Schody do nebes

Na lavičce před vesnickým kostelem seděli jednoho krásného večera dva chlapci, nebo spíše již mladí muži.Mohlo jim být tak kolem sedmnácti let, jistě ne více, než devatenáct.Mluvili o škole či učilišti a plánovali, jak se ulít, mluvili o svých rodičích, kteří jim prý již neprávem mluví do života i o jiných věcech, byly to však samé stížnosti na svět kolem nich. Přitom pokuřovali a plivali všude kolem sebe.

Na jiné lavičce, jen kousek od nich seděla stařenka a vše to se zármutkem poslouchala, dokud jeden z chlapců neodešel.Ten druhý tam zůstal a mlčky pokuřoval dál.
Stařenky si nevšímal, dokud nevstala a nešla za ním.

„Smím na chvíli přisednout, mladý pane?“ tázala se.Chlapec zamumlal cosi nesrozumitelného, snad se to dalo brát, jako souhlas, stará paní si tedy sedla vedle něho.

„Slyšela jsem, jak jste se svým přítelem mluvili o své rodině i o všem ostatním,“ začala.

„Slyšela jsem celý váš rozhovor i všechny vaše plány. A to my, chlapče, věřte, když jsem byla asi ve vašem věku, přemýšlela jsem dosti podobně. Dokud…“ Větu nedokončila.

„Dokud co?“ vyjel na ni chlapec.

Stařenka se v duchu zaradovala, že ji chlapec poslouchá a pokračovala. „Také jsem si nedokázala vážit školy, stěží jsem prospívala a to ještě hlavně z lítosti učitelek, které doufaly, že jednou snad rozum dostanu, i když tušily, že chodím často za školu, i tak se slitovaly, dnes jsem jim za to vděčná, myslím, že jsem si to ani nezasloužila, nevážila jsem si ani své rodiny, ničeho. Stejně jako vy i váš přítel, i mě to tenkrát dělalo nesmírné potěšení vymýšlet různé možnosti, jak se ulít ze školy a jak někomu dělat schválnosti. Ale v hlouby duše jsem byla hodné děvče. Když mi bylo téměř osmnáct let, šla jsem jednou domů ze zábavy, to již byl večer a tma, přesto jsem zahlédla,že u našeho domu stálo krásné schodiště, mělo bílo-stříbrnou barvu, celé zářilo, a přeci vypadalo trochu … no… Průsvitné. Nikdy před tím jsem ho tam neviděla. Vypadalo, jakoby vedlo přímo do nebe.“

„To není možné,“ zabručel hoch.

„To jsem si také myslela. Myslela jsem, že se mi to snad jen zdá, že bych raději měla jít spát, přesto jsem od schodů nemohla odtrhnout zrak. Již jsem se chystala, zkusit se jich dotknout, a pak na ně třeba i vylézt, pak jsem však spatřila, jak přímo ke mně, po těch schodech, mířil krásný chlapec, který vypadal, že by mohl být jen o několik málo let starší, než já. Když sešel úplně dolů, až ke mně, chvíli mu to trvalo, nespěchal a šel pomalu, začal se mnou rozmlouvat, měl krásný hlas. Když jsme domluvili, všimla jsem si, že schodiště zatím zmizelo, mizet jsem ho neviděla, jen jsem si pak uvědomila, že tam již není.“
„A o čem jste mluvili?“

„K tomu se hned dostanu. Ptal se mě na různé věci, z mého života. Na školu, na rodinu, však ty víš. Byl na mě hodný, velmi vlídný a příjemný a já jsem měla pocit, že jsem konečně poznala někoho, komu si mohu na to vše postěžovat. Měla jsem sice i několik kamarádek, to ano, s těmi se ale takhle mluvit nedalo. Ten chlapec mi naslouchal, naznačil sice někdy, že to co dělám a co si myslím, není úplně správné, nic mi však nevyčítal. To mě povzbudilo. Když jsem mu konečně řekla všechno, co jsem měla na srdci, poprosil mě, zda by u mě doma nemohl přenocovat. Já mu řekla,že můj otec to asi nedovolí, chlapec mi tedy poradil, ať ho vezmu s sebou, do domu a ať se na to otce zeptám, ale že mám počkat, až se on zeptá první, tím myslím na to, koho jsem to přivedla. Otec se však na nic nezeptal, ani matka, ani nikdo jiný z rodiny. Dělali, jako by ho neviděli, jako by tam snad vůbec nebyl. A tak já před nimi také předstírala, že tam žádnou návštěvu nemám. Dodnes jsem přesvědčena, že ho nikdo, tedy kromě mě neviděl. Nechala jsem ho přespat v obývacím pokoji, na gauči. Druhý den, to bylo pondělí, se mi zas nechtělo do školy, už i proto, že mě čekalo zkoušení z počtů a vůbec jsem na ně nebyla připravena. On mě ale přiměl tam jít, slíbil, že zařídí, aby to dopadlo dobře. Opět jsem těm jeho krásným očím nemohla odolat a poslechla jsem. Ani učitelky, ani spolužáci ho neviděli. U tabule mi radil, co mám jak udělat, tím nemyslím, jaká mám kam psát čísla, ale jakým způsobem příklady vypočítat a tím jsem se to během chvilky naučila. Ze zkoušení jsem dostala jedničku, svou možná první za pololetí. Měla jsem z toho dobrý pocit, lepší, než kdybych šla za školu, to bych si musela shánět omluvenku a bát se, že budu mít průšvih, že se na to přijde...Od té doby mi pomáhal s učením každý den, ale už hlavně doma. S ním mi to najednou připadalo mnohem lehčí a zábavnější. Ale učení do školy nebylo zdaleka to jediné, s čím mi pomáhal. Dost často mi byl na blízku, když jsem třeba měla problém, to jak v rodině, tak i všude jinde, pomáhal mi ho řešit. Já sama přišla s jeho pomocí na to, že když budu na ty lidi hodnější a nebudu se s nimi hned hádat, že když dám někdy na jejich rady, všechno půjde najednou lépe. I rodina a přátelé si mých změn v chování brzy všimli. Nevěděli však, proč jsem se tak změnila. Ale samozřejmě, pořád jsme spolu, s tím chlapcem, nebyli. Často chodíval na procházky ven, většinou večer a hlavně do přírody, někdy mě sice brával s sebou…Jednou se však stalo, že večer, asi hodinu po setmění odešel a dlouho se nevracel. Měla jsem o něho velký strach, uvědomila jsem si, že jsem se do něho zamilovala až po uši. Když se již hodně dlouho nevracel, vydala jsem se ho ven hledat. Nenašla jsem ho, místo toho jsem našla to schodiště, vypadalo úplně přesně tak, jako předtím, jen mi připadalo mnohem průhlednější. Hned mi bylo jasné, kam odešel. Chtěla jsem se vydat hned za ním, když jsem se však rukou dotkla zábradlí a chystala se udělat první krok, schodiště prostě zmizelo, jako by se rozplynulo, či co. Věděla jsem,že chlapce již nikdy nespatřím, to mi tenkrát zlomilo srdce. Vlastně jsem se nikdy ani nedozvěděla, jak se jmenoval, tedy pokud vůbec nějaké jméno měl. Od té doby uplynulo mnoho let, já se později zamilovala na univerzitě, kam bych se bez jeho pomoci nikdy nedostala, dnes mám již tři vnoučata a čtvrté je na cestě. Ale nějaký čas mi to trvalo, než jsem se s tím vyrovnala. Slyšela jsem příběhy i o jiných dívkách, kterým se stalo přesně to samé. Téměř nikdo těm příběhům nevěřil, já ano. Ten chlapec mě poznamenal na celý život. Po tom, co odešel mi bylo jasné, proč přišel, přišel jen proto, aby mě změnil. Mě to bylo tak líto, že jsem si řekla že zase začnu být na ostatní v rodině protivná, že zase začnu chodit za školu, že se ke mně možná zas brzy vrátí, aby se třeba znovu pokusil mě napravit. Ale pak mi došlo, že se ke mně již nikdy nevrátí, já sama jsem již ani neuměla být taková, jako dřív. A také jsem věděla, že on o mě ví co dělám a věděl o mě i dlouho před tím, než jsem ho prvně spatřila, jinak by mi nechodil pomáhat, proto jsem se snažila chovat se co nejlépe, aby na mě mohl být hrdý.“

„To jsou jen řeči,“ zabručel mládenec a odhodil zbytek cigarety někam stranou.

„Nejsou. Dodnes mám schovaný pramínek jeho vlasů, ustřihla jsem mu ho, když jsem si jednou v noci myslela, že spí, dodnes ani nevím, zda spánek doopravdy potřeboval. A varuji vás, chlapče, jestli budete takhle pokračovat, dojde i na vás. Bude z vás lepší člověk, ale poznáte, co je to stesk a bolest, slyšela jsem i o lidech, kteří do smrti milovali jednu osobu, o kterou přišli již v mládí, nemusel by jste mít takové štěstí, jako později já.“ Po těch slovech vstala a odešla.

Chlapec ještě chvíli seděl na lavičce, snad o tom všem i přemýšlel, pak ale usoudil, že to byly jen babské povídačky, vstal a zamířil domů. Když došel skoro až k domu, kde bydlel, nemohl uvěřit vlastním očím. Viděl schodiště, které vypadalo přesně jako to, které mu stará paní popisovala. Tak dobře, pomyslel si, možná to je pravda, ale co? Jsem kluk, jsem tedy na holky. Přesto však nedokázal od schodiště odtrhnout zrak, stejně, jako tenkrát ta stařenka,když byla ještě velmi mladá. A pak spatřil, že někdo pomalu kráčí dolů, přímo k němu. Že by to byl ten kluk, o kterém mi vyprávěla? Pomyslel si. Ale nebyl to on. K chlapci na zem kráčela překrásná dívka, přímo z nebes.