Vojáci a velitelé

„Vojáci!! Odsud není žádná úniková cesta, takže se ji ani nesnažte najít!“ řval velitel na pěšáky před vchodem do jeskyně.
„Vevnitř je horda smradlavejch, zavšivenejch skřetů, špatný vzduch a žádný prostor pro boj, takže si nedělejte naděje, že to někdo z vás přežije a už vůbec ne, že to budete právě vy. Jak někoho uvidím utíkat, zabiju ho. Chci vidět, že se rvete, i když máte obě ruce sťaté. Takže tam vlítněte a bojujte, a až zemřete kliďte se ostatním z cesty. Jasné??!!“
„Ano, pane!“ zazněla odpověď z pět a dvaceti hrdel.Vlastníkem jednoho z nich byl Tobias, kovářský synek, mladík středního vzrůstu a silných paží. Tobias byl v boji se skřety poprvé…. a nemohl se dočkat.
„Útok!!“
Dvacet pět mužů se do jeskyně vřítilo jako šíp s hlasitým pokřikem odhodláni bojovat. Pak se zmateně zastavili, protože očekávané napadení nepřišlo. Chvíli potmě stáli uprostřed jeskyně, Tobias se zrovna zaobíral myšlenkou kam zmizel velitel, když v tom to propuklo. Jeskyně začala vibrovat tisíce násobnou ozvěnou skřetího ryku. Ze všech stran se vyrojili skřeti v pětkrát větším počtu, než byl počet vojáků.
A vojáci bojovali, bojovali dokud nezemřeli.
Když konečně přišla pomoc leželo před jeskyní dvacet čtyři mrtvých a jeden umírající voják a jeden živý velitel. Ten umírající byl Tobias a poslední slova, která uslyšel vyšla z úst jeho velitele. S pomalu zatmívajícím vědomím ležel na chladné zemi a tiše poslouchal.
„Nevím, co je to popadlo, říkal jsem jim : ne, abyste tam vletěli jak šipky. Půjde se pěkně pomalu, opatrně a hlavně tiše. Ale oni ne, vletěli tam se strašným řevem a jak to dopadlo?! Bránil jsem je až do konce, ale jak jsem zmerčil, že jsou všichni bez duše, začal jsem je tahat ven….“ Říkal zrovna vrchnímu veliteli pomocných vojsk.
Kdyby byl Tobias naživu byl by vzteky bez sebe, ale ve stavu umírajícího mu to bylo jedno. Myslel na to, že většina těch, co teď leželi mrtví před jeskyní se sem dostala jen vypětím svých posledních sil a zbytek ven vytáhli vojáci pomocných vojsk. Myslel také na to, co mu řekl otec, než Tobias odešel do tohohle boje.
„Nikdy nevěř nadřízeným, vždycky slíznou smetanu a odskáčou si to obyčejní vojáci.“ Tak tenhle požadavek jsem nesplnil, pomyslel si Tobias. Otec ještě říkal : „A ne, abys umřel hned v prvním boji, abych na tebe mohl být alespoň trochu hrdý.“ Bude se zlobit , pomyslel si Tobias a umřel.
Nemohl už slyšet jak vrchní velitel pomocných sil říká jeho bývalému veliteli: „ Jistě, hned zítra dostanete nový oddíl, co se vlastně stalo s tím předminulým?“
„Někde špatně slezli ze stezky a tam je napadli gryfové , ale já jim říkal, že tam nemají chodit…“