Žena, růže, píseň, kost - první kousek druhé části

Druhá část: Stříbrná růže

Vraťme se nyní, divoké ženy, vyjící, smějící se, hlasitě zpívající o tom, kdo nás tolik miluje.

Clarissa Pinkola Estés, Ženy, které běhaly s vlky

   Miriam Jasanská, Lukášova matka a žena Milana Jasanského, se probrala z těžkého spánku. Byl večer, za oknem se válela šedá mlha. Miriam byla zpocená, cítila, jak z ní stoupá odér špíny, pach nemoci. Přála si, aby měla dost sil se zvednout a dojít do koupelny. Poslední, co chtěla, bylo mluvit s manželem, ale přesto se ho pokusila zavolat.
   „Milane, jsi tady? Milane, prosím!“
   Neozvalo se vůbec nic. Byt byl tichý a Miriam cítila, že je úplně prázdný.
   Počkat, zarazila se, musí tu být někde alespoň Lukáš…
   „Lukáši?“
   Nic. Ticho.
   Zmocnila se jí hrůza. Dovedla si to živě představit – zatímco spala, Milan Lukáše vzal a odvezl ho do nějakého z těch ústavů, o nichž pořád mluvil…
   Nebo se Lukáš vydal sám ven, dokázat si, že může, že na to má. A něco se mu stalo. Někde spadl z vozíku a leží v bezvědomí, možná umírá!
   Nazvedla se na loktech a zakřičela Lukášovo jméno. Byt jí ho vrátil dutou ozvěnou. Těžce se zvedla, spustila nohy z postele a opírajíce se o pelest vstala. Hlava se jí zatočila a před očima se jí začaly dělat barevné kruhy.
   Udělala pár nejistých kroků kupředu, dostala se ke dveřím ložnice, dalšímu záchytnému bodu.
   Stejně drobnými krůčky došla ke kuchyňskému stolu a chvíli nabírala síly, aby dokázala projít chodbou do Lukášova pokoje. Podařilo se jí to, když se opírala o stěnu.
   Vešla do pokoje a její obavy se naplnily. Lukáš tu nebyl…
    Nebo… Protřela si oči a hlasitě si oddechla. Byl to klam, vyvolaný strachem, který o něj měla. Lukáš tu byl, seděl ve svém vozíku u okna a pozoroval soumrak.
   „Lukášku,“ oslovila ho jemně, „tys mě neslyšel?“
   Otočil se k ní, vypadal vyděšeně a zmateně.
   „Já… totiž, jo… ne… Už se vrátil táta?“
   „Tys spal?“
   „Ne, jo, skoro,“ zaplétal se do vlastních slov, jako by to byla lepkavá pavoučí vlákna.
   „Vystrašil jsi mě,“ pokračovala máma, „neodpovídal jsi mi, když jsem tě volala a já jsem nevěděla, co s tebou je.“
   „Promiň,“ řekl zkroušeně.
   V tu chvíli jí ho bylo líto.
   „Co tě trápí, chlapečku?“
   „Nic,“ řekl až moc rychle, „nic. Ale ty jsi neměla vstávat z postele!“
   „Potřebuju se dostat do vany, nebo je mytí zakázaný?“
   „Ne, ne, napustím ti vodu, jo?“
   „Kdybys byl tak hodnej, Každou chvíli se může vrátit tvůj otec a když budu ve vaně…“
   „…tak se na tebe nedostane. Jo, to je dobrej nápad. V koupelně se můžeme zamykat.“
   Překvapilo ji pochopení a soucítění v jeho hlase. Věděla, že Milan nebije jen ji, ale je zlý i na Lukáše, ale tohle bylo víc než pouhé spolutrpitelství. Její syn ji chápal, chápal, proč nedokáže Milana opustit a nevyčítal jí to.
   Lukáš jí do koupele přidal voňavou pěnu. Když si vlezla do vany, přímo cítila, jak se z ní splavují zbytky horečky, která ji trápila, když přijela domů. Bylo to uvolňující a pomáhalo to soustředit myšlenky. Teprve teď si uvědomila, co se jí nezdálo v Lukášově pokoji. To, jak tam nebyl a najednou se objevil…
   Vypadalo to příliš opravdově, než aby to mohla svést na vlčí mlhu. A pak tam byla ještě jedna věc.
   Miriam si palcem a ukazovákem stiskla kořen nosu a soustředěně se zamračila. Co to jen…
   Před očima jí naskočil obraz kol Lukášova vozíku. To nedávalo smysl. Nebo ano?
   Nutila se na ten obraz soustředit.
   Hlína, bleskl jí hlavou, na kolech byla hlína! A pokud Lukáš neopustil svůj pokoj, jak se tam vzala?
   Znepokojeně vzdychla a na chvíli ponořila hlavu pod vodu.
    Měla by si umýt vlasy. A na všechny ty nesmysly o Lukášovi rychle zapomenout.

***

   Milan se vrátil domů krátce před půlnocí. Lukáš už spal, ale Miriam nemohla. Nechtěla, aby ji manžel překvapil.
   Nesnášela, když po ní vyjel, ale ještě horší jí připadalo, když to byl on, kdo ji probouzel, koho viděla jako prvního, když vyplula ze snů. Nenáviděla pocit provinění, který se jí vždy zmocnil, pocit, že zase něco neudělala správně.
   Slyšela ho, jak v předsíni rachotí, naráží do nábytku jako pták, který omylem vlétl do pokoje a nemůže najít cestu ven. Nejspíš se pokoušel zout se a uklidit boty, ale Miriam si nedělala iluze, že by se mu to mohlo podařit. Skoro jako by z něj cítila vodku i přes dvoje dveře.
   Připotácel se do ložnice obutý a páchl hůř, než Miriam čekala. Padl na svou půlku manželského lože.
   Na Miriamině nočním stolku svítila jen malá lampička, ale i tak žena viděla, jak manželovy boty nechávají na povlečení blátivé šmouhy. Připadalo jí to celé jako film, který vysílají v televizi pozdě v noci. Bledé, špatně sestřihané, neskutečné.
   Otočil se k ní. Poznala, že není dost opilý, aby hned usnul a udělalo se jí zle. Věděla, co bude následovat.
   Tělo rozpálené horečkou se roztřáslo.
   Milan si ji přitáhl blíž a začal jí jezdit jazykem po krku a sjížděl níž. Byla příliš malátná, aby se mohla bránit a kromě toho věděla, že by to bylo horší. Bral si pokaždé drsně a bezohledně, když se bránila, ještě ho to povzbuzovalo.
   Místo toho, aby mu kladla odpor, se v duchu proměnila v kus ledu. Poddala se, nechala ho, ať se uspokojí, ale jen s jejím tělem, ne s ní. Ona byla daleko, na ledových pláních, kde fičí vichřice, a když jí stiskl krk tak, že nemohla dýchat, ani o nádech nebojovala.
   Naštěstí Milana styk s nehybným, až příliš poddajným tělem brzo přestal uspokojovat a tak ji nechal, lehl si na záda a pomohl si rukou. Jeho blažené hekání a sténání záhy utichlo a pak se ozývalo jen chrápání.
   Tohle není už ani sex, napadlo Miriam. Jenom pitomý porno…
   Opatrně se otočila zády k manželovi, stulila se do klubíčka a chvíli potichu plakala. Pak usnula. A zdálo se jí o Lukášovi, který jí podává ruku a vede jí někam, kde je zvláštní světlo a klid.

***

***

   Probrala se a znovu hleděla do Lukášovy tváře. Všechno ji tak bolelo, že se na chlapce nedovedla ani usmát. Zjistila, že pro ni bude problém pohnout rukou. Milan jí musel znovu něco udělat s hlavou, cítila, že by nedovedla udržet rovnováhu ani vsedě. Možná bylo něco na tom, co říkal Lukáš. Měla říct doktorovi v nemocnici, co je manžel zač. Neměla co ztratit, ta horší možnost se odehrávala právě teď.
    Příště, pomyslela si, příště se už možná neprobudím.
   A proklínala se za svůj strach. Strach, který jí zabránil utéct před nebezpečím. Jak paradoxní.
   Lukáš jí vlhkým hadříkem otíral obličej. Představila si, jak by jí samotné bylo, kdyby otírala krev z obličeje své matky. Z té představy jí bylo do pláče. Její vlastní otec byl také trochu despota, ale proti Milanovi byl jako jarní přeháňka proti vlně tsunami.
   „Lukáši,“ zašeptala, vlastní hlas jí připadal ochraptělý a nemocný, „je mi to líto…“
   „Tobě?“ podivil se.
   „Jo. Že jsem od něj nedokázala odejít.“
   Lukáš se zatvářil prapodivně. Teď už si byla jistá, že má tajemství, tajemství související s blátem na kolech jeho vozíku. Nevěděla ale, jestli si přeje, aby jí bylo odhaleno.
   „Možná,“ řekl a tvářil se přitom jako vysloužilý pirát, ukazující v přístavní putyce mapu ostrova pokladů, „možná je ještě čas.“
   „Chceš někam zavolat?“ zeptala se ho, i když věděla že nechce. Musela ho vyhecovat, aby odkryl karty, se kterými hraje. I když na jejich lících budou znamení, která ji připraví o rozum.
   „Ne, nechci,“ řekl a nepřestával se tvářit vážně, „ale potřebuju, abys mi dala šanci… chci něco zkusit. Musíš mi věřit, jinak to nepůjde.“
   „Vždyť víš, že ti věřím,“ řekla a podařilo se jí zvednout ruce a sevřít v nich Lukášovu dlaň, „chlapečku, komu jinýmu bych mohla-„
   „Ne!“ řekl ostře. „Nechci, abys se mnou teď jednala jako s dítětem, nebo… nebo jako s bláznem.“
   „Dobře,“ řekla Miriam. Ať šlo o cokoli, ten kluk to myslel smrtelně vážně. A ona musí přistoupit na jeho hru. „Takže co?“
   „Víš, jak jsem měl ten sen? Teda, ty jsi říkala, že je to sen… Víš?“
   „Jo, vím. To o tom zeleným údolí, nebo jak to bylo. Vrátilo se ti to?“
   „Neřek bych, že se to jenom vrátilo. Mami, to místo je skutečný!“
   Nevěděla, jestli má zachovat vážnou tvář, smát se, nebo se rozplakat. Lukáš říkal hloupost, ale pevně jí věřil! Bála se, že je na tom psychicky hůř než ona…
   Ale, nech toho žvanění, napověděl jí vnitřní hlas, co potom znamenalo to bláto na kolech vozíku? Myslíš, že zatímco jsi spala, vyjel ven a pak se vrátil, aby mohl předstírat, že byl v jiném světě?    Proč ne… blázni jsou schopni udělat cokoli…
   Tvůj syn není blázen!    „Aha,“ řekla nahlas.
   „Mami,“ Lukáš měl slzy na krajíčku, „prosím tě, věř mi. Můžu ti to ukázat, ale chtěl bych, abys na to byla připravená. Jinak to… mohlo by tě to vyděsit!“
   „Vyděsit?“ vyslovila to, jako by šlo o nějakou věc.
   „Jo. Mě to teda vystrašilo, když jsem se tam octl, ale ty jsi dospělá, takže by to pro tebe bylo horší. Já jsem zvyklej… už dřív jsem si vymejšlel jiný světy.“
   Ráda by se posadila a pohlédla na Lukáše zpříma, ale to by ji příliš vysílilo. Dál na něj mžourala z nepohodlné pozice vleže a přemýšlela, co mu odpovědět. Jestli vůbec existuje odpověď, kterou by měla dát matka svému dítěti, které se zbláznilo.
   „Lukáši,“ zašeptala, „jestli si ze mě děláš legraci, tak toho nech. Mě to vtipný nepřipadá.“
   „Mami,“ začal, ale pak si zuby skousl spodní ret a pohodil hlavou.
   Bože, je tak podobný Milanovi, když jsem s ním začínala chodit, pomyslela si Miriam.
   Lukáš natočil svůj vozík k oknu u ložnice a dojel tam. Zastavil asi tři metry od Miriam. Proti světlu z okna z něj byly vidět jen obrysy, černá silueta chlapce na invalidním vozíku.
   „Tak dobře,“ řekl a zvedl ruku. Další Milanovo gesto. „Dívej se.“
   S Miriam se ale zatočil svět, a tak se na Lukáše dívat nemohla. Měla pocit, že letí letadlem, a přišly zvlášť velké turbulence. Jednou to už zažila, když byla navštívit kamarádku, žijící v Americe.
   Zvedl se jí žaludek a ve stejném okamžiku, kdy závrať přestala, se Miriam vyzvracela na suché modré jehličí.
   Ano, na suché modré jehličí, protože její postel byla pryč, ložnice byla pryč a dům jakbysmet a ona ležela v noční košili ve světě, o kterém se zdálo jejímu synovi.
   Zvedla hlavu a rozhlédla se. Viděla šedivé kmeny stromů, tmavozelenou trávu a květiny, které by měly být narcisy, nemít tak sytě zlatou barvu. Do nosu jí uhodila vůně země, silná a neposkvrněná ničím umělým. Cítila i trávu, zrovna pokosenou a vůni zlatých narcisů.
   Zasténala a odtáhla se od žalostné louže vlastních zvratků. Zvrátila oči k obloze a znovu zalapala po dechu. Nebe bylo majestátní, rudé a zlaté, klenba barokního chrámu. A oproti obloze doma, v normálním světě, tahle byla hrozně vysoko. Prostor se roztahoval a zvětšoval.
   Miriam viděla sebe samu, zrnko písku v pouštních dunách, táhnoucích se donekonečna. Tenhle svět musel být mnohokrát větší, než Země. A musel mít spoustu vlastních, odlišných zákonů.
   Miriam se začala bát.
   „Lukáši,“ řekla docela potichoučku.
   „Mami?“ ozvalo se jí v odpověď a Miriam se nesmírně ulevilo, že slyší jeho hlas. „Nechtěl jsem to udělat takhle.“
   „Co? Co jsi nechtěl udělat takhle? Co má tohle všechno znamenat? Jsme tu doopravdy? Nebo se mi to zdá,“ poslední slovo z ní vyletělo, jako když kvíkne morče.
   „Ty víš, že se ti to nezdá, mami,“ řekl a měl pravdu. „Chtěl jsem sem jít ale sám. Víš, jen na vteřinku… zmizel bych z pokoje a pak bych se zase objevil. Abych tě přesvědčil, že si nevymejšlim.“
   „Teď už jsem teda přesvědčená,“ povzdechla si.
   Pořád čekala, kdy jí dojde nesmyslnost a absurdita toho všeho, kdy začne křičet a kdy ji opustí zdravý rozum. Zatím se to nestalo.
   „Je to zvláštní,“ řekl Lukáš a poškrabal se na hlavě. „Myslel jsem, že abych tě sem dostal, budu se tě muset dotýkat, nebo tak něco.“
   „Jak jsi si byl tak jistý, že já budu chtít… že se sem budu chtít dostat? Nemůžeš přece…“ došla jí slova.
   „Kdybys zůstala doma,“ řekl Lukáš, „tak by tě táta zabil.“
   „Nepřeháněj…“
   „Já nepřeháním. Já ti chci pomoct.“
   „Víš, že přesně tohle říkal tvůj otec mě, když mi bylo devatenáct. Jo: chci ti jen pomoct, každýmu chci jen pomoct, chci se jen vo každého postarat. To jsou jeho slova, Lukáši. Tak to na mě nezkoušej!“
   „Jenže já ti chci opravdu pomoct. Mami, já… mě se nelíbí, když tě něco bolí. Jemu jo.“
   „Lukáši,“ vytřeštila oči…
   „Nejsem blbej, mami. Já vim, že jsou takový lidi. Taky vím, jak se jim říká. Sadisti. A to táta je.“
   „Nemůžeš o něm takhle mluvit, on-„
   „Klidně mi rozbil nos, když jsem mu řek, aby tě nemlátil. A tebe už dvakrát málem zabil.“
   „Dobře,“ Miriam pocítila strašlivou únavu. „Poslechni, teď bysme se měli vrátit.“
   Nabrala do dlaně jehličí a vysypala ho zpět na zem. Nadechla se a s údivem zjistila, že se jí udělalo lépe. Jakoby se vše vyjasnilo. Zdejší ovzduší jí nějakým způsobem dodávalo sílu.
   „Počkáme, až se dám dohromady, ano?“ Mluvila už, jako by všechno, co se stalo, nebo o nic neobvyklejší než jízda vlakem do Prahy a zpět. Doufala, že je to díky její přizpůsobivosti, a ne kvůli tomu, že už se také zbláznila.
   „Jo, jasně, stejně jsem tě sem dneska nechtěl brát. Ale… jedna moje známá… ne, paní, co mi zachránila život, když jsem tu byl poprvý, by tě potřebovala za čtyři dny.“
   „Za čtyři dny? Zachránila ti život? Co je to zase za hloupost?“
   „Jé, žádná hloupost, mami. Je to šance! Chceš do toho jít?“ Lukáš popojel po hladkém koberci ze spadaného jehličí až k ní. „Můžeš na to klidně zapomenout, ale pak už se sem nebudu moct vrátit ani já.“
   „Takže ty jsi sem utíkal před Milanem. Sem,“ řekla nesouvisle. „Takže asi musím věřit, že jo... Uvidíme, Lukáši. Za čtyři dny se snad dám do pořádku.“
   Nabrala znovu hrst modrého jehličí, ale tentokrát ji nevysypala. Pevně ji sevřela v dlani, až jí jemné, suché bodlinky poškrábaly kůži.
   „Teď se ale musíme vrátit.“
   Lukáš přikývl a zavřel oči. Miriam ho napodobila. Hlava jí klesla, cítila, jak se jí jehličí na zemi obtiskuje do tváře. Pak přišlo tou zhoupnutí, co prve. Teď už to ale nebylo tak zlé, cítila, že zvracení se opakovat nebude.

***

   Objevila se ve své posteli, jen o kousek blíž k manželově polovině, než ležela prve. Lukáš přistál vedle postele, tak těsně, že bylo slyšet drhnutí gumy kola o dřevo.
   „Lukáši,“ otočila se k němu a chytla ho za rameno. Překvapilo ji, že už ji nic nebolí.
   „Lukáši,“ opakovala, „to… stalo se to, nebo jsem se teď vzbudila?“
   „Stalo se to,“ řekl. Obdařil ji rozzářeným úsměvem. „Je to tam krásné, viď?“
   „No jasně,“ řekla.
   Vizuálně nic moc, pomyslela si, ale je tam něco, co mě uzdravuje.