Příběh Naděje 03
Melar poslušně vykročil. Jeli asi ještě hodinu, než našli místečko chráněné před větrem velkým kamenem. Ereth svižně seskočila a skulila se do trávy. chvíli jen tak sledovala hvězdnou oblohu, ale nakonec usnula. Zdálo se jí o rodině, o otci, matce, dvou starších sestrách i mladším bratrovi, jak spokojně sedí a usmívají se na ni. Ale sen nevydržel dlouho. Najednou stála na bitevním poli, hluk vřavy a řinčení zbraní však vnímala jakoby z velké dálky. Před ní byla neprostupná temnota, ale Ereth nevysvětlitelným způsobem cítila, že za jejími zády je jasná záře skýtající mír a bezpečí. Nemohla se otočit, šla jen dál za tmou, která ji přitahovala proti její vůli jako veliký magnet. V nose ji dráždil ostrý pach krve, bolesti a smrti. Kolem ní řádila ta nejkrvavější bitva, kterou kdy viděla. Vojáci pod potrhanými zástavami kráčející slepě vstříc jisté smrti jí tak zoufale něco připomínali. Že by jedna z jejích vizí? Předzvěst ničivé bitvy, která pohltí vše krásné a dobré, co kdy v Laonathu bylo? Tomu nemohla uvěřit. Snažila se ze všech sil zastavit, zapojit se do bitvy a pomoci těm nešťastníkům, jdoucí pod bláznivou přísahou do domu paní všech mrtvých –všemohoucí Smrti.
Najednou si všechno uvědomila; tohle byl její život. Ta hrůzná myšlenka ji naprosto ochromila, ale byla to pravda. Jako malá byla nevinná, neznala nic jiného než starosti malého venkovského děvčátka. Když dospěla, přepadli Narwin kočovní nájezdníci a ona před nimi prchla s matkou do bezpečí. Prostý život ji tenkrát omrzel, proto utekla. Opustila vše co milovala, jen aby se octla v tomto hororu, z kterého není úniku. Zabila tolik lidí bez nejmenších výčitek, lidí kteří měli rodinu, domov, sny... Lidí, kteří měli stejnou hodnotu, jako ona. Lidí, kteří...
Už nemohla. Bezmocně se rozhlédla a uviděla, že temnota, kterou považovala za vzdálenou, se děsivě přiblížila. Jen pár kroků a pohltí ji navždy.
„Já nechci!“ vykřikla plačky. „Já nechci být taková! Ať jsi kdo jsi, slibuju ti, že se zlepším, jen toho prosím nech! Nemuč mě už!“
„Dej mi slovo.“ zaduněl mocný hlas který připomínal spíš než cokoli jiného dunění orkánu. „Dej mi slovo, že už nebudeš prolévat krev a zachráníš Laonath, který má tak brzy zaniknout ve zbytečné válce!“
„Máš je mít! Máš mé slovo! Přísahám ti, že udělám cokoli, co bude v mých silách, jen toho prosím tě nech!“ vzkřikla a nohy jí vypověděly službu.
Po chvíli ticha se probudila zpocená, jako po rychlém běhu. Melar se na ni káravě podíval a opět se věnoval svému (jak říkal) „doplnění sil“. Ereth, na kterou ještě pořád působil hrůzný sen prudce oddechovala a snažila si uvědomit, co se vlastně stalo. Když si v hlavě sesumírovala, že jí chybělo jen pár kroků, aby se ocitla v temnu, které ji už nikdy nepustí, měla co dělat, aby se nerozbrečela. Trochu se vzpamatovala a zjistila, že na spaní už nemá ani pomyšlení. Šla prozkoumat okolí, najít nějaký kopec, aby se mohla rozhlédnout a určit směr svého budoucího pochodu.
Teď měla dost času myslet na svou přísahu – neprolévat krev, ale zachránit Laonath. To nebude snadný úkol. Vůbec neměla tušení, jak by se jí to mohlo povést. A že by Laonath měl zahynout ve zbytečné bitvě, to se jí taky zdálo přitažené ze vlasy. Při poslední válce, která zemi sužovala, byly kořeny zla nadobro odvráceny. I když člověk nikdy neví co se skrývá v srdcích. Je možné, že by se zvedla nová vlna násilí? A je vůbec možné, že by se o tom nedoslechla?
Ani si neuvědomila, že drahnou chvíli stoupá do svahu. Teď stála na vrcholku nízkého pahorku, který vyčníval v rovinaté krajině, a poskytoval možnost širokého pohledu na krajinu koupající se ve stříbrné záři úplňku. Ereth měla zrak jako kočka a proto bez problémů viděla téměř na dvě míle kolem sebe. Tráva, kam až oko dohlédlo. Ne nadarmo se této krajině říkalo Velká step a ačkoli tu nežila téměř žádná zvířata, až na několik stád srn, trochu zajíců a syslů, považovala se za jednu z nejbohatších v Laonathu.
Legenda vyprávěla, že tu kdysi žili diamantoví draci, ale díky vysokému počtu drakobijců žádní nezbyli. Bývala to prý nádherná stvoření, ne jako ty obyčejné ohyzdné stvůry. Tito měli místo šupinaté kůže jemnou zlatavou srst, a celí se leskli. Byli obdařeni velkou magickou mocí a jejích roh, tvrdší než cokoli jiného, měl za správného použití prodlužovat život.
Mnoho samozvaných hrdinů se snažilo roh získat, ale většina z nich zahynula. Když se totiž draci rozhněvali, nezačali chrlit oheň, tekutý led ani kyselinu, nýbrž vytahovali ze svých útrob zvláštní kameny, jejichž nejmenší dotek působil jako nejprudší jed. Právě podle těchto kamenů dostali draci jméno. Vypadaly jako nádherně vypracované diamanty, a zůstávali tam kde došlo k zavraždění draka. I přes veškerou jejich moc se počet draků rok od koku snižoval, až nakonec žádný nezbyl. Poslední byl údajně zavražděn stejného roku, jakého se Ereth narodila. Už za mala si vyslechla nejeden příběh o těch přenádherných smrtonosných stvoření, a přála si, aby nějakého alespoň na okamžik spatřila. Platilo všeobecné pravidlo; jestliže člověče provokuješ draka, připrav se na smrt. Jsi-li k němu lhostejný, on bude lhostejný k tobě. Jestli mu pomůžeš, bude ti do smrti zavázán. Ano, drakové nebyli zlí. Teda, alespoň ti diamantoví. Jejich vzdálení příbuzní z jihu byli dlouhým životem pod Tmou zlomeni, a staly se z nich krvelačné stvůry. Ale o to teď nešlo.
Ereth zaostřila do dálky, měla dojem, že tam něco zahlédla. Ano, něco se tam třpytilo, to musela být řeka. Usmála se, a vrátila se k Melarovi.
Ráno bylo šedivé a zamračené, slunce se skrývalo za hradbou ocelově šedivých mračen. Tím byla velká step pověstná, počasí se tu střídalo jako v dubnu.
Ereth se protáhla a zívla. Vůbec neměla tušení kdy usnula, poslední na co si vzpomínala bylo, že se snažila zoufale najít křesadlo a troud. Zachumlala se do pláště a zády se opřela o velký kámen. Nikam se jí nechtělo, ale přesto se nakonec zvedla, zahladila stopy po nocování a vyrazila.
Nejela ani moc dlouho a narazila na řeku, kterou viděla v noci. Vydala se po jejím proudu a doufala, že se zanedlouho dostane k Alaře. Ten mohutný vodní tok sbíral vodu z celé Velké stepi. Ale přesto tu bylo pár říček, které končily v jezerech, nebo v malých močálech.
Skutečně, ani ne za tři hodiny dospěla k soutoku. Usuzovala, že se jedná o Alaru, protože řeka byla mocná a se silným proudem. Od rána nejedla, proto vybalila něco málo z brašen a dala se do jídla. Když se nasytila, vydala se po proudu Alary.
|