Outsider

Nikdy nepodceňuj nepřítele svého...

Byla to velmi tmavá místnost. Jediné světlo tu zajišťovalo velké okno směřující na východ, nyní však zatažené tmavým závěsem. Vysoký trojramenný svícen dodával sice jakési světlo, jenž trochu ozařovalo vkusně zařízený interiér, avšak to nedosahovalo do vzdálenějšího rohu místnosti. Oba muži tam viděli jen jakýsi obrys velkého křesla a v něm, ve stínech ponořenou postavu. Pozdravili úklonou a potom první z nich, jenž věděl, že jejich šéf si potrpí na fakta, řekl.
,,Už jsme zastavili jeho syny, můj pane.“ Muž sedící ve stínu jen lehce kývl hlavou na souhlas. Pak se, ale zeptal:
,,Nezapomněli jste na nejstaršího?“
,,S tím přece nemusíme počítat, můj pane,“ozval se druhý,,vždyť je to podle všeho jen nemohoucí kripl.Ani jeho vlastní bratři o něm nemají příliš vysoké mínění.“
,,Ach ano,“zašeptal muž ukrytý ve stínu. ,,Přesto bych byl rád, kdybyste ho také vyřídili.“
,,Ale on není v Shikari ani okolí, můj pane.“
Chvíli bylo ticho a pak se ozval z rohu tichý povzdech, jaký matka vypustí nad nic nechápajícím malým dítětem.
,,Pak zřejmě bude na tom jejich venkovském sídle, co mají u západní hranice.“ Hlas byl stále tichý , ale už se v něm ozvalo jisté ostří. „To mám vyřizovat a hledat vše já sám?!“ Muž skoro šeptal, ale oba muži měli najednou neodbytný pocit, že si dali dostaveníčko s kobrou. Proto se rychle uklonili a odešli.
Ze stínů vystoupil nenápadný muž v šedavém oblečení, jenž ho dokonale ukrývalo před nežádoucími zraky. ,,Chcete abych to zařídil sám, můj pane?“
,,Myslím, že to nebude potřeba, příteli. Toho mladého zvládnou, jsem přesvědčen, že Roderikův nejstarší skutečně za moc nestojí. Naštěstí Bernard Riedl byl před týdnem zraněn v souboji, tak ani on nemůže dost rychle zasáhnout.“


Oba muži, jenž se před tím tak rychle rozloučili se svým zaměstnavatelem teď vyšli do denního světla a ruchu Shikari. Na první pohled budili možná zdání členů nějaké osobní gardy, ale zkušenější oko odhalilo, že jejich pochvy na meče ale i meče samotné nesou známky častého používání. Byly to spíše meče vojáků, nebo žoldnéřů, k nimž měli ti dva asi nejblíže.
První z nich, ten co předtím tam uvnitř mluvil, se teď otočil ke svému společníku a řekl:
,,Dobře, tak tedy toho kluka zastavíme,Dere.“
Druhý muž, oslovený jako Der jen pokrčil rameny. ,,Kde chceš ale začít? Může být kdekoliv.“
,,Podle mne bude na tom jejich sídle u hranic, o němž mluvil šéf. A pokud už vyjel, tak pojede po královské cestě. Jinudy nemůže.“
„Je tu ještě cesta přez Arat, kolem hor Stínů,“řekl poněkud přidušeným hlasem Der.
„Ty bys tamtudy jel?“ Oslovený jen zavrtěl hlavou. ,,Leda bych měl za zadkem celé peklo s Luciferem v čele a i to bych si rozmyslel. Víš co se o tom lese vykládá a co teprve hory…“ I prvníz dvojice,ve svém okruhu známý pod nic neříkajícím jménem Bert si v tu chvíli vzpomněl na zkazky, co se tradovaly o Aratu a horách Stínů, o tom, že tam kdysi skončila jedna z nejhorších bitev mágů, co ji lidé zažili. Co se tam přesně stalo, to nikdo nevěděl, ale po Aratu se ještě teď, pětset let po bitvě pohybovala podivná stvoření. A kdo vjel do hor Stínů, již nikdy se nevrátil…Pravda, cesta přes Arat byla kratší, ale bylo jen málo těch, co by se ji odvážilo. Většina lidí volila delší, ale bezpečnější cestu po královské cestě, která Arat z dálky obcházela. Nebyl důvod se domnívat, že by nejstarší syn lorda z Garnatu zvolil cestu, jíž odmítli projet jeho silnější a zkušenější bratři. Řekl proto:
„Tak vidíš, a on je navíc podle všeho zhýčkaný syn šlechtice. Ne, tenhle panáček pojede po královské cestě. A tam si na něj počkáme.“
„Kde budem čekat?“
,,Jako na jeho bratry,v hostinci U kata,“zasmál se Bert a Der se k němu připojil. Vůbec to nebyl příjemný smích a kolemjdoucí se od nich raději rychle odvraceli. Nikdo nechtěl mít nic společného s takovými jako byli ti dva.


Temná noc se snesla na prastarý les.Větve stromů sténaly pod nápory větru, obloha byla potažena těžkými temnými mraky. Zde v divokých lesích Aratu nebylo v tento čas dobré místo k odpočinku, či vůbec k cestě. A přece se po úzké pěšině vedoucí zhruba středem lesa hnal jezdec. Jaké bláznovství jet v tento čas přez Aratský les. Kde z každého stínu na něj hleděl pár očí, a jezdec by si zřejmě velmi gratuloval, kdyby byla jen zvířecí. Ještě více se naklonil v sedle a povolil uzdu svému koni.
Zahřmělo a v zápětí oblohu ozářil blesk. Pak dopadly na zem první dešťové kapky. Spustil se liják.


Tiše jsem zaklel, už i příroda je proti mně!Nemohl jsem se však dělat nic víc, než trochu sklonit hlavu. Klobouk jsem dávno ztratil a plášť neměl kápi. Byl jsem již pátý den na cestě a byla to hořká pouť.Ti, jenž mi slíbili pomoc mě opustili. Byl jsem sám. Ale možná to tak bylo lepší, na konci alespoň nebudu moct nikomu vyčítat, že jsem neuspěl, jen sám sobě. Neboť to já teď nesu břímě mého rodu. A pokud úkol nedokončím, padne má rodina se mnou.
Vlastně to byla šílenost, svěřit tak důležitý úkol mě, ale moji bratři nedorazili.Takže mohli být ranění či mrtví a ty listiny musely být doručeny včas. To znamená dřív než mého otce popraví jako zrádce. Hraběnka sice tvrdila, že je můžu svěřit nějakému důvěryhodnému sluhovi, ale podle mne takový neexistuje. Kov taje při určité teplotě, člověk při výši částky, jak říká můj otec.
Podvědomě jsem si sáhl na kazajku. Pod ní, v kožené obálce byly uloženy důkazy o otcově nevině. List od vévody z Quicy, nejmocnějšího muže za západními hranicemi našeho království, dokládající jeho přítomnost na vévodově hradě v době atentátu na královský pár. Nutno dodat, že při tomto atentátu byla královna Kateřina vážně raněna a to krále Ricarda, jenž ji velmi miloval, dost rozčílilo.Vlastně říct, že je rozčílený by bylo slabé slovo. Doslova pořádal hon na ty, co do toho byli zapleteni. Netušil jsem komu a jak se do té špinavosti podařilo namočit mého otce, ale na tom teď mnoho nezáleželo. Hlavně jsem musel dojet dřív, než ho král odsoudí a nechá stít.Vždy, když jsem si na to vzpomněl, přál jsem si aby měl můj kůň křídla a zároveň jsem proklínal sám sebe. Kdyby jeli mí bratři, jistě by byli rychlejší, ale oni nemohli a tak jsem jel já. Říkali mi lazare či důvěrněji chcípáku a svým způsobem měli pravdu. Velmi jsem se lišil od svých, po všech stránkách obdařených, sourozenců. Na rozdíl od nich měřím necelejch stoosumdesát cenťáků(což mě činilo v jejich společnost poněkud podměrečným, když uvážím že rodinej průměr je u mužské části 187 cenťáků).Jinak jsem většinou dosti pohublej, černé, věčně rozježené vlasy trvale vzdorující pokusům o nějakou úpravu, oči kouřově šedé.Tedy nikdo, kdo by oslňoval dámskou část společnosti, kdyby ovšem nebylo onoho nepodstatného detailu, že já jsem prvorozený syn. Podle mých bratří, první pokus, který nevyšel. Moji bratři jsou vysocí, svalnatí, urostlí, kaštanové vlasy na ramena a modré oči, zkrátka podle všech dnešních měřítek, fešáci. A ještě k tomu jsou oba vynikající šermíři. Pravda, mě již několik let cvičil Bernard, ale nevěřil jsem, že bych je dokázal porazit. Vždy, když mě vyzval, ať již Erik či Kein na souboj, dali si záležet, aby mi dokázali jakej jsem chudák a až přehnaně mě šetřili.Měli vlastně pravdu, zatímco oni hýřili zdravím, já se teprve nedávno zotavil z těžké nemoci, jenž mě pronásledovala od mládí. Podle všeho však ne úplně. V skrytu duše jsem tušil, že by asi moc nenamítali, kdybych natáhl brka, ale přesto všechno jsem věděl, že udělám vše abych rodinu, a tedy i je, zachránil.
Během mých úvah se ještě víc rozpršelo a silný vítr se opíral stále víc do korun stromů. V občasné záři blesků jsem měl to štěstí, že jsem tu překážku zahlédl. Přesto to bylo na poslední chvíli.
,,A k čertu!“zaklel jsem. To nebyla jen tak obyčejná překážka. Cestu mi zahradili hodně předimenzovaní vlci.Uzdu jsem chytil do zubů a strhl luk z ramen. Založil jsem první šíp střílel bez nějakého přesnějšího míření. Ke svému údivu jsem zasáhl. Znova jsem založil šíp a vystřelil. Ozvalo se bolestné zakňučení. Pobídl jsem ryzáka a znovu založil šíp. Doufal jsem, že projeden.Než jsme do nich vrazili, znovu jsem vystřelil. Nevím jestli jsem zasáhl. Jeden vlk mi chňapl po noze, ale stačil jsem ho kopnout do čenichu. Ryzák se po jednom ohnal zadníma a málem mě přitom shodil.Musel jsem se ho chytit kolem krku, abych nespadl.Málem mi při tom vypadl luk z ruky, ale naštěstí jsem to zvládl. Když jsem se po chvíli dostal zpět do sedla a ohlédl se.
„Kurva!“ Zapomněl jsem na dobré vychování, ale měl jsem proč. Ty bestie se hnaly za mnou! Začal jsem uvažovat co jsem komu kdy udělal, že se mi nic nedaří. Skoro surově jsem ryzáka kopl do slabin a povolil mu uzdu.Hnali jsme se nocí a vlci nám dýchali na paty. „Ryzáčku vydrž,“šeptal jsem koni a zároveň upíral oči do tmy před sebou. Vlčí vytí, blesky následované hromy, temné větve lesa natahující se po narušiteli jeho klidu jako velké ruce s pařáty. Koňské svaly napínající se námahou, můj i ryzákův zrychlený dech. Vlci už nám dýchali na paty, když se před námi objevila říčka rozvodněná bouřkou. Slyšel jsem se jak křičím. „Skoč ryzáčku,“ a zároveň se tisknu ke koňskému hřbetu. Odraz, dlouhý skok a dopad. Ryzákovi podklouzly nohy, ale není to vážné a on i se mnou pádí dál. Žalostné vytí za námi.Otočil jsem se v sedle a ještě stačil zahlédnout vlčí tělo mizící pod hladinou. Ostatní vlci jen nervózně pobíhali po břehu. Zpomalil jsem ryzákův klus v cval a poplácal ho vděčně po krku. Měli jsme vyhráno, alespoň prozatím.
Šedé svítání nás přivítalo ve chvíli, když jsme již pomalu vyjížděli z lesa. Za lesem byly rozlehlé louky s několika většími remízky. Mám rád lesy, ale teď jsem byl nevýslovně rád, že tenhle opouštím.Ale kratší cesta za to všechno stála. Déšť pomalu ustával a skrz mraky začaly prosvítat první sluneční paprsky. Z nějakého důvodu mě to potěšilo a můj úkol se nezdál tak beznadějný jako předtím. Můj ryzák teď klusal po slušné polní cestě a z jeho kroku bylo patrné, že i jemu se ta změna líbí.
K poledni jsem v dálce spatřil malou vesnici. Podle toho, co jsem se dověděl předtím tady měli mít hospodu a já už dostával hlad. Když jsem dojel blíž, zjistil jsem, že je to jen jakási malá osada o nějakých patnácti domcích. Hostinec, nebo vlastně hospoda s pyšným jménem „u Diany“ stála na konci vesnice. Vlastně to byla jen trochu lépe vypadající barabizna, ale vůně, jenž se jí linula z komína mě přesvědčila. Sesedl jsem před ní, přivázal ryzáka k trámku u žlabu s vodou a vešel dovnitř.


Když onen muž vstoupil dovnitř, Gevelot, místní hostinský zvedl hlavu a zkoumavě si ho prohlížel.Tak brzo k němu nikdo nechodil, chlapi z vesnice se scházeli až večer a tenhle navíc vypadal, že jede z daleka. Obyčejný plášť z hověziny měl až ke kotníkům. Když přistoupil k putu, aby si objednal, plášť se mu rozhrnul a Gevelot mohl spatřit kožený kabátec přepásaný pásem s mečem. Kalhoty měl onen mladík, neboť tomu cizinci nemohlo být více jak pětadvacet, z jelenice. Na zádech nesl luk a toulec se šípy. Připomínal tak lovce či možná scouta, Gevelot si však nebyl vůbec jistý. Zvláštní na něm bylo, že i na rukou měl jelenicové rukavice. Když se posadil k jedinému oknu, z nějž byl dokonalý výhled na koně a cestu a zároveň seděl zády ke stěně, začal Gevelot cítit nebezpečí. Zvlášť, když si k pití poručil jen pramenitou vodu. Každopádně nejdříve obsloužil hosta a pak, podle jeho přání i jeho koně. Když to tomu ryzákovi nesl, měl neustále pocit, že ho jeho pán sleduje. Potom co mladík dojedl, zapil vše vodou a zaplatil.Vyšel ven a odvázal ryzáka. Pak, jakoby ho něco napadlo se hospodského zeptal, zda se nemůže vyspat u něho ve stáji. Ten nic nenamítal a dokonce ho tam doprovodil. Díval se jak mladík odsedlává a vytírá koně. Když se ho pak mladík s trochou ironie a přezíravosti zeptal zda něco nepotřebuje, jen mu popřál příjemný odpočinek a odešel. Věděl,že o tomhle musí říct Merkovi a Hansovi, ten kluk mu totiž zaplatil stříbrňákem.Vypadal sice trochu nebezpečně, tak ale vypadal přeci skoro každý cizinec, který projel Aratem a zavítal až sem. Nakonec, není to jen mladík? Ten jeho měšec jistě stál za to riziko a i jeho kůň byl pěkný, sice unavený, ale to se během pár dnů spraví a potom…


Byl jsem rád, že jsem se toho otravnýho hostinskýho zbavil. Nějak moc se mi koukal po váčku a to jsem v tom oficiálním neměl víc, než pár stříbrných a měděných mincí. Ale už jsem skoro padal únavou a tak jsem se to rozhodl risknout. Namasíroval jsem ještě koni nohy a pak jsem se schoulil vedle něj a okamžitě usnul.
Probudilo mne zafrkání mého ryzáka.Trochu jsem sebou cukl, když se mě dotklo cosi vlhkého, ale pak jsem si uvědomil, že to do mě jen můj kůň strká nozdrami. Radostně zafuněl, když jsem ho poškrábal na čele. Stále však ostražitě stříhal ušima a natáčel hlavu dozadu. V tom mi to došlo. Ve stáji byl ještě někdo! Zaslechl jsem plíživé kroky a potom se někdo zastavil přímo za ryzákovým zadkem. Nestačil ani litovat svého rozhodnutí. Ryzák prudce vykopl a nezvaný host s poděšeným výkřikem odletěl a s temným žuchnutím dopadl. Měl jsem pocit, že něco cinklo o zem, ale tím jsem se moc nezabýval. Strhl jsem ze sebe pokrývku, chňapl po meči jenž ležel hned vedle mě, vyskočil na nohy a tasil. Opatrně jsem vyhlédl ze stání a spatřil jakéhosi chlapa v potrhané světlé tunice, jak se hrabe na nohy. Vyšel jsem ze stání a s mečem pohotově v ruce jsem se k němu přiblížil.. Věděl jsem, že Bernardo by ho na mém místě pravděpodobně hned zabil, ale já byl zvědavý. Najednou jsem koutkem oka spatřil jakýsi rychlý pohyb po levé straně. Jen dril mého učitele mi v tu chvíli zachránil život, když jsem ukročil a mečem vykryl útočníkův výpad. Takže jsou dva. Nepříjemné, velmi nepříjemné. První sice sténal v rohu stáje, ale ten druhý vytáhl z opasku druhý nůž a sekl proti mému břichu, stačil jsem odskočit na poslední chvíli. Jeho další výpad jsem již vykryl bez problémů.
,,Kdo tě poslal,“štěkl jsem. Snažil jsem se, aby můj hlas zněl pevně a výhružně.
Mlčel, jen si mě pohrdavě změřil.Opakoval jsem svou otázku,…se stejným výsledkem. Najednou se posměšně ušklíbl a vrhl na mě. S lehkým překvapením jsem zjistil, že naprosto automaticky blokuji jeho zbraň.Čepele skřípěly.Zvláštní bylo, že jsem neměl strach. Jako kdybych byl v tréninkové místnosti s Bernardem.


Merk, dostal ten den echo na jednoduchou zakázku. Ten člověk měl být unavený a vcelku nezkušený mladík. Vše se ale drasticky změnilo ve chvíli, kdy Hanse nakop ten zasranej kůň. Pak znova zvětřil naději, když se ten mladík neměl k útoku. Teď, ale skutečně v duchu nadával, že tohle přijal. Prej lehká práce! To tak! Tohle ještě tomu starýmu parchantovi spočítá!Ten blbec hospodskej ho měl opít, jako ty ostatní! Takhle má Hans přinejmenším naražená žebra od té zrzavé koňské potvory a ten kluk možná nebude takový zelenáč. Tentokrát žádnejch padesát procent Gevelote,nic takového! Navalíš pěkně šedesát!Nebo i víc! Při svém uvažování nelenil a uskočil a hodil druhý nůž po mladém šermíři. Soupeř stačil sice nůž srazit, tak aby nezasáhl hrudník, ale přece jen mu poranil ruku. Mladík přidušeně vykřikl a ustoupil o krok dozadu. ,,Mám tě,“zašeptal si potichu zloděj pro sebe a znovu zaútočil. Kdyby byl pozornější, či kdyby bylo více světla, zahlédl by zajiskření v očích své oběti a možná by změnil názor. Mladík stál klidně, skoro až do posledního momentu a pak se pohnul závratnou rychlostí a sekl Merka přez hruď. Bolest mu vystřelila do celého těla a Merk padl na zem. Poslední co si stačil uvědomit, bylo, že to neměl brát. Pak zemřel.


Díval jsem se na muže u svých nohou a z mého meče pomalu odkapávala krev. Ten sek přez hruď mě naučil Bernard teprve před několika měsíci a já tenkrát pochyboval o jeho účinnosti. Dnes už ne. Sklonil jsem se k němu a zkusil nahmatat puls, zbytečně. Krev byla zvláštně teplá. Něco mi teklo po ruce. Pak jsem si uvědomil, že krvacím. Roztrhl jsem rukáv a spatřil jsem dlouhý šrám. Přešel jsem k brašnám, vytáhl z nich šátek a ránu si provizorně zavázal. Pak jsem otřel meč a zasunul ho zpět do pochvy. Potom jsem osedlal ryzáka. Nechtěl jsem tu zůstat už ani minutu. Poprvé v životě jsem zabil člověka, bylo mi z toho divně.Vůbec jsem se necítil jako hrdina. Byl jsem spíš unavený. Vzal jsem koně za uzdu, luk do ruky a pomalu šel k vratům. Ty se najednou otevřely a v nich stál hospodský s kuší, nabitou kuší. Byl rychlejší než jsem si dokázal představit. Jak mě spatřil, vystřelil. Stačil jsem uskočit, ale stejně mi střela roztrhla kůži na levé tváři. Potom jsem zaútočil já, už jsem nechtěl nic riskovat. Založil jsem šíp a ze vzdálenosti deseti metrů vstřelil. Nikdy bych neřekl, že jsem tak rychlý. Nestačil kuši znovu natáhnout ani dost rychle odskočit a šíp ho zasáhl do levého ramene. Rychle jsem k němu přešel a odkopl kuši z jeho dosahu. Přeze vše jsem však neměl žaludek na to ho dorazit. Tak jsem ho tam nechal ležet a nadávat. Nabral jsem si jen vodu ze studny a ze spíže mu vzal kousek uzeného a vyjel. Byl jsem strašně unavený. Jak jsem tak pomalu ujížděl krajinou a adrenalin pomalu mizel z krve s hrůzou jsem si začal uvědomovat rostoucí bolest na prsou. Po nějaké chvíli, jsem už nedokázal ani držet uzdu, jen jsem schouleně seděl v sedle a snažil se zhluboka dýchat. Pak se mi zatmělo před očima.
Když jsem se vzbudil, zase mě cosi očichávalo a díky bohu, byl to opět můj kůň.Pomalu jsem se posadil a snažil si utřídit, jak jsem se k čertu, dostal do tohohle borůvčí. Když jsem si to uvědomil, zachvěl jsem se a pak se zkoumavě rozhlédl kolem. Svítalo. Seděl jsem v borůvčí kolem mě rostly a voněly borovice a ve slabém vánku poletovaly a bzučely mouchy. V dálce bublal potok. Pomalu a opatrně jsem vstal, sundal čutoru ze sedla a pořádně se napil. Pak jsem nasedl a vydal se k potoku. Rozhodl jsem se trochu před další cestou umýt a pak rychle pokračovat. To jsem netušil, že se zhrozím, jak příšerně vypadám.
Naštěstí většinu toho měli za vinu přezrálé borůvky a tak po důkladné očistě jsem vypadal vcelku obstojně. Samozřejmě, jizvy mi zůstanou, ale to mi teď nevadilo. Když jsem vyjel bylo kolem desáté a já si musel pospíšit. Čekalo mě ještě asi dvěstěpadesát kilometrů vzdušnou čarou k Shikari a čas kvapil.


Uháněl jsem v sedle svého ryzáka krajinou a míjel lidi i vesnice bez povšimnutí. Jindy bych se možná rád zastavil a obdivoval krajinu, ale teď jsem neměl čas. Když jsem dorazil k Carskému brodu, měl jsem za sebou sedmset kilometrů. Zhubl jsem a vůbec jsem již nevypadal jako syn jednoho z předních velmožů říše. Dobře si pamatuji, jak zkoumavě si mě prohlížel převozník, když mě a mého koně převážel na druhou stranu Sivé řeky. Jako bych snad byl nějakej bandita. Od Sivé řeky to do Shikari již nebylo daleko. Znovu jsem nemilosrdně pobídl ryzáka a ten vyrazil.


Erik i Kein, dva chrabří synové lorda z Garnatu, se přez celou svou chrabrost nyní krčili před hněvem sira Bernarda. Bernard byl přítelem, rádcem a i služebníkem jejich otce, ale především byl mistrem meče. Jeho minulost, obestřenou rouškou tajemství, znal pouze otec. Kolovaly však různé zkazky, ale oba bratři jim příliš nevěnovali pozornost.Teď, když před nimi stál a oni poprvé v životě pocítili strach z někoho jiného než z otce, si začali připouštět, že na těch povídačkách může být něco pravdy.
,,Takže vás nachytali jako nezkušené kluky,“řekl právě naprosto klidně, ale už ledový tón řeči jim drásal nervy. Na první pohled možná nevypadal tak děsivě, obvykle chodil oblečen do dlouhé kožené vesty a jelenicových kalhot a vypadal spíše jako lovčí než šermíř, ale tady u Dvora kázal mrav jinak, a tak nosil černé úzké kalhoty a stejně zbarvený kabátec přepásaný opaskem na němž se houpal meč jenž neměl nic společného s těmi hračkami co se teď nosily u Dvora. Ne, toto byla skvělá zbraň skutečného mistra meče. Ale především tu byly jeho ocelově šedé oči s pronikavým pohledem, který vydržel málokdo. Teď ty oči upřel na oba syny lorda z Garnatu.
,,Ano,“odpověděl pak starší Erik.,,Podívej Bernarde, ..sire Bernarde, byla to dobře vymyšlená léčka a bylo jich moc, nemohli jsme nic dělat. Byli jsme rádi, že jsme vyvázli živí.“
Na svou obhajobu ukázal na svou pravou ruku zavěšenou na šátku, Keinovu ofačovanou hlavu a čerstvý šrám na bratrově tváři.
,,Ano,“řekl Bernard a v tom ano bylo cosi konečného. ,,A proto musel vyjet váš bratr.“
,,Cože, ten chcípák?“vykřikli oba bratři současně, ale jediný Bernardův pohled zarazil další komentáře.
,,Ano,dostal jsem zprávu, že ony listiny, jenž mohou zachránit vašeho otce má u sebe on.“
,,Tak to se s tátou můžeme rovnou rozloučit!“vykřikl emotivnější Erik. Pak vztekle vstal a šel pryč.
,,Kam jdeš?“
,,Jdu si promyslet jak dostat tátu ven jinak, náš lazar nemá šanci.“
Kein jen pokrčil rameny, uklonil se Bernardovi a odešel za bratrem.
Doufám, že nepřátelé ho také podcení, pomyslel si Bernard a v duchu přál svému žáku hodně štěstí.


Lord Roderick z Garnatu seděl ve své, jak pevně doufal jen dočasné, cele v jednom z nejlépe střežených věznic v Shikari a díval se zamřížovaným oknem na náměstí La Platza. Tiše si odfrkl,když si připomněl z jaké věci ho král vinil. Byla to totální hloupost. Proč by se on, Garnat, měl podílet na atentátu na královský pár? Navíc tak hloupě provedeném. V duchu se musel pousmát. Ne, ať je král hezky na trůně. Jemu, jako neoficiálně druhému muži v království jeho post stačí. Šedá eminence. To je jeho místo. To je místo Garnatů. A jednou snad i jeho nejstaršího syna. Syna o kterém už měsíc neslyšel. Byl na hranicích v jejich letním sídle a jako obvykle o sobě nedával vědět. Na rozdíl od mladších bratří a Miriam, kteří okamžitě, jak ho zavřeli začali vymýšlet plán na jeho záchranu. Nakonec ho jeho právník, sir Ektor, ujistil, že bude dobré mít podepsané prohlášení od vévody z Quincy, že u něj v době atentátu skutečně přebýval. Tak se pro něj jeho synové vypravili. A oba skončili zranění v první polovině cesty. Když se o to pokusila Miriam, nechal ji jeho přítel sir Bernard,zamknout v jejich pokojích. Alespoň, že tak. Jenže, co je s Allanem?


„Dere,“zařval Bert a vřítil se do místnosti, kde pochrupoval jeho kumpán.
„Co je…proč mě budíš, kurva?“zaklel Der a zvedl se pomalu z houpacího křesla v němž předtím spal.
„Ten mladej parchant překročil Carský brod, teď jsem dostal zprávu!!!“
„Cože?“nechápal Der.,,To ale musel projet kolem, aniž by si ho kdo s chlapů všimnul, to je blbost, vždyť…“
,,Nepřejel kolem nás, ten blázen jel přez Arat!!!“
„Kurva, kurva, kurva…za to nám starej urve koule.“
„Snad ne, musíme ho, ale chytit ve městě. Tak dělej, nasedni na tu svou herku a jedem.“
„Nemá to cenu, ty to víš!“ protestoval Der, ale během toho si připínal opasek s mečem.
„Musíme to zkusit, nechci tohle vysvětlovat šéfovi, ty jo?!“
„Ne,“řekl Der již za poklusu směrem ke stáji, kde měl pořád připraveného koně. Vyrazili okamžitě, ačkoliv věděli, že ho mohou dostihnout jen náhodou. Zpráva doručená po poštovním holubovi, kterou dostali od převozníka od Carského brodu byla šokující, netušili, že by se mladík odvážil takové cesty.


Hned jak mě zastavil strážný před hradbami Shikari, jsem věděl, že dostat se až k Ricardovi nebude jen tak jednoduché.
Prošedivělý kapitán si mě měřil zkoumavým pohledem.Nejdřív mě, pak zbraně a koně.
,,Co chcete ve městě, cizinče,“zeptal se pak dost nepřátelsky.
,,Nesu poselství pro krále Ricarda,“odpověděl jsem po pravdě a pod nos mu strčil hraběcí pečeť.Kupodivu fungovala a on mě sice se zabručením, ale přece pustil do města. Tam bylo víc lidí než jsem si pamatoval a když jsem se zeptal co se děje, bylo mi řečeno, že dnes se soudí vzbouřenci. To mi stačilo abych tím davem prohnal ryzáka tryskem.Lidé nadávali, ale uskakovali mi z cesty a já se tak během půl hodiny ocitl před branou do královského paláce.
Šokované stráži v bráně jsem strčil pod nos listiny s pečetěmi vévody z Quincy a hraběnky Sarské, která také přidala svůj dopis a jenž mimochodem byla královou velmi oblíbenou sestřenkou. Obojí znovu zafungovalo a já spěchal k paláci. Tam jsem seskočil z koně, hodil uzdu jednomu ze stráží a druhému jsem ukázal listiny. Uklonil se mi a rychle odspěchal.Když se vrátil vedl sebou kapitána palácové gardy.
,,Vezu nové důkazy od vévody z Quicy a dopis od hraběnky Sarské,“řekl jsem a podal mu listiny. Byl jsem už skoro na dně. Měl jsem neodbytný pocit, že v zápětí se musím zhroutit, ale kupodivu jsem to vydržel.
Obojímu důkladně prozkoumal pečeti a pak si mne zkoumavě prohlédl.Zřejmě jsem nevypadal jako standardní posel. K čemuž ještě přispěl fakt, nejsem odmítal dát ony listiny z ruky.
,,A kdo jste pane?“ řekl a usmál se ,,Pochopte bezpečnostní opatření.“
,,Jsem syn lorda z Garnatu.“
Slyšel jsem uchechtnutí kdesi v hloučku vojáků za kapitánem.Ten se také pousmál, ale spíše omluvně.
,,Máte někoho, kdo vám to může dosvědčit, pane?“
,,Baron Morel z Ducanu,“vyřkl jsem bez rozmýšlení jméno jednoho z otcových známých.Ten muž navíc znal i mě.
,,Dobře,“řekl kapitán. Pak se otočil k dvěma vojákům a řekl ,,Řekněte panu baronu z Duncanu, že ho prosím,aby okamžitě přišel.“
Muži okamžitě odklusali.
,,A vy mi prosím odevzdejte své zbraně,“obrátil se kapitán znovu na mne.
Chvíli jsem se na něj nechápavě díval, ty zbraně se tak nějak stali součástí mne samotného, ale pak jsem mu je vydal. Zrovna jsem si upravoval plášť, když přišel baron. Byl to vysoký, snědý muž kolem padesátky. Kdysi měl možná atletickou postavu, ale tu mu již zkazilo příliš mnoho hostin a břicho mu přetékalo přez opasek. Přesto však v něm bylo něco, co přitahovalo pozornost.
Vysekl jsem mu poklonu spolu s kapitánem a pak ho oslovil jako první.
,,Barone, jak se dnes máte a jak se daří vašemu vínu?“ pozdravil jsem a udělal narážku na jeho pověstné sklepy a víno, jenž jsme od něj odebírali i my.
Poznal mě okamžitě a hlučně se zasmál. ,,Ty? Tady? To je příjemné překvapení, ale jak to u všech rohatých vypadáš?“
,,Cestoval jsem.“
Kapitán si hlasitě odkašlal. ,,Pane barone je tedy tento mladík syn lorda z Garnatu?“
,,Ano, u všech čertů rohatých.“
,,A tak se za něj zaručíte?“
,,Samozřejmě,“zahlaholil baron a vzal mě za ruku, za tu zraněnou. Trochu jsem se zašklebil, pořád mě bolela. Kývl jsem kapitánovi na pozdrav a nechal se vést baronem a jedním strážným, jako doprovodem, dál do paláce.
,,Vypadáš strašně,“ztišil Morel hlas do normálu.
,,Vím,“odtušil jsem.
,,No tak by jsi před panovníka neměl, ale my teď k čertu nemáme čas, jednání už začalo. Jdeme.“
A šli jsme. Díky Morelovi jsme se dostali hladce až do ke dveřím trůnního sálu, v němž se soud odehrával. Tam nás opět zadržely stráže, ale i je naštěstí uklidnili listiny a hlavně Morel. Byli jsme vpuštěni dovnitř.
,,Baron Morel z Ducanu a …“dveřník se zkoumavě podíval na mne a pak uviděl listiny v mé ruce,, … a posel.“
Určitě si blahopřál jak to skvěle zvládl. Pohledy všech přítomných se otočili našim směrem. Já však hledal jen svého otce. Když jsem ho spatřil v okovech, zachvěl jsem se nervozitou a očekáváním, ale navenek jsem nedal nic znát. Musel jsem tuhle hru dovést do konce.


Král Ricard si oba příchozí prohlížel. Oba mu složili poklonu a ani tomu poslu se nedalo vytknout nic, žádné zaváhání či opomenutí. Snad, že vypadal jako nějakej tulák, než jako důležitý posel. Pak promluvil baron z Duncanu.
,,Můj pane, tento mladík zde vykonal dlouhou cestu, aby doručil Vašemu veličenstvu důležité dokumenty od vévody z Quincy a hraběnky Sarské. Přeje si je Vaše veličenstvo přečíst?“
Na to se Ricarda ani nemusel ptát, jak něco psala hraběnka Sarská, velmi ho to zajímalo. Mladík s čerstvým šrámem přez tvář a v zaprášeném plášti tedy předal listiny baronu a ten je podal králi, pak se zase vzdálil a čekal po boku posla na královo rozhodnutí. Král nejprve otevřel dopis od vévody, ten byl jako vždy strohý a osahoval jedinné, lord z Garnatu je nevinný. V době atentátu by u něj v jeho letním sídle u Šarlatového jezera, na tisíc mil vzdálen od paláce v Shikari a tudíž se nemohl podílet na povstání proti královskému páru.
Dopis od hraběnky ho skoro rozveselil, psala mu vždy tak zábavná dopisy, ale v tomto, mimo jiné naznačovala, jak velmi by ji zarmoutilo, kdyby se něco stalo lordu z Garnatu. To by pak prý již vůbec nechtěla kdy spatřit svého, jinak tak vřele milovaného bratránka a z toho by ji puklo srdce. Na konci se již král usmíval. Sám ve skrytu duše nevěřil ve vinu svého věrného lorda, ale proti parlamentu potřeboval své přesvědčení podepřít nějakými důkazy. Opatrně složil oba dopisy. Odvázal svůj vlastní královský měšec a řekl:,,Lorde z Garnatu,“
,,Ano můj pane,“řekl oslovený, jenž stál v řetězech nedaleko tůnu v kruhu strážných.
,,Jste volný,“na ta slova a královo kývnutí mu byly sejmuty řetězy.
Lord Roderick z Garnatu předstoupil před krále a uklonil se. Jeho pohyby byly, ostatně jako vždy, elegantní a plynulé. Dokonalý lord za všech situací, napadlo krále. Vstal z trůnu a osobně Garnatovi předal svůj měšec a potřásl mu rukou. Sálem proběhlo zašumění.
„Máte dobré přátele,“řekl král tak tiše, že ho mohl slyšet pouze Garnat.
„A spolehlivého syna,“zašeptal stejně tiše lord z Garnatu.
„Váš syn..?“
„Ó ano.“
„Zajímavý hoch.“řekl ještě tiše král a nahlas dodal. „Buďte prozatím sbohem příteli a promiňte.“
Nové vzrušené zašumění v sále. Významných pohledů, které si vyměnili oba muži si nikdo nevšiml.
,,Jestliže mě teď omluvíte, můj pane…“
,,Ale jistě,“ mávl rukou král.
Roderick se znovu poklonil, stejně tak i baron a „posel“, společně pak všichni odcházeli. Ricard se za nimi zkoumavě díval. Moc se mu v první chvíli nechtělo věřit, že ten z cest zaprášený posel se šrámem přes levou líc, je nejstarší Garantův syn.U Dvora se moc často, na rozdíl od svých mladších bratrů, neobjevoval. Ani jinak se příliš svým bratrům nepodobal. Štíhlý, nyní až hubený, černovlasý mladík, jako by ani nepatřil mezi ty hrdé, svalnaté hnědovlasé Garnaty. Král si roztržitě prohrábl vlastní, jak havraní křídla, černé vlasy. Dobrá, znal tu zkazku o zakladateli rodu Garnatů. Levobočci nebyli tak neobvyklí u žádné ze společenských vrstev a snad i proto měl královský rod tak blízko k Garnatům. A tento mladík dokazoval, že je vněm něco víc, než jen jakýsi odkaz na dávný hřích jeho předchůdce. Bylo v něm ještě něco co ho od ostatních z jeho rodu okamžitě odlišilo, když se oba další synové, ke Garnatovi vrhli. Oni jen stěží přemáhali své vzrušení, jemu to však zjevné potíže nedělalo. I když musel cítit to samé. Klid, síla a vytrvalost, to zněj vyzařovalo, když kráčel po boku svého otce. Toho chci mít u sebe, prolétlo králi hlavou. Či spíše u mého nejstaršího, dodal v duchu.Doufal, že tento klidný, avšak jak bylo vidno vytrvalý mladík, bude mít blahodárný vliv na potřeštěnost jeho nejstaršího.Vyslal poslední zamyšlený pohled za pěticí, která již mizela ve dveřích u kterých se k nim připojil sir Bernard. Když ty se za nimi zavřely, jednání znovu začalo. Přece jen zůstalo ještě pět obviněných.


V síni se k nám připojili mí bratři. Skoro mě nepoznali a jen se zajímali o otce. Na chodbě pak odněkud přiletěla naše sestra Miriam a vrhla se kolem krku nejdřív otci a pak i mě. Plakala a já málem taky. Až teď mi došlo, že jsem obstál. Splnil jsem úkol a přežil. Bratři si mě s nedůvěrou prohlíželi a Bernard mi tiše zašeptal do ucha: ,,Dobrá práce, mladý pane.Věděl jsem, že nezklamete.“
,,Tak to jsi toho věděl víc než já,“zašepal jsem stejně tiše.

Nestihli to, zahlédli ho na cestě do rodinného sídla lordů z Garnatu.Seděl v kočáře se svým otcem, oběma bratry, které zastavili a zranili, sestrou a hlavně Bernardem. Nemělo smyslu útočit. Vlastně, pokud tam byl Bernard, byla by to dobrovolná sebevražda.
,,Tem malej parchant to dokázal,“zašeptal Bert a v jeho hlase cítil Der jakousi úctu k tomu mladíkovi. I Der mu v duchu složil poklonu, tohle tedy nečekali.Teď to jen vysvětlit šéfovi.


Večer, poté co jsem se najedl a vykoupal jsem se zastavil u otce v pracovně. Seděl za stolem jako by se nic nestalo a pročítal si nějaké papíry.
,,Otče?“
,,Ach, to jsi ty? Co potřebuješ?“ zeptal se ani pořádně nezvedl hlavu od těch zatr… papírů.
,,Já, jen…“najednou sem nevěděl jak dál.Chtěl jsem mu toho tolik říct, ale nevěděl jsem jak začít.
,,Podívej mám tu teď hodně práce, promluvíme si později, ano?“řekl a znovu se ponořil do studia papírů.
Praštil jsem dveřmi víc než jsem měl v úmyslu.Bohové, jak mě tohle rozčilovalo.Zachránil jsem mu krk, uštval kvůli němu svého nejlepšího koně a on to bral jako samozřejmost. Měl vděčnosti právě tolik jako aligátor. Prostě spoléhal na to, že splním úkol. On věděl, že ten úkol splním, když moji bratři zklamali a to bylo nejdál, kam se tou věcí zaobíral. No jednoho dne půjdu a udělám,…udělám….udělám, zase co budu moci, samozřejmě, protože netuším, co bych jiného dělal. A to že jsem si tohle uvědomoval mi situaci neulehčovalo.


,,Ten kluk se nám ale vybarvil, co? A takový to byl outsider.“zamunlal si tiše muž v zeleném plášti a hleděl dál na noční Shikari.,,Budu ho muset nějak odstranit, jinak by mohl být v budoucnu nebezpečný a to bychom nechtěli, že ne?“ Na ta slova se otočil k štíhlému nenápadnému muži v šedém oblečení po jeho levici.Ten jen lehce kývl hlavou na souhlas.