Žena, růže, píseň, kost - druhá část druhé části

II.

  Miriam se cítila tak dobře, že dokonce souhlasila, aby si v kuchyni zahráli Člověče nezlob se. Nebylo to ani tak pro hru, u čaje a v klidu si mohli říct, co potřebovali.
  Většinu času mluvil Lukáš, vyprávěl mámě, co všechno v Elterii zažil. Možná zacházel do přílišných detailů, ale Miriam ho nepřerušovala. Jednak to pro ni vše bylo nové a fascinující a jednak z něj cítila upřímnou snahu co nejlépe jí vysvětlit, do čeho se pouští.
  „Ta žena ti řekla, že mě potřebují, aby zabránili válce?“ zeptala se, když skončil.
  Figurky na hrací ploše před nimi se za celou dobu o moc nepohnuly. Zabraní do příběhu, zapomněli házet a hrát. Lukáš přikývl.
  „Tak nějak to říkala. Ale nemyslím, že by to pro tebe mělo být nebezpečný. To by mi řekla.“
  „Ty jí důvěřuješ?“
  „Mami, Luinela mi ještě nikdy nelhala. Možná mi na některý otázky neodpověděla, ale hraje fér! Chápeš, co tím myslím? Rozhodně je férovější, než táta.“
  „To je spousta lidí,“ povzdechla si Miriam. „Tak dobrá. Za čtyři dny. Zkusím to, ale kdyby se mi cokoli nelíbilo, budu se moct vrátit?“
  „Jo,“ řekl Lukáš. Slyšela však podtón v jeho hlase, který říkal, že si není moc jistý. „Hlavně nezapomeň, že tak můžeš utéct tátovi a nikdy tě nenajde. Budeš tam třeba moct zůstat.“
  „Utéct… to zní dost blbě,“ ušklíbla se. „A co ty? Ty tu s ním vydržíš?“
  „Chci si najít nějakou střední školu, nejlíp státní a nějak tátu přimět, aby mi platil intr. Myslím, že bude, když se mě zbaví. Já vím, že jsem teprve v šestý třídě, ale zbývají mi jen tři roky. To přežiju. Já se o sebe postarám, mami. Zkus mi věřit. A budu za tebou chodit. Budu ti říkat o všem.“
  „Lukášku“ zašeptala, naklonila se přes stůl a vzala jeho obličej do dlaní. „Nevím, čím jsem si to zasloužila, že mám tak rozumný a dobrý dítě.“
  Lukáš neodpověděl, jen si pomyslel, že si sám dost často jako rozumný a hodný nepřipadá.

***

  Miriam Lukášovi slíbila, že bude o celé té věci přemýšlet. Ve skutečnosti ale myslela na něco jiného, když ležela v pozdním odpoledni ve své posteli, hlava jí pobolívala a svět se jí rozplýval před očima.
  Podařilo se jí srovnat s tím, že Lukášův svět je skutečný. Nepřemýšlela o tom, jak je to možné, nebo proč je to možné. Věděla, že kdyby s tímhle objevem zkusila seznámit někoho jiného, někoho, kdo se tím zabývá, nějaké vědce, mohla by si přijít na pěkný majetek.
  Jenže… jenže to by znamenalo, že by se o tom dozvěděl taky Milan. A Miriam si byla jistá, že její manžel není tím pravým, kdo by měl stát v začátcích objevování nových světů.
  Ano, šlo o objev stejné velikosti, jako bylo objevení Ameriky. Nebo ještě větší. Miriam se cítila provinile, když se nutila myslet jen na sebe, na to, že kvůli sobě a Lukášovi to vše zachová v tajnosti.
  Lidstvo… abstraktní pojem. Co by z toho lidstvo mělo, kdyby Miriam Lukášův svět odhalila?
  Pár hlavounů by si nahrabalo kapsy. Možná by kvůli přístupu do báječného nového světa vypukly války.
  Chceš si na sebe vzít odpovědnost za něco takového?
  „Ani náhodou,“ řekla Miriam nahlas.
  Navíc se zdálo, že přístupem, klíčem k novému světu je Lukáš. Musí myslet také na něj. Jakou by měl budoucnost, kdyby ho Miriam předhodila všem těm dychtivým dobyvatelům? Nejspíš ještě horší, než když zůstane sám s otcem.
  Tuhle otázku tedy zdárně vyřešila a ani to nebolelo… Co dál?
  Zamyslela se, komu na tomhle světě na ní záleží. Znělo to podivně lítostivě, ale Miriam prostě jen potřebovala vědět, kdo ji bude postrádat.
  Milan.
  Jistě, Milan, ale na toho nehodlala brát ohledy. Dosud od něj neodešla jen proto, že nevěděla, kde by před ním mohla být v bezpečí. Její muž měl v sobě jakousi zarputilost a Miriam pokládal za svůj majetek. Kdysi ho pro tohle zbožňovala, ale to ještě nepoznala jeho povahu v plném rozsahu.
  O Milana se bát nemusí. Pokud ji nebude moci najít, je všechno v pořádku. Snad se nebude mstít na Lukášovi. Tohle musela zařídit co nejlépe. Lukáš se nesměl stát hromosvodem Milanova vzteku.
  Kdyby ještě žili její rodiče, mohla by jim chlapce svěřit. Nikoli poprvé zalitovala, že oba zemřeli. Sourozence neměla, vlastně žádnou rodinu, kromě téhle. Kromě Lukáše a Milana.
  Nebude chybět nikomu, jen synovi. Ale ten se za ní kdykoli dostane.
  Roztřásla se, jak si uvědomila prázdnotu svého života. Vystudovaná květinářka, nikdy své povolání nevykonávala. Její životní náplní se od osmnácti let stalo posluhovat Milanovi, zahřívat mu postel a vzdychat rozkoší při milostných hrátkách. Plochý, nezajímavý osud.
  Jediné nebezpečí rpo ni až dosud spočívalo v tom, že Milana rozzlobí. A na to už si zvykla. Teď měla jít do neznáma, kde se mohla skrývat spousta dalších nebezpečí, neznámých, neodhadnutelných.
  Zjištění vlastní zbabělosti a pohodlnosti, kterými se ke svému domácímu tyranovi sama upoutala nejpevnějším řetězem, ji rozplakalo.
  Tentokrát se musím odvážit, běželo jí hlavou, zatímco očima plnýma slz zírala na strop ložnice, tentokrát ano!

***

  Ten den škola připomínala peklo. Lukáš byl tak nervózní, že se nedovedl soustředit a jen díky benevolenci třídního nemusel zůstat po škole. Nicméně si nesl domů poznámku.
  Roztěkaný, duchem nepřítomný… to tedy byl. Kdyby pan učitel věděl, co ho dnes čeká, nejspíš by pochopil.
  Cesta domů nebyla o nic lepší, začali se do něj navážet kluci z osmičky, házeli po něm kameny a nadávali mu do zaostalých kriplů, dokud nevyběhl školník a neodehnal je.
  Den tedy začal opravdu úžasně a Lukáš jen doufal, že nebude ve stejném stylu pokračovat.
  No, neviděl důvod, proč by všechno nemělo probíhat podle plánu. Máma se za ty čtyři dny stačila zotavit, už mohla být krátký čas na nohou a Lukáš věřil, že jí pobyt v Elterii prospěje ještě víc.
  Snad kdyby se otec vrátil z práce rovnou a vynechal návštěvu U Krupičky, kdyby se mámě přitížilo, nebo kdyby ji Lukáš nebyl schopen podruhé přenést…
  To všechno si Lukáš uvědomoval a jak se blížil k domovu, bylo mu čím dál tím hůř. Žaludek se mu houpal. Jakoby právě vypil litr ledové vody.
  Musím tomu věřit, myslel si, musím věřit a to bude polovina toho, co musím udělat. Pak se všechno povede.
  Přesto nebyl nejklidnější, když přijel domů a pozdravil se s mámou, která seděla u kuchyňského stolu se šálkem kávy a čekala na něj.

***

  Miriam zatínala zuby, aby se jí nezačala klepat brada. Udělala si kávu a doufala, že ji to uklidní. Nepomohlo to. Dnešek byl dnem D, velkým mezníkem. Bylo jí, jako by všechen svůj majetek vsadila na jednoho koně a teď sledovala, jak všichni závodící vyjíždějí z boxů.
  Jestli se to podaří, jestli její kůň vyhraje, bude svobodná! Po deseti letech manželství s největším tyranem mezi tyrany bude mít svobodu. Bude se moci smát, čemu bude chtít, nikdo jí nebude přikazovat a nikdo se ji nebude každou noc pokoušet znásilnit pod záminkou, že má k tomu právo.
  Chtělo se jí začít zpívat.
  Zarazilo ji, jak se Lukáš tvářil, když se konečně objevil. Vypadal, jako by se chystal na vlastní popravu.
  „Ahoj,“ řekl.
  „Ahoj,“ řekla ona, „stalo se něco?“
  „Ne. Jen se trochu bojím,“ řekl a omluvně se usmál.
  „To já taky. A pořádně, ne jen trochu. To máš mámu strašpytla, co?“
  „Ani ne. Myslím, že mám super mámu! Fakt!“
  Přijel s vozíkem až k ní a objal ji kolem pasu. Shlédla na něj. Toužila, aby to bylo obráceně, aby stál a díval se na ni seshora, jak tam sedí. Objala ho také a hladila ho po vlasech.
  „Kdepak,“ šeptala, „tvoje máma má moc a moc velkej strach. Já… Tys mi našel úkryt. Tam mě Milan nenajde, co? Jenže mám starost o tebe, víš. Když si představím, že tu zůstaneš sám s tátou… A on bude vzteklej, to… to je jasný, víš jak bude vzteklej?!“
  „Hele, já to vážně zvládnu,“ řekl Lukáš.
  Napřímil se a pohlédl mámě do očí. Miriam si pomyslela, že i oči zdědil po otci, temně hnědé a velké, jako by patřily tureckému sultánovi.
  „Myslíš, že můžeme jít?“ zeptal se.
  „Hned, jen si vezmu pár věcí.“
  „Nevím, jestli se dají přenášet věci, mami,“ zamračil se, protože na tuhle stránku věci nejspíš nepomyslel. Miriam se zasmála a obrátila naruby kapsu u kalhot. Vysypalo se z ní suché modré jehličí.
  „Myslím, že dají, Lukáši,“ řekla. „Kromě toho, šaty jdou s tebou a tvůj vozíček taky, ne?“
  Našpulil pusu a hvízdl.
  „Hmmm,“ zamumlal, „seš fakt dobrá, parťačko!“
  „Ty taky, parťáku,“ poplácala ho po zádech, „a teď mě pusť. Mám sbalený batoh. Čeká na mě u tebe v pokoji, víš? Vzala jsem si pár věcí… jako bych jela stanovat. To nejdůležitější k přežití.“
  „Jestli ti Luinela dovolí zůstat v Kruhu, tak nebudeš potřebovat vůbec nic,“ řekl Lukáš.
  Miriam sepjala ruce, naklonila hlavu a koketně na něj zamrkala.
  „Nějaké ty šminky přece nemůžu postrádat, nemyslíš?“
  V hrdle mu zaklokotal smích. Rozjel vozík chodbičkou ke svému pokoji. Šla za ním a poslouchala, jak se stále tichounce směje.
  Doufala, že se jí podařilo alespoň jeho zbavit strachu a nejistoty. Na ní tolik nezáleželo, bude mít dost času se se svými pocity vyrovnat, ale Lukáš se potřebuje plně soustředit, aby je odnesl pryč.
  V chlapcově pokoji si vzala batoh, nahodila ho na záda a vyčkávavě se na Lukáše podívala. Ten jí stiskl ruku.
  „Tak jo,“ zašeptal, „jdeme na to. Připravená?“
  „Ano, kapitáne,“ odpověděla řízně a po vojensku.
  „Vylétáme!“
  Tentokrát nechala oči otevřené, aby mohla sledovat, co se během té zvláštní cesty jinam vlastně děje. Pozorovala Lukášovu soustředěnou, napjatou tvář a okolí.
  Brzy ji začala ruka, kterou se držela Lukáše, nepříjemně brnět a pálit. V celém pokoji se o několik stupňů ochladilo. Než to ale její tělo zaregistrovalo, začal pokojík mizet. Jako by sledovala mizerný trikový film. Obrysy stěn, nábytku a všech věcí zůstávaly nejdéle, ale i ty se pak ztratily v nicotě.
  Kolem teď nebylo nic, než nic samotné. Žádná barva, žádné vůně, žádná teplota. Miriam se prudce roztlouklo srdce, když si představila, že by tu mohla uvíznout. Tady nebyl ani čas!
  Podobně si představovala peklo… Raději zavřela oči. Okamžitě se dostavila nevolnost, přetížení, pocit pádu do nekonečných hloubek. Stiskla čelisti a čekala, kdy to skončí. Zdálo se jí, že tentokrát cestují nějak dlouho.
  Konečně ucítila pod nohama pevnou zem a závrať zmizela. Miriam otevřela oči.
  Byli v tomtéž lese, co poprvé, jen na jiném místě. Napravo od sebe zahlédla bílý kámen, o kterém jí Lukáš povídal. Orientační bod.
  Fajn. Bude dobré, když si ho zapamatuje.
  Lukáš stál vedle ní a hleděl na své okolí naprosto okouzleným pohledem. Miriam nechápala jeho nadšení pro zdejší krajinu. Jistě, vysvětloval jí, jak mu připadá krásná, čistá a zvláštní, ale ona neviděla nic jiného, než jiné barvy věcí, to bylo vše. Možná že je na okouzlení moc stará. Nebo se dostaví, až shlédne bytosti, o kterých Lukáš vyprávěl, že tu také žijí.
  „Tak jaká byla cesta, vojíne,“ zeptal se Lukáš, stále v dobré náladě.
  „V pořádku, kapitáne,“ odvětila Miriam.
  Lukášův pohled náhle zalétl za její záda a chlapec zvážněl.
  „Mami, otoč se,“ řekl.
  Poslechla ho. Bylo jí, jako by se pohybovala v hustém medu. Snový, pomalý pohyb. Když se obrátila, uviděla modrou ženu, o které jí Lukáš vyprávěl.
  Myslela si, že je dobře připravená ji vidět, myslela, že se nedá překvapit. Ale ta modrá pleť, zelené vlasy a kočičí oči, navíc to zvláštní roucho…
  Celá řeč, kterou si Miriam připravovala, až se s paní Luinelou setká, zmizela v oblasti zapomnění.
  „Ol isni maier lo,“ řekla modrá žena, „klid tvé duši, ženo.“
  „Uhm… té vaší taky,“ řekla Miriam.
  Doufala, že to bylo to, co říci měla. Modrá žena se na ni usmála a natáhla k ní ruku se vztyčenou dlaní.
  „Luinela,“ představila se, „vládnoucí Mocí Kruhu.“
  „Já jsem Miriam,“ řekla Miriam a položila vlastní dlaň na Luinelinu.
  V duchu děkovala za Lukášovo detailní vyprávění. Teď alespoň trochu věděla, jak se má chovat.
  „Jsem ráda, že tě znám, Miriam,“ pokračovala Luinela. Pak se obrátila na Lukáše: „A tobě díky, nerrito, žes ji přivedl.“
  „Byla to její volba,“ řekl Lukáš. „Děkujte jí.“
  Luinela povytáhla obočí. Nic ale neřekla, jen si začala připravovat svou kouzelnou paličku. Miriam ten předmět sice připomínal spíš mladou bedlu, nicméně byla rozhodnuta používat Lukášův termín.
  Když si Luinela vytáhla z účesu zelený kámen a vtiskla ho do hlavice, ozval se Lukáš.
  „Jestli chcete někam, jít, tak já… já už raději půjdu domů,“ řekl. Netrpělivě se v křesle zavrtěl. „Kdyby se vrátil táta,“ dodal na vysvětlenou.
  „Co mu řekneš“ zeptala se Miriam.
  „Že jsi odešla a že nevím kam. Prostě jsi najednou zmizela. Víš, já na tom nebudu mít vinu,“ zašklebil se, ale Miriam si všimla, jak mu koutky úst cukají v nervózním tiku.
  „To bude nejlepší,“ přikývla. Pohladila Lukáše po vlasech. „A nezapomeň si otřít hlínu z kol,“ připomněla.
  Věnoval jí široký úsměv. Pak se obrátil k Luinele.
  „Slibte mi, že se jí nic nestane,“ řekl naléhavě, „a že když se bude chtít vrátit, že jí sem přivedete. Vrátím se ještě večer, jestli to půjde. Nebo přinejhorším zejtra ráno.“
  „Tvoje matka bude v pořádku, Lukáši,“ řekla Luinela, „raději dávej pozor na sebe.“
  „To budu.“
  Lukáš kývl mámě na pozdrav a zavřel oči. Miriam ho sledovala a cítila, jak se jí hrdlo stahuje steskem. Už teď. Lukáš ještě ani není pryč.
  Zmizel, jako když luskne prstem. Miriam s Luinelou osaměly.
  „Mezi námi děvčaty,“ řekla Miriam, „co se teď chystáte udělat?“
  „Ukázat ti, proč jsi tady, Miriam,“ odpověděla Luinela, natáhla paži a zatřepala paličkou, jako když malé dítě třese chrastítkem.
  Zelené blesky, které ji opředly, Miriam očekávala a dovedla je přijmout. Dovedla přijmout i to, že se najednou po boku modré ženy, která jí tiskla rameno, vznášela několik desítek metrů nad lesy. Nedokázala ale jen tak vstřebat ten pocit, když se hnuly kupředu. Cítila, že je jen duší, odpoutanou od těla, absolutně svobodnou a silnou. Kdyby se vytrhla Luinele, mohla by letět, kam by se jí zachtělo. Mohla by procházet všemi světy, které mají své jsoucno. Nikdy by se nemusela vrátit do slabého a zranitelného těla.
  Bylo to silné pokušení a Miriam udivovalo, že ho nezažil i Lukáš. On měl dvojnásobek důvodů, proč zůstat jen duchem, svobodně a bez zátěží se pohybujícím.
  A přece jí o ničem takovém nevyprávěl.
  „Nesmíš na to ani pomyslet,“ řekla jí náhle Luinela a Miriam sebou leknutím trhla. Do duše jí proudila mocná vůle modré ženy.
  „Nepoddávej se tomu, ženo,“ přikazovala jí, „využij to, ale nepoddej se. Nikdy. Až přijde čas, kdy se budeš moci osvobodit od těla, poznáš to. Tohle jen krátká chvíle. Ne napořád. Nesmíš se poddat své touze.“
  Už nikdy se nepoddat, slyšela Miriam své vlastní předsevzetí. Kdy ho udělala? Nevěděla, ale teď jí pomáhalo poslechnout Luinelu.
  Nikdy a ničemu se nepoddávat!
  „Jen se dívej,“ říkala jí Luinela, „jen se dívej a dostaň ten obraz do sebe.“
  Miriam poslechla.
  Zjistila, co Lukáš myslel, když mluvil o kráse tohoto světa. Modré a červené stromy, stromy bílé a narůžovělé. Na skalnatých svazích viděla skupiny stromů ze zlata. Ve větru jejich listy cinkaly o sebe. Znělo to jako malé zvonečky.
  V smaragdově zelených údolích ostrůvky modrých a červených keřů, lány fialových květin, jejichž vůně sahala až sem, do oblačné výšky. Pasoucí se stáda zvířat s huňatými černými kožichy. Řeky, které zrcadlily planoucí oblohu. Sady ovocných stromů, jimž podobné nikdy neviděla. Vesničky tvořené nízkými domky z bílého kamene. Lidé, z výšky tak malí a přitom tak blízcí – pracující, tančící, odpočívající.
  A konečně Kruh, majestátně se tyčící uprostřed holé pláně. Hudebnice, o kterých mluvil Lukáš a všechna ta stvoření…
  Viděla běžícího jednorožce, z hřívy mu vlály zapletené barevné stuhy. Nízko pod nimi se ve vzduchu honil pár malých červených dráčků.
  Přímo nad Kruhem Luinela zastavila. Ukázala na sešlost, která je zřejmě nemohla vidět.
  „Tohle je můj Kruh. Ale všechny Elterijské Kruhy jsou spjaté. Jako údy v jednom těle. Stromy v jednom lese. Zahyne jeden a všechny pocítí ztrátu.“
  „Rozumím,“ řekla Miriam, „jako děti jedné matky. A tou matkou jste vy.“
  „Jsem, co jsem,“ řekla Luinela. „Ale je-li to podle tvých slov… mé děti na straně kde slunce vstává, jsou v nebezpečí. Hynou.“
  „To je mi líto.“
  „Ne, ještě ne dost líto. Viděla jsi štěstí. Tam je zničené. To chci, abys viděla, ženo.“
  Rozlétla se, Miriam táhla za sebou. Teď to nebyl klidný, krásný let, ale něco, jako být nesena větrnou smrští. Miriam by se nejraději vzepřela, připomínala si své nové pravidlo ničemu se nepoddávat, ale něco jí říkalo, aby to nedělala.
  Z Luinely cítila rozhořčení a hněv, proto byla jejich cesta taková. Modrá žena se však nehněvala na Miriam. A to by se mohlo snadno změnit, kdyby ji Miriam neposlechla.
  Z území vysokých hor se rychle dostaly nad pahorkatinu. Luinela zpomalila a snesla se níž.
  Zastavily nad údolím, v jehož středu stál také kruh, ale tichý a prázdný.
  „Tady,“ řekla Luinela, „už byli targijci.“
  Smýkly se vzduchem o kus dál. Luinela ukázala na vesnici, vedle které se tyčily základy vojenské pevnosti.
  „Tady,“ řekla, „žijí lidé Kruhu. Targijci jej brzy zboří, až budou mít potřebnou sílu. Pak lidé budou v poddanství.“
  Snesly se ještě níž. Miriam spatřila mezi elterijskými venkovany lidi s vlasy bílými jako sníh. Nebyli to žádní starci, jen muži v nejlepším věku.
  „To jsou targijci,“ odpověděla Luinela na nevyslovenou otázku. „A teď ukážu to nejhorší.“
  Hroznou rychlostí přelétly několik pahorků a stanuly nad rozlehlým údolím. U lesa na jedné straně stála armáda Targie, muži v oranžových oděvech, obrněnci a jezdci na mohutných huňatých zvířatech, vyhlížejících jako kříženci hrocha a jaka. Nad hlavami jim vlály standarty a praporce s oranžovým příčným pruhem na bílém poli.
  Všichni vojáci byli zorganizováni v bojových útvarech, nikomu nepřečnívala ani špička boty špatným směrem. V první řadě stáli lučištníci, za nimi jízda a pak pěšáci a zase jízda.
  Na druhé straně se v neuspořádaných shlucích pohybovali elterijští muži. Žádní jezdci. Zbraně, které měli, byly improvizované a nepříliš účinné, oproti nablýskaným mečům, kopím a sekerám targijských. A protivníci byli v nejméně poloviční přesile.
  „Panebože,“ zašeptala Miriam, „vždyť nemají šanci!“
  „Ne,“ řekla Luinela trpce. „Podívej se až do konce. Musíš vidět, proč…“
  Miriam neměla chuť sledovat jatka, která se tam dole připravovala. Nemohla se odtud ale bez Luinely hnout a tak jí nezbývalo než přihlížet.
  Obě strany nejprve vyslaly vyjednavače, ale jak se dalo čekat, vrátili se tito na své strany bez výsledku. Elterijští pak začali postupovat, nejspíš proto, že nevěděli, co jiného dělat.
  Na targijské straně se zvedl do vzduchu prapor s červeným šípem a lučištníci napjali své luky. Šípy vylétly do vzduchu a skosily skoro polovinu elterijských, kteří se včas nestačili zakrýt štíty. Trávu zbarvila první krev a vzduchem se rozlehlo naříkání a křik.
  Na targijské straně se zvedl prapor se zvířecím kopytem a dopředu vyrazil první jízdní oddíl.
  Miriam by si ráda zakryla oči, ale nešlo to. Musela se dívat, jak muži na těžkých zvířatech drtí všechno, co přežilo déšť šípů.
  Několika elterijským mužům se podařilo z krvavé lázně utéci. Běželi k lesům na své straně údolí, zbraně zahodili, aby jim nebránily v útěku.
  Targijská armáda na ně vyslala novou spršku šípů, která tři z nich složila. Za zbývajícími osmi se rozjelo několik jezdců. Zavalitá, mohutná zvířata byla překvapivě rychlá. Než uprchlíci stačili dosáhnout prvních stromů lesa, byli dohnáni a bez okolků zabiti.
  Targijská armáda se začala znovu formovat a otáčet se k návratu. V údolí zbyli jen mrtví a umírající.
  „To udělají všude,“ řekla Luinela Miriam.
  „A jak jim v tom já můžu zabránit?“ Miriam se třásl hlas. Přála si, aby ji odtud Luinela odvedla.
  „To řeknu také. Teď se podívej.“
  Miriam shlédla na bitevní pole. Z lesa na něj vyšly ženy a několik dětí. Ženy měly na hlavách bílé plachetky. K Miriaminu sluchu dolehl kvílivý nářek.
  „Hledají své mrtvé,“ řekla Luinela. „Dnešek udělal hodně vdov a sirotků.“
  „Prosím,“ řekla Miriam, „vezměte mě pryč. Nemůžu se na to dívat.“
  Luinela přikývla.
  „Teď víš, jak důležité je tohle zastavit. Řeknu ti tedy jak.“
  Letěly nad krajem zpátky a Luinela svou místy dost nesrozumitelnou češtinou vyprávěla tento příběh: Před mnoha lety se Targie zmítala v nepokojích, v celé zemi zuřila občanská válka. Mnoho lidí umíralo, bojovníci i lidé, kteří s válkou nechtěli mít nic společného. Na polích neměl kdo pracovat, takže se neurodilo a byl hlad. Zemí se šířily nemoci. A když bylo nejhůř, objevila se žena s bledou pletí, vlasy zlatorudými jako nebe a očima šedýma jako kmeny stromů.
   Targijský král, i když v té době měl mnoho jiných starostí, ji nechal přivést na svůj dvůr a zakrátko se naučil hovořit její řečí. Snad ho svedl její neobvyklý vzhled, nebo mu prostě byla souzena, v každém případě se do ní zamiloval. Ona toho využila, aby mu svými radami pomohla vyvést zemi z bídy. Sama na bílém sagovi (tak se jmenovalo zvíře, na kterém v Targii jezdili) objížděla bitevní pole, stavěla se mezi znepřátelené šiky a mluvila o míru, přátelství a rozumu uprostřed válečného šílenství.
   Byla tak silnou osobností, že dovedla přesvědčit i ty nejzatvrzelejší, aby odložili zbraně a vrátili se do svých domovů, k rodinám a k polím a hospodářství. Snad to byly její šedé oči, které se na bojovníky upíraly, nebo hlas, který zněl melodicky a přesvědčivě, co ji dělalo úspěšnou. Jisté je, že uměla mluvit velice dobře, i když jazykem pro ni cizím. Jak se mohla v tak krátké době naučit targijsky, o tom mlčela historie i Luinela.
  Nicméně díky té bledé, cizí ženě, se Targie začala vzpamatovávat. Nakonec zůstal jediný člověk, který vedl svou armádu do boje – byl to muž, který toužil svrhnout vládu a sám se postavit do čela země. Targijský král se s ním rozhodl utkat na širokém poli před hlavním městem země. Výslovně nařídil bledé ženě, aby se do toho nemíchala. Věděl, že toho dne bude prolita krev, ale také věděl, že on zvítězí a že ta krev bude poslední krví této války.
  Žena však neuposlechla a objevila se na svém sagovi, právě když se vojska začala šikovat proti sobě. Volala tak silným hlasem, že ji na tom rozlehlém prostranství slyšel každý, volala, že dalším bojem přinesou jen zkázu a smrt, že mají jazyky schopné mluvit a hlavy schopné myslet. Volala po smíru, domluvě, rozumu… Vůdce povstalců však napjal luk a právě když měla na jazyku slovo láska, zasáhl ji jeho šíp přímo do srdce.
   Když padla ze saga na zem a její krev zbarvila trávu, nebe se zatáhlo a spustil se krvavý déšť. Zem se třásla, jako by plakala nad jejím zmařeným životem. Pak se z nebe spustil blesk a sežehl vůdce povstalců. Nezbyl už nikdo, kdo by toužil po boji a tak bledá žena dosáhla svého.
   Její tělo dal král pohřbít v horách, na místě, odkud podle vyprávění přišla. Ale zachovalo se po ní víc, než jen nějaké to období bez válek. Targijcům je její památka posvátná a věří, že kdyby vedli nespravedlivý boj, objeví se bledá žena uprostřed bitevního pole na svém bílém sagovi a tak je upozorní, aby nepokračovali.
  „Dobře,“ řekla Miriam, když Luinela skončila s vyprávěním. „jestli jsem to správně pochopila, já mám zahrát tu bledou ženu. To je ale šílený…“
  „Tvé vlasy jsou takové, jako byly její, tvá pleť je bledá a tvé oči šedé jako kůra stromů. Jestli je někdo, kdo by mohl pomoci proti válce s Targijci, jsi to ty.“
  „Já ale neumím tím jejich jazykem,“ namítla Miriam první, co ji napadlo. „Určitě budou čekat, že něco řeknu!“
  „Mluvit budu já, o to neměj starost, ženo. Uvidí tebe, ale uslyší mne.“
  Miriam bezmocně rozhodila ruce. Co říci? Co ještě namítnout?
  Možná, pomyslela si, mi právě tohle pomůže zaplnit tu prázdnotu, co cítím. Právě tak přece vypadají velká poslání. Mám příležitost zabránit prolévání krve.
  Kdybych odmítla, nikdy bych nemohla přestat myslet na ty mrtvé a umírající na bitevních polích. Stále by mi v uších zněl nářek žen, hledajících na těch polích své milované.
  „Kdy to chcete udělat,“ zeptala se.
  Ve chvíli, kdy tu otázku vyslovila, pocítila, jak se Luinelina duše zbavila hrozného napětí, ve kterém byla doteď, jak se v ní rozhostil klid.
  „Za zítřejšího východu slunce,“ řekla modrá žena, „budou stát proti sobě všichni muži Elterie, odhodlaní k boji a Targijská armáda. Za zítřejšího východu slunce bude boji přihlížet nynější král Targie. Za zítřejšího východu slunce musíme zachránit mnoho životů, Miriam.“

***

  Miriam s Luinelou přišly ke Kruhu až za šera. Cesta pěšky byla dlouhá a vysilující. Když Miriam zdálky spatřila kamenné sloupy, tmavé a mohutné na pozadí rudé oblohy, vydechla úlevou. Vzápětí překvapeně pozvedla obočí.
  Když viděla Kruh zvýšky, připadal jí mnohem menší. To, co viděla nyní, bylo spíš fotbalové hřiště, nedopatřením uspořádané kruhově. Každý z kamenných kvádrů mohl mít kolem deseti metrů výšky.
  Miriam si nedovedla představit, jak sem Elterijci mohli takové kolosy dostat a vztyčit. Připomínalo to záhadu soch na Velikonočních ostrovech. Ale snad se jednalo o některé z kouzel, kterým se tu podle všeho dařilo. Celou stavbu mohla docela dobře dát dohromady Luinela, s pomocí své paličky a několika barevných kamínků.
  Miriam se při myšlence na kouzla zatočila hlava. Všechna síla, kterou její tělo načerpalo ze zdejšího ovzduší, se někam vytratila.
  Musela se posadit. Na vrcholku nejbližšího kvádru spatřila párek malých dráčků a vyčerpaně zavřela oči.
  Luinela, držící se pár kroků před ní, se obrátila a vrátila se pro ni. Laskavě se usmívala, když brala vyčerpanou Miriam pod paží a pomáhala jí vstát. Neřekla ani slovo, ale Miriam se zdálo, že jí modrá žena poslala silnou vlnu energie.
  Nechala se podpírat a vlekla se blíž k monumentu, tyčícím se čím dál majestátněji. Prošly mezi dvěma kvádry. Byl to jako vejít vraty do hradu, na nádvoří, kde se plno lidí veselí a hoduje.
  Všichni ti lidé se kolem nich shlukli, utvořili kruh uprostřed Kruhu. Udržovali si sice odstup, ale Mirim se zdálo, že se v tom moři nových obličejů utopí. Všichni něco brebentili, napůl v cizí řeči, napůl v zpotvořené češtině. Hudebnice nepřestávaly hrát, spustily však na housle a flétny mnohem říznější píseň.
  A když se Miriam chtěla opřít o Luinelu, zjistila, že se jí žena někam ztratila.
  Nemohla uprostřed všech těch cizích lidí padnout do trávy a zavřít oči, i když měla velkou chuť to udělat. Začínala mít strach a ten v ní probouzel zvířecí instinkty. Všechny smysly se zaostřily, probudily. Byla připravená odrazit útok, nebo utéci.
  Když v davu spatřila temnou pleť a koňské tělo kentaura, trhla sebou, ale nezaječela, přestože si myslela, že to udělá. Snesla i pohled na jednorožce nazlátle bílého jako ovčí vlna. Dokonce neztratila hlavu, když si ji začali prohlížet drobní létající skřítci, nebo vlastně víly, jak jim ve svém vyprávění říkal Lukáš.
  „No,“ řekla, protože cítila, že musí začít hovořit, „no, jsem ráda, že jsem tu s váma. Lukáš mi o vás všech vyprávěl. Já… rozumíte mi?“
  „My taky rádi, že ty tu,“ zavolala jedna víla, „ty odeženeš válku.“
  „Ano, ty jsi žena s vlasy jako nebe,“ pokračoval kentaur, který se k Miriam prodral blíž. „očima jako kůra stromů a pletí bledou. Je těžké nevěřit, že se z Trhliny času mezi nás nevrátila Ta, která přináší mír.“
  „Možná vrátila,“ namítl nějaký muž, „možná to ona. Ne, co zemřela, další. Bude pokračovat a přinese mír.“
  „Udělám všechno, co budu moct,“ řekla Miriam. „Ale musíte mi pomoct. Já se tu nevyznám a… ještě jsem unavená, všechno je tu pro mě nový a…“ zastavila, uvědomila si, že žvaní nesmysly.
  „Protože vůbec nevím, jak bych měla začít,“ řekla pomalu.
  „Pro začátek,“ řekl stařec, který k ní přišel stezkou, otevřenou v zástupu, „si musíš odpočinout. Dnes budeš spát v Kruhu. To ti dá sílu."
  Shlédl ji od hlavy až k patě a zatvářil se lítostivě. Nejspíš si pomyslel, že Miriam bude sílu opravdu potřebovat.
  „Než vstane slunce, přijdou ženy a přinesou správné šaty na tebe. Můj syn přivede saga, kterého chytil na pláních, kde nerostou stromy. Pak přijde Luinela, žena s Mocí, a ukáže, co dál. Zatím buď zde, jako bys seděla se svou rodinou, Miriam.“
  Nevěděla, co na to odpovědět a tak jen poděkovala a sklonila hlavu. Nějaká žena s vlasy spletenými do copánků ji vzala podpaží a odvedla ji k místu, kde bylo v trávě prostřeno pohoštění. Cestou minuly jednorožce, který před Miriam poklekl a růžovým čumákem se dotkl země. Víly jí pod nohy házely silně vonící bílé květy.
  Miriam nevěděla, čím si zasloužila takovou úctu. Jednali s ní, jako by byla královnou a přitom ještě neudělala nic, než že svolila o něco se pokusit. Tihle lidé nemohli vědět, zda se jí to podaří, ani zda necouvne a přesto ji přijali do svého středu.
  Dojímalo ji to. Pomalu si však uvědomovala, že si ji tihle lidičkové úctou zavázali víc, než by to dokázali jakýmkoli jiným přístupem.
  Teď už je nemohla zklamat, nesměla! Nedokázala by to…
  Nemůže přece těmhle lidem, plným naděje, říci, že se bojí šípů, které by ji mohly trefit, nebo že se obává posadit se na zvíře, které uvidí poprvé v životě.
  Aniž by to někdo nahlas vyslovil, dozvěděla se však z jich gest, jednání a tónu hlasů, že i kdyby selhala, neodvrhnou ji. Že si získala novou rodinu, která za ní bude stát a chránit ji.
  A tím si ji modří lidé získali docela.
  Po letech strávených v jedovatém manželství s Milanem pro Miriam tahle nově nabytá svoboda a pocit bezpečí představovaly chladivou mast na hořící ráně.
  Nemusela o nic žádat, vše, co potřebovala, jí sami přinášeli. Když se jí začaly klížit oči, poté co pojedla sladké ovoce a vypila něco čistého a dobrého vína, podala jí žena s copánky prošívanou deku. Byla to deka tak velká, že by se do ní zachumlalo pět dětí a ještě by zbylo místo pro psa, a tak jemná, že její dotek byl jako pohlazení máminy ruky. Miriam se do ní zabalila a usnula, provázena do snů jemným hlasem houslí.

***

  Ležela v posteli, ne ve své ložnici, ale v pokoji zařízeném ve vysoce bordelózním stylu. Červené světlo znemožňovalo určit, jestli je ráno, nebo večer ale tom stejně vůbec nezáleželo. Jemná, sametová přikrývka Miriam hladila po nahém těle. Vlastně ne úplně nahém. Když se podívala, zjistila, že má na sobě černé podvazkové punčochy, jinak nic.
  Bylo to podivné, jindy by byla studem bez sebe, ale teď cítila jen vnitřní žár a chtivost. Čekala, kdy se otevřou dveře a vstoupí On.
  Do dveří i do ní samé…
  Čekala dychtivě a nedočkavě, jako žíznící na sklenku vody. Nakonec On vešel a byl to Milan.
  Miriam zledovatěly končetiny, dech se jí zastavil. Její muž byl tady, ano, a byl strašným způsobem krásný. Měl na sobě kovové a kožené oblečení, plné ostnů a kovaných přezek. V jedné ruce držel předmět zabalený v hadru promáčeném rudou tekutinou – mohlo to být víno nebo krev.
  Když se na Miriam usmál, něžně a téměř otcovsky, záchvěv zimy a strachu odezněl. Rozpřáhla nahé paže, aby ho k sobě přivinula.
  Milan zavrtěl hlavou a stále s tím laskavým úsměvem jí předal zabalenou věc. Bylo to něco šišatého, jako malý meloun, ale mělo to mrtvou váhu. Jako by držela v ruce telecí kýtu.
  Opatrně věc rozbalila.
  Mráz jí znovu projel celým tělem. Roztřásla se. Nedokázala se pohnout, nemohla promluvit, nemohla zvednout oči od příšerného dárku.
  Na klíně jí ležela zkrvavená hlava jejího syna.
  Milan se začal smát nahlas. Shodil jí Lukášovu hlavu z klína, povalil ji, úplně zmrzlou, na postel a začal si ji brát, hrubě a násilně.
  Kovovými ostny na svém oblečení jí rozdíral tělo a Miriam zjistila, že i postel, zprvu měkká a pohodlná, se naplnila vyčnívajícími bodáky, čepelemi a drápy.
  Konečně začala ječet, znělo to jako kvílení vichřice.

***

  Po tváři ji pohladily teplé ruce. Prudce se posadila, s očima vytřeštěnýma do tmy oddechovala jako uštvaný pes. Byla celá zpocená a rozechvělá. Ve snu odkopala přikrývku a ležela na holé zemi. Kamínky a drobné štětiny suché trávy ji bodaly a škrábaly.
  Se zakloněnou hlavou a zavřenýma očima děkovala Bohu, že to byl jen sen.
  „No, no, nerrita,“ šeptal jí do ucha příjemný ženský hlas, chraplavý a plný. „Snad nebude tolik zle.“
  „Je to… jsem tady? Myslím v Kruhu. Jestli se mi nezdálo i to,“ zašeptala Miriam.
  „Ne, o tom se ti nezdálo. Teď ale přišel čas pro úkol,“ řekla žena, kterou Miriam konečně identifikovala jako Luinelu. „Přišel čas, nerrita.“
  „Nevím, jestli jsem připravená,“ řekla Miriam. Její slova byla zakuklenou prosbou o odklad, ale Luinelu bylo nemožné přelstít.
  „Ty nemusíš být na nic připravená. Stačí, když budeš. Věci se budou dít samy, kolem tebe.“
  „Nikdy jsem nejezdila na… na tom sigovi!“
  „Myslíš saga… Ale, dítě, on tě poveze sám.“
  „Nevím… nevím,“ Miriam překonala touhu chytit se za hlavu, znovu zavřít oči a jen se tak kolébat dopředu a dozadu, „nevím, jestli to zvládnu.“
  „Co jsi kdy nezvládla, ženo?“ zeptala se Luinela.
  „Nevím… nebyla jsem dost dobrá manželka, málo jsem se starala o syna, nijak jsem se neprosadila ve svý profesi… Dělala jsem toho moc špatně, nakonec jsem si vzala chlapa, kterej mě mlátil a nedovedla jsem od něj odejít, zpackala jsem si prostě celej život,“ Miriam vyhrkly slzy, a zároveň se jí ulevilo. Nevěděla, proč si tu zrovna Luinele vylévá srdce, ale bylo jí to jedno.
  „Ne,“ řekla Luinela trpělivě, jako by hovořila s malým dítětem, „co jsi nezvládla ve své duši? Jak jsi se sama zklamala? V čem jsi nesplnila, co jsi očekávala?“
  Miriam sklonila hlavu. Věděla by, co odpovědět, ale nevěděla jak. Luinela se zasmála, její hlas se pod fialovým nebem nesl jako hlas ptáka.
  „Nemusíš mluvit, Miriam, protože já vím,“ řekla, „vím a vím, že dnes nemůžeš zklamat. Ať se stane cokoli, ty jsi udělala největší, co jsi mohla. Dala jsi nám naději.“
  „Já ale nejsem-„
  „Mlč už. Čas, kdy se mělo mluvit, skončil. Teď je čas konat.“
  Přiměla Miriam, aby si ve světle loučí uprostřed kroužku žen, které ji kriticky posuzovaly, vyzkoušela krásné, modrošedé šaty. Padly jí, jako by je krejčí ušil podle jejích měr. I ženy ve skupince byly spokojené, když sem tam upravily založený lem nebo přehrnutý rukáv. Jako korunu všeho dala Luinela Miriam kolem krku masivní zlatý náhrdelník se zelenými kameny.
  „Takový nosila Ta, která přináší mír,“ vysvětlila jedna z žen na Miriamin tázavý pohled.
  Když byly hotové s tímto, odvedly ženy Miriam z Kruhu. V čele skupiny kráčela Luinela s rozžatou loučí. Přestože se začínalo rozednívat, bylo jejího světla ještě třeba.
  Šly po pěšině vyšlapané v trávě, dál lesem po suchém jehličí, až došly na planinu uprostřed keřovitého porostu.
  Miriam to připadalo jako nějaký zasvěcující obřad a když uprostřed palouku spatřila saga, mohutné, chlupaté bílé zvíře, celý ten pocit zesílil.
  Vzpomněla si na svůj sen a zachvěla se. Příběh, do kterého vstupovala, měl stejně neskutečnou atmosféru, byl jí cizí a ona ho přesto musela žít.
  „Neměj strach,“ nabádala ji Luinela, „neměj strach, aby ho neměl i sag.“
  Miriam přikývla. Zaťala zuby a sevřela ruce v pěsti. Napětí zůstalo, ale strachu se zbavila, jak nejvíc to šlo.
  Vedle saga stál mladík s hustými, rozjívenými vlasy a pokud to ve světle pochodně mohla Miriam posoudit, velmi hezkým obličejem. Poplácával zvíře po plecích a broukavými slovy ho uklidňoval. Musel to být syn stařešiny, ten, který saga přivedl a vycvičil.
  Luinela s ním chvíli hovořila, pak se ale ohlédla k červenajícímu se východu a prohlásila v češtině, že času ubývá.
  „Tohle je Tass,“ řekla dál a ukázala na mladíka.
  Ten se zazubil, jako by slyšel nejlepší vtip ve svém životě. Natáhl k Miriam ruku s nastavenou dlaní a ona opětovala podrav a řekla své jméno. Předpokládala, že už jej mladík zná, ale zdvořilost je něco, co člověk neodkládá ani po průchodu do jiného světa.
  „Teď tě bude provázet on. Já přijdu, až bude třeba, ale ty mne neuvidíš,“ řekla Luinela a položila Miriam ruce na ramena. „Říkej potichu to, co si myslíš o míru a já budu mluvit nahlas, k nim, aby mne slyšeli. Nemusíš dělat nic jiného. Sag tě sám ponese, jak bude třeba.“
  Autoritativně vtiskla její ruku do mladíkovy dlaně. O krok poodstoupila, dotkla se levým ukazovákem pravého ramene a pravým levého a mírně se uklonila.
  „Isni ol kerina vi,“ řekla ještě, „ať tě provází štěstí.“
  „Děkuju,“ řekla Miriam, „myslím, že to budu potřebovat.“
  Luinela se pousmála a bez dalšího se otočila zády. Pomalu odcházela po stezce v roští a zezadu připomínala obyčejnou, starší ženu sehnutou pod tíží mnoha let práce. Ostatní ženy její pozdravné gesto opakovaly a přidávaly vlastní přání štěstí, úspěchu a odvahy. Miriam jim děkovala a jen doufala, že ji, až bude stát uprostřed pláně mezi dvěma nepřátelskými armádami, opravdu štěstí ani odvaha neopustí.
  Mladík Tass jí pomohl do složitě zkonstruovaného sedla na sagově hřbetě. Bylo to dost vysoko.
  Miriam si pomyslela, že až se sagovi zachce ji setřást, skončí to přinejlepším zlomenými kostmi. Jejími zlomenými kostmi, aby bylo úplně jasno.
  Pomyslela si také, že kdyby zůstala s Milanem, možná by ji čekaly věci horší, než je zlomenina.
  Vzpomněla si na Lukášovu hlavu, již viděla ve snu a zachvěla se.
  Sag zvedl hlavu a vydal zvláštní sténavý zvuk. Tass položil Miriam ruku na stehno a zvedl k ní obličej.
  „Neboj,“ řekl, „on bojí taky. Ano?“
  „Jo, ano, budu se snažit.“
  To bylo všechno, co tomu chlapci mohla slíbit. Že se bude snažit. Připadalo jí to málo.
  Tass se vydrápal na sagův hřbet těsně za sedlem, zatvářil se, jako by nebylo pohodlnějšího místa k sezení, objal Miriam kolem pasu a vzal do rukou otěže toho divného velkého zvířete. Zamlaskal a sag se pohnul kupředu. Vůbec to nepřipomínalo krok koně, bylo to spíš jako jet tankem. Sag se valil stále vpřed a co mu stálo v cestě, smetl.
  Miriam pochopila, proč jsou tato zvířata používána jako válečná. A také pochopila, proč nemají Elterijci proti targijské armádě nejmenší šanci. Nejen že neumí bojovat, taktizovat a využívat známého prostředí, ale stojí pěší proti síle obrněných čtyřnohých tanků.
  Srdce jí sevřela lítost a ještě větší soucit s těmi, které včera viděla umírat.
  Po dalším Tassově zamlaskání se dalo zvíře do běhu. Běželo hladce a rychle, tak jak včera Miriam sama pozorovala. Jeli měnící se krajinou ve stejném tempu, dokud před nimi slunce nevypustilo první paprsky z krvavých mlh. Pak se před nimi otevřely holé pláně a Tass zastavil saga a sám seskočil.
  Stáli na nízkém vršku, takže měli před sebou celou planinu jako na dlani. Vypadala krásně, čistě a nedotčeně – tmavě zelená tráva, v níž se třpytily kapky rosy, souvislý travnatý koberec, ticho, klid.
  To však byl pouze zavádějící první pohled. Dalším pohledem Miriam zjistila, že na východní straně se jako mravenci hemží targijští vojáci a formují se ve své úhledné šiky. Kousek odtud stála a přešlapovala hrstka nervózních, špatně vyzbrojených mužů.
  Miriam nedovedla pochopit naivitu, s jakou si tito muži jdou pro smrt. Možná to nebyla naivita, ale statečnost; v každém případě to však Miriam připadalo hloupé.
  Tass jí předal otěže. Když je sevřela, uvědomila si, že má úplně ledové, prokřehlé prsty. Další špatné znamení.
  „Jdu k nim,“ řekl jí chlapec s ostýchavým úsměvem, „když se tobě nepodaří, já budu bojovat.“
  Chápala, že je zbytečné ho od toho úmyslu zrazovat, přesto se jí zježil každý chloupek na těle, když se při pozdravu dotkla jeho teplé, hřející ruky a pomyslela na to, že možná zanedlouho bude stejně studená, jako ta její.
  Studená a neživá.
  „Kdy mám vyjet,“ zeptala se ještě, začala ji zachvacovat panika, podobná trémě před zkouškou, na kterou se neučila.
  „Luinela zavolá,“ řekl Tass a poplácal saga po krátkém krku. „On půjde. Ty nedělej nic.“
  „Dobře,“ usmála se, „hodně štěstí, Tassi.“
  Její úsměv opětoval, pak se otočil a začal po kamenitém srázu mezi pokroucenými modrými keři scházet dolů k ostatním Elterijským.
  Opuštěná. To bylo to pravé slovo. Teď byla Miriam opuštěná. Patřila osudu. Neměla se v příštím čase sama ani hnout a přesto měla tvořit dějiny země, kterou až donedávna neznala. Nikdo z těch tam doma netušil, co se s ní děje a kdyby to někdo řekl její známé sousedce, vytáčela by ta nejspíš číslo na psychiatrii.
  Myšlenky pro ni mělo jen pár nových známých, o kterých vlastně nic nevěděla.
  Budu věřit, opakovala si. Musím věřit, že to dobře skončí, musím tomu věřit a pak se to stane, jo, víra je polovina úspěchu, nebo jak se to, sakra, říká…
  Rty měla také studené. Celá byla jako velký rampouch, zabalený v pěkných šatech. Rampouch, který se chystá vyjet a spasit životy mnoha lidí.
  Volky nevolky se té představě pousmála. Pro větší uvolnění si začala tichounce broukat svoji oblíbenou melodii.
  Lalalalá, lalalá…   Sag se dal do pohybu náhle a nečekaně. Pomalu, majestátně sestupoval po kamenitém srázu. Na planině se k sobě zatím obě armády přiblížily na dostřel a vyslaly vyjednavače.
  Miriam jako ve snu pozorovala, jak se oba muži s bílými prapory vrací ke svým, jak se šiky formují do bojových uskupení – to alespoň v případě Targijské armády. Elterijci se jen semkli těsněji k sobě a začali výhružně mávat podomácku vyrobenými zbraněmi.
  Když se soustředila, uviděla Miriam muže, stojícího za posledními voji Targijských, muže, který měl na sobě dlouhý plášť z ptačího peří. Musel to být král.
  Miriam ho viděla, jak se pohrdavě ušklíbl při pohledu na ubohost svých protivníků. Nadechla se, vydechla, uklidňovala své srdce.
  Do hajzlu, pomyslela si, na svůj obvyklý styl hodně vulgárně. Ach, tohohle blbce nepřesvědčí o míru nic menšího, než atomová střela namířená přímo na jeho arogantní kebuli. Ten se na nějaký starý mýty a pověry vyprdne. Můžu si věřit čemu chci, ale jsem úplně v hajzlu.
  Ruce se jí pro změnu začaly potit. Pohladila hustou, jemnou srst saga a představila si, že hladí věrného psa, sedí doma na křesle před televizí a klimbá.
  Ne, nemohla si teď dovolit utíkat tímto způsobem. Sag se rychle blíží k místu, kde ho budou obě vojska moci spatřit. Miriam se musí soustředit na dojem, který vyvolá. Vojáci neuvidí detaily jako je rozmazaná řasenka, nebo rtěnka, téměř setřená se rtů. Musí však spatřit hrdou postavu, pevnou a nebojácnou, vědomou si svého cíle. Kdyby se jim měla ukázat jako hromádka neštěstí skrčená na hřbetě mohutného zvířete, bude všechno předem ztracené.
  Možná je targijský král pověrčivý. Silně pověrčivý…   Napřímila se, zvedla hlavu a pomyslela na to, že je dost silná, aby zastavila všechno to nesmyslné a zbytečné vraždění. Pomyslela, že stejně jako ona se musela cítit její předchůdkyně a přesto vytrvala. Pomyslela, že je zástupkyní třetí strany v tomto sporu, strany míru.
  Cítila, jak se jí do žil vlévají síla a rozhodnost, zaplňují prázdnotu v jejím srdci.
  Pohledy většiny mužů připravených k boji už se na ni upíraly.
  Kdo je to, mysleli si nejspíš, kdo je ta žena, tak podobná dávné legendě? Je to přelud, nebo duch Té, která přináší mír? Bledá žena s vlasy barvy nebe a očima jako kůra stromů. Tak náhle se objevila, na bílém sagovi a není nic, co by ji odlišovalo od postavy z pověstí.
  Miriam doufala, že pravá tvář oné dávné ženy už byla zapomenuta. V lidské paměti zůstaly jen výrazné rysy, jako jsou vlasy, oči, barva pleti, sag, na kterém Ta, která přináší mír jezdila.
  Uprostřed pole se sag zastavil. Zůstal stejně daleko od předních řad obou vojsk. Miriam cítila, že někde nablízku je Luinela, lidským očím neviditelná.
  Uklidnilo ji to docela, přestala přemýšlet o tom, z které strany vyletí šíp, který ji zabije. Teď přišla znovu chvíle k mluvení a Miriam to poznala.
  Musela věřit svým instinktům, které ji povedou po stezce dál. Instinktům a Luinele.
  Přivřela oči a soustředila se na to, co by měla těm mužům, připraveným bojovat, říci. V tom nikdy nebyla moc dobrá, přesvědčovat o něčem muže. Navíc ji někteří, stojící poblíž, ošklivě připomínali Milana.
  Byla v tom určitá symbolika – musela zabránit všem těm mužům, aby konali násilnosti, protože v tom léta nedovedla zabránit muži jedinému.
  Rozpřáhla paže. Byl to instinktivní, bezděčný pohyb, ale okamžitě cítila, že je správný. Zvedla tvář k nebi. Tam někde je Luinela a snad i nějaká moc, která jí může pomoci.
  Na tom, co budu říkat, přece nesejde, připomněla si, když už se nadechovala k řeči, oni mě neuslyší.   Přesto to bylo, jakoby měla promluvit v živém vysílání o problému, do nějž naprosto není zasvěcená.
  „Nevím, co bych měla říct,“ řekla, „protože… no, vážně to nechápu. Nikoho jsem se neprosila, abych tu byla. Nelíbí se mi to, nejraději bych odtud vypadla. Doufám, že to ta ženská tam nahoře nepřekládá…“
  Nad její hlavou se okamžitě po prvním slově ozval hlas Luinelin, hovořící velice nahlas v jiné řeči. Miriam nevěděla, jestli modrá žena její slova tlumočí, nebo říká svá vlastní. Doufala, že říká něco jiného, protože… Protože Miriam možná vypadala jako ta dávná bledá žena, ale rozhodně neměla její schopnosti táborové řečnice.
  „Nevím nic o tom, proč se tady začalo válčit,“ pokračovala potichu, „ale myslím, že je to na všech světech stejný. Někdo chtěl víc moci, víc území... hmmm… Nevěřím, že by se to někdy mohlo změnit. Já teda určitě neznám slova, který by to dokázaly. Doufám, že Luinela jo. A že je právě teď říká.“
   Nenápadně se rozhlédla po obou armádách. Zdálo se, že všichni pozorně poslouchají. Zatím nikdo neprotestoval, nikdo se nesnažil sestřelit ji šípem, tu falešnou Ženu, která přináší mír.
  „Jo, jsem tu jako… nahrazuju tu ubohou ženskou, která se vám snažila vysvětlit, že války jsou svinstvo. Zabili jste jí. Jo, zabili jste jí, vy všichni. Asi byste řekli, že vy ne, to vaši předci, dávno mrtví a tak… žvásty. Každý z vás, kdo někoho zabil, tu ženu zradil. Proč si nevážíte vlastní minulosti, proč si nemůžete vzít poučení?“
  Pomalu se začínala cítit dobře. Našla jakous takous nit řeči a hodlala se jí držet. Vlastně to znamenalo nádherný nový druh svobody, mluvit před tolika lidmi a nemuset se snažit o hlubokomyslnost. Prostě říkat pravdu. Takovou, jakou ji ona sama vidí.
   „Jasně, ani v mým vlastním světě to nikdo nedokázal, ale… Vy máte nádhernou zem, dost místa pro všechny a dost zázraků… dost všeho. Ale vy se k tomu otočíte zády a jdete zabíjet. Ve jménu čeho, proboha? Protože to nařizuje ten, co nosí plášť z ptačího peří? A vy sám, velký králi, některý z vašich předků byl tak moudrý, že tu ženu poslechl. A vy jste znevážil jeho památku. To co děláte, je zločin. Nic víc. Nedá se to ospravedlnit velkýma slovama… Já je znám, když se kácí les lítají třísky, účel světí prostředky… Co může, sakra, ospravedlnit válku? Obrana? To ale asi není váš případ, takže stejně…"
  Odmlčela se. I Luinelin hlas nad její hlavou zmlkl. Miriam zamrazilo, když si představila, že modrá žena opravdu tlumočila její slova.
  Nemohla však už přestat, musela dokončit, co načala.
  „Teď ještě máte šanci,“ řekla, s pocitem trochu falešné blahovůle, „vy všichni máte šanci. Seberte se a běžte domů, za svými dětmi, za svými domy a ženami. Starejte se o půdu a o ty, který milujete. Další šanci už nedostanete.“
  Skončila a zvedla hlavu. Strnula v hrdém postoji, napřímená záda a klidný dech. Měla to za sebou, ať k dobrému, či zlému.
  Výsledky se k jejímu nadšení dostavily a v lepší podobě, než si troufla očekávat. V Targijské armádě se prapory, standarty a zástavy sklonily k zemi. Sám král seděl na svém sagovi sklesle a zarmouceně. Pohrdavý výraz mu z tváře zmizel. Nahradil jej výraz údivu a studu.
  Miriam se sevřelo srdce, ale zatvrdila se. Tihle muži se ještě pořád mohli pustit do boje, stále jim nad hlavami visela hrozba smrti. A jejich nejbližší by je mohli oplakávat.
  Dokud nesloží zbraně a nepustí se na cestu zpět, není Miriamin úkol dokončen.
  „Tak se vraťte,“ zavolala, ale tak, že měla jistotu, že její skutečný hlas k jejich řadám nedolehne, „prostě se otočte, vykašlete se na to a jeďte domů. Vraťte se! Teď hned! Vy králi, dejte rozkaz, rozumný rozkaz, aby duše Té, která nosí mír, mohla klidně spát.“
  Otočila se k hrstce Elterijských, kteří jí naslouchali s klidnými a usměvavými tvářemi, jako své spáse a své zástupkyni. Ona, jedině ona jim mohla pomoci dovolat se práva a právě to dělala.
  „Tahle válka není spravedlivá!“ vykřikla.
  „A žádná pitomá válka na kterýmkoli světě!“ Tentokrát k oběma skupinám bojovníků.
  Od targijců se k ní blížil pěší posel. Přicházel pomalu a bázlivě. Kousek od jejího saga poklekl a sklonil hlavu.
  Viděla jeho bílé, husté vlasy, pročesávané větrem. Hlava a šíje vypadaly bezmocně a odevzdaně. Když však pohled sklouzl níž, narazil na pancíř a brnění.
  „Co chcete,“ zeptala se Miriam.
  Muž začal hovořit. Nerozuměla slovům. Napadlo ji, že se to takhle zvrtnout nemělo. Jestli se honem něco nestane, je konec.
  Málem by zpanikařila, ale dřív, než mohla udělat něco, co by situaci ještě zhoršilo, jí do ucha začal hovořit Luinelin hlas, překládající targijcova slova.
  „Náš král,“ překládala Luinela, „vzdává úctu tvému duchu, Ty, která přinášíš mír. Rozuměl tvým slovům a chápe, proč je tento boj špatný. Chce tě poslechnout a ukončit válku.“
  „Opravdu?“ vydechla Miriam.
  Luinela její slovo přeložila a posel přikývl. Miriam zvedla tvář k nebi, a její rozjasněný obličej ještě víc rozsvítila zlatá zář.
  „Díkybohu,“ řekla, „ten chlap snad dostal rozum!“
  Obrátila se k poslovi, který stále zavrtával nos do hlíny.
  „Tak se vrať,“ poručila mu, „řekni králi, ať jeho armáda složí zbraně a vrátí se zpět do své země. Cestou seberte všechno, co jste tu nechali – vojáky, dobytek. Teď hned.“
  Muž zvedl obě ruce dlaněmi nahoru, což byl nejspíš výraz souhlasu. S hlavou stále skloněnou se zvedl, otočil a rozběhl se zpět ke svým. Miriam se obrátila na elterijské. Padla na ni náhle hrozná únava. Kdyby měla zůstat ještě o chvilku déle, nebylo by třeba žádného šípu, aby se skulila ze saga.
  „Vy jděte taky domů,“ řekla a vyhledala pohledem Tasse.
  Vypadal trochu zklamaně, což Miriam udivilo, ale jen na okamžik. Uvědomila si, že přes všechnu dnešní snahu ve zdejších lidech číhá stejný dravec, jako v lidech jejího světa. Ukažte dravci krev a on po ní půjde. Zavolejte ho ze svého nitra a on se už nevrátí zpět.
  Ohlédla se po Targijské armádě a zjistila, že bojovníci pokládají zbraně na zem, řadí se do šiků, tentokrát ale nijak strašlivých. Vypadali spíš schlíple, jak pes, který se pral a páníček ho vyplísnil.
  Nakonec se pohnuli k východu. V čele jel předvoj, osm černých sagů s jezdci v lehkých halenách, a za ním vedl ostatní vojsko král v plášti z peří. Teď už zdaleka nevypadal jako velký a mocný muž.