Cernunnos
Tato postava je tak stará, že už nikdo nedokáže opravdu říct, odkud pochází a kdy
se objevil. V keltských časech se vyskytuje jako bůh s parohy. Někdy se mu říkalo
Cernunnos…
(John Matthews; Keltský šaman)
„Už zase mám na krku tu malou potvoru,“ myslela si Andrea.
Táhla mladší sestru za ruku po návsi. Obě byly středem pozornosti party výrostků,
poflakujících se kolem autobusové zastávky. Babky v nejbližších zahrádkách také využily příležitosti
narovnat si záda, zvedaly se od záhonků a koukaly. To všechno kvůli malé. Kvůli Míně. Na to, že teprve
nedávno oslavila páté narozeniny, dovedla Mína vyvinout pořádnou sílu. Jak říkala babí: „Monička má
sílu jako kobyla!“
Jo. Babička si mohla dovolit být vtipná. Andrea, kterou Mína smýkala k místní sámošce,
se cítila spíš na vraždu než na vtipkování.
„Jáááá chciiiii plaaaaneeeetkuuuuuuuu!“
„Pojď, Mínooo!“
„Kup mi planetkuuuu!“
Což o to, cukrovinky z jedlého papíru, naplněné šumákem a tvarované jako létající talíř
měla Andrea taky ráda. Jenže…
„Tak mi dej peníze,“ zavrčela na mladší sestru. „No! Dej mi peníze a já ti jí půjdu
koupit.“
„Já už nemám…“ Mína se na okamžik zarazila a Andrea tak urvala několik cenných metrů
směrem z návsi. „Já nemám… ale ty sis brala peníze. Já jsem to viděla!“
„No a co?“
„Tak mi kup planetku, Andrejko, prosíííím!“
Když chtěla, dokázala být Mína roztomilá jako tulení mládě. Na Andreu už to ale dávno
neplatilo. A dneska tuplem ne, hlídala toho malého vřešťana už od rána a nejraději by mu zakroutila
krkem.
„To jsou moje peníze. A já do krámu nejdu!“
„Ale já chciiiii plaaaaneeeeetkůůůůůůů!“ uchýlila se Mína zpátky ke své zbrani hromadného
ničení.
„Drž hubu,“ Andrea s ní zatřásla, ale docílila jen toho, že malé vystříkly slzy. Veliké jako
fazole, koulely se po tvářích a spojovaly se do veletoků. Jak to, že někdo dokáže takhle brečet, kdykoli si
zamane?
„Já to řeknu máááámě! Řeknu jí, že mi nadááááváááš a že… a že… mě mlátííííš!“
„To není pravda!“
Ale co není, může být, dodala Andrea v duchu zlomyslně. Jenže jí stejně zatrnulo. Máma z
nějakého důvodu věřila tomuhle vyčůránkovi všechno, co si vymyslel.
„A řeknu,“ pokračovala Mína, slzy jí přestaly téct, jako když zavře kohoutek, „řeknu, že
jsi kouřila na zastávce s klukama!“
Andrea překonala nutkání střelit jí facku.
„Jseš hnusnej vyděrač,“ zavrčela na Mínu. „Hnusnej malej spratek. Nesnáším tě! Doufám,
že tě přejede auto. Nebo že tě unese nějakej úchyl. Hodně zlej úchyl!“
Míně se rozšířily oči, překvapením zapomněla vřeštět a jen stála s otevřenou pusou.
Vypadala jako válečný sirotek, hned by jí člověk dal vlastní kabát a poslední tatranku.
„Koupím ti ty blbý planetky, ale jestli něco cekneš, tak uvidíš,“ dodala Andrea, otočila se
k samoobsluze a nechala Mínu stát na kraji chodníku.
Malá zavřela pusu. Na mlhavé výhružky do budoucna byla zvyklá, nijak zvlášť ji
neznepokojovaly. Chvíli se dívala, jestli jde Andrea skutečně do krámu. Pak si dřepla na paty a jala se
ukazováčkem šťourat ve špíně, zachycené před kanálovou mříží. V ústech se jí sbíhaly sliny na planetky.
Nad hlavou se jí klenulo jasné nebe, odpadní stružka byla plná zajímavých věciček a kamínků a velká
sestra už zase poslouchala.
Mína si začala potichu zpívat.
Když se otevřely dveře samoobsluhy, Mína zvedla hlavu. Připomínalo to pohyb
jazyku chameleona, vystřelivšího po mouše.
„Jééé, máš planetky?“ roztančila se kolem sestry.
„Jo. Na,“ Andrea byla stručná a zamračená.
Do Míniných nastavených dlaní ale dopadly hned dvě barevné planetky, dvě oplatky plné
šumivé rozkoše. Proč si potom všímat podmračeného obočí té starší.
„Dííííky!“ zazpívala Mína, ale ani se přitom na Andreu nepodívala. Jednu z planetek si
stačila strčit do pusy, takže její dík zněl trochu huhňavě.
„Tak jo, máš ty blbý planety,“ řekla Andrea a popadla Mínu za volnou ruku. „Teď ale
pojď. Nechci tady dělat šaška celý vesnici.“
S planetkou v ústech a další v dlani byla Mína svolná k čemukoli. Poskakovala za
Andreou jako rozjívené štěně, broukala si pro sebe a vychutnávala si svou kořist. Nevnímala, jak je
Andrein krok rázný a nasupený, jak chladné je její mlčení. Teprve když se jí na jazyku rozplynula poslední
částečka druhé planetky, Mína se zase začala zajímat o bezprostřední situaci.
„Půjdem na smeťák?“ zeptala se.
„Jo, kam jinam,“ odsekla Andrea.
„Budem zase hledat zajímavý věci?“
„Třeba.“
„Jooo,“ Mína zavýskla a zatočila se, vytrhla svou levici ze sestřina sevření. „Jooo… třeba
najdem zase ňáký starý hraaačkyyyy!“
Smeťák se rozkládal na kraji borového lesa, asi dva kilometry za vesnicí. Přímo vedle
cedule, oznamující ZÁKAZ SKLÁDKY. Na pohled se dalo těžko posoudit, jestli smeťák prorůstá lesem,
nebo les smeťákem. Hromady odpadků se válely mezi stromy, semenáče rašily z nejneuvěřitelnějších
míst. Protože ale každý týden smeťáku přibývalo, zdálo se, že v té pomalé a tiché přetlačované nakonec
zvítězí. Les se nerozrůstal tak rychle a pár neduživých stromků, které si prorazily cestu šrotem, znamenalo
pouze ztracený výsadek.
Děti smeťák milovaly. Neznamenal pro ně špínu a odpad. Ne. Spíš naleziště zajímavých
věcí. Kluci zjistili, že staré televize mohou efektně vybouchnout, když se jejich obrazovka prorazí
kamenem. Z opotřebovaných, odsouzených věcí se dala skládat fiktivní zařízení fiktivních domácností
při odvěké hře na dospělé. A čas od času se na smeťáku objevily i hračky.
Jistě, všechny děti měly doma vlastní hračky, nové, nebo přinejmenším v slušném stavu.
Ale to, co bylo nalezeno na smeťáku, činilo své nálezce šťastnými. Objev je objevem, ať jde o valoun
zlata, nebo o panenku s vytrhanými vlasy a chybějící nohou. Rozdíl je jen v pohledu objevitele.
„Budeme si hrát, jakože já jsem tvoje dcera, jo,“ začala Mína spřádat plány, jakmile
došly na kraj smeťáku. „A ty budeš jako zlá máma, jo a-„
„Nechci si hrát,“ řekla tiše Andrea.
Stála a dívala se na hromady starých krámů. Zdálo se jí, že jsou to výkaly nějakého
strašlivého tvora, procházejícího krajinou po setmění na skřípajících nohách. Trochu se jí zvedal žaludek
a točila se jí hlava. A hlavně se cítila plná zlosti, bublalo to v ní a vřelo.
„Cooo?!“ Mína už stála na jedné z cestiček vyšlapaných mezi hromadami a ohlížela se na
sestru zcela nechápavým pohledem. V jedné ruce držela hrnec pokrytý rzí, nepochybně však vhodný pro
její hru.
„Nechci už s tebou hrát ty tvoje debilní hry.“
„Ale…“
„A už vůbec bych nechtěla bejt tvoje máma,“ dokončila Andrea. Otočila se zády a pak se
rozběhla pryč, starou polní cestou.
„Ale já netrefím domůůů!“ ječela za ní Mína. „Andreooo! Vraaaať se, vraaať se, já to
pooovím máááměěě!“
Andrea si přitiskla dlaně na uši a běžela dál. Hlas té malé potvory naštěstí odezníval,
ztrácel na intenzitě s každým dalším krokem, o který se od ní vzdálila.
„Ááááááá… Áááándrýýý…jááá se booojííímmm…“
„Nesnáším tě, nesnáším tě!“ opakovala Andrea přerývaně, temné zaklínadlo.
Udýchaná a zpocená konečně zastavila za nejbližším pahorkem. Sesunula se na zem, lapala
po dechu. Srdce jí prudce bušilo a oči se zalévaly slzami.
Teprve po hodné chvíli se zvedla a na stále trochu vratkých nohou se vydala do vesnice.
Nepříjemný pocit viny konejšila představami chvílí bez sestry. Sladká svoboda…
Navíc, přece se pro ní co nevidět vrátí. Jenom ji trochu vytrestá, aby zkrotla. Máma ji
nikdy ani neokřikne, Mína je rozmazlená, potřebuje dostat za vyučenou. A za tu chvíli se jí nemůže nic
stát, nanejvýš se pořádně vyděsí.
Andrea pokračovala směrem do vesnice a za chvíli se jí na tváři objevil úsměv, snad
poprvé za celý dnešní den.
Slzy Míně došly poměrně brzy. Také už si uvědomila, že se Andrea nevrátí a je tedy
zbytečné brečet. Ty staré krámy kolem slzy neobměkčí a les taky ne.
Rozhlédla se. Smeťák v jejích očích nabyl hrozivých rozměrů, skoro jakoby ty hory
odpadků vyrostly v strašidelné, lidožravéměsto, připravené pozřít každého vetřelce. A les zpovzdálí
znepokojivě hučel. Mína stála, opuštěná mezi opuštěnými. Tvář špinavou, jak si dlaněmi rozšmudlávala
slzy, odřená kolena na dětsky buclatých nožkách, vyčuhujících z modrých letních šatů jednoduchého
střihu. Šaty „na lítačku“, tak jim říkala máma.
„ANDREO!!!“ zaječela Mína ze všech sil.
Nic. Jen náhlý poryv větru jí zvedl ofinu a pročechral vlasy. Schoulila se na zemi, objala si
rukama kolena. Znovu se dala do pláče, ale už to byl tichý, opravdový pláč, ne vzdorovité řvaní, které jí
mělo vynutit pozornost.
Náhle strnula. Zvedla hlavu. Zdálo se jí, že z lesa zaslechla kroky. Možná se Andrea vrací,
možná to byl jenom ošklivý vtip, jasně…
Vyskočila tak rychle, že zavrávorala. Natáhla se po prvním předmětu, kterého se mohla
chytit a dlaní jí projela bolest. Vedle ní se s rachotem sesypala hora šrotu, Mína tak tak stačila uskočit.
Kočárek se zlomenou rukojetí, ostrou jako špice harpuny, zůstal vespod. Mína pohlédla na dlaň, z ranky
prýštila krev a skapávala na špinavou zem.
Holčička zkrabatila čelo, našpulila pusu a nadechla se k pláči, ale v tom okamžiku zaslechla
z lesa další zašramocení. Zapomněla na poraněnou dlaň.
„Andreo,“ vykřikla a rozběhla se mezi stromy. „ANDREO!“
Do cesty se jí mezi útlými kmeny borovic stavěly nejen spadané větve a šlahouny ostružin,
ale i prázdné plechovky, neidentifikovatelné chuchvalce špíny, staré pneumatiky a olejnaté hadry. Ocitla se
na bitevní frontě, v ohnisku dlouholetého sporu mezi lesem a skládkou. Zpomalila, rozhlížela se kolem ve
snaze zahlédnout Andreino červené tričko…
„Andreooo! Já to neřeknu, fakt! Prosím, vem mě domů! Já se tu bojím…“
Poslední slovo jí zmrzlo na rtech. Ztuhla, ústa otevřená, poraněnou ruku zdviženou jakoby
v obraném gestu.
Slik… slik… slik…
Do rezavé půdy se vpíjely kapičky krve.
Zvedl se vítr a stromy se rozšeptaly.
Mína stála a dívala se na ohromného jelena s rozložitým parožím. Ten se zase díval na ni a
nejevil žádné známky plachosti. Nevypadal jako nějaké ze zvířat, která Mína vídala v ZOO nebo v
obrázkových knížkách. Byl divoký, silný a páchl. Moč, krev, pižmo a srst. Extrakt živočišnosti. A jeho
oči zářili jasnou zelení, nikde náznak dělení na duhovku, panenku a bělmo.
Slik… slik… slik…
Rezavá kůra borovic dýchala. Mínu ovanul zvířený vzduch. Kolem kotníku se jí omotal
pichlavý šlahoun ostružiny. Když sklopila oči, uviděla, jak se jí u nohou hemží rozliční brouci, pavouci a
stonožky. Zástup mravenců kolem ní uzavíral kruh. Když chtěla uskočit, zjistila, že se nemůže ani hnout.
V hlavě jí šumělo a dunělo, vzduch, který vdechovala, chutnal slaně. Znovu se podívala na jelena a zjistila,
že se přiblížil.
Kdyby natáhla ruku, mohla by ho pohladit po čenichu… pokud by byla takový šílenec, aby si troufla
hladit tohle stvoření. Neměl v sobě mírnost plachých laní, roztomilost kolouchů. Zdál se být shrnutím
všeho, co je v přírodě nebezpečné, byl bleskem, povodní, vichřicí…
Sklonil hlavu a rozvětvené paroží se přiblížilo k Mínině obličeji. Ucítila na nohách teplo a
uvědomila si, že se počůrala. V tu chvíli jí to vůbec nevadilo, ne, problém byly parohy, pořád se blížící,
ty parohy, jejichž výběžky se nedaly spočítat, ty parohy!
Ty parohy se dotkly její tváře.
Vydechla. Svět se s ní zhoupl, nebe, větve, hlína. Vzduch ztěžkl, čas zlenivěl, natáhl se
jako skákací guma.
Sněží, pomyslela si Mína omámeně.
Před očima jí vířily podivné vločky. Spíš drobné kapky, než krajkovaná kolečka.
A sníh přece není červený…
Najednou na ni padla hrozná únava. Zavřela oči. Pod víčky čekala tma a úplně Mínu
pohltila.
Co jsem to udělala, máma mě zabije, jestli jí nenajdu!
Andrea, ve tvářích rudá a na čele a kolem očí zelenkavě bledá, zastavila na pahorku. Krev
jí prudce hučela ve spáncích, před očima se jí míhaly bílé mžitky. Nesměla ale zastavit. Nesměla!
Před chvílí se docela náhodou ochomýtala kolem domu a zjistila, že tátův mercedes už
stojí na dvoře. Rodiče přijeli dřív. A budou se shánět po dcerách.
Po obou dcerách!
„Mííínooo!“ zaječela Andrea už v půli cesty mezi pahorkem a smeťákem, i když si nebyla
jistá, jestli ji malá uslyší.
Co mě to napadlo, kruci?! Co když ta husa někam utekla, nebo mě šla hledat, co když
se jí něco stalo… prosím, bože, ne, ať je v pořádku, třebas uřvaná, ale v pořádku, jinak mě máma zabije,
panebože, prosím!
„Mínooo!“
Vřítila se mezi odpadky, klopýtla přes zasviněný klozet a narazila čelem na bok staré
lednice. Sykla bolestí, její palčivost v ní probudila vztek.
„Sakra, ukaž se! Míno!“
Ale Mína nikde. Andrea si najednou byla jistá, že se jí sestra mstí. Že se někde schovala a
teď se pase na jejím strachu, na jejím ponížení.
„Míno vylez, nebo tě tady nechám!“
Ty blbá krávo, dodala v duchu, já tě zmydlím, ty budeš litovat, ty…
Zarazila se. Mína stála před ní, nečekaně a najednou, na místě, o němž by Andrea
přísahala, že bylo ještě před vteřinou prázdné. Malá nebrečela, vypadala jen trochu ušmudlaně a byla
bledá a tichá. Dívala se do země, dlouhé řasy jí stínily oči. Kajícná, zkroušená.
„Pojď,“ oslovila ji Andrea. Tak se jí ulevilo, že se zapomněla zlobit. „Musíme domů.
Máma s tátou už přijeli.“
Malá se ani nepohnula.
No dobře, je z toho všeho vystresovaná a taky už musí být unavená.
Andrea k ní došla a vzala ji za ramena. Zamračila se, malá úplně žhnula.
„Ty máš horečku…“
Mína k ní zvedla oči. Jednolitě zelené, zářící oči. A když se usmála, viděla Andrea, že její
malá ústa jsou plná ostrých zubů.
„Já jsem doma,“ zašeptalo to stvoření. Teď už drželo ono Andreu, ne naopak. Silným,
pevným stiskem.
„Les potřebuje víc síly,“ pokračovalo to, co bývalo Mínou. „Víc síly…“
Andrea se zakroutila, pokusila se vytrhnout a utéct, ale ostré zuby se jí zaťaly do předloktí
a hrozivou rychlostí z ní vysávaly sílu. Do hlíny, potřísněné olejovitými skvrnami, se vpíjela krev.
Nakloněné borovice se tetelily.
cernunnnnnoos cernunnnoos ceeeernuuuuuuuuuunooos
To už Andrea neudržela hlavu vzpřímenou. Zvrátila se jí nazad a ona uviděla, podivně
křivě a vzhůru nohama, v zelenkavém přítmí siluetu jelena s překvapivě rozložitým parožím.
V šepotu rostlin, ovíjejících se kolem jejích tenisek a pokrývajících nejbližší odpadky, v
ševelení stromů a v hvízdání větru znovu zaslechla slovo. Divné slovo, které možná ani slovem
nebylo.
cernuuunnooos ceeernunnos cernuuunnnnnnnnnoooos
Jelen pohodil hlavou a ztratil se Andree z očí. Stejně už se jí mlžily. Jakoby ji přikrývala
dusivá zelená deka. Andrea se bezvládně svezla mezi odpadky, dopadla však měkce a tiše. Vzrostlá,
něžná stébla trávy ji přijala a dívce se zdálo, že ji kolébají.
Dech jí ale zamrzl na rtech a ona se ocitla na okraji nicoty. Její poslední myšlenka patřila
planetkám, přísahala by, že cítí na jazyku tu zvláštní kyselou chuť, že ji zaplavuje šumivá rozkoš a že
někde v dálce slyší zpívat Mínu. Rozběhla se za ní do věčného a nekonečného zeleného příšeří pod
klenbou stromů.
Přes její tělo se s hadím šustěním přeplazily úponky svízele a celé ho skryly před světem.
Konec
|