Strach ze tmy - kapitola II. druhá část

"Ježiši. Co se tu stalo?" vytřeštil oči na mrtvoly a zraněného Olího.
"Do toho vám nic neni." odsekla Tytio.
"Dobře, dobře," odvětil felčar a zvedl ruce jakoby se vzdával. "Tak se na to podíváme." poklekl k Olímu. Zatímco ranhojič zkoumal Olího, prošacoval jsem mrtvoly. Nic u sebe neměli, až na pár drobáčků, které jsem si narval do koženého sáčku.
V chodbičce jsem vykroutil z těla svoji sekeru a potěžkal ji v ruce. Přemýšlel jsem, zda si nemám vzít spíš nějaký ten krátký meč. Nakonec jsem ji zasunul do pochvy a jednomu ozbrojenci jsem vzal meč. Oproti sekeře se mi zdál opravdu titěrný a velmi vtipný. Pokrčil jsem rameny a stáhl jsem mu i pásek s pochvou, který jsem si omotal kolem pasu.
Z lokálu se ozvalo zasýpání. Zpozorněl jsem a nechal v ruce protočit právě ukořistěný mečík. Opatrně jsem nakoukl vyvrácenými dveřmi do nálevny a pod převráceným stolem ležel barman. Zrovna si pokoušel vytáhnout dýku z boku. Nevedlo se mu to. Byl býlý jako stěna a namodralé rty se mu klepaly bolestí. Pod ním se táhla kaluž husté krve, která se pomalu vpíjela do prkenné podlahy. Vykročil jsem k němu a jakmile mě zaslechl rychle na mě otočil bolestí rozšířené oči. Takhle obrovské oči jsem snad v životě beviděl. Měl je přes půl obličeje. Přiklekl jsem k němu a podsunul mu ruku pod hlavu a trochu ho nadzvedl.
"Moje dcera...Balo...Pomůže...vám...na..konci města..srub u lesa." zašeptal. ještě chvíly dýchal a upíral oči do stropu, ale dýchal dost mělce a pochybuju o tom, že mě ještě vnímal. Pak pomalu zavřel oči a vydechl naposled.
"Musíme ho odnést ke mě." zaslechl jsem doktorův chraplavý hlas.
"Sežeň toho vořecha a odneste ho." štěkla Tytio. Sežeň toho vořecha?! To myslela jako mě?! zapřemýšlel jsem, ale to už jsme Olího pokládali na nějaký zbytek postele.
"Kde je Pat a Mat?" hlesl Krusty, když jsme našeho raněného přikurtovávali k provizorním nosítkám, aby nám cestou nespad.
"Podívám se po nich." zašeptala Tytio s pohledem pořád upřeným na bezvládné tělo Olího.
Vzal jsem za jednu část nosítek a Krusty druhou a nadzvedli jsme je. Teda, ono to nebylo tak jednoduché, protože Olí má opravdu MOHUTNOU postavu. Doktor se zařadil před nás a ukazoval nám cestu ranním městem. Slunko stálo těsně nad obzorem, ale přes baráky města ho nebylo ještě vidět. Ani splašky takhle po ránu nebyly ani moc cítit. Naštěstí ještě nechodilo moc lidí, takže jsme k příbytku felčara došli poměrně nepozorovaně, nehledě na to, že po pár odbočeních a proplétáních se nejrůznějšíma uličkama jsem totálně zabloudil. A to jsem se tady narodil. Také pomíjím to, že se mi cestou začaly celkem podlamovat kolena, protože Olí se docela pronesl, takže jsem si nakonec oddychl když doktor řekl: "Támhle ho položte, a běžte."
Vracely jsme se pmalu městem a Krusty asi nijak nezabloudil a jestli ano, tak to neda na sobě znát. Proplétaly jsme se houstucím, smrdícím a řvoucím davem. Loudal jsem se za Krustym a utápěl se ve vlastních myšlenkách a on očividně taky. Když už jsem se utápěl podezřele dlouho rozhlédl jsem se a zjistil jsem, že vůbec nevim kde jsem a Krusty na mě mluvil. Stihl jsem akorát konec: "...nechápeš viď? Ale to je jedno. Co budem teď dělat?"
Vzpoměl jsem si na Balo. Na umírajícího krčmáře Norreca, na zraněného Olího a na spustu mrtvých v našem klanu. A na konec na Taty. "Půjdem nakopat někomu prdel." pronesl jsem temně a otočil to k Severní bráně města. Lidé v davu mi spíše uhýbali, než abych si jima prorážel cestu. Krusty šel automaticky za mnou a pro jistotu se na nic neptal.
Vylezly jsme z města Severní branou a polní neudržovanou cestou se vydali k lesu, kde na hranici obdělávaných polí a lesa bylo pár srubů sedláků a lesníků. Z jednoho se kouřilo a šlehaly z něho plameny.
Bylo to přesně tak, jak jsem si myslel když jsem vyděl ten kouř. V tom srubu bydlela Balo. Než jsme tam s Krustym doběhli, srub už pohltily plameny takovým způsobem, že už se nedalo nic dělat. Kolem byly vidět tři těla oblečená do stejné lehké kožené zbroje jako byly tamti, co nás přepadli v hostinci. obešli jsme pomalu srub kolem dokola. Za srubem bylo ještě jedna mrtvola ozbrojence. Na hranici lesa leželo v trávě tělo sedláka. V ruce ještě drželo malou sekeru s kraťoučkým dřěvěným topůrkem. Ze zad mu trčelo snad tucet šípů. Krev na krásně zeleňoučké a jakoby pečlivě udržované trávě vypada težce nepatřičně. V lese se objevila postava.
Sklonila se nad mrtvolou muže a zlaté jemné vlasy jí spadly na rameno a zakraly jí tak obličej. Pohladila mrtvolu po tváři a zavřela jí oči. Pak vstala a až teď jsem si všiml, že v ruce drží malé děcko. Na holé hlavičce se rýsoval pramínek krve. Dívka nás zahlédla a otočila se na nás. Po jejích tvářích se kutálely slzy, které odrážely záblesky plamenů ze srubu. Právě se mu propadla došková střecha a k nebi vyskočil za ohromného zapraštění snop jisker.
"Je mi to líto, Balo." zašeptal Krusty a objal mladou dívku, když jsme se k ní pomalu došourali s pohledem upřeným do země. Mě přád pohled přitahovalo to děcko. Bylo jako magnet. V druhé ruce držela Katar, který po tom co ji Krusty objal upustila a zabodl se jí podél nohy hluboko do země. Vypadal dost nebezpečně.