Sám&Sám

Sám a sám.

Tma,
zabzučí ohromný elektrický impuls, ON se zvedá , udělá jeden a půl kroku ke dveřím ,
vezme za kliku a třikrát ji stiskne.
Zavřeno !
Chvíli stojí, čeká na povely ,
opět se vrací do rohu kde těžce usedá a usíná.

Tma

Tma dalších dvacet čtyři hodin.

Vlajková loď flotily , křižník nacpaný automaty ,
hlídkující na oběžné dráze planety jenž se velmi podobá zemi
jedno sto dvacet pět let po té co obdržela poslední rozkaz.

Tma.

Sen, křik , velmi vysoký tón , spousta křiku,
běží, všechno ho bolí,
nohy má rozedřeny do krve, ale pořád je na jednom místě.
Všichni kolem křičí , umírají , vztahují ruce.

Oči ,
velké beznadějné prosící oči a pláč, pláč bez slz,
záblesky světel řežou do mozku.

Tma.

Impuls,
je připraven ,
stojí u dveří chytá za kliku.
Podruhé , potřetí . .
Čeká.
Vrací se,
Usedá.

Tma.
Sen.
Všechno pálí , nejvíc hlava, vidí chlapce , je ticho , ticho v celém domě,
stojí v koupelně , neví ,
křik,
všichni kolem spěchají , běží , on běží , běží všichni , někdo upadl , nemůže vstát.
Lidé, těla, všude kolem těla bez kostí, balíčky čehosi nafouklého v kůži, jako obrovské balóny , bolest,
všude.

Impuls !
šimrání v chodidlech , projíždí mu celým tělem, vše v pořádku , je připraven , jde ke dveřím,
klika , dvě, tři ,
čeká.

Útlum.
Tma,
Sen ,
spousta světel , barvy ,
zelená louka, on běží , volá,
není sám , mlhavá postava padá k němu do trávy , do vysoké voňavé trávy ,
sklání se nad ním,
andělská tvář ,
najednou vidí obrovské temné jizvy místo očí , padají na něj ,
brečí , křičí , všechno bolí, necítí nohy, necítí dech necítí vlastní srdce.

Impuls,
vstává vidí dveře, jeden a půl kroku , klika , potřetí , čeká,
nemá spojení
vrací se, všechno temní.

Sen,
stojí ve velkém prostoru,
všude kolem tisíce stejných tváří,
tisíce stejných postav s oranžovým pruhem přes prsa,
běží obklopen ze všech stran ,
malá obdélníková místnost,
deset postav těsně vedle sebe, světla hasnou.

Jiskra !
ohromný elektrický výboj, všechno se rozjíždí, energie proudí do všech součástí jeho dokonalého těla,
světlo !
zase vidí , vstává, jde ke dveřím, klika , ticho, vrací se ,
jemné brnění přestává,
přestává od nohou , až . . .

Tma.

Sen,
běží městem ,
před ním prchají postavy a křičí,
přesnými zásahy ultrazvukovými impulsy je kácí k zemi,
křiku ubývá,
všude kolem jsou těla , nerozeznává jejich části.

Příkaz !
„Běž okamžitě do další ulice !“
Běží.

Příkaz !
„Tady v domě, ve sklepě !“
vběhne do domu, v podzemí je spousta postav, je tma a oni ho nevidí , svítí jim oči ,
jejich odraz mu v hlavě vypaluje hluboké jizvy.

Příkaz !
zvedá hlaveň, křik, postupně ustává.


. . .






Přepravní loď.
Největší jaká kdy byla postavena. Na její palubě je dva a půl tisíce lidí. Všichni spí v umělém spánku.
Řídící počítač se probouzí, postupně oživuje všechny servisní buňky zajišťující podmínky pro život ve všech prostorech lodi.

A už se pomalu probouzejí první cestovatelé, noví osadníci. Kapitán a členové posádky se postupně zapojují do řízení lodi.
K " Nové Zemi " jim zbývá necelý den.
Kapitán navazuje první kontakt s hlídkujícím křižníkem.
Ještě chvíli a už je mu celý křižník, obrovský potenciál síly a energie, plně k dispozici.
Kapitán vysílá poslední rozkaz , autodestrukci.
Křižník potvrzuje.


. . .


Křižník se jemně zachvěje a pomalu se dává do pohybu, oddělují se z něj nákladové moduly a míří do atmosféry. Vše co se dá za letu odpojit mizí v atmosféře planety. Zbývá poslední krok. Manuálně odstřelit do prostoru motorové části. A konstrukce obepínající neskutečný prostor, prázdná skořápka, zmizí navždy bez důkazů čehokoliv.

Impuls a hned Příkaz !
„ běž do motorové části a spusť autodestrukci motorů !“
po stodvacetipěti letech první přímý rozkaz.
On jde ke dveřím strčí do kliky , dveře nehlučně zmizí ve stěně.
Není slyšet žádný hluk.
Křižník, torzo křižníku, bez atmosféry, bez pomocných sekcí a bez všech bojových částí se celý jemně chvěje.
"Běž do servisní chodby a v sekci motory vytrhej všechny čtyři páky manuálního ovládání !"

Poslechl.

Kovové boty ho nesou dlouhými skoky do zadní části lodi.
Běží a cítí, že běží.
To je pocit!
Naposledy takhle běžel zelenou trávou.
Pocítil ohromný příval euforie.
A najednou si uvědomil,
uvědomil si sám sebe !

Začalo ho pálit v zátylku.
Slyšel ze všech stran jeden a ten týž povel:
"Běž do servisní chodby a v sekci motory vytrhej všechny čtyři páky manuálního ovládání !"
Slyšel to , ale nevnímal.
Viděl ubíhající světla chodeb.
Zastavil se.

„ Xirry „
„ jmenuji se Xirry !“

Uvědomil si že křičí.
Křičí, ale neslyší to.

Obrací se a pomalu se dlouhými přesně odměřenými kroky vydává směrem k řídící kabině.
Už není bojovník .
Už není smrtící stroj, plnící každý rozkaz.
Začínají se mu vracet první matné vzpomínky.
Vidí akademii zalitou sluncem, slyší sám sebe odříkávat přísahu.
Potom loučení, slzy , stín jenž jí přeletěl po tváři.
A potom tma .

Teď má opět ruce i když je necítí, má nohy, běží tělo byť cizí chladné ho poslouchá každým kouskem.
Už se to naučil, trochu cviku a už dokáže utlumit ten hlas co ho ovládal.
Občas to ošklivě zabolí, ale jde to.
Proniká zapečetěným vstupem do řídící kabiny a naučenými pohyby odpojuje počítač od řízení.


- - -


Motory křižníku se neodpojily.
Dokonce jakoby viděl slabý záblesk kolem trysek. Kapitán se pokouší znovu připojit k počítači křižníku.
Vidí jak se křižník pomalu otáčí proti němu.
Poprvé zalitoval že přepravní loď není ozbrojena.

Pomalu si začal uvědomovat bezmocnost, viděl křižník jak se proti jeho lodi staví do útočné pozice. Na křižníku byl někdo, kdo přesně věděl co má dělat.
Kapitán se znovu pokoušel navázat spojení s řídícím počítačem křižníku.
Nic,
jediné co se mu podařilo získat byly záběry kamer z jeho prostor.

To co uviděl mu vyrazilo dech.
V křesle řídící kabiny křižníku seděl ON !
Viděl sám sebe jak sedí v kabině několik set metrů odsud.

Najednou se mu vybavil rozhovor s doktorem v akademii. Po jednom banálním úrazu ho doktor přemluvil aby si nechal „zálohovat mozek“ , v nemocnici akademie mu replikovali osobnost a uložily pro případ těžkého úrazu.
Slyšel spoustu povídaček o celých armádách biorobotů s osobností nejlepších studentů akademie, ale nikdy jim nevěřil.
Teď tu seděl a čekal jak se zachová.

- - -


Vzpomíná si na každý detail ze svého života !
Na vše až do okamžiku, kdy mu operovali mozek.
Věděl přesně kde je vina.
Tisíce lehkých svědomí na misce proti jeho životu v pekle.
S čistou duší, absolutně vyrovnaný sledoval jak prsty skáčou po ovladačích.

„Nebezpečí ! kolize za padesát pět vteřin „ zablikalo kdesi na okraji jeho zorného pole.





pws ©