Kdo za to může?

Byl horký letní den, ale spousta lidí musela do práce. Nepršelo už pěknou řádku dní a do žluta seschlá tráva jen bezvládně ležela vedle polorozpuštěného asfaltu. Horký vzduch se tlačil u dokořán otevřených okenic a dusno k nevydržení zahnalo všechno živé do chladivého stínu. Ptáčci jen bezmocně seděli, ukrytí v korunách stromů a nezpívali. Nikde se nepohnul ani lísteček. Člověka byste celý den nezahlédli. Tady na sídlišti mezi šedivými paneláky bylo dnes vyjmečně ticho. Jen v jednom bytě za malým oknem seděla žena středního věku a vyhlížela svého muže. Slíbil, že dnes přijde dřív z práce, aby se ještě stihli jít vykoupat k blízkému rybníku.
Mezitím v centru města spěchal jeden muž domů za svou milou ženou. Slíbil, že si z práce pospíší, ale porada se malinko protáhla. Okolo něj pobíhali další lidičkové s kufry a povolenými vázankami. To vedro se prostě nedalo snést. Nastoupil do přeplněné tramvaje a natlačil se co nejblíž k otevřenému okénku. Když se tramvaj rozjela, vzduch se konečně trochu pohnul a ovíval mu strhanou tvář. Na náměstí Míru musel přestoupit na autobus, který vezl cestující k velkému sídlišti na samém kraji města. Musel vynaložit veškerou svou sílu, aby se dostal ke dveřím tím davem spocených lidí a mohl vystoupit. Najednou si ale všimnul, že jeho autobus už stojí na zastávce. Rychle se rozběhl, ale když celý udýchaný doběhl k autobusu, ten již měl zavřené dveře a rozjížděl se. Nedalo se nic dělat, musel počkat na další, který jel až za půl hodiny. Rozhodl se, že zatím si půjde koupit zmrzlinu k nedalekému stánku. Rozepnul si košili u krku a vykročil. Náhle se mu ale udělalo mdlo. Rychle se chytil lampy. Kolena se mu podlomila a on spadl na zem. Už o sobě něvěděl...
Na náměstí u lampy veřejného osvětlení ležel muž. Kolem něj chodily davy lidí, ale nikoho ani nenapadlo, zeptat se jej, jestli nepotřebuje pomoct. Sem tam se někdo zastavil a chvíli na něj civěl. Když se náhodou zastavili dva, dohadovali se mezi sebou, jestli je opilý nebo ne. Obvykle se shodli že ano a že bude lepší, vůbec ho nerušit, protože opilci většinou bývají agresivní. Po úzké dlážděné cestě občas projelo auto, ale ti uvnitř si snad ani muže nevšimli a když náhodou všimli, dospěli ke stejnému názoru jako kolemjdoucí, anebo jen mávli rukou a na muže zapomněli. Už dávno mu ujel další autobus a jeho žena si nejspíš myslela, že na svůj slib zapomněl. Na stole nechala lísteček: "Jela jsem se vykoupat, když přijdeš brzo, přijeď za mnou." Vzala kolo, plavky a rozjela se k rybníku. Ani ji nenapadlo, že by se mu mohlo něco stát. Avšak ve městě si mezitím asi desetiletá holčička všimla pána, ležícího na zemi. Připadal jí jako moc hodný pán a tak se rychle rozběhla k telefoní budce. Ze školy věděla, že musí zavolat sanitku, když uvidí člověka, jako byl tenhle. Dokonce si pamatovala i číslo a teď na sebe za to byla mimořádně pyšná. Do telefonu oznámila, že našla na zemi pána a že je na náměstí Míru. Paní na druhé straně jí řekla, aby u něj počkala, že tam hned pošle záchranku. Ta přijela během chvíle a doktoři rychle vyskákali ven. Kolem muže se začal tvořit hlouček čumilů a za chvíli oživovací pokusy sledovalo dost velké obecenstvo. Všichni chtěli vědět co se stalo.
Doktorům se jej oživit nepovedlo, bylo již příliž pozdě...