Žena, růže, píseň, kost - druhá část první části

II.

  Pršelo. Nebe za oknem bylo modrošedé a temné. Do skla narážely kapky vody, stékaly dolů, spojovaly se v potůčky a proudy.
  Celá ulice, do které byl z Lukášova okna výhled, se leskla, kovové věci se třpytily, jako by je právě někdo vyleštil. Déšť byl úklid, který pořádala sama matka příroda. Vyplavil ze všech koutů prach a odpadky. Vzduch voněl svěžeji a lépe se dýchalo.
  Déšť byl prostě velkolepý.
  Když Lukáš dospěl k tomuto závěru, otočil vozík od okna ke stolu, vytáhl malý zápisník a tu větu si zapsal: déšť je velkolepý.
  Měl tu zapsáno několik postřehů, o které se bál, že mu jednou zmizí z paměti. Takhle mohl kdykoli zalistovat zápisníkem a s každou větou prožít pocit, který měl, když ji psal.
  Nechal mezi prsty proklouznout pár desítek stránek, až se dostal skoro na začátek. Byly tu věty jako: mamka vadne jako kytka; chtěl bych běhat, právě proto, že běhat nemůžu; lidi nejsou svět.
  Začal sem psát krátce po nehodě, když se v něm zmítalo tolik citů a dojmů, že se bál, aby nepukl jako přezrálé rajče. Navíc zjistil, že když si zapíše pocit z nějaké křivdy nebo bolesti, uleví se mu.
  I tohle zapisování bylo takovým velkým úklidem ve vlastním nitru.
  Nechával stránky klouzat mezi prsty. Vychutnával si to tiché šustění, souznějící s deštěm za oknem. V jeho pokoji bylo ticho, jen za zdí slabě šuměla televize, jak se táta díval na fotbal. Lukáš přemýšlel, že ho poprosí, aby ho nechal dívat se večer na Hvězdné války, moc by je chtěl vidět, zvlášť třetí díl, jak je tam ten úžasný souboj –
  Zarazil se a úplně ztuhl. Dolistoval na první stránku v zápisníku. Svítil z ní jeden jediný zápis, jedna věta, napsaná svisle přes celou stranu několikrát obtaženým písmem.
  Byl jsem v tom zeleným údolí!

***

  Z chvílí, strávených na oddělení intenzivní péče, si moc nepamatoval. Částečně proto, že byl pod vlivem sedativ a prostředků utlumujících bolest a částečně proto, že jeho mysl to vytěsnila z paměti jako nepříjemný zážitek. Bylo tam ale také něco příjemného…
  Když seděl nad tou větou zapsanou v notesu nejistým a kostrbatým písmem, začínal tomu věřit. Nemohl si vybavit, co zažíval při psaní toho řádku, ani si nevzpomínal, že by jej vůbec zapsal. Nicméně věděl, že je pravdivý. A žaludek se mu svíjel a bušení srdce cítil až v krku, jak byl vzrušený.
  Zelené údolí. Pamatoval, že tam byla smaragdová, skoro modrá tráva, takže zelené údolí nebyl až tak přesný název. Pamatoval, že tam hrála harfa a cinkaly zvonky. Pamatoval si, jak se probudil na nemocniční posteli.
  Ale proč ho to tak zneklidňuje, když to byl jen sen?
  Zavrtěl se na sedačce, podrbal se zády o opěradlo. Nejspíš tu větu psal, když účinek utlumujících léků ještě nepominul. Blábol z polosnu. To, že si nepamatuje jak ho zapsal ani proč, přece neznamená, že je bůhví jak významný. Vsadil by se, že si nepamatuje okolnosti zápisu nejméně tuctu dalších vět, které má v zápisníku. Tahle je první, ano, ale…
  Náhle se mu oči rozšířily. Vzpomněl na kořeněnou vůni hlíny a na čerstvě utrženou trávu. Na svou ruku, jak se tam v bílém světle nemocničního pokoje vznáší u jeho očí, umazaná od hlíny.
  Ta vzpomínka byla jasnější, než kterákoli jiná. Nic ze své opravdové minulosti si nepamatoval tak výrazně! Nic!
  Znovu a znovu před očima viděl svou ruku, jak se v nemocničním pokoji zvedá k jeho očím. Viděl částečky hlíny, které na ní ulpívají. Viděl kousek trávy, zachycený za nehtem. A cítil vůni vody a levandule.

***

  Nechtělo se mu komukoli se s tím svěřovat. Jenže nakonec došel k názoru, že si bude muset promluvit s mámou. Někomu to říci musel, tajemství ho tížilo tak strašně, že se v tichých večerech zalykal a dusil. Kdykoli si vzpomněl na tu větu, na tu vůni, nebo na to, jak snová krajina vypadala, cítil bolestnou touhu se tam vrátit.
  Nevěděl ale jak, a to ho dohánělo k šílenství.
  Věřil, že mu máma dokáže pomoci. Kdokoli jiný by ho považoval za blázna. Ani on sám si nedokázal stoprocentně věřit. Ale máma…
  Hlavou mu problesklo několik obrazů, odlišných od toho, který jej trápil, ale přesto podobných: sedí na mámině klíně, poslouchá o Krtečkových dobrodružstvích. Sedí na posteli, v krku ho škrabe a mámin hlas, předčítající ze staré dobré Mayovky, ho uspává. Vymýšlejí si s mámou příběhy statečného rytíře a oba se skvěle baví…
  Ne, máma se mu nevysměje.
  Nechal ale rozhovor až na dobu, kdy byl táta v práci. Tak to bylo bezpečnější. Jestli si byl Lukáš jistý, že máma jeho problém pochopí, tak od táty čekal opak..

***

  Máma zrovna domyla nádobí a chystala se vydrhnout kuchyňskou linku. Stála nahrbená, trpitelsky se ušklíbala, ale nedovolila si odpočinek. Kdyby táta přišel domů a viděl, že je v nepořádku jakákoli drobnost, dalo by u to záminku k další hádce. Máma byla možná zakřiknutá, ale dost chytrá, aby se vyhýbala konfliktům.
  Lukáš přejel prsty po lesknoucím se boku příborníku. Ucukl, po jeho doteku zůstaly na tmavém dřevě mastné otisky. Začervenal se a nenápadně se je pokusil vyleštit rukávem. Moc to nešlo.
  „Mami?“ zavolal.
  Otočila se k němu. Oči měla zarudlé, Lukáš jasně viděl popraskané žilky. Domyslel si, že nedávno brečela. Nejspíš kvůli tátovi.
  Bezděky zaťal pěsti, cítil, jak se mu stahuje žaludek.
  Máma si otřela ruce do zástěry, věnovala mu neupřímný úsměv. Rty měla suché a popraskané. Lukáš nepamatoval dobu, kdy by o sebe dbala tak málo, jako nyní.
  Kdo tady potřebuje pomoct? Já, nebo spíš ona?
  Ta myšlenka ho vyděsila… že ho to napadlo teprve nyní, že byl tak zaneprázdněný sám sebou a neviděl, co se děje s mámou. Zamrkal, měl pocit, že dostal facku od nějakého neviditelného mentora.
  „Stalo se něco?“ zeptala se, oči se jí zúžily a naklonila se k němu. „Vypadáš nějak smutně.“
  „Ne, teď se nic nestalo. To… dřív, jak jsem měl tu nehodu-“
  Nenechala ho domluvit, přidřepla k němu a položila mu ruce na ramena..
  „To je pryč... to už je všechno pryč! Musíš se s tím smířit, chlapečku. Udělám všechno, aby ti nic nescházelo, musíš mi věřit. Neboj se, já... já bych tě nedala!“
  Věděl, že říká pravdu, jenže nechtěl být utěšován. Chtěl jí říci, co má za problém, aby mu ho pomohla vyřešit. Aby už nemusel každý večer usínat s pocitem, že se udusí, pokud se nenadechne čerstvého, voňavého vzduchu vysněného údolí.
  Nerad jí přidával práci, ale tahle záležitost mu připadla nesmírně důležitá. Jakoby prorůstala všemi sférami jeho života a devalvovala hodnoty, které se mu zatím podařilo vydobýt. Nic už nemělo cenu, nic, kromě vábivé zeleně tajemného údolí.
  A pak, když mu pomůže, třeba… třeba bude zase on moci pomoct jí. Dokud nedokáže myslet na nic než na údolí, je k ničemu. A dobře to sám ví.
  „Mami, prosím, poslouchej mě,“ řekl, „chci … totiž, potřebuju, abys mi pomohla. Musím ti něco říct.“
  Otevřela ústa. Viděl jí v očích, že začne povídat něco vysoce uklidňujícího, ale pak řekla jen: „Dobře, poslouchám.“
  „To… to… něco jsem viděl, víš, když jsem byl v nemocnici,“ začal Lukáš. Slyšel se a uši mu rudly. Breptal jako opravdový blázen.
  „Co?“
  „Nevěděl jsem, že jsem v nemocnici,“ zkusil to Lukáš znovu, „bylo to hned… víš, jak mě srazilo to auto-„
  Matka potichu vyjekla a zakryla si pusu. Netrpělivě mávl rukou, aby ji utišil.
  Už to skoro měl…
  „Jak mě srazilo, tak jsem byl v bezvědomí a pak najednou… najednou jsem ležel v takovým divným údolí. Byly tam divný barvy a tak, ale bylo to hrozně hezký. Jako nějakej pohled ze Skotska, nebo odněkud, kde jsou hory. Taky tam někdo hrál, na harfu a taky na flétny. Aspoň myslím. A tekla tam řeka. Tak jsem myslel, že se k ní dojdu podívat, víš, věděl jsem, že tam bude čistá voda a ryby a tak, prostě jsem to věděl, ale… ale… Jenže pak jsem viděl, že nemám… nemám nohy, no. Měl jsem místo nich jenom ty obvazy a hrozně mě to vyděsilo. Chtěl jsem zpátky. A myslím… myslím, že jak jsem si to přál, tak se to vyplnilo. Najednou jsem byl v nemocnici na posteli. Hrozně mě všechno bolelo a tak a myslel jsem, že to byl sen, jenže… to nemohl bejt sen, protože jsem měl v ruce trávu a hlínu…“
  „Tohle tě trápí?“
  Máma vypadala zmateně. Nechápala zřejmě, jak to, že Lukáše dovede o své nehodě vyprávět takřka bez emocí, ale příhoda z polosnu ho znepokojuje.
  „Jo,“ řekl Lukáš. „Chtěl bych… chtěl bych tam zpátky. Víš, já bych se tam chtěl vrátit, hrozně moc!“
  Poslední slova ze sebe vyrazil, sípavě a tence. Znovu ho zachvátila touha, stesk…
  „Chlapečku,“ máma se k němu sklonila a objala ho. Ucítil na šíji dotek jejích prstů, zhrublých od práce. „To přece nejde. Nemůžeš si plést sny se skutečností. Já vím, že to bylo krásný, mě se taky někdy zdají pěkný sny a nejraději bych tam zůstala, ale byl to jen-„
  „Nebyl to žádnej sen!“ vykřikl Lukáš. „Já jsem měl v ruce trávu a byl jsem od bláta! Když se ti něco zdá, tak přece… přece si ze snů nic nenosíš s sebou!“
  „Prosím tě,“ netrpělivě si odfrkla, „Nejspíš ses ušpinil na tý ulici.“
  „To-to-to nebylo z ulice, ta-ta-tam přece tráva neroste,“ Lukáš začal koktat a s lítostí si uvědomil, že nedokáže být dost přesvědčivý. A navíc máma mohla mít pravdu. To pomyšlení ho zahanbilo a vyděsilo.
  Na co si to hraju?
  „Radši už na to nemysli,“ máma se pousmála. „Netrap se tím. Jo? Mysli na důležitý věci, na školu… už jsi si opravil tu pětku z matiky?“
  „Jo,“ zahuhlal Lukáš.
  V mámině tváři zůstávala stopa nedůvěřivého zděšení. Jenže se nejspíš rozhodla, že neuvěří. A Lukáš to těžko mohl zvrátit.
  „Dostal jsem dvojku, snad to bude stačit,“ pokračoval.
  Když ho máma znovu objala a políbila ho na čelo, Lukáš krátce zavřel oči. Za víčky čekala smaragdová zeleň husté trávy.

***

  Týden minul a podzim pokročil. V rodině Jasanských se několik věcí změnilo. Vesměs k dobrému. Lukáš zabral ve škole a podařilo se mu zlepšit si známky, táta se doma ukazoval čím dál tím méně často a máma si konečně oddechla.
  Lukáš zjistil, že už do sebe necpe tolik prášků na spaní, jako dřív a potěšilo ho to. Trochu se styděl, když jí tajně prohledával noční stolek, ale zařekl se, že ji bude hlídat. Nevěděl, nakolik mu pomohla, ale jisté bylo, že se po tom rozhovoru cítil lépe.
  Touha po údolí se objevovala čím dál méně a jemu se už dařilo usínat dřív, než po hodinách uvažování a trápení se. Máma o tom nejspíš vůbec nevěděla. A přitom to nějakým záhadným způsobem byla i její zásluha.

***

  Lukáš právě dokončil, tentokrát s máminou pomocí, úkol z matematiky. Málem si musel otírat z čela pot. Hlavní však bylo, že látku pochopil. Když se mu nad hlavou nevznášela hrozba špatné známky a následujícího otcovského doučování, cítil se o moc svobodněji.
  „Dáme si šachy?“ obrátil se na mámu a s potěšením si všiml, že je její obličej zase o něco svěžejší a hezčí.
  Přikývla.
  „Tak jo. Táta by se měl vrátit až za hodinu. Do tý doby tě ještě stihnu porazit,“ řekla.
  „Táta se taky může vrátit dýl,“ Lukáš se ušklíbl „když se staví U Krupičky.“
  Zasmála se také, dřív, než si to stačila uvědomit a na chvíli vypadala bezstarostná a mladá. Pak ji dohonila léta a ona nakrabila čelo.
  „Před tátou takhle nemluv,“ řekla. „má to teď těžký a snadno se rozčílí, vždyť ho znáš.“
  Lukáš kývl a mámu to uspokojilo. Odvezla ho do kuchyně k dubovému jídelnímu stolu. Stáhla ubrus, vytáhla krabici se šachy a zatímco rozestavovala figurky, potichu si hvízdala Nohavicovy Tři čuníky. Takhle dobře naladěnou ji Lukáš dlouho nezažil.
  „Mami,“ oslovil ji a hrdlo se mu stáhlo. „Mami, hele, je to takhle fajn, viď?“
  „Jo, to je,“ pročechrala mu prsty vlasy. „Měl by sis zajít k holiči. Už máš přerostlou pšenku, Luky.“
  „Proč se s tátou nerozvedeš?“ vyhrkl, aniž by nad tou otázkou přemýšlel.
  Mámě zmrzl úsměv na rtech. Připomínala náhle antickou sochu, krásnou, ale chladnou a neživou.
  „O tom nechci mluvit, jasný?“ řekla pomalu a dávala si pozor, aby Lukášovi nepohlédla do očí. „Chceš hrát, nebo mě zpovídat?“
  „Hrát,“ rozhodl se Lukáš.
  Pochopil, že narazil na území, které je tabu. Jestli nechce vzbudit hněv bohů, musí se držet dál. Vzal do rukou černého a bílého pěšce a dal ruce za záda.
  „Z které ruky chceš?“ zeptal se mámy a ta pomalu roztála.
  Usmála se a ukázala na levou ruku. Vylosovala si bílé.
  Byli uprostřed hry a Lukáš si promýšlel zvlášť rafinovaný tah, při němž mohl mámě vzít královnu, když v zámku v předsíni zašramotil klíč a ozval se šoupavý zvuk, jak si táta zouval boty.
  „Tatínek je doma,“ řekla máma zamyšleně a shrnula figurky z hrací plochy. „Pojď to uklidit, honem.“
  Lukáš všechno nahrnul do krabice, složil šachovnici a položil ji navrch a pak se s krabicí na klíně rozjel ke skříňce, kde byly uloženy hry.
  Nestačil dojet, otec ho čapl za rameno a krabici mu vytrhl z rukou. Lukáš se nadechl, jako před skokem do hluboké vody. V nose ho zaštípal pach vodky.
  „No prosím!“ zařval táta. „No prosím! Já se dřu jak mezek a voni si tu hrajou šachy!“
  Vyslovil to s opovržením, jako by šachy znamenaly nejhorší mravní úpadek.
  Lukáš se na něj ohlédl a spatřil to, co čekal. Otcovu brunátnou tvář, rozcuchané vlasy a zarudlé, šílené oči. Nejspíš stihl U Krupičky strávit víc času, než Lukáš s mámou odhadovali.
  „Prosím, nerozčiluj se, Milane... zahráli jsme si jen jednu hru. Lukáš má všechno do školy hotový a-“
  „Já se nemám rozčilovat, jo? A kde je jako večeře? Ty krávo jalová, ty si tu hraješ a klidně mě necháš vo hladu, jo? Jak si to vůbec představuješ, co, ty blbá píčo?“
  Máma zacouvala do kouta vedle ledničky. Podobala se zvířátku, které hledí do tváře tygra a nemá se kam ukrýt.
  Otec se od ní odvrátil, popadl držadla Lukášova vozíku. Málem ho překlopil, když ho prudce otočil.

„Ty zapadni do svýho pokoje!“ zachraptěl Lukášovi do obličeje. „A nevylejzej, dokud ti to nedovolim. Rozumíš?“
  „Tati, prosím, nech jí bejt,“ Lukáš už zase pískal tím směšným, štěněcím hlasem. „Nech jí!“
  Otec mu vrazil facku. Lukášova hlava poskočila dozadu. Uhodil se o opěradlo vozíku, zamrazení, z nosu se mu spustila krev. Před oči lehla tma.
  Táta se začal smát. Lukáš se rozbrečel bolestí, zahanbením a strachem, máma začala křičet na otce, ať se neodvažuje na Lukáše ještě sáhnout. A táta se smál a smál, vyl, podoben vlku, vůbec ne vesele, spíš zlostně, až už to ani nebyl smích, ale křik.
  Náhle se otočil, opřel se do Lukášova vozíku, odstrčil ho od sebe.
  „Milane,“ zaječela máma a chytla svého manžela za rukáv. „Nech toho!“
  Milan se otočil, popadl ji za vlasy, zvrátil jí hlavu dozadu. Začala se mu rukama sápat po paži, kterou ji držel, ale on jí položil druhou ruku na hrdlo a stále s tím hrozným úsměvem řekl: „Přestaň dělat blbosti, ty krávo, nebo tě vážně uškrtim!“
  Máma poslechla, znehybněla, jen tiše vzlykala. Otec se otočil na Lukáše.
  „Ty malej sráči, zajeď do svýho pokoje. Chci si s tvojí matkou popovídat vo samotě.“
  „Prosím, neubližuj jí... Prosím tě, tatínku!“
  „Neser mě! Doprdele už ať jsi pryč!“
  Lukáš popotáhl, cítil, jak mu krev stéká po bradě a vpíjí se do mikiny. Jestli neposlechne, bude tu dnes večer krve víc, než jen z rozbitého nosu. Zabral za kola vozíku a odsunul se do svého pokoje. Jako válečník, který vzdal bitvu. Válečník, který se vzdal své cti.
  Z kuchyně slyšel známé pleskavé zvuky facek a rány. Vypadalo to, že se táta rozhodl s mámou vytřít podlahu.
  „Myslela jsem, že udělám topinky,“ hájila se máma hlasem, který neměl daleko k hysterii, „já myslela že-“
  „Tak příště nemysli! Já vod tebe nechci přemejšlení, proto jsem si tě nebral! Já chci, abys hejbla tou svojí zasranou prdelí a trochu se postarala vo domácnost! A když přídu hladovej a unavenej z práce, tak pro mě budeš mít večeři! Chci toho moc? Co? Posloucháš mě?“
  „Jo, jo, já rozumím, prosím, Milane-“
  Větu utnul výkřik a prásknutí.
  Podle zvuku Lukáš odhadoval, že táta s mámou smýknul na skříňku s hrami a porazil ji.
  Ticho, které nastalo, vyděsilo Lukáše mnohem víc, než všechno předešlé. Táta zmlkl, z kuchyně se neozývaly žádné zvuky.
  Až pak kroky, blížící se k Lukášovu pokoji. Přede dveřmi se zastavily, táta vyčkával. Pak vstoupil. Byl bledý a vypadalo to, že zázračně vystřízlivěl.
  „Musim zavolat sanitku,“ řekl a Lukášovi se dech zastavil na půli cesty mezi hrtanem a plícemi. „Takže si koukej umejt z ksichtu tu krev. A kdyby se tě na něco ptali, tak maminka uklouzla a upadla.“
  „Cos jí udělal?“ zakňučel Lukáš.
  Táta k němu přistoupil a chytil ho pod krkem.
  „Já jsem jí nic neudělal! Jasný?! Upadla a praštila se do hlavy o skříňku. Rozuměls?“
  „Tys jí shodil!“
  Táta zesílil stisk a Lukášovi se před očima začalo zatmívat.
  „Zkus něco takovýho říct někomu cizímu! Zabiju tě!“
  Lukáš přikývl. Hlava se mu točila a zas ta tma před očima… pod otcovým stiskem ztrácel vědomí.
  „A teď si otři hubu a uklidni se,“ zašeptal otec a pustil ho. Odtáhl se. „Jdu zavolat tu záchranku. Tady máš kapesníčky, tak se otři.“
  Hodil Lukášovi do klína balíček papírových kapesníků a odešel. Lukáš už nedokázal dusit pláč. Rozvzlykal se, otíral si z tváře slzy smíšené s krví a slyšel jak otec hovoří s dispečerem rychlé záchranné služby. Jeho hlas zněl naprosto střízlivě.
  „Ano, udělalo se jí nevolno, zatočila se jí hlava, nebo co a upadla. Chtěl jsem jí zachytit, ale nešlo to. Rozbila si hlavu. Jo, dal jsem jí do stabilizovaný polohy, ale je v bezvědomí... Můžete přijet rychle, prosím, mám o ní strach… jistě, budu u ní…“
  Teď už by ho nemělo překvapovat nic, ale když uslyšel v tátově hlase lítost a paniku, Lukáš se rozbrečel ještě víc. Svět se neměnil k lepšímu. Pořád byl stejně hrozný. Nepochopitelný a krutý.

***

  Tátova starost, aby někdo neviděl na Lukášově obličeji krev, byla planá. Lukáš zůstal celou dobu, kdy mámu odváželi, ve svém pokoji. Nikdo se o něj nezajímal. Koneckonců, saniťáci ani nevěděli o Lukášově existenci. Chlapec seděl, svíral opěradla svého vozíku a poslouchal. Z toho, co slyšel říkat doktora tátovi, pochopil, že máma bude v pořádku. Nejspíš ji náraz omráčil, nejspíš bude potřebovat pár stehů, ale bude žít a bude stejná jako dřív.
  Lukášovi se trochu ulevilo.Všechnu tíseň však nedokázal zahnat. Pokud táta mámu dokázal přizabít, příště by mohl být úspěšnější. A pak… myšlenka na máminu smrt ho nesnesitelně bolela, ale dotáhl ji v duchu ještě dál. K představám, jak by zůstal sám s tátou. Lítost a smutek přebil strach.
  Jakmile záchranka odjela, Lukáš zaslechl tátovy těžké kroky v kuchyni. Pak se otec posadil na židli. Lukáš si otřel oči, zatvrdil se proti další nepřízni osudu a rozjel se za otcem. Ani nevěděl, co tím chce získat, co mu chce říci… něco ale udělat musel!
  Když nahlédl do kuchyně, ztuhl. Táta na židli neseděl, on byl na ní zhroucený. Hlavu v dlaních, naříkal a kýval se dopředu a dozadu. Zvuky, které vydával, nebyly lidské. Bylo to zvířecí kňučení, vytí.
  Lukáš otočil vozík, co nejtišeji, aby otce nevyrušil. Vrátil se do svého pokoji, zaparkoval vozík před oknem a pozoroval, jak se do ulice tenkými prstíky dobývá soumrak. Otcovo sténání poslouchal, ale nevnímal.
  Když se mu tentokrát začala vtírat vůně trávy a země, vidina zeleného údolí, nebránil se. Naopak se ze všech sil soustředil, aby si vybavil podrobnosti.
  Znovu ho posedla touha vrátit se tam, do míst, kde se nevyskytuje otec a kde je klid a mír.
  Za oknem se rozsvítily lampy a v loužích se zamihotaly odlesky světel, barevné - oranžové a růžové. Kapky deště tloukly do skla čím dál tím silněji.
  Lukášův pohled byl upřený ven, z okna. Ve skutečnosti se díval do vlastního nitra, usilovně se snažil přivolat zpět chvíli údivu, okamžik, kdy ucítil svěží vzduch a omamnou vůni neznámých květů.
  Pokoj se kolem něj rozostřil a zamžil, Lukáš křečovitě sevřel opěradla svého vozíku. Zdálo se mu, že padá do obrovské hlubiny. Zatočila se mu hlava. Vůně trávy byla tady, silnější a silnější. A také ucítil kouř, ne kouř z uhlí, nebo tovární zplodiny, tohle byl kouř z poctivého dřeva…
  Zamrkal a rozhlédl se. Nedokázal zabránit výkřiku. Nebyl ve svém pokoji. Nebyl ani ve svém světě!
  Stál uprostřed lesa, vonícího trávou, jehličím a kouřem. Tam, kde mohl zahlédnout mezi hustým větvovím nebe, bylo narudlé nebo tmavě fialové. Stromy kolem měly, pokud to byl schopen v ubývajícím světle posoudit, kůru modrošedou jako máminy oči. A jehličí mělo barvu tmavomodrých drahokamů.
  Po kmenech několika stromů v jeho blízkosti se plazily ještěrkovité potvůrky, jejichž pohyb se dal sledovat podle blýskajících se rudých oček. Byly šupinaté a hladké, barvou splývaly s kůrou.
  Lukáš doufal, že jsou mírumilovné. Plaché určitě nebyly, protože když zamával rukou, aby ty nejbližší odehnal, jen na něj s otevřenými tlamkami zasyčely.
  Začínal mít pocit, že by neměl zůstávat na jednom místě. Podařilo se mu utéci z domova nejoriginálnějším způsobem na světě. Bude se ale muset co nejdřív vrátit, pokud nechce, aby se o jeho úniku dozvěděl táta. Tím pádem bude nejvýhodnější, když si to tu co nejlépe užije.
  A stát mezi stromy pod smrákajícím se nebem a sledovat šupinaté ještěrky mu nepřipadalo jako podařený výlet.
  Dobře si prohlédl místo, na kterém stál, snažil se najít orientační body. Napadlo ho, že jestli se má vrátit na stejné místo ve svém pokoji, z něhož vyšel, musí to udělat odtud. Jinak by se mohl ocitnout kdekoli. Nevěděl to jistě, v tuhle chvíli si nemohl být jistý skoro ničím, ale rozhodl se být co nejopatrnější. Zrovna teď, když mu otec málem zabil mámu, netoužil navíc bloudit ulicemi města a pak tátovi vysvětlovat, jak se dostal z domu.
  Jako označení si vybral bílý kámen, který stál asi dva kroky od něj. Protože nikde v okolí žádné další bílé kameny neviděl, připadalo mu to dostatečné. Přesto se mu žaludek svíral strachem, když se opřel do kol a rozjel se po nerovném lesním terénu.
  Nedojel daleko. Zastavila ho změť vystouplých kořenů v cestě. Uvědomil si, jak je ve světě svých snů omezený. Nejsou tu cesty, po kterých by se mohl někam dostat. Ne, žádné pohodlné asfaltky… Vztekle zabušil do opěradel vozíku, v hlavě mu tepala krev.
  „Podělanej krám,“ zavrčel, „zatracenej podělanej krám!“
  Zamračeně se podíval dolů na pahýly svých nohou. Snažil se uklidnit, ale v ústech cítil pořád tutéž hořkost.
  Dostal obrovský dar: klidný svět, do kterého může utéct, když už to doma nebude moci vydržet. Lukášovi to však připadalo stejné, jakoby někdo obdaroval domácím kinem nevidomého.
  Mělo by mu stačit, že tu může stát a dívat se na tichou a nedotčenou přírodu. Věděl, že by mělo. Pocit zklamání se ale nedal ovlivnit rozumem.
  Jenže, uvědomil si, to jak teď zareagoval, bylo mnohem víc podobné otcovu chování, než čemukoli jinému. A on se tak chovat nechtěl. Ne, děkuji, svět nepotřebuje dalšího Milana Jasanského.
  S obtížemi otočil vozík a rozjel ho zpět k bílému kameni. Bude se dívat do nebe, pozorovat neznámá souhvězdí a dýchat zvláštní vzduch prosycený tolika vůněmi. To je vše a Lukáš za to bude vděčný…
  A až bude klidný a vyrovnaný, až načerpá sílu, vrátí se domů.
  Náhle zaslechl vzdálenou hudbu. Tentokrát to znělo jako flétny a housle. Zastavil, bezděky naklonil hlavu na stranu, snažil se zaslechnout co nejvíc. I když slabá, ta hudba ho přitahovala a vábila.
  Znovu proklel vozík a nehodu, která ho k němu upoutala. Chtěl se mu rozběhnout se za zvukem a najít jeho zdroj. Jistě, a stejně dobře mohl chtít poslat všechny dospělé do kosmu. Jen představy a touhy…
  „Prostě to nejde,“ řekl si šeptem, „tak klídek. A když budu u toho kamene, tak můžu poslouchat stejně dobře a navíc se budu moct kdykoli vrátit.“
  Znovu zabral, vozík popojel. A zastavil se. Lukáš otevřel pusu a vydal sípavý zvuk. Zašramocení, kmitnutí mezi větvemi stromů. U bílého kamene stanulo stvoření vysoké kolem dvou metrů a upřelo na Lukáše kočičí oči.
  Lukáš si uvědomil, že se z okolí vytratily šedé ještěrky. Pár jich viděl proplétat se travou a vyděšeně švitořit. Jejich hlasy zněly jako hlasy malých ptáčků.
  Když utíkaly drzé ještěrky, bylo by záhodno utéci také. Jenže to Lukáš nemohl. Mohl jen zírat na veliké zvíře, které zase zíralo na něj.
  Vypadalo jako kříženec kočky, opice a tyranosaura rexe. Kulatá hlava měla ostrý a dlouhý čenich, malé kulaté oči byly posazeny blízko u sebe. Uši, velké a mandlovitého tvaru, stvoření otáčelo sem a tam, jak naslouchalo okolním zvukům. Stálo na zadních nohách, tlustých a nemotorně vyhlížejících, ale s ostrými a dlouhými drápy. Přední tlapky zvedalo k hrudi, i na nich byly drápy dlouhé jako plnicí pera. S výjimkou obličeje a břicha celého tvora pokrývala huňatá hnědočerná srst.
  Když se Lukáš pohnul, tvor pootevřel tlamu a ukázal, že ji má plnou ostrých zubů. Pokročil dopředu a Lukáš se pokusil zamáčknout hlouběji do křesla.
  Nevěděl, jestli by se mu podařilo soustředit se na návrat do svého světla, ale jestli se zvíře pohne blíž, Lukáš se o to rozhodně pokusí. I kdyby se měl objevit před domem, nebo v sousední ulici. Zubatec vypadal, že by mu mohl ukousnout hlavu na jedno sousto a že se to pokusí udělat.
  „Radši jdi pryč,“ řekl Lukáš potichu a napřáhl proti zubatci ruku. „Běž, padej, kšá...“
  Tvor naklonil hlavu, zvědavě zamrkal, rozevřel tlamu a parádně zařval.
  „No, Steven Spielberg by se moh učit,“ napadlo Lukáše. „Kam se hrabe Jurskej park.“
  Zubatec se poškrábal přední nohou na břiše, zavrněl a kolébavě začal kráčet k Lukášovi, jako by usoudil, že je čas přestat se vybavovat a pustit se do večeře.
  Lukáš přivřel oči a pokusil se myslet na svůj pokoj doma, pokusil se soustředit na to, aby se dostal zpátky. S hrůzou zjistil, že to nejde.
  Ucítil ze zubatcovy tlamy pach zahnívajícího masa. Tohle určitě nebyla vůně, na kterou by mohl vzpomínat s dojetím a nostalgií. Pokud vůbec má budoucnost, v které by mohl vzpomínat.
  „Jdi pryč!“ zařval na zubatce co nejautoritativněji.
  „Urrrouááááááárrrrrrr,“ zařval zubatec na oplátku.
  Lukášovi do obličeje zavanul jeho horký dech.
  Uvědomil si, že mu drkotají zuby a ruce se mu třesou. Nebyl akční hrdina, aby uměl bojovat s podobnými potvorami.
  Pitomý vozík! Pitomá nehoda! Mít zdravé nohy, mohl by alespoň zkusit utéct!
  Zubatec mu očichával obličej, na tvář Lukášovi skápla teplá slina.
  „Nech mě na pokoji,“ zašeptal Lukáš opatrně, „ty hnusná potvoro!“
  Cítil, že ztrácí vědomí, že odplouvá - nebyl to pocit návratu domů, po kterém toužil. Prostě omdléval hrůzou.
  „Lierna vur nien,“ řekl někdo za jeho zády.
  Lukáš nevěděl, jestli je to skutečný hlas, nebo halucinace. Když ale zaostřil pohled na zubatou potvoru, zjistil, že odklonila hlavu a o pár kroků ustoupila. Trochu si oddechl.
  Někdo mu položil ruku na rameno a Lukáš se zajíkl leknutím.
  „Tef i radoja,“ pokračoval hlas, „kasle in nien.“
  „J-j-jo, v pohodě,“ řekl Lukáš. „Hlavně že si rozumíme.“
  Nechtěl se ohlédnout, musel by spustit z očí zubatce.
  „Ach, ty mluvíš řečí hostů,“ řekl hlas a postava, jíž patřil, postoupila dopředu, stanula po Lukášově boku.
  Byla to žena, oblečená v řasnaté hnědé říze. Pás, který jí objímal boky, byl pozlacený a kromě čehosi, co vypadalo jako dřevěná palička na buben, u něj měla i pouzdro s velkou dýkou. Žena měla blankytně modrou pleť a zelené vlasy, stočené v drobounkých copáncích do uzlů nad spánky. Její oči byly také zelené, s úzkými kočičími zornicemi.
  „Nemusíš se bát, podívej,“ řekla a povzbudivě mu stiskla rameno. Ukázala na zubatce, který pohazoval hlavou a přešlapoval na místě. „Ukážeme mu malé kouzlo.“
  Vytáhla zpoza opasku tu zvláštní paličku a zalovila v levém uzlu z vlasů. Vytáhla drobný, červeně jiskřící kámen a vmáčkla ho do hlavy paličky, která zřejmě byla z poddajnější hmoty než dřevo.
  „Tak podívej,“ řekla a ukázala paličkou na zubatce.
  Stvoření zašvihalo dlouhým ocasem, pokrytým rohovinovými hroty. Teď už byl v jeho pohybech strach. Modrá žena se nadechla a napjala ruku s paličkou.
  Z kamene vytryskl svazek rudých blesků, které si vyhledaly zubatcovu hlavu a obalily ji sršící aurou. Zubatec zařval, obrátil se na útěk. V běhu se marně pokoušel strhnout si předními tlapami červenavou záři z hlavy. Praskot lámaných větví, zoufalý řev. Lukáš mohl zůstat na místě a přesto by ještě nějakou chvíli věděl, kam má zubatec namířeno.
  „Co-co to bylo?“ zeptal se Lukáš, „a kdo jste vy? Jak jsem se sem dostal… a … Já…totiž, nevím přesně, jestli se mi tohleto nezdá. Ale asi ne.“
  „Byl to haragh. Já jsem Luinela, držící Moc. Velkou Moc,“ modrá žena se lehce pousmála.
  Ten úsměv říkal, že rozhodně nebude odpovídat na všechno, na co se jí Lukáš zeptá.
  „Jak jste ho zahnala?“ zkusil to chlapec.
  „Moc,“ Luinela vydloubla červený kamínek z paličky a zasunula si ho zpět do účesu, „moje velká Moc. A ty se tolik neptej, malý hoste.“
  „Fajn, takže jsem host. Super. Kde teda jsem?“
  „Tady je Elterie. Dobrá zem. Nic zlého od lidí. Daleko široko dobrá zem.“
  Rozpřáhla paže a otočila se v kruhu. Pak přiklekla k Lukášově vozíku a rozzářenýma očima se na něj podívala.
  „Skoro bez konce. Tak je to, malý hoste.“
  Lukáš se rozhlédl. Na kmeny se vracely šedé ještěrky, teď, když bylo nebezpečí zažehnáno. Zvuk houslí a flétny zněl dál, ale tlumeně, jako by se ještě vzdálily. Nebe už bylo skoro černé, jen na západě skomírala fialová záře.
  „Kdo to tam hraje?“ zeptal se Luinely, „jestli se teda můžu zeptat.“
  „Na to ano.“ Usmála se na něj, její obličej připomínal vychytralou lišku. „Můžeš se ptát na všechno. Ale já nemusím na všechno odpovídat.“
  „To chápu. Jak je to teda s tou hudbou?“
  „Hrají tam naši. Ta hudba drží světlo. Zvlášť v noci je to dobré. A ve dne hudba udržuje klid. Krásu. Radost. Náš kruh stále hraje.“
  „A proč tam nejste s nima? Jak to, že jste mě našla?“ Lukáš se chytil za hlavu. „Už asi fakt začínám bláznit.“
  „V hudbě byly chyby. To znamená, že se děje něco špatného. Nebezpečného. A k tomu jsem Luinela. Já vím.“
  „Co to znamená vědět?“
  „To je otázka, kterou nemusím zodpovědět,“ tentokrát se usmála smutně a pokrčila rameny. „Teď se budu ptát já.“
  Sehnula se k němu, takže se málem dotýkali nosy. Cítil z ní tutéž kořeněnou vůni jako ze zdejší hlíny a naskočila mu husí kůže.
  „Proč k nám malý host přišel? Hledat zlato? Hodně zlata, že?“
  „Nerozumím,“ zaprotestoval Lukáš, ale Luinela se nedala přerušit.
  Hypnotizovala ho svýma zvláštníma očima a Lukáš si uvědomil, že nejsou až tak moc neliší od očí zubatce.
  „Jestli jsi přišel pro zlato, tak se stejně nikam nedostaneš. Ne bez nohou. Bez nohou nedojdeš daleko,“ zasmála se, jako by si neuvědomovala, že Lukáše krutě zraňuje. „Ne, bez nohou daleko nedojdeš,“ opakovala to jako zvlášť povedený vtip.
  Možná chtělabýt krutá. Ale Lukáš už to nechtěl snášet.
  „Zlatník je můj táta a ten s tím nemá nic společnýho,“ vykřikl modré ženě do obličeje, „já jsem sem utekl. Jo, normálně jsem sem utekl. Je tu hezky… Až na ty potvory. Ale líbí se mi tu.“
  Její výraz změkl.
  „Takže nejsi zlato-ník? Jsi uteklík. Dobrá. Proč jsi utekl sem?“
  „To je otázka, kterou nemůžu zodpovědět,“ řekl Lukáš.
  Zasmála se a on se k ní přidal. Vzápětí zvážněla a položila mu obě ruce na ramena. „Je však už tma. Tady to pro malého uteklíka není potmě bezpečné. Jdi teď domů, malý uteklíku. Zase se můžeš vrátit. Už víš, jak přicházet. Můžeme udělat procházku, hmm? Už víš, jak přijít?“
  „Jo, teď už to vím,“ řekl Lukáš.
  Doufal, že říká pravdu.
  Luinela ho pohladila po hlavě. „Isni ol maier lo,“ řekla, „ať je tvá duše klidná.“
  A zmizela jako duch někde za Lukášovými zády.
  Lukáš zívl. Modrá žena měla pravdu. Cítil se malátný a ospalý, přestože se ještě nepřestal třást.
  Jiný svět! Haragh! Modrá žena, která dovede čarovat!
  A strašná ospalost.
  Lukáš měl pocit, že potřebuje vypnout hlavu. Jako rádio, jehož program začal být příliš otravný. V mysli se mu pořád omílalo totéž, nutilo ho to chvět se rozrušením.
  Vždyť se dostal do jiného světa, přežil útok šelmy, hroznější než rozzlobený otec, viděl kouzla…
  Dojel s vozíkem na místo dva kroky od bílého kamene a doufal, že zaparkoval správně. Ve tmě neviděl stopy kol, takže se nemohl řídit podle nich. Ještě že si našel orientační bod.
  Zavřel oči a usilovně myslel na svůj pokoj, na atmosféru, která v něm panuje, na vzduch a jeho vůně.
  haragh, kouzla, modrá žena
  Nakonec se mu to podařilo. Dostavilo se zhoupnutí, závrať a pocit pádu z ohromné výšky.
  Když otevřel oči, stál s vozíkem před oknem ve svém pokoji. Kola na koberci nechávala blátivé stopy.
  Lukáš si povzdechl jako člověk, který zrovna dodělal práci, která byla duševně i fyzicky nad jeho síly. Dojel s vozíkem k posteli, přelezl na ni, aniž by se obtěžoval s převlékáním. Zavřel oči, chvíli se mu pod víčky míhaly obrazy právě prožitého, ale pak usnul, ani nevěděl jak.