo u srdce –vzpomněl si na svou dávno mrtvou ženu a v tu chvíli toužil, aby ona seděla na místě paní Uliwy. Tu touhu nedovedl vysvětlit, ale strašlivě bolela. Podzimek přišel nenápadně, ale náhle tu byl v plné síle. Děda, který neznal zákonitosti certhynijských ročních období, pomalu čekal sníh. Toho se nedočkal, jen mírných ranních mrazíků. Znovu mezi lidmi, konečně měl čas dát si dohromady některé věci. Myslet na obyčejné záležitosti, související s jeho životem, ne jen na otázky existence a neexistence celých světů. Spočítal si, že sedmapadesáté narozeniny měl někdy kolem dne, kdy padlo Lörinelé Fanil. Opravdu smutná oslava… a smutné účtování. Pokoušel se vyrovnat s představou, že možná dožije tady, v závětří tiché vesnice, jako čeledín a příležitostný zvěrolékař. Někde v koutku mysli mi však jako štěpina v ráně vězelo vědomí, že tohle nemůže být konec všech dobrodružství a komplikací. Možná to tak chodilo v jeho světě, nenávratně ztraceném. Ale tady… Připomínal si, co mu tehdy řekla Sanvis: „Potom tě vyhledám.“ Bral to jako slova do větru, uklidňování, které nemá hodnotu slibu. Teď mu ale ta věta ležela v mysli a obtěžovala ho. Celé dny prožíval ve vnitřním napětí, v očekávání, že se Sanvis objeví a osloví ho. Většinu času si to neuvědomovalo, ale bylo to tak. Proč by ho měla chtít mít u sebe, jestli se vlastně vůbec vrátí, na co jí bude…nechápal a ani se chápat nesnažil. Tak se pohyboval mezi dvěma póly – obyčejným životem, který by mohl vést až do smrti, bez všech vypjatých a mezních situací, a mezi jeho opakem, který by mu mohla přinést Sanvis. Působil proto zamyšleně a mrzoutsky, aniž by to tak zamýšlel. S lítostí si všiml, že Alika, s níž si byl ze začátku dost blízký, se mu začíná vyhýbat. Nedokázal s tím však cokoli udělat. Proti dějům ve své vlastní hlavě byl bezmocný. Hned večer prvního dne, který na Uliwině statku strávil, sepsali jeho dokument, jak to označovala paní Uliwa. Prostý list papíru s jménem, místem původu - za něž vybrali Nomitur - a podpisem jeho, paní Uliwy a Aliky. Alika se za něj zaručila a označila ho za svého strýce z matčiny strany. Viktorovi to bylo srdečně jedno. Papír s neobratným Uliwiným písmem mu připadal legrační, nicméně pečlivě jej schoval do plátěné zdrhovací taštičky, kterou mu Alika věnovala. I když řeči o studeném větru vanoucím z Nomiturského paláce nijak pozorně neposlouchal, něco z nich mu utkvělo v paměti. Dost na to, aby pochopil, že poměry utuhují. Za celý následující týden se nestalo nic významného a děda pořád jen čekal a čekal. Jediné, co ho trochu vytrhlo z napětí, jež v něm narůstalo, byla březost jedné z Uliwiných krav – telete, které správně mělo přijít na svět až na jaře, se rozhodla zbavit už nyní. Už ho nemohl zachránit, ale udržel při životě alespoň krávu, což v očích celé vsi (snad s výjimkou tajemného Uliwina manžela) potvrdilo jeho postavení veterináře. Hned ráno po oné události se u Uliwy stavil soused s žádostí, jestli by se mu ten novej nemohl kouknout na koně, má asi koliku. A v dalších dnech se Viktor seznámil s téměř celým zvířecím osazenstvem vesnice Smirná. Dnešní den byl překvapivě teplý a slunečný, alespoň na to, co počasí ukazovalo poslední týden. Pro Viktora se na statku nenašla žádná závažnější práce, obilí leželo pod střechou, vymláceno, sláma svázaná do otepí, pole zoraná. Sám si tedy našel zaměstnání v Uliwině ovocném sadě – rozhodl se zazimovat mladé stromky marity. Šlo o činnost, která ho bavila i dřív, v životě, jemuž si navykl říkat „obyčejný“. A když si Uliwa mezi řečí u večeře stěžovala, kolik stromků jí loňské zimy okousali zajíci, už věděl, čím zabije čas dnešního odpoledne. Po nějaké době si svlékl košili, na svahu, kde se ve dvou řadách tyčily mladé stromky, slunce žířilo jako v létě. Raději si i přikryl hlavu kapesníkem se zauzlovanými cípy. Případný úžeh by snad přežil, ale proč si přidělávat starosti? Rozhodně tady dbal na své zdraví mnohem úzkostlivěji než dřív, když to k lékaři měl deset minut cesty a sanita u něj mohla být ještě v mnohem kratší době. Začal si pískat a později i pobrukovat Riders On The Storm. Snad zapůsobilo svěží povětří, snad i rozmařilé sluneční paprsky, ale Viktorovi se konečně podařilo pustit z hlavy všechny starosti. Alespoň na čtvrt hodiny myslel jen na stromky, smrkové větvičky, hlínu, slunce a vítr… a cítil se šťastný, aniž by o tom, jak se cítí, přemýšlel. Když pak zahlédl k lesu, který odtud nebyl daleko, jako těžká deka na něj vše znovu dolehlo. Vzdychl a rozhodl se, že si udělá chvíli přestávku. Posadil se na vyvýšenou mez, která oddělovala poslední řadu sadu od divoké přírody. Odněkud z křovin se ledabyle přiloudala vychrtlá kočka a poskytla Viktorovi tu ohromnou čest, že ji směl vzít na klín a drbat za ušima. Rozpředla se s razancí dieselového motoru. Děda sledoval, jak mu na tmavohnědých plátěných kalhotách ulpívají rezavé chlupy. Zamyšleně drnkal po vystouplých kočičích žebrech a bezděky si pobroukával temný nápěv z opery, jejíž jméno už jaksi pozapomněl. A jak to tak chodí, události, které ve skrytu času kumulovaly a čekaly, až se budou moci všechny naráz vyvalit ven, konečně čekat přestaly. Na mezi se objevila legrační postavička chlapce v rozevláté pánské košili – byla mu nejmíň o tři čísla větší a ve větru se třepetala, jakoby chtěl její nositel plašit ptáky. Co ale Viktora zaujalo a znepokojilo víc, byla skutečnost, že chlapec mířil přímo k němu. Nejkratší možnou cestou, takže se nedalo pochybovat o tom, že si je vědom cíle. „Zas někomu kašle prase?“ zavrčel Viktor nerudně – těch pár dní, po něž měl čest opatrovat zdraví Smirnských zvířat, ho přesvědčilo o jedné věci; totiž že vesničané ho klidně zavolají uprostřed noci kvůli naprosté banalitě, a naopak vážnou chorobu jsou schopni tajit až do chvíle, kdy zvířeti není pomoci. Když klučina přišel blíž, děda si uvědomil, že soudil příliš brzy a špatně. Dítě nevypadalo, že by mu dělalo starosti cokoli menšího, než nadcházející konec světa. Chlapec se k Viktorovi blížil pomalu a ostýchavě, ale ve tváři měl vyplašený výraz a oči vytřeštěné, že div nevypadly. „Jdeš za mnou?“ zeptal se děda rovnou. Vstal, přičemž smetl kočku z klína. Zaprotestovala vřeštivým mňouknutím a jala se mu otírat o holeně. „Ano, pane,“ pípl chlapec. Stál teď asi deset kroků od dědy, rukama žmoulal cípy košile a nezdálo se, že je dost ochotný nebo spíš dost smělý k tomu, aby přišel blíž. Mohlo mu táhnout na sedmý, možná osmý rok a Viktor v duchu konstatoval, že tak zanedbané děcko už dlouho neviděl. „Hele, já tě nekousnu,“ zkusil to na něj vlídně. Chlapec na něj dál vytřeštěně zíral. „Co se děje?“ „Ona Isa,“ začal kluk, „ona máma… oni… já jsem…“ Z té změti zájmen těžko vybrat něco smysluplného. Chlapec navíc začínal mumlat a klopil hlavu, až mu mastné prameny rozcuchaných vlasů padaly do očí. „Můžu ti nějak pomoct?“ zeptal se děda jinak, ale nedoufal v úspěch. Chystal se, že kluka chytí, dovede do statku a poradí se s Alikou. Na tohle vyjednávání se necítil dost trpělivý. „Máma řikala, že umíš uzdravit nemocný,“ vyhrkl najednou kluk a po té překvapivě jasné větě se z něj začaly hrnout další rychlostí rotačního kulometu. „Jak jsi prej uzdravil tu Malininu kozu a paní Uliwě krávu a toho psa, co měl zlomenou nohu, a Iverova koně, a taky jsi prej řek bábě z Rozcestí co má dělat s krvavým čuráním… tak máma chce, abych tě doved k nám, protože Ise už je dlouho zle a máma se bojí, aby neumřela, a můžeš nám pomoct, prosím?“ „Já nevím,“ řekl po pravdě děda. Představil si domov tohohle usmrkance – nejspíš jedna z těch otrhaných chalup ve stráni na kraji vesnice. Isa bude jediná kráva nebo koza, kterou mají a budou na ní existenčně závislí. Změřil si kluka od zavšivené hlavy až k bosým nohám s okopanými palci. A jistě, Isa je dlouho nemocná, což znamená, že poslední měsíce chcípala a teď to dokončí. „Fakticky nevím, jestli vám můžu pomoct,“ opakoval a zaplavila ho vlna neurčitého žalu. „Ale podívám se na to, co říkáš?“ Chlapec přešlápl z nohy na nohu a dál na dědu úpěnlivě zíral. „Půjdu s tebou k vám domů a podívám se na tu vaší Isu,“ přetlumočil to děda do srozumitelnější formy. Klučinova ušmudlaná tvářička se rozzářila. Dokonce udělal dva kroky k dědovi a zdálo se, jakoby ho chtěl chytit za ruku a odtáhnout si ho domů, ale pak se zarazil a zase sklopil oči. V tu chvíli si Viktor povšiml, že pod zanedbanou slupkou se ve skutečnosti skrývá výjimečně hezké dítě. Jenže ta slupka byla slupkou doslova; slupkou špíny, potu a parazitů. „Tak jdeme, doveď mě k vám…“ „Jo, pojď,“ zamumlal chlapec a jakoby ho k tomu pudila síla protichůdná jeho vůli, otočil se a vykročil na zpáteční cestu. Děda za ním. Chybělo málo a mohl si gratulovat k naprosto přesné prognóze. Klučina ho dovedl k chalupě ve stráni – stavení, jevící známky neodborných a hlavně zoufaleckých oprav a přesto téměř na rozpadnutí. Stěna ze severu podepřená dřevěnou fošnou, střecha záplatovaná stejně pestře, jako oděvy domácích. Na druhou stranu úzký pruh půdy za chalupou, využívaný jako zeleninová zahrada, se zdál využitý velmi pečlivě a odborně. Stejně tak políčko, na němž na sklizeň čekaly plody ravnal, hlíznatých rostlin podobných bramboře. „Tady bydlíš?“ zeptal se děda celkem zbytečně svého průvodce – pokus o navázání alespoň o vlas důvěrnějšího vztahu. „Mmmhmmm,“ kluk přikývl a neklidně po Viktorovi šlehl pohledem. Žena, sedící na zápraží a škubající hubené kuře, zvedla hlavu, když je zaslechla přicházet a ostře řezané rysy její tváře změkly ve výrazu úlevy. „Díky Mawirovi,“ řekla. „A tobě, pane. Můžeš nám pomoci?“ Dědu ten přímý úvod tak trochu zarazil – rozhodně by očekával, že žena odloží kuře, než ho půjde přivítat. Než ale stačil couvnout, už mu tiskla mozolnatou dlaní ruku a hlubokýma temnýma očima se mu vpíjela do tváře. Děda však nemohl spustit oči z napůl holého pernatce, jímž ta svérázná dáma kývala v druhé ruce. „Myslela jsem, že by jí mohla prospět drůbeží polívka,“ řekla žena na vysvětlenou, když vysledovala cíl dědova upřeného pohledu. „Pomůžeš jí? Nemůžeme ti zaplatit, ale až na jaře prodám kůzlata, tak-„ „Počkejte,“zarazil ji Viktor. „Ještě ani nevím, jak ta vaše Isa vypadá… jak můžu vědět, že jí pomůžu? A s placením na mě vůbec nechoďte. O tom nechci nic slyšet.“ Po posledních dvou větách se výraz v ženině tváři změnil z úslužného na téměř zbožňující. „Slyšela jsem, že jsi hodný,“ zašeptala. „A omlouvám se, zapomněla jsem se představit: jsem Ilka ze Stráně.“ „Viktor Jelínek,“ děda jí zvyku potřásl rukou. „Tak kde máte tu vaší Isu.“ Žena beze slova strčila ramenem do dveří. Otevřely se do jediné zatuchlé místnosti, kterou chalupa měla. A tam čekalo na dědu poslední vyvrácení jeho předpovědi: Isa nebyla koza ani kráva. Nešlo ani o žádného jiného čtyřnožce. Na proleželém slamníku v jakémsi pelechu z hadrů leželo dítě, holčička. Děda se ani neodvažoval tipovat věk – mohlo jí být šest, ale stejně dobře deset. Bledá, podvyživená, tmavé vlasy slepené do ušmouraných provázků. Když Viktor s Ilkou vstoupili, dítě nepatrně pohnulo hlavou a otevřelo oči, na víc se nezmohlo. Matka zůstala stát u dveří, stínivše i tu trochu světla, která tudy dovnitř vnikala. Žmoulala si cípy široké sukně, úplně stejně jako prve její syn. Kuře leželo zapomenuté někde na zápraží. Dědovi se zvedl žaludek, když k němu pronikl kromě otřesného obrazu i ještě otřesnější zápach. Věděl, že u dlouhodobě nemocných se nedá jistému pachu zabránit, ale tohle nebyl zápach, to bylo něco, co už pomalu začínalo žít vlastním životem. Puch přímo hmotný, těžký a smrtící. „Kristepane…“ zašeptal. „Prosím, můžete jí pomoci?“ ozvalo se ode dveří místo odpovědi z nebes. Viktor by nejraději utekl, ale jen potřásl hlavou a přidřepl k nemocné. Pokoušel se dýchat jen ústy, litoval, že si nevzal svou košili – když nic jiného, mohl jí použít jako roušky. Slušné vychování vem čert. Nejsem doktor, kurnik, pomyslel si, jsem veterinář a tohle není nastydlý štěně! Zatvrdil se v duchu proti šoku, zvedl přikrývku, pod níž se rýsovalo vychrtlé tělo. Aspoň že se na něj holčička nedívala. Hádal, že vůbec nevnímá, co se kolem děje, tmavé oči upírala někam ke stropu. Jak očekával podle jednoho tónu v symfonii zápachu, našel na stehnech a hýždích zanícené proleženiny. Na třech místech maso doslova hnilo. A to šlo o pouhé následky nemoci, ne její příčinu nebo nemoc samu. „Jak dlouho leží?“ zeptal se roztřeseným hlasem. Dusil zaječení. „Už od začátku krásny,“ špitla žena. Teď stála nad ním a pozorovala, jak prohlíží netečné tělo. Teď už ječení bušilo na vrata Viktorova hrdla pěstmi. Krásna, to je přece léto… „A jaký má příznaky?“ „Co?“ „Co s ní je?“ „Nevím,“ Ilka si otřela nos do rukávu, oči jí slzely. Děda přemýšlel, jestli to není tím zápachem tady, ale na ten už musela být zvyklá. „Nejí a poslední dobou je hrozně slabá a… a… je na tom takhle…“ „Už se na ní někdo díval?“ děda se odhodlával k tomu, prohmátnout Ise břicho a krk. Té studené pokožky, vlhké potem, se mu nechtělo dotýkat… měl téměř pocit, že tu ve věčném šeru a vlhku na chudákovi Ise raší plíseň. „Jo, kovář,“ kývla matka. „Povídal, že má hrudky v břiše a že se s tím nedá nic dělat.“ „Hrudky v břiše?“ opakoval děda pro sebe. Neznělo to zrovna přívětivě. Vlastně mu ta slova navodila dost nepříjemné tušení… tušení špatných konců. Nadechl se a prohmátl děvčátku podbřišek. Téměř by ucukl, když to ucítil. Jak pod kůží, tak hlouběji, tvrdé, houbovité bujení. Bylo to všude, v podbřišku i v oblasti žaludku, v tříslech a na zádech okolo páteře. Dokončil tu nepříjemnou prohlídku, udělal ji zevrubnou, jak to šlo, jen aby se ujistil o nevyhnutelném závěru: to dítě už mělo být dávno mrtvé a jestli je ještě naživu, pak jen jako dýchající schránka pro bujení maligních nádorů. Zosobněná rakovina. Otočil se k Ilce. Dívala se na něj pohledem, v němž se zračila naděje. Touha uslyšet dobrou zprávu, pak uvařit slepicí polévku a nakrmit zázračně uzdravenou dceru. Víra, že se tak stane. Viktor zazáviděl kováři. Jsou to hrudky v břiše, nedá se nic dělat. To sice není věta, která by se říkala nejlépe, ale… ale ponechává ještě maličký prostor pro naději. On musel Ilce říct, aby se toho prostoru vzdala. „Nemůžu pro ní nic udělat,“ řekl konečně. „Ne?“ opakovala bezduše, snad se jen přeslechla… „Nevíte, jestli má bolesti?“ zeptal se děda, by ten ortel nějak zamluvil. Také to však byla věc, kterou se cítil povinen udělat. Alespoň tohle… „Bolesti?“ žena se zapotácela, v šeru její obličej svítil ohromující bledostí. Viktor jí pomohl posadit se na jedinou rozviklanou trnož uprostřed místnosti. Seděla vzpřímená jako svíce, oči upřené někam do prázdna. Nevěděl, jestli ho vnímá. S povzdechem k ní přidřepl, vzal její studené ruce do dlaní přinutil ji, aby se na něj podívala. „Má bolesti?“ Jen němě přikývla a pak se rozplakala. Viktor v tom pláči zaslechl i jistou úlevu – skončilo období nejistoty… A nemocné dítě ji jistě zatěžovalo víc, než dokázala utáhnout. Té bídy, té ubohosti… „Něco vymyslím, abych jí ulevil,“ slíbil Viktor a pomyslel na vhodné byliny. „Ale nebude žít. Sakra, nežila by, ani kdyby dostala nejlepší péči u nás… už je pozdě.“ „Ne…“ vzlykla Ilka, „…ne, to ne…“ Děda jí bezradně poplácal po rameni; přikryl žalostnou postavičku, která snad kdysi bývala dítětem, dekou. A utekl odtud. Jako naschvál Isa naposledy vydechla ještě té noci, aby se ráno před Viktorovýma očima slavnostně vrátila do života. |