|
Dýko má,
teď zbav se svého šatu
a nahraď tu ztrátu
pochvy zdobené
za odění červené,
jež bude částí mou,
ze srdce darovanou.
Ze srdce mého
červy prožraného
protkaného zároveň
na nejvyšší úroveň
nitěmi bolesti,
smutku a krutosti,
přetvářek a lží,
zbytečných nadějí...
Tím vším je protkané,
srdce mé zmrzačené.
V šat červený,
z lásky svtořený,
ošatím tě teď,
avšak jen po rukojeť.
Do srdce přímý
zásah jediný,
ostřím tvým
smrtonosným...
Splněn je sen
a slib zároveň.
Krví oděná jsi,
teď rezavěj si
navěky se mnou spojená,
přítelkyně jediná
… má dýko.
|