Deimos 27. část

4. 10. 2007 – 13:57 Íránského času Kosmodrom Alláh Troope – poušť Dašte Kevír – Írán Velitel A-ALA měl opravdu pěknou kancelář. Dřevem obložené stěny, křišťálový lustr a obrazy ve zlatých rámech. Všemu vévodil obrovský psací stůl, ve kterém byla zapuštěna obrazovka počítače. Za stolem seděl na židli Tseng. Popíjel skotskou a pročítal si hlášení. Dveře se otevřely a vstoupil Yang. „To je mi ale milé překvapení,“ zafalešnil se Tseng. Číňan se neobtěžoval opětovat pozdrav a ztěžka se posadil na židli před stolem. „Co je s tou družicí?“ spustil. „Nic co bychom, nezvládli!“ „Naše vojska obsadila většinu Ruska, ale do Evropy se nedostaneme, pokud nám družice neproklestí cestu!“ řekl Yang bez intonace. Tseng se zamračil. „Zkuste to bez ní! Pošlu vám posilu! Družice bude v pořádku, ale až tak za týden. Do té doby nepolevujte v tlaku!“ President pokýval hlavou. „A jak vypadá ta bitva v Celeberském moři?“ zeptal se. „Naše loďstvo rozdělilo jejich flotilu na šest menších svazů. V současné době je ženeme od jejich přístavů směrem k Japonsku. Tam je chceme dodělat!“ „Takže jsme vyhráli?“ ujasňoval si to Yang. „To by byl trochu předčasný závěr, ale zatím to vypadá velice dobře!“ „Takže kdy plánujete zahájit invazi do Ameriky?“ Tseng se usmál. „Až ji zbavíme všech spojenců! Vy vyřídíte Evropu, já společně s Okawarou zlikviduji nepřátelské námořnictvo a obsadím Austrálii. Pak bude záležet na tom, jak si povedou naši spojenci v Jižní Americe! Když tak bychom jim přichvátali na pomoc.“ „Takže zatím jde vše podle plánu?“ Tseng do sebe vyhrkl skleničku skotské. „Jistě! Všechno jde přesně podle mého plánu!“ Konečně se jim podařilo zamaskovat letadla tak, aby nebyla z výšky tak dobře vidět. První zkoušeli přes stroje naházet větve a listy, ale z výšky by to bylo vidět. Nakonec zkusili stroje vyprostit ze země a nastartovat motory. I když poškozená letadla nemohla vzlétnout, alespoň se jim podařilo dostat je z časti do lesa. Teď už to maskování nevypadalo tak nápadně, jako uprostřed louky. Už jim zbývalo jen opatřit si něco k jídlu. Všechny nouzové zásoby byly vyčerpané. Pitnou vodu jim Marwickova skupina ukázala, ale to bylo všechno! Vypadalo to, že se od nich drží dál. Dokonce se jim ještě ani nepodařilo vypátrat, kde vlastně mají tábor. Za Brianem přiklusal Dick. „Neměli bychom je co nejrychleji najít a donutit, aby nám ukázali, kde získávají jídlo?“ Brian zakroutil hlavou. „Myslím, že je to zbytečné! Jak to tak vypadá, už tady žádné jídlo není. Včera jsem našel několik ovocných stromů! Nebyl tam ani jediný plod. Půlka ostrova je rozrytá od prasat ale nikdo ještě neviděl ani jedno! Na asi kilometr vzdálené pasece jsou kozí bobky a stopy v bahně a přitom jsme o kozu ani nezavadili!“ znovu zakroutil hlavou. „Myslím si, že hned co jsme se tady ukázali shrábli všechno, co se shrábnout dalo!“ Dick se napřímil. „V tom případě rozkážu své jednotce, aby je vzala útokem!“ zahřměl. Brian se na něj překvapeně podíval. „Zešílel jste? Vám nestačí že válka zřejmě zuří venku? Vy ji chcete přenést ještě sem?“ uhnul zrakem před sebe. „Já bych na jeho místě udělal přesně totéž a řekl bych, že vy jakbysmet!“ „Tak co tedy máme udělat?“ rozhodil Dick rukama. „Ti lidi jsou hladoví!“ „Já vím,“ přikývl, „ale měli bychom je spíš najít a domluvit se na spolupráci!“ „Tak dobrá, ale pokud je nenajdeme hodně brzy, neručím za akce svých mužů!“ Grace prchala. Ztratila svou bojovnost a hrdost. Ale alespoň, že plula. Nebyla sama. S ní utíkalo dalších dvacet lodí. Jedna desetina toho, co měli na začátku a jedna osmina toho, co jim dohromady zbylo. Nepřátelské flotile se podařilo je rozdělit.Už druhý den se snažili opět se sjednotit, ale neprobíhalo to zrovna nejlépe. A-ALA je před sebou neustále hnala jako dobytek. Už se blížili k Japonsku. Zítra budou muset změnit kurs, což znamenalo, že je nepřátelská flotila dožene. A společně s leteckým útokem z pevniny je zničí! Neměli jinou možnost, museli se utkat už teď, přímo tady u těch ostrovů před nimi! Grace zrychlila, aby měla dost času na pozdější otočku. Ostrovy se blížili a rostly. Musely bojovat a to teď nebo nikdy! „Kormidelníku, otočte loď a rozkažte všem, aby bojovali do posledního dechu!“ Loď zpomalovala a točila se. Stejně tak ostatní plavidla. Měli proti sobě menší přesilu, ale Grace to nezlomí! Vystřelila jako první a opět vyrazila do čelního útoku. Svištění střel opět vystřídalo šumění moře a hlásalo tak začátek války i v končinách kam ještě válečná zloba a nenávist nestačila vkročit. Fred byl s prací spokojen. Podařilo se jim postavit ohrádku pro prasata i pro kozy. Jejich tábor teď připomínal farmu. Tři chýše, několik přístřešků a dvě velké ohrady. Pak měli ještě něco sklad v jeskynní prohlubni. Opravdu se mu to líbilo! Všechno totiž krásně fungovalo. Kathy stála vedle něho. „Stejně si myslím, že bychom neměli být takoví hamouni!“ Fred se zadíval na moře. Něco viděl už před chvíli, ale nerozeznal to! Teď, když k němu dolehli zvuky, mu bylo jasné, co vidí! „Neboj se! Nebudeme muset!“ Fred se díval na přibližující se lodě. Ozývaly se výbuchy a dunění. Tak se to potvrdilo! Válka už skutečně zuří! V momentě se vzpamatoval z prvotního šoku. „Skočte někdo rychle do jejich tábora a přiveďte je sem, rychle! A ať s sebou vezmou záchranné čluny!“ přikázal. Otočil se na Kathy. „Utíkej pro ty světlice, co máme schované z jachty od rodinky! Myslím, že nadešel čas je použít.“ Za deset minut bylo zřetelně vidět, jak se jedna z lodí odpojuje a míří k nim. Díkybohu to byla loď americká. Když už se blížila, byli všichni na pobřeží a naskakovali do člunů. „Nečekejte žádný luxus! Až sem pro nás nepojedou!“ chichotal se Brian a pádloval, až se z něho kouřilo. Pětatřicet člunů se řítilo vstříc obrovskému kovovému kolosu. Všichni horečně pádlovali, neboť věděli, že loď se kvůli nim odpoutala z bitvy. Konečně opustili zátoku ostrova a mířili na širé moře. Pozorovali, jak loď zpomaluje. Dál to už asi nechce riskovat. „Ale vždyť odplouvá!“ zaječel ženský hlas. „Klid, to se jen otáčí, aby se pak nezdržovala,“ utěšoval ostatní Brian. Už se blížili. Fred rozeznával postavy na palubě lodi. Několik jich na ně zběsile mávalo a ukazovalo napravo. Když se Fred podíval daným směrem, spatři dvě další lodě, jak se na ně řítí plnou rychlostí. „Ty asi nebudou naše,“ utrousil Dick a mohutně zabral do vody kusem plechu, který vytrhl z letadla. „Dělejte,“ povzbuzoval Fred. „Už jenom kousek.“ První čluny začali přirážet k lodi zrovna ve chvíli, kdy se palubní kanóny daly do palby. „Rychle nahoru, než ta loď palbu opětuje!“ rozkázal Dick a škrábal se nahoru po síti, kterou jim posádka spustila. Ozvalo se několik ran a kolem začala stříkat voda. Jenom zázrakem střely nikoho nezasáhly. Fred se vydrápal nahoru a oddechoval. „Doufám že Američani!“ zeptal se jeden z posádky, zřejmě někdo s vyšší hodností. „Jo, Američani, nebo Evropani!“ vyhrkl ze sebe Fred. „Tak v tom případě vás vítám na palubě! Ještě vás musím upozornit, že bitva se nevyvíjí moc růžově a možná nás zabijou. Na druhou stranu když se vrátíte na ostrov a nás zabijou,……“ odmlčel se a spolkl smích. „Tak vás zabijou!“ „Tak to vám pěkně děkuji!“ vydýchával se Fred. Kolem se začali hromadit jeho druhové. Na palubě už byli skoro všichni. „Mohl bych m……..“ Fredova slova zanikla v další salvě z kanónů. „Prosím?“ zeptal se důstojník. „Jest…ůžu…ml…s….ánem!“ snažil se Fred překřičet řádící děla. „Vy jste jejich náčelník nebo tak něco?“ „Ano, spíš to „tak něco“,“ přitakal Fred. Důstojník pokýval hlavou. „Tudy, pane!“ Fred se ještě ohlédl přes zábradlí dolů, aby zjistil, že už jsou na palubě všichni až na pár opozdilců, kteří ještě šplhali po síti. Loď se s trhnutím rozjela a Fred se zapotácel. Námořník ho vedl ke kapitánovi na můstek. Už byl celý promáčený od gejzírů vody po dopadu střel. „Rychle! A-ALA se lepší v zaměřování střel!“ pobízel ho důstojník a tlačil ho po schodech nahoru. Objevil se na můstku. „Pane, vedu vám jejich šéfa!“ řekl Fredův průvodce a zmizel o patro níž v útrobách lodi. „Nějaký výslech typu co tady vůbec děláte, necháme stranou! Jestli máte nějaké informace, které nám v bitvě pomůžou, sem s nimi, jinak padejte dolů a promluvíme si až jestli to přežijeme!“ zařval kapitán a neodtrhl přitom oči od dalekohledu, kterým pozoroval nepřátelská plavidla. „Pane, naši lidé bojovali v Japonsku jako odboj! Nemohou se sice vyrovnat zkušeným vojákům, ale mohou pomoct. Mimo to máme i jednotku kapitána Jenkinse, která sem byla vyslána, aby jim pomohla pryč ze země!“ spustil Fred. „Říkal jsem informace!“ připomněl mu kapitán a stočil se ke kormidelníkovi. „Stočte Grace o dvanáct stupňů doprava, ať jsme přímo proti nim a nevystavujeme jim zbytečně pravobok!“ Fred ztichl a přemýšlel. Probudila se v něm nenávist k A-ALE a touha po pomstě. Chtěl za každou cenu pomoci je zničit! Pak dostal nápad. „Vím jak pracují s kovy! Jejich loď bude daleko křehčí než naše! Sázejí spíše na množství, než na výdrž!“ „A co z toho vyplívá,“ naléhal kapitán? „Naše zbraně prorazí stejně dobře silný jako slabý pancíř! V tom pro nás není rozdíl!“ „No právě,“ chytil se toho Fred. „Proto nedokážete určit jak silný ten pancíř je, ale já vím, že je slabší než ten náš!“ „Pořád nechápu, co z toho pro nás vypívá!“ Fred si dal s odpovědí načas. „Otřete se bokem o jejich loď!“ Kapitán konečně odložil dalekohled. „Vy jste blázen! Říkal jsem nápad, ne kravinu! Vždyť je ta jejich loď větší! Převrátí nás!“ „To nemusí! Je větší a hlavně vyšší, takže křehčí a vratší. Kromě toho budeme mimo jejich dostřel, zatímco my jim to můžeme nandat pěkně zblízka!“ Těsně vedle lodi dopadly čtyři střely a zalily celou příď vodou. Kapitán zakroutil hlavou. „Kormidelníku, slyšel jste toho magora? Udělejte co říká, nebo všichni chcípneme!“