Morální hledisko - Seznámení

Vše co je prospěšné pro stát, to je morální.

Nevím proč, ale většina mých zakázek se vždy uzavírala nebo končila v hospodě. Ne že bych něco proti hospodám měl, dá se tu napít i najíst a to v různých kvalitách. A hlavně je tu v takové zimě, jako zavládla tento rok, teplo.
Teplo, to bylo to co jsem ve skutečnosti potřeboval. Sevřel jsem pevněji pohár se svařeným vínem. Příjemně hřál. Byl to luxus, skutečný luxus, protože v kostech jsem pořád cítil onen vlezlý chlad katakomb.Vzpomínky se mi vracely stále se stejnou intenzitou. Přál jsem si zapomenout, ale věděl jsem že nezapomenu, že nikdy nezapomenu.
Klaply dveře. Téměř neslyšně vešel. Byl hubený, hubenější, než jsem si ho pamatoval. Mohl jsem tušit, že pošlou zrovna jeho, byl vždycky nadprůměrně schopný, nadprůměrně výkonný. Štíhlý muž kolem třiceti, dlouhé hnědé vlasy, tmavé oči, tuctový obličej. Přešel přes místnost a posadil se nedaleko mne. Ani nejmenším náznakem nedal najevo, že mu jde o mě, že o mě ví. Tak klidný, ledově klidný. Nejlepší Michailův zabiják.
Takže to nevzdali. Pochopitelně. To co jsem věděl, bylo příliš nebezpečné pro jejich existenci.
Zapátral jsem kolem sebe, chtěl jsem si být jistý, že je tady sám. Byl. Zvláštní. Dovolil jsem si mentální obdobu úšklebku. Michail si byl jistý, že mě tenhle dostane. Buď stárnul, nebo měl v rukávu něco o čem jsem nevěděl. Čekal jsem co bude zabiják dělat a přitom jsem si hřál ruce o pohár vínem. Potřeboval jsem cit v rukou. Zabíjení je věda.

a to jsem si říkal jak si v jednom z těch příjemných hostinců odechnu...

Tohle byl jeden z mých mála volných večerů. Vlastně to byl první večer mého těžce zaslouženého volna. Úkol jsem splnil. Svého muže, jsem přesně jak Cherier chtěl, dovedl v pořádku. Jenže mě to skoro odrovnalo. Nejsem zrovna nedůtklivý, ale žít měsíc pod hrozbou toho, že z vás váš nedobrovolný společník může udělat ječící uzlík nervů, tak to je trochu moc i na mne. Zasloužil jsem si pořádný odpočinek. A tak jsem odmítl další zakázku od Cheriera a rozhodl se pro dvoutýdenní volno.
Jak bylo mým zvykem, když jsem byl v Savrosu, zašel jsem do tiché hospody na kraji kupecké čtvrti. Zdejší hostinská byla čtyřicátnice kyprých tvarů a ostrého jazyka. Ovšem to ji nebránilo v tom, aby měla silně vyvinutý mateřský instinkt pokud se jednalo o takové ztracené existence jako jsem já. Její hospoda u Strakatého poníka patřila k těm několika málo klidným a čistým hostincům ve městě. Víno zde mělo správnou teplotu a hovězí polévka tu byla skutečně z hovězího.
Když jsem vešel, bylo tam jen málo lidí, většinou lidé z okolí, kterým neměl kdo vařit, a pak dva vojáci z místní posádky. Věnovali mi jen letmý pohled a vrátili se ke svým talířům a sklenicím. Můj oblíbený stůl v rohu byl volný. Jakmile jsem se posadil byla tady. Usmívala se. Zajímavé a hezké, že měla vždycky úsměv pro někoho jako jsem já.
„Ahoj hochu, vypadáš příšerně.“
To byla celá Marion, říkala mi hochu, ačkoliv by mohla být má starší sestra. Nebo možná proto.
„Má poklona Marion.Zato ty vypadáš pořád lépe.“
Zasmála se, rozcuchala mi vlasy, stále ještě děsivě krátké od toho incidentu v Fandeském opatství. Pak odspěchala pro jídlo. Odepnul jsem si pás s mečem a spolu s pláštěm ho položil na židli vedle sebe.
Dokud nepřinesla jídlo, ani jsem nevěděl, že mám takový hlad. Když jsem se jí zeptal, jestli má volný pokoj, skoro se mi vysmála a pak s poťouchlým úsměvem prohlásila, že pro mne vždycky. Byl jsem tomu rád. Nechtělo se mi hledat v noci narychlo nocleh a u Cheriera jsem nikdy spát nechtěl. Už jen kvůli tomu, že se nemuselo vědět, že pro něj nedělám jen náhodně. Tak jsem si v klidu seděl ve svém oblíbeném rohu, pomalu upíjel svařené víno z vysoké tlustostěnné sklenice a pozoroval šum v pomalu se plnící hospodě. Potřeboval jsem uklidnit nervy a tohle byl jeden ze způsobů.
Těšil jsem se na klidný večer, ale to jsem ještě nevěděl co všechno mi tento večer měl přinést.

Když vešel, téměř okamžitě si to zamířil mým směrem. Věděl jsem, že ho znám..Vzápětí jsem si uvědomil odkud. Cherier. Tohle byl jeden z jeho lidí. Jak se jen…, takové divné jméno, kčertu… Pak mi to došlo. Solomon. Sid Solomon. Měl atletické tělo, dlouhé kaštanové vlasy a ve tváři něco kvůli čemu se za ním otočila každá žena. Cherierův agent. Jeden z nejlepších, mi blesklo hlavou. To už došel k mému stolu. Teď jsem si všiml, že má pomněnkově modré oči. Už od prvního okamžiku jsem ho neměl rád.
„Mohu si přisednout?“
Jen jsem pokynul hlavou. Posadil se vedle mne a když šenkýřka přispěchala objednal si bílé víno z Jižních přístavů. Jakmile byl obsloužen, konečně promluvil.
„Víte, že je zatraceně těžké vás najít?“
Mluvil jako lev salónů a rozčiloval mě tím. Měl jsem o něm dostatek informací, abych věděl, že je to syn písaře a ne šlechtic, za kterého se snažil vydávat.
„To je možné,“odtušil jsem a upil ze sklenice. Byla to má druhá a víno, byť svařené, mě pomalu začalo zmáhat. Upřímně, nikdy jsem nepil moc a taky moc nevydržím a dnes se na mě ještě podepsala únava. V duchu jsem usoudil, že je nejlepší čas to zabalit a jít si lehnout. Tedy až se konečně Sid vyžvejkne. Mé úvahy se zřejmě zračily i v mém výrazu.
„Potřebuji vaši pomoc.“
Střelil jsem po něm všeříkajícím pohledem.
„Vím, že jste se sotva vrátil, ale tohle spěchá.“
„V naší branži pořád něco spěchá.“
„Vy to nechápete! Jedná se o únosy dětí,“ Sid nepříjemně zvýšil hlas, až sebou Marion právě procházející kolem nás, trhla.
„To je v týhle zemi normální.“kontroval jsem se silnou dávkou sarkasmu. Začínal mě štvát.
„Podívej se Side,“ slyšel jsem se říkat velmi potichu. „Tady děti, dívky, ženy,muže, chlapce unáší skoro každej den, to není nic novýho. Vyřizování účtů, vydírání, objednávky nevěstinců, otrokáři z Východu. Zákon se snaží, ale stejně se s tím moc neudělá, tak proč najednou takovej zájem?“
„Bohové, jsou to děti! Copak nemáte srdce!“
„Možná, že ne.“ Jeho patetismus mě fascinoval. Znovu jsem se napil a očima přelétl místnost. Hledal jsem Marion, chtěl jsem se jí zaplatit a jít si lehnout. K mé smůle, ale zrovna vešel oddíl městské stráže. Očividně měli po službě a chtěli se pořádně napít a najíst. Marion měla plné ruce práce, stejně jako její dvě pomocnice, které se vynořily jakoby odnikud. Znovu jsem obrátil pozornost k Solomonovi. Pozorně si mě prohlížel. To zrovna nemiluju. Chtěl jsem se ho co nejdřív zbavit a jít spát. Taky kvůli tomu, že se mi dnes večer zase třásly ruce únavou a já nechtěl, aby si toho všiml.
„Co je na tom tak důležitý, že chceš mou pomoc?“zeptal jsem se pak.
Smutné pousmání. „Nemůžu ty děti najít dostupnými prostředky. Tedy prostředky dostupnými normálnímu člověku…“
Poslední slova nechal doznít do ztracena. Věděl jsem co tím myslí.
„Kdo ti to řekl?“
„Cherier.“
„Ach tak.“
„Potřebuju pomoc, těch případů je stále víc a já si myslím, že to může mít nějakou souvislost.“
„Jakou?“
„Všechno jsou to dvojčata. Většina unesených dětí za poslední dva roky v okolí Savrosu i v celém království jsou dvojčata.“
„Vtom může být souvislost a taky nemusí,“pokrčil jsem rameny a pokračoval, „ale to je tvoje starost a já nejsem jediný Lovec co Richard Cherier zná.“
„Ale…“
„Žádné ale. Jsem unavený, jdu spát a v této bohulibé činnosti hodlám nějaký pár dní pokračovat. Takže si najdi někoho jinýho Side.“ Řekl jsem, rukou pokynul procházející Marion, zaplatil, vzal si věci a zvedl se k odchodu.
„Adieu Side a hodně štěstí.“
„Adieu.“odpověděl a já odešel vstříc pohodlné posteli. Konečně.

Marion se dívala jak pomalu jde po schodech do patra. Připadal ji unavený. Navíc si všimla temných kruhů pod očima, i když to mohly být jen stíny svící. Vlastně ani nevěděla čím se živí, nikdy se ho nezeptala a on jí to nikdy neřekl. A neznala ani jeho celé jméno. To, co jí řekl mohlo být klidně falešné. Zaslechla však zvěsti podle kterých se ho báli i otrlí muži z podsvětí. Jí zlý nepřipadal. Tvrdý, možná nebezpečný, to ano ale ne zlý. Navíc vždycky když se podívala do těch jeho ocelově šedých očí, měla z nich pocit nějakého tajemství. Jakoby věděl, na co v těch chvílích myslí.

Má mise si vyžádala víc sil než bych byl řekl. Ani si pořádně nevzpomínám, jak jsem za sebou zavřel dveře, nebo kdy jsem odložil opasek s mečem. Shodil jsem ze sebe šaty a praštil jsem sebou na postel. Doslova s vypětím posledních sil jsem přes sebe přetáhl peřinu. Pak mě obestřela černočerná tma. Když jsem se vzbudil poprvé, venku byla tma. Vedle postele stál na malém stolku džbán s vodou. Chladnou a skvěle osvěžující. Díky Marion, řekl jsem ještě v duchu a pak se znovu svalil do peřin. Podvědomě jsem ještě nahmatal dýku pod polštářem a znovu usnul. Podruhé bylo venku šero a vedle na stolku byl kromě džbánku obložený chleba. Snědl jsem to, zapil protentokrát mlékem a zase usnul. Potřetí mi do pokoje svítilo slunce. Zamžoural jsem do něj a ještě pod peřinou se protáhl. Zřetelně jsem slyšel jak mi zapraskalo v ramennou a zádech. Snažil jsem si v hlavě srovnat, jak dlouho jsem mohl spát, ale nešlo to. Z toho jsem usoudil, že toho bylo až moc. Vstal jsem, znova se protáhl a pak zkontroloval ruce. Ještě se trochu chvěly, ale už to nebyla taková tragédie. Pár dní v klidu a jsem pořádku.Opláchl jsem se v připraveném umyvadle, oblékl čistou košili, natáhl kalhoty, obul boty, připjal meč a skočil si dolů na snídani. No dobře, byl už skoro čas oběda, ale nazývejme věci pravými jmény.
Dole byl zatím jen jediný host a Marion ho zrovna obsluhovala. Sedl jsem si tedy ke stejnému stolu jako předtím a čekal až skončí. Mezitím jsem ho, jen tak ze zvyku, pozoroval. Byl oblečený v stejnokroji městské Hlídky a všechno na něm zářilo novotou. Nováček nebo frajírek. Všiml jsem si distinkcí poručíka, když se od nich odrazilo sluneční světlo. Znám v Savrosu všechny důstojníky Hlídky.Což zase není tak těžké, když vezmu v potaz fakt, že je jich necelých patnáct. Tohohle jsem nepoznával. Takže nováček. Snažil jsem si zapamatovat jeho tvář i tón hlasu. Jeden nikdy neví, kdy se taková znalost bude hodit.
Tmavě hnědé vlasy měl ostříhané nakrátko. Nad čelem již silně na ústupu. Obličej bledý, jako by se mu nedostávalo slunce. Stačil jediný pohled na jeho ruce, abych si tuto domněnku potvrdil. Ten člověk musel pracovat zatím jen v kanceláři, na ulici byl skutečný nováček. Což mi potvrdil i tím co právě vypustil z úst. Chápu, chtěl udělat dojem na Marion, ale na mě ho rozhodně neudělal.
„Myslím že by se město mělo zbavit žoldáků, zabijáků a jiných individuí. Já sám jsem podal již několik návrhů jak tohoto očištění města docílit…“
Vlastně jsem nevěděl, jestli mě víc urazil nebo pobavil. Mé přítomnosti si každopádně všiml až když se Marion omluvila a šla mě obsloužit. Věnoval mi nevraživý pohled. Já jsem se na oplátku usmál. Nechápu proč zbledl, já tím vážně nemyslel nic špatného. Marion si této výměny zdvořilostí všimla, ale nic neříkala. Zašla do kuchyně a já zůstal s poručíkem sám. Dál jsem si ho nevšímal a pozoroval částečky prachu tančící v proudu slunečního světla. Bylo na tom něco uklidňujícího a důvěrně známého. Mé poklidné rozjímání však celkem nešetrně rušil poručíkův špatně skrývaný zájem o mou osobu. Konečně přišla Marion s jídlem. Poněkud mě zaskočila tím množstvím. Talíř ovesné kaše s medem, čerstvé housky, máslo, malinová marmeláda a velký džbánek s pokličkou v rohu tácu který zatím skrýval své tajemství. Zvědavě jsem odklopil pokličku.
„Marion…“vydechl jsem a užasle se na ni zadíval. Bylo to kakao, pravé nefalšované kakao. Nepil jsem ho už roky.
Usmála se. „Myslela jsem si, že ti přijde vhod. Před třemi dny jsi vypadal tak unaveně…“
Třemi?! Bohové, já musel být zřízený!
„Díky.“ To bylo jediné na co jsem se zmohl. Pak jsem se pustil do jídla. Už jsem si nevšímal pátravých poručíkových pohledů. Marion si přisedla ke mně. Její přítomnost byla vždycky tak úžasně uklidňující. Za chvíli se zvedla, ale jen proto aby uklidila poručíkův vymetený talíř a přijala od něj peníze. Poručík po mně naposledy hodil silně znechuceným pohledem a zmizel.
Dojedl jsem kaši a soustředěně upíjel kakao.Chutnalo přesně tak, jak jsem si to pamatoval. Marion mě přitom pozorovala. Znova se usmála, ale v jejích očích jsem mohl číst starost.O koho? Snad ne o mě? Skoro fyzicky jsem cítil okamžik ve kterém se rozhodla. Nadechla se.
„Ten muž, co jsi s ním tehdy večer mluvil, tady pro tebe nechal vzkaz.“ Na ta slova mi podala malou obálku. S povzdechem jsem ji přijal a zastrčil do vnitřní kapsy vesty.
„Taky říkal, že kdyby sis to rozmyslel, najdeš ho každý večer U zeleného draka.“
„Jo.“
„Byl hodně nešťastný, zřejmě si jediný kdo mu dokáže pomoct.“
„Může si najít někoho jiného.“ řekl jsem a vzal si z ošatky housku. Ruce se mi pořád trochu třásly. Potřeboval jsem klid a ne další úkol.
Marion mi položila ruku na předloktí.
„Možná bys tím pomohl i mě.“
Pozvedl jsem tázavě obočí.
„Když se tu za tebou zastavil ten muž, nechtěně jsem zaslechla, že s tebou mluví o unesených dětech. A včera za mnou přiběhla Tereza, abych s ní zašla za mojí sestřenicí Amandou, které v noci někdo unesl děti přímo z kolébky. A, víš pořád nejsou žádné zprávy, prostě nic...“Hlas jí vyzněl do ztracena a v očích se objevily slzy.
„Nemusí ještě ztrácet naději, je tu přece Hlídka.“
Na má slova se Marion smutně a snad i trochu jízlivě pousmála. „Ta nemá dost lidí. A těch pár schopnejch nehledají ukradené děti z rybářské čtvrti,“tiše si povzdechla, „tohle je moc velký město, Bernarde.“
Potom ji hlas zase zjihl. „Víš napadlo mě jestli by jsi nemohl ty,“ na ta slova se mi zadívala přímo do očí a její ruka sklouzla po té mé a zastavila se až v dlani. Skoro jsem nevnímal, jak mi sevřela ruku. Topil jsem se v těch fialkových očích, tolik podobným dvojici broušených ametystů. Cítil jsem to. Ona byla empatka. A velmi silná. Nikdy dřív mi to nevadilo, no taky po mě nikdy dřív nic nechtěla. Jenže tohle muselo přestat. Odvrátil jsem hlavu, aby neviděla, jak moc se mi tím dostala pod kůži. Další důvod, proč bych si měl odpočinout. Pokud vím, jsou lázně a s nimi spojený luxusní nevěstinec U Modrého Delfína stále otevřené, možná mi tam pár nocí neuškodí.
„Bernarde? Promiň, nechtěla jsem tě obtěžovat. Já, ...doufala jsem,že bys mi mohl pomoci.“ Na ta slova pustila mou ruku, zvedla se a šla pryč. Nedíval jsem se za ní, ale věděl jsem, že pláče. Bylo mi jí líto. K čertu, já si přece chci odpočinout! Vztekle jsem se zakousl do housky a snažil si představit ten fajn večer co strávím v Modrém Delfínu. Nešlo to. Před očima mi místo těch nejlepších kurtizán vyvstávala stále tvář plačící Marion. Takhle to nejde! Zvedl jsem se od stolu, hodil na něj zlatku a zamířil ke schodům do patra, abych si sbalil věci a zmizel. Tady jsem zůstat nemohl.

Stál jsem nad hromádkou svých věcí a nemohl se hnout. Nic mě tady nedrželo a přece jsem nedokázal jen tak utéct. K čertu! Roky pracuju v téhle branži a pořád je ve mně něco z toho bláznivého mladého šlechtice, který věřil v rytířskost. Otočil jsem se na patě a vyběhl z pokoje.

„Tak dobře Marion, řekni mi kde bydlí a já se tam zajdu podívat. Ale předem tě upozorňuji, že za výsledek neručím,“ řekl jsem ji v té její voňavé kuchyni a ona mi skočila kolem krku.
Když se konečně pustila, už jsem se potřeboval pořádně nadechnout a abych odvedl její pozornost jinam, zeptal jsem se, jestli je stále možné si u ní najmout pokoj na delší dobu. Zasmála se a řekla, že tu můžu zůstat jak dlouho chci, a nic za to nechce. Prej nic! Kdyby věděla kolik je má obvyklá taxa, asi by mluvila jinak. V každém případě jsem ji požádal, aby o mě nikomu neříkala. Stačilo, že o mě věděl Sid.
Rozloučil jsem se lehkou úklonou a rychle zmizel z dosahu téhle Amazonky v zástěře.

Marion mi popsala cestu, takže jsem zamířil přímo do rybářské čtvrti, kde její sestřenice žila se svým mužem a donedávna i s dětmi. Dokonce mi prozradila, že její švagr se živí výrobou lan a sestra prodává vlastnoručně dělané svíčky.
Šedáka, který toho měl taky dost,jsem nechal odpočívat v Igorově nájemní stáji nedaleko Marionina hostince. Izák,tamní starý stájník se o něj jistě dobře postará. Docela určitě už ví o té uvolněné přední podkově a jistě mi v duchu spílá, že jsem to nechal dojít tak daleko. Stejně bych byl s koněm v přístavu příliš nápadný. A menší procházka mi navíc pomůže rozhýbat ztuhlé svaly.
Za takových a podobných myšlenek jsem pomalu procházel ulicemi Savrosu a prozatím se těšil z krásného slunného dne. Podzimní slunce příjemně hřálo a jeho paprsky se odrážely od barevných vitráží zasazených do dveří či oken domů. Kolem mě se prohnala skupinka pouličních dětí v bláznivé honičce za nafouknutým měchýřem, který jim nahrazoval balón. Jeden z chlapců najednou zakopl a vrazil do právě procházejícího, bohatě oděného kupce. Všechno to vypadalo jako nešťastná náhoda. Nevěřím na náhody. Kupec se začal upravovat a v tom vykřikl překvapením. Nemusel jsem se ohlížet, abych si potvrdil svůj odhad. Ten kluk mu ukradl měšec a právě mizel spolu s ostatními v jedné z mnoha uliček. Teď už je nechytí. Zjistil jsem, že se usmívám. Líbila se mi hbitost toho malého tmavovlasého zloděje.
Pokračoval jsem dál do středu města a na každém kroku teď míjel stále více stánků a krámků. Lidé spěchali za svými všedními pochůzkami a já touto živou řekou proplouval s jistou ostražitostí vlastní mému povolání. Potřeboval jsem se dostat blíž k přístavišti. To že se blížím k vodě jsem poznal spíš podle charakteristického odéru čtvrti než čehokoliv jiného. Později se poněkud změnila architektura. Domky byly menší a více přitisklé k sobě. Ubylo zámožně oblečených kupců a členů Hlídky, zároveň ale přibylo námořníků, jejich kapitánů a vůbec lidí od vody. Konečně jsem byl u cíle. Krámek na rohu Příčné a Krabí ulice bylo to místo, které jsem hledal. Vstoupil jsem a nad hlavou mi zacinkal zvonek, který majitele upozorňoval, že má zákazníka.
Majitel krámku, malý muž neurčitého věku, se objevil téměř okamžitě.Bylo mi jasné, že nejdu zrovna vhod, ale přece jen jsem nečekal tohle. Skleslá ramena a jakési tiché zoufalství skryté pod povrchem a nedůvěra k neosobě zněj byly cítit až hmatatelně. Ne tady by nebylo nejlepší začít. Využil jsem informací, které mi dala Marion a rozhodl se ho požádat o ono speciální lano, jedno z těch, která prý uměl tak dobře.Takže když se pak uctivě se zeptal co jsi budu přát, vysvětlil jsem mu všechny své požadavky. No nebudeme si nic nalhávat. Při životě jaký vedu visí kolikrát můj život doslovně na onom kusu provazu a pokud byl skutečně tak dobrý, proč si ho neopatřit. Obchodník jen kývl hlavou, řekl že se musí podívat dozadu a zavolal na svou ženu, která mě pozorovala ze stínu dveří vedoucích dál do domu.
„Amando, pojď sem prosím na chvíli. Já musím dozadu.“
Žena vystoupila ze stínu a já musel s lehkým překvapením konstatovat, že je velmi pěkná, ačkoliv měla oči napuchlé od pláče. Byla nešťastná a taky nervózní z mé přítomnosti. V ruce žmoulala něco co snad dříve bylo kapesníkem, jenže teď se to podobalo spíše hadříku. Odvrátil jsem pohled od ní, abych ji ještě více neděsil a začal si prohlížet krámek. Všiml jsem si rohové poličky zaplněné svíčkami různých barev a velikostí. To byla příčina jiné vůně krámku. Něco takového bych zde nečekal, kdyby mě na to Marion neupozornila.
„Budete si ještě něco přát, pane?“vytrhla mě z uvažování a moc se přitom snažila, aby se jí netřásl hlas.
„Ty svíčky, jaký mají ty vůně význam?“
Nedůvěřivě se na mě zadívala,jako by nevěřila, že někoho jako jsem já tohle může zajímat. Nicméně mi podala vyčerpávající výklad co se jednotlivých vůní a barev týkalo. Naslouchal jsem pozorně, ale zároveň jsem si ji prohlížel a snažil se odhadnout, jak začít.
Znova cinkl zvonek a do krámku vešlo sotva šestileté děvčátko. Žena přerušila výklad a zeptala se ji co si přeje. Mluvila s ní jako s člověkem kterého zná a usmívala se na ni. Holčička chtěla několik modrých svíček na dobrý spánek pro maminku, protože ji poslední dobou trápily bolesti hlavy, jak důležitě dodala. Mladá žena ji tedy obsloužila a pak s něžným úsměvem přijala peníze. S poněkud smutnějším úsměvem ji vyprovodila ze dveří a když je zavřela tiše vzdychla a ramena se ji roztřásla pláčem.
„Paní, můžu vám nějak pomoci?“ zeptal jsem se tiše a jemně se dotkl jejího ramene. Trochu sebou trhla, jakoby na mou přítomnost zapomněla. Odstoupila ode dveří a ode mne za bezpečí pultu. Jakoby neschopná ničeho dalšího se znovu se tiše rozpovídala o svících, jakoby v tom hledala útěchu.
„Vezmu si ty modré,“přerušil jsem ji po chvilce. Zaraženě se na mě podívala ale pak přikývla.
„Čtyři, pro začátek,“upřesnil jsem svůj požadavek.
Zabalila mi svíčky do stejného papíru jako holčičce. Třásly se jí přitom ruce.
„Paní?“
Vzhlédla ke mně a já její pohled zachytil. Říká se, že oči jsou okna do duše. Já tomu věřím. Hleděl jsem do těch jejich barvy lískových oříšků a tichým hlasem jsem se ji snažil uklidnit. Kupodivu se mi to po chvíli povedlo a tak jsem se ji mohl zeptat na otázku která mě už delší dobu pálila na jazyku.Vím, že to nebylo nic originálního, ale nějak jsem začít musel.
„Kde jsou vaše děti, Amando?“
„Někdo mi je ukradl,“ vyhrkla před tím než se znova rozplakala. Svíčky zabalené v papíře si přitom tiskla k hrudi.
Chytil jsem ji jemně za zápěstí. „Víte kdo to udělal?“ Pokud by měla podezření, bylo by to jednodušší.
Zamítavě zavrtěla hlavou. Tak nic.Co se dá dělat.
„Kdy přesně se to stalo?“
„Včera v noci. Šla jsem je v noci zkontrolovat a to spaly, jenže…“zajíkla se „jenže ráno byly pryč.“
„Jak staré máte děti,“zeptal jsem se a najednou jsem cítil nepříjemné mrazení v kostech.
„Půl roku, jsou to… dvojčátka.“
K čertu, ulevil jsem si alespoň v duchu. Tohle mi Marion zapomněla říct. Já nějak předpokládal různě staré děti a teď tohle. Je to trochu moc rychlé. Příliš rychlé. Přijedu, Sid mě okamžitě najde a prosí o pomoc a pak tohle. Zřejmě nemá cenu se uklidňovat tím, že je to jen náhoda. Na další úvahy jsem neměl čas. Vrátil se obchodník s mým lanem. Amanda se rychle vytratila a na pultě zanechala jen svíčky zabalené do poněkud vlhkého papíru.
O ceně jsem se ani moc nedohadoval. Zaplatil jsem požadovaných třicet zlatých a přidal jeden za svíčky.
„Můžu vidět místo, kde vaše děti spaly?“zeptal jsem se bez úvodu.
„Proč?“zeptal se a s novou nedůvěrou si mě začal prohlížet. Asi jsem nezačal zrovna nejlépe.
„Protože se znám s vaší švagrovou. To ona mě sem poslala.“
„Takže to lano vlastně nepotřebujete. A kdo vůbec jste pane?“ Na to že prodělal otřes,tomu člověku myslelo dost rychle.
„Jsem přítel a někdo,kdo vám najde děti. Víc nepotřebujete vědět.“
„Ale...,“
„Žádné ale není,“řekl jsem a trochu se usmál. „Vy mi jen ukážete, kde děti spaly a já je pro vás najdu. A pokuse jedná o to lano, tak to skutečně potřebuji.“
Díval se na mě a odhadoval proč mu chci pomoci. Nakonec, znamenal jsem pro něj a jeho ženu naději.
„Tak dobře,“ozval se po chvíli „Ale nevím co by vám to mohlo pomoc. Hlídka už tam byla a nic nenašla.“
„To nevadí, stejně se chci podívat,“řekl jsem a následoval muže dozadu do krámku. Prošli jsme krátkou chodbou plnou polic a po lehce vrzajícím schodišti vstoupali nahoru do podkroví. Tam otevřel dveře do jedné ze dvou místností a my se ocitli v malé ložničce. Velká manželská postel zabírala skoro celý prostor pokoje, malý stolek s umyvadlem, džbánkem a zrcadlem zabíral jeden roh místnosti, za plátěnou zástěnou u okna stály dvě kolébky. Zamířil jsem k nim a jakmile se jich dotkl na chvíli zavřel oči. Byl jsem přeci jen unavený a takhle jsem se lépe soustředil. Když jsem je opět otevřel, měl jsem už trochu jasnější představu o tom co se zde stalo. Pro pořádek jsem si ale ještě prohlédl okno a podlahu pod ním.
„Okno bylo na noc zavřené, že?“
„Ano, ale děti byly prostě ráno pryč a ta pitomá Hlídka prostě jen řekne, že máme čekat. Vždyť oni se o nás z přístavu vůbec nezajímají! Za nějakou dobu prostě věc odloží a tím to pro mě hasne…“hlas se mu zlomil.
Došlo mi, že už asi s prácí Hlídky v téhle části města má své zkušenosti.
Přešel jsem k němu a povzbudivě mu stiskl rameno. Pak jsem jen kývl na pozdrav a odešel. Někdy je lepší nemluvit.

Za chvíli jsem byl zpátky na ulici a vyrazil jsem za svým tajemným cílem. Už jsem věděl, že je to profesionál a měl jsem nepříjemné tušení co se týkalo jeho další identity. Šel jsem klidným krokem po ulicích a vyhýbal se stále většímu proudu lidí, doufal jsem, že můj neznámý neopustil město, nebo ty děti někomu nepředal, to by znamenalo komplikace. Zatímco jsem tak zdánlivě bezcílně bloumal ulicemi města, ve skutečnosti jsem hledal stopu jeho přítomnosti. Když jsem se zastavil před velkou kašnou zachycující jezdce na vzpínajícím se koni na náměstí Alberta III., měl jsem ho. Byl ještě ve městě a nebyl daleko. Cítil jsem, jak se mě zmocňuje lovecká horečka, jako vždy, když jsem byl blízko „kořisti“ a stejně jako jindy jsem ji potlačil. Potřeboval jsem čistou hlavu. Abych uspokojil potřeby svého, opět prázdného žaludku, koupil jsem si u stánku pečené maso v chlebové placce a trochu vody s kapkou červeného vína. Pomalu jsem jedl a zvažoval svou situaci. Oficiálně jsem se do toho vůbec nemusel pouštět a klidně jsem to mohl přenechat někomu jinému, ale… Nesnáším, když se mi v úvahách vyskytne ale. Obvykle to znamená komplikace, někdy taky docela velkej průser. Tiše jsem si povzdechl a podíval se na orloj na druhé straně náměstí. Tři čtvrtě na tři. Do večera času dost. Vzpomněl jsem si na dopis, co mi nechal Sid a vytáhl ho z vesty. Četl jsem a pomalu ukusoval z placky. Byl to seznam dětí a zejména dvojčat, která zmizela během posledních tří let. Na tom záznamu bylo něco zvláštního – počet únosů stoupl v posledních měsících na skoro dvojnásobek. Proč? Hned mě napadla další otázka. Proč se o to nikdo nezajímal už dřív? Jaký je důvod pro tak náhlý zájem? Nebo je to jinak? Už o tom věděli a pátrali dřív? A proč si Solomon vybral právě mě, když musel vědět,že ve městě je nejméně ještě jeden Lovec o kterém musel jako Richardův agent vědět? Bylo toho tolik co jsem nevěděl. Znova jsem dopis složil a schoval do vesty. Dojedl jsem a vyrazil.

Proplétal jsem se stále houstnoucím davem spěchajících lidí a mířil za svou kořistí. Nepotřeboval jsem vědět jak vypadá, jakmile ho spatřím, poznám ho. Tímto způsobem jsem se dostal až k Albertově universitě. Albert III. ji založil před čtyřmi sty lety a nechal ji postavit nedaleko velkých zahrad své ženy. Traduje se, že jí to udělal naschvál. Ve svých zahradách mu královna často zahýbala s muži ze své osobní stráže a on ji chtěl tyto dostaveníčka když už ne znemožnit, tak alespoň znepříjemnit přítomností halasných studentů. Po královnině smrti dokonce zahrady postoupil univerzitě, takže teď měli zase místo pro dostaveníčka studenti. Tolik k mým znalostem o místní historii.
Všechny cesty vedou do Říma,řekl jsem si a poklidně vstoupil na univerzitní půdu.
Jak jsem kdysi zjistil, všechny university jsou si něčím podobné. Vždycky ten samý shon mladších studentů, starší studenti jdoucí s lehce otráveným výrazem na hodinu shlíží s patra na ty mladší, kantoři v černých hábitech důstojně, leč přece spěchající na hodinu. To vše mi bývalo také důvěrně známé. Jenže, kde ty loňské sněhy jsou?
Tiše jsem doufal,že nejsem ve svých zánovních šatech moc nápadný. V černé lněné košili, jelenicové vestě, černých kalhotách ze stejného materiálu a rancem přes rameno, jsem vypadal jako buď zchudlej šlechtickej syn nebo prostě jako student, kterej si takovej výstřelek může dovolit. Mohl jsem si tiše gratulovat, že meč jsem nechal u Marion v hostinci, na akademické půdě byly totiž meče a jiné zbraně zakázány. No, pokud šlo o ty jiné zbraně…, měl jsem dva vrhací nože a dlouhou dýku v holínce. Nejsem sebevrah.
Když jste někde, kde být nemáte, chovejte se tak, jakoby jste tam patřili říká jedna stará poučka a já se ji, stejně jako tolikrát předtím řídil. Vzpomněl jsem si na léta svých studií a znova jsem se začal chovat jako jeden ze starších studentů a přitom sledoval stopu svého muže. Zavedla mě až do jedné přednáškové síně,kde měl zrovna začít výklad. Rychle jsem se vmísil mezi sedající si studenty a našel si místo vzadu s dobrým výhledem na celou místnost. Někde tu je. Někde blízko. Říkaly mi mé instinkty a já jim věřil.V tom všechno utichlo a studenti povstali ve starém,tichém pozdravu vyjadřující úctu ke kantorovi. Vešel štíhlý, šedovlasý muž kolem padesátky, přešel k pódiu
a položil si věci na pultík určený právě pro takovéto potřeby kantorů. Poděkoval studentům za pozdrav a oni se posadili. Já s nimi. Cítil jsem,že se usmívám. Měl jsem svého muže.

Následující dvě hodiny přednášky o vnitřní anatomii dutiny břišní, jsem strávil opatrným pozorováním svého cíle. Abych nevzbudil přílišnou pozornost ostatních studentů, vytáhl jsem si tužku a požádal souseda o papír. Hodil po mě útrpným pohledem, ale věnoval mi hned dva listy. Hodnej kluk.
Kdyby se mě někdo zeptal na mé poznámky, asi bych mu špatně vysvětloval, že se jen skutečně velmi okrajově týkají tématu hodiny. Spíš by se to dalo nazvat nákupním lístkem. Sestavoval jsem si seznam věcí, které si musím opatřit. A většina z nich se rozhodně nedala na normálním tržišti. Byl jsem rozhodnut se na tohohle zvláštního profesora podívat poněkud blíž až u toho nebudou jeho studenti. Po přednášce jsem se držel hlavního chumlu studentů a s ním vyšel ven. Jako vždycky, když je člověk v takovém chumlu studentů, doví se mnoho užitečných věcí. Jako například to, že zítra se koná velký ples na který jde většina kantorů univerzity. Skvělé, takže pokud budu mít štěstí, můj profesor nebude u sebe doma. Pocítil jsem vlnu vzrušení, tohle bylo to pro co jsem žil a dýchal. Sběr informací, pečlivé plánování a pak lov. Ani místo ve sněmovně lordů by mi nemohlo ten pocit nahradit. Pocit že skutečně existuji jako člověk a ne jako stín, kterým jsem býval kdysi. Bylo to divné, bylo to zvrácené, ale bylo to tak.
Nechal jsem se houfem studentů vyvést ven z budovy university a pak jsem se od nich oddělil. Nákupy mě volaly.
Vybavení na zítřejší noc mě stálo většinu mé hotovosti. Nebylo to ani tak kvůli té speciální sadě paklíčů, ale hlavně kvůli záznamovému krystalu, který mi ten vydřiduch Snepp prodal až poté, co jsem mu začal vyhrožovat ublížením na těle s velkými až fatálními následky. Potom sice skučel, že jsem ho ožebračil, ale jen do té doby, než jsem mu jemně připomněl, že pouhé vlastnictví takového kamene trestá naše bohulibá matka Církev umučením. Tomuto upozornění, jsem přidal ještě jedno. Pokud by se někdo nepovolaný dověděl, že něco takového vlastním teď já a hnal mě kvůli tomu k odpovědnosti, tak si velmi rychle vzpomenu na to, kdo mi tuhle věcičku prodal.Tomu se říká spoluvina.
Pak Snepp konečně sklapnul a já se tiše vytratil. Už se setmělo a já se rychle ubíral cestou ke Strakatému poníkovi. Nechtěl jsem, aby mě s vybavením, co jsem měl u sebe chytla Hlídka. Nešlo jen o ten kámen a paklíče. Malá skládací kuše o síle skoro padesáti kilo spolu s ocelovými šipkami, byla zbraň profesionálních vrahů. Asi bych je tedy špatně přesvědčoval, že s tím jdu na přátelskou návštěvu.
Zrovna jsem přecházel kolem jedné z krčem, když se její dveře rozlétly a z nich doslova vyletěli dva muži zaklesnutí do sebe a dopadli na zem těsně přede mne. Tak tak jsem jim uhnul z cesty. Oba rychle vyskočili a začali kolem sebe kroužit. Tím mi přehradili cestu, tiše jsem si odfrkl, teď se budu muset kus vracet. Nestačil jsem se však ani otočit a už mě obklopil dav čumilů. Byl jsem v pasti. Jak trapné. Povzdechl jsem si a začal sledovat oba soupeře podporované nadšenými výkřiky publika kolem mne. Mladší z nich, byl štíhlý plavovlasý mladík oblečený v světlém kabátci a tmavých kalhotech. Připadal mi moc mladý na takovou rvačku, zvlášť potom, co jsem si prohlédl jeho soupeře. Přes stoosmdesát centimetrů, dobrých devadesát kilo a každé z nich sval či šlacha. Krátce ostříhané vlasy bránili soupeři chytit ho za ně, oči chladně odhadovali každý protivníkův pohyb. Nechtěl bych se mu dostat do pracek, už jen proto, že jsem ho znal. Kapitán Dexter, jeden z velitelů Savroské Hlídky a jejich nejlepších bojovníků. Souboj pokračoval. Ačkoliv to předtím nevypadalo, ten mladík dával Dexterovi zabrat. Jenže pak udělal chybu a Dexter ji využil a poslal milého mladíka pravým hákem k zemi. Z davu se ozvaly pochvalné výkřiky a i potlesk. Dexter jen potřásl hlavou, posunkem zavolal dva ze svých lidí, ti mladíka zvedli a odtáhli pryč. Dav se pomalu přemisťoval zpět do hospody a já se konečně mohl vydat zase na cestu.

Dexter si otíral zpocené čelo do roztrženého rukávu a rozhlížel se po rozcházejícím se davu. V zápalu boje si někoho všiml, ale teď si nebyl jistý zda viděl dobře. Ten kluk mi dal zabrat, k sakru, měl bych víc času trávit na cvičišti a ne v kanceláři, pomyslel si vztekle. Pak ho zahlédl jak zabočuje do jedné z uliček, ten styl chůze si nemohl splést. Tak ladně a tiše se pohyboval pouze on. Takže se vrátil, pomyslel si. Kdo by to byl řekl. Chtěl se za ním vydat a zeptat se ho na pár věcí, jenže pak si to rozmyslel. O tom muži kolovaly v podsvětí různé historky, ale všechny měly jedno společné. Špatně snášel nezvanou společnost. Z hospody vykouklo pár hostů a všichni zvali Dextera na panáka. Nejdřív chtěl odmítnout, kvůli službě, ale pak zaslechl jak hodiny na kostelních věžích odbíjejí šestou. Právě mu skončila směna. Sám pro sebe se usmál a všechny nabídky přijal.

Do Mariiny hospody jsem dorazil akorát včas na večeři. Rychle jsem to do sebe naházel a zmizel nahoru do svého pokoje. Tam jsem si znova všechno své nové nádobíčko překontroloval a šel spát. Původně jsem se ještě chtěl stavit za Solomonem, abych mu řekl, že tu práci beru, a vyinkasoval od něj zálohu. Pokud jsem to odhadl správně, ty případy souvisely a Církev mé služby vždy dokázala náležitě ocenit. Od Marion jsem jaksi neměl to srdce žádat svou obvyklou taxu, když už kvůli ničemu, tak tím kakaem to u mě vyhrála. Pak jsem ale řekl, že Solomon může klidně počkat do zítřka. Měl jsem náročný den a byl pořád ještě hodně unavený.

Vzbudil jsem se nad ránem s výkřikem na rtech. Vyletěl jsem z postele a rychle rozhrnul těžké závěsy a otevřel okno. Vzduch byl chladný, já dýchal zhluboka a snažil jsem se dívat do dáli, ne na předměty ležící blízko či do koutů. Nebyl jsem si jistý, co tam uvidím. Dokonale mě probral až chlad, který mě rozklepal. Pak jsem konečně byl schopen uvažovat. Rychle jsem si natáhl kalhoty a košili, obul boty a vzal meč. Takto ustrojen jsem si opět sedl na okenní rám. Nejradši bych si šel zaběhat, ale usoudil jsem, že bych asi velmi těžko vysvětloval nějakým vojákům, co sakra dělám v těchto ranních hodinách v ulicích. Vytáhl jsem meč a dotkl se jeho ostří, ten chladný kov, ta chladná jistota mě uklidňovaly, ale pořád tu byl ten mrazivý pocit, že se to zase vrátilo. Příliš mnoho vzruchů v poslední době. Příliš mnoho práce. Měl bych si dát pauzu, pořádně dlouhou. A ne se takhle honit.
Vzdychl jsem a potlačil takové myšlenky, naprosto nevhodné pro Lovce na cestě za svou kořistí. Do ulic jem sice nemohl, ale na druhé straně tu byl Marionin malý dvorek. Tiše jsem seběhl dolů, meč opřel o studnu a začal s rozcvičkou. Nejdřív protažení svalů, pak dřepy, kliky, sedy-lehy, ještě že Marion měla tak dobře vymetený dvůr, nemusel jsem se bát, že se zmažu. Sundal jsem si košili, která se mi už stejně skoro lepila na tělo a pokračoval stínovým šermem. Kdysi jsem byl jen průměrným šermířem, ale pak mě začal učit jeden otcův přítel. Jeho postupy byly zvláštní, ale účinné. Také díky jemu ještě chodím po tomhle světě. Teprve později mi došlo, že můj drahý učitel byl assasin.
Skončil jsem s mečem a začal se stínovým boxem. To už ze mě stoupala pára.

Marion probudil nad ránem výkřik hrůzy. Zaposlouchala se do prozatím ztichlého domu, ale nic dalšího, kromě vrznutí otvíraného okna, se už neozvalo. Usoudila tedy,že se jí to jen zdálo, trochu se protáhla a znova usnula.

Marion už mě zastihla umytého a oblečeného. Hrůza noční můry byla pryč, adrenalin a cvičení ji zahnalo na hranici zapomnění.
V lokále bylo víc lidí než včera, zastavili na snídani a vyrazili pak dál za svými povinnostmi. Stejně jako já. Potřeboval jsem si všechno pořádně připravit.

Když Bernard odešel od snídaně do svého pokoje, a Marion uklidila za posledním raním hostem, najednou si uvědomila, že se ho nezeptala jak včera pochodil. Večer jen snědl rychle večeři, umyl se u studny a šel spát. A pak ho potkala až ráno u snídaně. Najednou ji blesklo hlavou, jestli to ráno nekřičel on.

Musel jsem to ho ještě hodně stihnout, takže jsem Solomonovi jen nechal v Zeleném Draku stručný vzkaz s tím, že to beru. Neměl jsem čas se sním dlouhosáhle vybavovat proč jsem změnil názor. Všechno jsem stihl přesně tak, že jakmile padla tma, vyklouzl jsem Mariiny hospody a zmizel směr město.

Stál jsem ve svém pracovním overalu u stěny Královniných zahrad a zatím úspěšně se snažil splynout ze zdí. Zeď sama o sobě pro mne takový problém nepředstavovala, problém byla milenecká dvojice, která se zastavila nedaleko mne. Nemohl jsem se pohnout, aniž bych na sebe neupozornil. To jsou ty neznámé v každém plánu. Dvojice se zřejmě rozhodla pokračovat někde ve větším soukromí a konečně odešli.
Přehoupl jsem se přes zeď a rychle zmizel ve stínech stromů. Overal v tmavě zeleno šedé barvě se mi teď zdál ještě více vhodnější než černý. Ani za nejtmavší noci není moc věcí úplně černých. Lidské oko nočního hlídače je přizpůsobeno tmě a černá by mu připadala podezřelé, na jiné tmavé barvy by tak reagovat neměl. Zahrada po mě naštěstí moc velký problém naznamenala, v budově školy se ještě v některých oknech svítilo a tyto světýlka mi sloužily jako navigační body. Do budovy jsem se dostal jedněmi postraními dvířky. Měly zámek pro amatéra. Teď jsem se už ale musel pohybovat opatrněji. Z toho co jsem o svém profesorovi věděl, to byl velice nevyzpytatelný muž. Už jenom proto, že jednu noc unese malé děti a další den si klidně přednáší anatomii. Na tom člověku bylo něco co mě zneklidňovalo. Chvíli jsem se zastavil abych se ujistil, že není v budově. Ne, nebyl tady. Zato tady někde byly ty děti, jenže kde? Usuzoval jsem, že profesor bude na tom plese o kterém včera studenti, ale hlavně studentky, mluvili. Od ukecaných studentek jsem se také naštěstí dověděl, kde má můj drahý profesor svůj kabinet a byt. Rozhodl jsem si nejdříve prohlédnout profesorův byt a pak pokračovat dál a najít ty děti.
Temná chodba šla pořád dál. K čertu! To tady nemohli nechat něco svítit? To na to nemají? Tiše jsem našlapoval a postupoval k profesorově kabinetu, který měl být nedaleko přednáškové místnosti, ve které jsem ho poprvé uviděl. Konečně jsem byl u cíle. Zamčeno. Samozřejmě,dnes nemůžete nikomu věřit ani na univerzitní půdě. Znova přišla ke slovu sada šperháků. Zámek za chvíli tiše cvakl a já čepelí dýky opatrně pootevřel dveře. Člověk nikdy neví, co může čekat od někoho jako byl můj profesor.
Nic se nestalo, taky dobře. Opatrně jsem ještě víc otevřel dveře a vklouzl dovnitř.

Ples u vévodkyně z Alberty, byla prestižní záležitost, kterou si nikdo z pozvaných, pokud by k tomu neměl skutečně důležitý důvod, nedal ujít. Konal se v jejím sídle v samém centru města.Sál ve kterém se tančilo byl již skoro plný, ale kočáry s hosty stále ještě přijížděly. Sama vévodkyně se vítala s mnohými hosty a jako pozorná hostitelka mezi nimi stále procházela, zastavujíc se jen tu a tam, aby s někým prohodila pár slov. Trochu déle se zdržela u vysokého šedovlasého muže v černém kabátci lemovaném rudou.
„Richarde, je skutečně příjemné tě vidět,“zašeptala, když ji skládal poklonu.
„Tebe taky, má drahá.Vypadáš pořád lépe a lépe.“
Jiskřivě se zasmála. „Tak proto občas vrhneš hodnotící pohled na všechny ty mladé krasavice v sále?“
„Má drahá, ty dívky můžou mít své mládí, ale královnou jsi ty.“
„Jsi pořád ten starý lichotník.“
Jen se usmál a v úsměvu ukázal své perfektní bílé zuby. „Jsem pouhým služebníkem Církve a...tvým.“
Usmála se, úklonou hlavy ho pozdravila a šla se věnovat dalším hostům. Na její cestě ji provázel obdivný Richardův pohled.
Richard Cherier, politik, diplomat a emisar Církve který patřil mezi její nejmocnější muže, již dlouho obdivoval Reginu z Alberty. Ta žena mu imponovala. Inteligentní hráčka na šachovnici politiky, výborná a tvrdá obchodnice, která se sama dokázala postarat o své tři děti, co po sobě zanechal její manžel. To byla žena ve které viděl skvělou partnerku na všech polích. Navíc léta a prožité strasti na ni nezanechaly skoro žádnou stopu, ale spíš ji dodaly jakousi vyzrálost a vnitřní krásu. Postavu měla stejně ztepilou a na správných místech zaoblenou, jako ty mladé dívky o kterých se zmiňovala. V uhlově černých vlasech, které měla spoutány do rafinovaného účesu,měla pouze jediný šedivý pramen, který dodával celému účesu na zajímavosti. Šaty z tmavě zeleného hedvábí měly vysoký zvednutý límec,který zdůrazňoval její jemně klenutou šíji. Rafinovaný výstřih a vysoký rozparek na levé straně způsobily, že Richard si po chvíli uvědomil, že na ni přímo zírá a podvědomě tají dech. Rychle proto pohybem ruky zavolal sluhu a z podnosu, který mladík nesl si vzal sklenici perlivého vína. Nepotřeboval, aby si někdo všiml jeho jednostranně upřené pozornosti.
Vévodkyně procházela sálem a plnila svědomitě svou funkci hostitelky, ale pořád byla alespoň kouskem své mysli u toho vysokého, šedovlasého muže s uhrančivým pohledem. V duchu si povzdechla, kdyby nebyl mužem Církve, už dávno by se vzali, ale takhle to nebylo možné. Což ovšem neznamenalo, že by si nemohli dovolit...Nechala myšlenku nedokončenou a podívala se po Richardovi. Stál nedaleko ve stínu sloupoví se sklenkou sektu v ruce. Poslala mu jeden ze svých okouzlujících úsměvů a on jí odpověděl pozvednutím sklenky.

Prohledávat něčí pokoj bez dovolení majitele sebou vždy nese určitá rizika.Zvlášť pokud se jedná o pokoj někoho takového jako byl můj profesor. Ke svému nevelkému překvapení jsem na první prohledání nenašel nic. Nic coby dokazovalo, že má nějaký zvláštní zájem unášet malé děti z kolíbky. No nic. Znovu jsem se dal do prohledávání pokoje.Moje oči už se dokonale přizpůsobily tmě a navíc jsem nechtěl,aby bylo pro případného náhodného, kolemjdoucího, hlídače hned patrné, že jsem tady.Možná jsem byl přehnaně opatrný, ale já byl prostě takový. Znova jsem se sklonil k dubovému stolu a ještě jednou otevřel zásuvky. Bylo na nich něco, co se mi nezdálo, jenže jsem nedokázal říci co. Ale no tak,vždyť to je tak primitivní! Na co já dnes myslím? Bože, vždyť to je tak jednoduché. Dvojité zásuvky se používají snad od začátku. Opatrně jsem otevřel falešné dno a pro jistotu se trochu vychýlil z pomyslné dráhy případně nastražené šipky.Nic se však nestalo. Divné.Velmi divné. V zásuvce ležela malá ale silná v kůži vázaná kniha.Vyndal jsem ji a namátkově otevřel někde vprostřed.Měsíční světlo dopadající do pokoje mi posloužilo jako neumělá náhražka svící.
...srovnáme li výkonnost jednotlivých objektů, pak musím konstatovat naprostou převahu těchto vlastností právě u dvojčat. Vlastně to jen potvrzuje mou domněnku, kterou jsem si již potvrdil u gepardů. Tito jedinci, pakliže jsou od základů stejní, můžeme od nich očekávat stejně dobré,či špatné výkony. Já mohu s jistým uspokojením konstatovat převážně velmi uspokojivé až nadprůměrné výkony všech zkoumaných objektů.Samozřejmě je tu ten neúspěch s Dorly, ale tyto drobné nedostatky jsem již dokázal omezit natolik ,že se stávají nepodstatnými a další výzkum pokračuje skutečně velmi slibně....
Cože? napadlo mě.Co se to tu ksakru, děje? Rychle přelistuji několik dalších stran,až se zastavuji na viditelně mladší pasáži.
...výsledky jsou dobré, ale Oni po mě již teď chtějí některé pro okamžité využití. Ignoranti! Vůbec si neuvědomují ,že to celé je velmi choulostivá záležitost. Nejde pouze o bezpečnost projektu, ale i o náročnost celého experimentu....
Kdo jsou Oni,napadá mě okamžitě, ale další zmínku o nich dlouho nenacházím až skoro na konci knížečky.
...přidělili mi nového ochránce, ale mě spíš připadá, že mě chtějí kontrolovat, zda jim něco nezatajuji. Hloupost. Spíš než ten jejich člověk by se mi hodil Stopař, nebo dokonce Lovec. V poslední době se mi tu kolem motá příliš mnoho lidí. Jednoho musela Dorly zabít, škoda, ten mladík byl skoro jistě Lovec a mě by zajímalo, kdo ho poslal po mé stopě. Nechce se mi věřit, že se tu jen náhodně ochomýtal. Dorly, ale přesvědčila i toho Jejich člověka, že to potřebuje doladit. Nikoho jiného než mne totiž neposlouchá a jsem přesvědčený, že mne poslouchá jen proto že mě má ráda.Tento cit je sice u nich nežádoucí, ale jen díky tomu je pro mne ovladatelná.
Polilo mě horko. Jestli něco dokázalo najít Lovce na lovu a zabít ho, znamenalo to průšvih. Co průšvih, průser! Zhluboka jsem se nadechl, když vtom můj zrak padl na malou, před chvíli pro mne ještě nepochopitelnou ale nyní zcela srozumitelnou, poznámku na malém kousku papíru na profesorově stole.
Ples u vévodkyně – pustit Dorly.
Ledové pařáty předtuchy mi sevřely srdce, když jsem zaslechl tiché kroky na chodbě.

Plesu vévodkyně z Alberty byl již v plném proudu. Hosté se skvěle bavili a sama vévodkyně měla radost z takového množství lidí.Její tři děti se s vrozenou a částečně i naučenou grácií proplétaly mezi hosty a provozovaly to, čemu říkala společenské tlachání.Když začali hrát její oblíbenou skladbu, objevil se u ní zničehonic Richard a dvorně ji vyzval k tanci. Jak by mohla odmítnout? Richard byl jako vždy okouzlující společník a skvělý tanečník.
Když se pak po jednom z kolových tanců zastavili nedaleko novopečeného profesora lékařství, ctihodného doktora Mauzera, nemohla odolat aby tohoto zajímavého muže a svého přítele Richardovi nepředstavila.
„Velice mě těší pane profesore,“ řekl Richard a usmál se na muže před sebou.
„Potěšení je na mé straně monsignore,“usmál se profesor, který Richardovi v první chvíli připomněl velkého pavouka. Mauzer byl menší, štíhlý, šedovlasý muž kolem padesátky, kterému v tmavých očích plálo zvláštní světlo. Dokonalý čert,napadlo Richarda. Podle všeho úspěšný lékař a skvělý pedagog, jenže...jenže pokud jsou poslední informace co mám od svých zpravodajů pravdivé, je tenhle profesůrek v něčem namočený. Já sice ještě nevím v čem, ale to nevadí. Richard se uklonil Regině, na usmál profesora a řekl. „Pokud mě omluvíte, přátelé, musím se na chvíli vzdálit.“
„Zajisté monsignore,“zašvitořila vévodkyně.
„Velice mě těšilo,“řekl profesor a také se lehce uklonil. Když se Richard otočil a odcházel, provázel ho dlouhý a zamyšlený profesorův pohled. Tak tohle je monsignor Cherier, prý významný člen Svatého oficia a jinak jeden z mocných Církve.Říkalo se o něm, že má svou vlastní síť agentů a zvědů, kterým nic neunikne, alespoň tak mu to řekl ten člověk od vlády. Nu, bude si dávat pozor. A kdyby byl pan monsignor moc zvědavý, pak je tu přece jeho holčička, jeho Dorly.
Znova začala hrát hudba. „Zatančíme si drahá přítelkyně?“
„Jistě příteli,“usmála se Regina, zavěsila se do Mauzera a nechala se uvést na taneční parket.

Richard se proplétal mezi lidmi, když konečně spatřil muže jehož hledal. Bratr Josef, jeho přítel a tajemník v jedné osobě stál u jednoho ze sloupů a pozoroval taneční ruch. Na sobě měl nenápadný tmavý kabátec, šedivé kalhoty a vysoké kožené boty.Tuctový obličej a krátké světle hnědé vlasy způsobovaly, že ho většina lidí pouštěla okamžitě ze zřetele. Dokonalý agent a strážce.
„Josefe, potřebuji zjistit co nejvíc o profesorovi Mauzerovi. A rychle.“
„Zajisté můj pane,“ řekl Josef aniž by se jeho rty výrazněji pohnuly.
Richard mírně sešpulil rty, jak ho náhle něco napadlo. Pak kývl hlavou, jako by se o něčem rozhodl.
„A sežeň Shadea.“

Strnul jsem uprostřed pohybu a naslouchal. Kroky se přibližovaly stále blíž a blíž až se zastavily u dveří. V té chvíli jsem skoro nedýchal. Nemohl jsem nic dělat, abych na sebe zbytečně neupozornil. Pak jsem ji ucítil. Stála skoro těsně za dveřmi a čekala. Bylo v tom cosi nelidského. Něco podobného jsem nezažil za celou svou kariéru Lovce. Ona tančila na pokraji mého objevení a já se držel zuby nehty svého vlastního vědomí a jeho schránky, kterou jsem kolem něj vytvořil. Naprosto přesně vím, že bych tímhle dostal jakéhokoliv Stopaře či Lovce na nižší úrovni než jsem já, jenže v ten předlouhý okamžik, který snad trval celé století, jsem se začal bát, že to tentokrát nebude stačit.
Stačilo to! Pátravá přítomnost té nelidské bytosti pominula a já se konečně mohl zase nadechnout. Vzápětí se z chody ozval zvuk vzdalujících se kroků.
Ještě pár okamžiků jsem počkal a pak se dal do práce. Měl jsem sebou záznamový krystal a před sebou deník, který jsem si potřeboval v klidu přečíst, ale jehož majitel se o tom nesměl dozvědět.
Otevřel jsem tedy deník na první straně a aktivoval krystal. V jeho středu teď žhnulo malé světlo a kdo by byl vnímavější a toužil to zkoumat, spatřil by otáčející se matrici kouzla umístěném v tomto kousku rubínu. Jindy bych možná rád pozoroval rotující matrici, jenže teď jsem neměl času nazbyt. Rychle jsem se přesunul za profesorův stůl a přejížděl krystalem po každé stránce. V takových chvílích jsem byl skutečně vděčný čarodějům, kteří s touhle věcičkou přišli. Usnadňovala činnost mnoha tajným agentům, špiónům a vyzvědačům již po celé generace. S rostoucí mocí Církve se však čarodějové museli stáhnout a postupně přejít do ilegality. Církev je oficiálně prohlásila za Ďáblovi pomocníky a mnoho těch méně chytrých či méně zdatných skončilo na hranici. Ti skutečně dobří či velmi chytří se okamžitě hlásili do služeb Církve a ona jim samozřejmě, jako dobrá mecenáška, poskytla útočiště. Za to od těch kajícníků (a kajícnic) požadovala jisté “drobné“ službičky a oni je více či méně ochotně plnili.Ti zbylí, co nekázali ocenit pohostinnost Církve a kterým se podařilo uniknout jejím inkvizitorům, se prostě stáhli a nedávali o sobě vědět.
A aby se jim žilo lépe, tak občas vyrobili něco jako třeba tenhle záznamovej krystal (kterej mimochodem dobrýmu čaroději nezabral ani jedno dopoledne) a prodali ho přes někoho jako byl Snepp. To jen tak na vysvětlení, jak může obyčejném člověk přijít k něčemu takovýmu. Je ovšem nepopiratelným faktem, že tomu, kdo neví k čemu kámen slouží, je úplně k ničemu. Stejně jako tomu, kdo nemá takzvanou čtečku. Slídovou destičku opatřenou stříbrným rámem ve kterém je malá prohloubeninka na uložení krystalu na níž se po aktivaci krystalu objeví informace v něm uložené. Asi je zbytečné říkat zde, že ji mám. Schovanou na bezpečném místě, samozřejmě.
Rychle jsem dokončil podloudnou činnost s profesorským deníkem a pečlivě ho uložil, stejně jako ostatní věci, na původní místo. Nechtěl jsem, aby profesor získal dojem, že se mu tady někdo hrabal ve věcech. Doufal jsem, že moje návštěva zůstane bez povšimnutí a když jsem za sebou zamykal pracovnu mohl jsem mít pocit dobře vykonané práce.
Jenže ten se nedostavil. Naopak jsem získal velmi výrazný pocit nebezpečí, který se mi usadil na zátylku. Ten pocit mě donutil přehodnotit mé původní plány ohledně dalšího průzkumu univerzity a přeložit je na pozdější dobu. Opatrně, ale zároveň i rychle jsem se vydal k bočním dvířkám kterými jsem se dostal do budovy. Chodba mi náhle připadala delší, její zákoutí temnější a stíny hlubší. Najednou to bylo znova tady. Ta cizí přítomnost, ten pátravý pocit se objevil přímo někde za mnou. Ve chvíli kdy mi kolem ucha prolétl šuriken, už jsem sprintoval chodbou jako běžec na Národním turnaji. Když nepřítele nevidíte, přesuňte se tam, kde si na něj počkáte, nebo rovnou zmizte. Já se nějak nemohl rozhodnout jestli se takticky přesouvám nebo zdrhám. Dvířka jsem před sebou viděl jasně . Jejich otevření, proběhnutí jimi a zavření mi nemohlo trvat déle než pár vteřin. Nakonec jsem se rozhodl pro první variantu. Zastavil jsem za jedním z velkých platanů od kterého jsem měl výhled na dvířka, strhnul ze zad malý batoh a vytáhl z něj složenou skládací kuši. Rychle jsem ji natáhl a založil šipku. Nemusel jsem čekat dlouho. Zvuk kroků jsem zaslechl ve stejném okamžiku, kdy jsem odjistil kuši. Ani se nenamáhala za mnou běžet, věděla že tu někde jsem a tak šla na jistotu. Skoro nevyužívala ukryty za stromy, ne ona šla přímo ke mně. Dalo by se to vysvětlit, že si myslela, že se ode mě nemá čeho bát, když jsem před ní utekl tam v chodbě.
Tak, k čertu pojď! Ať se můžu podívat před čím jsem to zdrhnul.