|
Stará ulice, výmoly utrpení posetá,
byla tu přede mnou, zbude i po mně.
Na konci přisedá k ulici vrátnice,
za níž je klec - ta bezejmenné zástupy pojme.
Tisíce párů bot, mužských i ženských, po ní kráčelo,
nesčetné množství malých bosých nožiček.
Prošly vrátnicí, z komínů těžce se kouřilo
a u vrat ležely hromady hliněných lžiček.
Muž s knírkem tehdy na balkóně stál,
stál a jemný popel, co vzduchem plul, dýchal.
Vítr jej rozvál do všech světových stran,
a když muž dlouze umíral, requiem z betonu slýchal.
|