|
Odtržené hory vytvořily průsmyk jenž spojuje Elghor a Nurmoth, země, které žily v míru, ovšem vztahy mezi nimi již několik let byly velmi chladné.
Jejich přírodní hranicí je pohoří Kedurmoth a jen tři cesty vedou skrze vysoké hory.
Jednou z nich je Dolmegův průsmyk, což je hlavní spojovací tepna mezi těmito zeměmi, široký téměř 200 metrů a nacházející se přibližně v půlce hřebenu, mezi horami, bdícími nad ním jako strážní věže.
Skalnaté svahy hor se na Elghorské straně postupně měnily v lesy, zpočátku v nejvyšších polohách spíše jehličnaté, dále přecházející ve smíšené, až nakonec v nížinách převládaly listnaté lesy a háje, plné dubů, buků, bříz, javorů, a spoustou dalších stromů, kdežto v Nurmothské části byly svahy prudší a více skalnaté, pusté a nepřístupné.
Právě tímto průsmykem se časně z rána, rychle pohybovala velká skupina, tvořená zástupci několika ras spěchajíce do země Elghor.
Téměř všichni třímali v rukách krátké luky, několik z nich mělo přes záda luky dlouhé a pár jich mělo jen krátké meče.
Zem v jejich blízkosti duněla pod náporem několika párů dupajících nohou, ozvěna ze skal a svahů ještě přidávala dupotu na síle a hlasitosti.
Mokrá a zatím ještě stále mrtvá tráva zůstávala pod údery těžkých bot udusána a místy přecházela spíše v bahno.
Skupina již míjela horskou hradbu a vstupovala do kopců Elghorské vrchoviny, když hory rozezvučel pronikavý zvuk rohu.
,,Co to je?“ Zeptal se zastavivše jeden ze skurutů člověka před ním.
,,To je roh, zřejmě nás někdo zpozoroval…Všichni pozor, asi nás vyšmejdili Hraničáři!“
Všichni se ostražitě rozhlíželi, ovšem neviděli nic jiného než zalesněné vrchy, mezi nimiž se občas objevovaly převážně pískovcové skály.
Roh pomalu dozníval a skupina se pohybovala pomaleji, avšak obezřetněji a s připravenými luky.
,,Kolik jich je? Zeptal se muž, přivazujíce si roh zpět k pasu, druhého muže, rovněž v zelenohnědém, sedícího na menší pískovcové skále, vysoko nad zemí, odkud byl výborný výhled na celý průsmyk, ležící kousek dál na sever.
Skála byla z velké části skryta za korunami stromů, jež ji přerůstaly.
,,Nevím to přesně, ale odhaduji tak čtyřicet až padesát.
Vypadá to na patnáct skurutů, stejný počet mužů a několik skřetů, ale těžko to odhadnout.“
,,To je více než minule, zdá se, že jejich počty narůstají, i když je to stále lepší, než ten velký útok před třemi týdny…“
Nedlouho ještě pozorovali postupující skupinu, když se první z mužů zeptal:
,,Uděláme něco hned, nebo počkáme na ostatní?“
Druhý muž sledoval mezi korunami stromů, které byly přibližně ve stejné úrovni jako on, směr postupu nepřítele.
,,Je jich moc, avšak my jsme vysoko, nedostřelí sem a nám se snad podaří upoutat jejich pozornost…“
Nato vyskočil, postavil se na skalku a namířil svůj dlouhý luk se založeným šípem lehce nad sebe, poté vystřelil z luku směrem na postupující skupinu.
Šíp plachtil vzduchem, až dopadl mezi ně a zaryl se do zvlhlé země, všichni se na chvíli zastavili.
Začali se nervózně rozhlížet ze strany na stranu, v ten moment letěl ze stromů druhý šíp, jenž zasáhl jednoho skřeta do ramene a poměrně ho zranil.
Skřet se zaúpěním padl na zem, svíjíce se v bolestech.
Několik skurutů vystřelilo z luků směrem odkud přiletěly šípy a poté přidali do kroku, téměř se rozeběhli, nechajíce bezbranného skřeta na pospas osudu, leč náhle se ozval další dunivý zvyk rohu, vycházející ze severu.
Následně se z nebe snesla sprcha šípů dopadající na zaskočené vetřelce.
Několik jich dopadlo na prázdno na zem, avšak pár se jich zabodlo do různých částí těl narušitelů.
Nato se téměř okamžitě, rovněž za doprovodu lesního rohu, snesla další várka šípů z východu.
,,Odkud to bylo?“ Ptal se urostlý muž, zjevně velitel, poté, co sundal štít pod nímž se kryl, ze své hlavy.
,,Ze severu… a z východu také! Jsme obklíčeni! Střílejí na nás z lesa, nikoho nevidím!“
Další vlna šípů se již vznesla do vzduchu zpoza stromů jak ze severu, tak z východu, přibližně dvacet jich nyní padalo na jejich hlavy.
Šípy jako krupobití dopadaly na zaskočené a téměř bezbranné vetřelce, několik jich v bolestech, mnohdy i s několika šípy v těle spadlo na zem. Nastal zmatek.
Přeživší skřeti se rozprchli snad do všech stran, skuruti, kterých bylo nyní již jen sedm se začali stahovat, střílejíce do neznáma z luků, stejně tak zbylí muži.
Ostatní leželi na zemi, mrtvi, či neschopni pohybu, někteří se ještě snažili odkulhat či odplazit ven ze záplavy šípů.
,,Ústup!“ Zvolal zbytečně velitel, neboť většina přeživších, necelých dvacet, již utíkala zpět průsmykem před zkázou, svištící vzduchem.
Ještě jedna salva zahvízdala odkudsi z lesů a skolila další dva opozdilé muže.
Poté již nebylo po vetřelcích ani stopy, kromě těch, jež zanechali v měkké zemi a také oněch pár přeživších, co se již nezmohli na útěk.
Několik Hraničářů rychle seběhlo ze zalesněných vrchů a strání k průsmyku.
Mrtví zde leželi v krvi, někteří měli poměrně silné kožené, či kroužkové vesty, jež nedovolily proniknout šípům příliš hluboko, což ovšem nezmenšovalo jejich ostrou, bodavou bolest, leč stále ještě byli naživu, pařili mezi ně dva skuruti a čtyři muži, ti jediní přežili tvrdou defenzivu ochránců hranic.
,,Posbírejte šípy, odkliďte těla, seberte zajatce a prohledejte okolí!“ uděloval rozkazy statný a vysoký Hraničář oblečen, stejně jako ostatní, v odstínech hnědozelené.
Ze země a z těl padlých trčely šípy, krev se vsakovala do rozmočené zeminy a sténání zraněných se mísilo se šumem stromů.
,,Po kolikáté to je?“ ptal se velitele jeho spolubojovník.
,,Po čtvrté, dosud jsme přesto nezjistili, co se děje, vypadají jako obyčejní bandité, ovšem je jich příliš mnoho, viděl jsi toho jejich velitele?“
,,Ano, zdálo se že k nim nepatří, vypadal jako…“
,,Jako voják, královský voják...“ Přerušil ho vůdce Hraničářů.
,,To je ale dost zvláštní, vážně nevím co si o tom mám myslet…“
,,Ani já ne, naštěstí zde však máme i několik přeživších členů té bandy, odvedeme je do tábora a vyslechneme.“
Chvíli na to se ostatní chopili polomrtvých i mrtvých nepřátel a zmizeli s nimi mezi stromy, v lese na východě.
Srub byl jednoduše zařízen, měl pouze dvě místnosti, v té větší se nacházel dubový stůl se dvěmi lavicemi podél jeho delších hran, na ně se usadili Hraničáři, vyčkávajíce co se podaří veliteli ze zajatců dostat.
Ze druhé místnosti nebylo téměř nic slyšet, jen některá slova byla rozpoznatelná, avšak žádný křik či rány.
Hraničáři zastávali spíše diplomatické jednání, k silnějším metodám se přikloňovali jedině pokud jim vyslýchaný skutečně již nedal na výběr.
,,Myslíš že se budou dlouho vzpírat?“ ptal se jeden z Hraničářů.
,,Těžko, jsou již téměř mrtví a nikdo kromě nás jim nepomůže, myslím že to bude hned…“
Jeden z přísedících se napil ze džbánu stojícího uprostřed stolu a podal jej svému sousedovi.
Skutečně, neuběhlo ani pět minut a velitel opustil se zadumaným výrazem místnost a beze slova vyšel před srub.
,,Candillane, co se děje?“ přispěchal Hraničář stojící opodál.
Velitel Candillan se zamračeným, přemýšlivým výrazem a sklopenýma očima odpověděl:
,,To bych také rád věděl Vensane, doufal jsem, že se snad dozvím něco co by osvětlilo situaci, avšak je to spíše naopak, nebo alespoň mě to co jsem zjistil vůbec neuklidnilo.“
Chvíli rozmlouvali o událostech odehrávajících se v příhraničí a nejasných okolnostech kolem nich, bylo to totiž vůbec poprvé co se jim podařilo vyslechnout zajatce, neboť dosud vždy stačili přeživší utéci, či výpad Hraničářů nikdo nepřežil, mnohdy se rovněž stalo, že narušitelé zabíjeli své vlastní raněné, jen aby se nikdo nedozvěděl o jejich působení a původu, dnes to ale nestihli.
Ostatní ve srubu se snažili alespoň něco odposlouchat, či odezírat ze rtů, leč ztěží se slova dostávaly k jejich uším skrze zavřené dveře a okna.
„Budeme muset za Nelminorem, říci mu tyto tajemné noviny poslední doby.“
,,To ano a když už jsme u toho, také jednu mám, mezi námi a Degorem se dějí rovněž zvláštní věci, mluvil jsem s Derigondem a prý objevili zřejmě tábor banditů či co, čekají ještě na posily, aby ho mohli vzít útokem, zřejmě půjde o těch několik skřetů a podobně, jež nám nedávno dokázali uniknout.“
,,To nejspíše ano, my ale nemůžeme postrádat žádné muže, Nelminor by jim mohl snad nějaké poskytnout… A proto za ním také ty okamžitě vyrazíš, do týdne to určitě stihneš, požádej ho rovněž o posily a řekni mu vše o čem jsme zde mluvili, ať svolá radu a rozhodne co dál.
Nehodlám nic podnikat, dokud nebudu znát jeho názor a pokyny, stejně jako nehodlám jen neustále čekat na další várku vetřelců.“
Vensan dlouho neotálel a okamžitě naskočil na svého koně a rozjel se směrem na východ, až zmizel mezi stromy přilehlého lesa.
|