Žena, růže, píseň, kost - třetí část druhé části

III.

   Pod Miriam se bílý sag otřásl, zahvízdal hrdelním hlasem, otočil se a pustil se kupředu. Miriam se konečně uvolnila, nahrbila se v sedle a nechala se nést. Představení skončilo a ona se cítila jako stará herečka, právě odlíčená a zbavená všech krunýřů šminek a pudrů.
   Otevřely se rány, které zůstaly nedohojené. To, že na chvíli viděla jinýma očima, jí pomohlo uvědomit si bídu svého předchozího života a neviditelné vrásky, které ten život zanechal v její duši, jejím srdci.
   Byl to pěkný proslov, který vedla k vojákům, opravdu. Věděla, co by měli a neměli udělat, jak by si měli vážit darů, které jim osud dal. Ach, jaká škoda, že si podobný proslov nepřipravila už před léty pro sebe.
   Byla ovcí. Naučila se nechat si líbit věci, které jí jako mladé dívce připadaly nepřijatelné. Naučila se nechat si pravidelně stříhat bohaté rouno. Byla pak holá zvenčí a prázdná uvnitř. Nad vodou jí drželo jediné – Lukáš. A toho se teď musela téměř vzdát, aby mohla získat nazpět svoji svobodu.
   Zastesklo se jí po něm. Stesk ji nutil přemýšlet, jestli zvolila dobře. Teoreticky by se mohla vrátit zpět do svého světa, když dokázala, co se po ní žádalo. Jenže doopravdy si cestu zpět zavřela ve chvíli, kdy s Lukášem opustila byt, opustila Milana. Zde je v exilu. V bezpečí, milovaná a uctívaná, ale není pro ní cesty zpět.
   „Pojď ke mně,“ řekl někdo blízko ní.
   Rozhlédla se. Sag dojel k pahorku, od kterého vyjeli. V dohledu nikde nikdo a Luinelin hlas to stoprocentně nebyl.
   Miriam zavrtěla hlavou. Muselo se jí to zdát. Jenže proč tedy cítila tak silné nutkání hlas poslechnout a jít, jít tam, kam ji povede, až najde jeho majitele. Protože zněl tak vábivě a krásně? Ale vždyť přece vůbec nezněl, byla to jen představa.
   Miriam unaveně vzdechla. Bylo jí, jako by někdo všechny kosti rozlámal na kousíčky a pak se znovu slepil nepříliš kvalitním lepidlem.
   „Tak pojď,“ řekl hlas znovu.
   Miriam reflexivně obrátila hlavu k severu. Vítr vál odtud a právě ten s sebou nesl ten zvláštní hlas. Hlas, ve kterém zněly tóny trianglů, tyčinek kovu cinkajících o sebe. Nebyly to však zvonky, které slyšela, když s Luinelou pluly nad zlatými stromy. Tohle byl hlas.
   „Celej život jsem na tohle zavolání čekala,“ řekla nepřítomně, aniž by si obsah slov uvědomovala.
   Z křovin po její levici se vynořil Tass. Byl jako duch, napřed po něm nebylo ani stopy a náhle stál vedle ní, jednu ruku položil na čumák saga a druhou na její stehno.
   „Úplně dobré,“ řekl a předvedl svůj nádherný, hřejivý úsměv, „úplně nejvíc dobré!“
   „Říká se nejlepší,“ opravila ho Miriam sklesle, „a myslela jsem, že tak toužíš po boji, že tě to spíš zklamalo.“
   „Já chtěl bojoval,“ řekl Tass, „ale ty pravdu. Není dobré. Ty ale byla nejlepší!“
   „Dobře,“ neodporovala Miriam. „Poslyš, Tassi, ty jsi na mě volal?“
   „Kdy?“
   „Před chvilkou a teď, než jsi se objevil.“
   „Ne. Nevolal. Nikdo nevolal.“
   "Asi jsem dost unavená,“ povzdechla si Miriam.
   Tass jí udělal z rukou stoličku, aby mohla sesednout. Teprve teď ji začala bolet zadnice. Nejspíš se pár dalších dnů neposadí.
   „Chtěla bych si lehnout.“
   „Přijde Luinela a pomůže,“ přesvědčoval ji Tass. „Luinela pomůže.“
   „Já vím.“
   A věděla. Luinela se objevila za necelou minutu. Nepřišla, prostě se zhmotnila vedle Miriam. Ta už ale neměla sílu divit se. Pouze Tass zahvízdal, aby vyjádřil své uznání Luinelivým schopnostem.
   Obě ženy chvilku stály a dívaly se na sebe. Miriaminy šedé oči se vpíjely do Luineliných, zdálo se, že spolu komunikují myšlenkou.
   „Byla jsi dobrá, ženo,“ řekla nakonec Luinela, „tak, jak říkal Tass. Budeš-li si to přát, přijme tě Kruh do společenství. Není nic, co bys nemohla dostat.“
   Miriam neodpověděla. Poslední Luinelina věta nebyla pravdivá. Nemohla dostat zpátky svůj život, aby ho opravila. Samozřejmě, že takové věci Luinela do své nabídky nezahrnovala a obě ženy to věděly. Miriam přesto cítila stesk, lítost…
   „Prý jsi něco slyšela,“ řekla Luinela, když mlčení trvalo moc dlouho, „ptala ses Tasse.“
   „To nic nebylo,“ řekla Miriam, „nechci o tom mluvit. Poslyšte, chtěla bych se vyspat, pak si vyčistit zuby a něco sníst. Teprve potom budu mít sílu dělat něco jiného než jen sedět a koukat.“
   Luinela se usmála a vzala ji kolem ramen. Podívala se na Tasse. Kývla hlavou. Tass přitiskl bříška vztyčených ukazováčků k sobě, krátce sklonil hlavu a bez dalšího nasedl na saga. Zvíře vydalo houkavý zvuk a otočilo se s překvapivou rychlostí na místě. Tass řekl potichu nějaké elterijské slovo a zvíře se dalo do pohybu. Aniž by se chlapec jen ohlédl, zmizeli oba, jezdec i sag, v spleti houštin a nízkých stromů.
   Vítr se otočil, teď vál od západu. Hedvábná látka Miriaminých šatů se vlnila a hladila ji po těle jako vlnky příjemně teplého rybníka. Do tváře jí svítilo slunce. Teplo, které vydávalo, bylo větší než na zemi, také záře byla silnější. Po zlatém nebi plula narudlá oblaka.
   Miriam pohlédla na Luinelu, viděla, že si modrá žena připravila paličku s hnědým kamínkem. Oddechla si, bála se, že se budou celou tu dlouhou cestu vracet pěšky.

***

   Do Luinelina Kruhu se dostaly po třech zastávkách v jiných Kruzích. Hnědé kouzlo mělo nejspíš malý dosah. Miriam to ale bylo celkem jedno. Cestu přečkala v polospánku a jakmile se objevila u své houně, zabalila se do ní a usnula.
   Usnula dřív, než mohla začít o čemkoli přemýšlet.
   Tentokrát si ve snu uvědomovala, že sní. Bylo to hezké a příjemné, takže se nepokoušela probudit. Měla z toho dobrý pocit – kdyby se začalo dít něco, co by se jí nelíbilo, může pryč.
   Viděla nekonečný les. Rostly v něm jehličnaté stromy s modrým jehličím a šedými kmeny, ale také vysoké duby, které měly listí růžové jako tváře nemluvňat a kmeny černé, břízy s bílými skvrnami na tmavohnědém podkladu a listím blankytně modrým. Všechny ty stromy rostly v pravidelných rozestupech. Tenhle les vypadal, že byl záměrně vysazen a že o něj je pečováno. Nikde se neválely padlé kmeny nebo třeba jen větve ulámané větrem. A co bylo divné, pod jehličnany neleželo žádné jehličí.
   Tedy, tu poslední záhadu rozluštila Miriam hned – po mechu, nachově rudém, pobíhaly sem a tam drobné žluté myšky a každou jehličku, každé smítko sbíraly. Jehličí hryzaly a jedly, větvičky nosily sebou do skulin pod kořeny stromů.
   Kdo však les vysázel a proč v tak obrovské ploše, zůstávalo Miriam záhadou.
   Prolétla mezi stromy – ne jako něco tělesného, jen jako nezúčastněná pozorovatelka. Byla tu… a nebyla. Přirovnala své vlastní postavení k postavení kosmické sondy, monitorující povrch planety vzdálený mnoho a mnoho stovek kilometrů.
   „Pojď ke mně, Miriam,“ zašeptal náhle zase ten hlas. Hlas jemný a zvonivý.
   Miriam se blížila k jeho zdroji a byla blažená. Cítila naplnění veškeré své touhy, svých přání. Prázdnota v ní už neexistovala, byla nahrazena citem – a Miriam cítila, že citem opětovaným a stejně hlubokým – k tomu, co používalo tento hlas.
   Dostala se na mýtinu. Všude ležel koberec hustého nachového mechu a uprostřed, v malém kruhu holé hlíny, rostla růže.
   Bylo to zatím jen poupě, ale už se dalo poznat, jakou bude mít barvu květu. Křehounké, jemné lístečky, zatím jen špičkami vykukující ven, se leskly stříbrně. Stříbrná růže. Růže, ke které Miriam patří.
   Miriam viděla věky, po které na sebe čekaly, ona a růže. Viděla samotu v duších obou a stesk, o kterém dřív nevěděla, odkud přichází.
   Teď se setkaly. Musí zůstat spolu, až do skonání. Zemřou ve stejný okamžik, jako se ve stejný okamžik narodily.
   Cože, probudila se Miriamina skeptická část, třicetiletá růže? Vždyť je to jen poupě. Ještě ani nevykvetla. Vážně věříš, že je jí třicet let?
   Ano, Miriam v to věřila. Růže se nemohla rozvíjet, pokud se nerozvíjela Miriam. Dokud Miriam strádala a vadla, neměla její růže potřebnou sílu, aby mohla vykvést. Teď, když je Miriam konečně na dosah, si ji růže volá. Nemohou jedna bez druhé být už ani minutu.
   Miriam se chtěla pustit na mýtinu, k růži. Věděla, že bude stačit, když se posadí na mech a bude pozorovat, dívat se a žasnout. Pak růži přinese vodu v dlaních, aby ji napojila a sama se té vody napije.
   Blízko slyšela hučet potok. Zkypří růži hlínu a růže jí zkypří duši, která byla pošlapaná a tvrdá. Budou mít starost jedna o druhou. Jedna bude druhé pomáhat žít. To je jediný smysl, který na světě existuje. Jen kdyby se té růže mohla konečně dotknout.
   Zjistila, že nemůže. Zasáhlo ji to jako rána palicí. Nemohla blíž ke květu, který ji volal, ke svému květu.
   Jenom snila. Nebyla tu doopravdy. Nalézala se od růže daleko, moc daleko a čekala ji dlouhá doba bez jejího hlasu a její vůně. Bez její stříbrné krásy.
   Rozplakala se.
   Slzy, stékající po tvářích, ji probudily. Miriam vstala a složila deku. Ze svého batohu vytáhla pastu a kartáček na zuby. Zachmuřeně si oba předměty prohlížela, jako by se z nich snažila vyčíst tajná znamení.
   „Ať slunce omyje tvou tvář,“ ozval se vedle ní tenký a sametový hlas jedné z víl. „Ať je den, do kterého ses probudila, krásný.“
   Miriam na vílu bez zájmu pohlédla. Duhová křídla, nádherná jemná tvářička, nic z toho ji nezajímalo. Víla. No a co. Ona teď ztratila svou stříbrnou růži.
   „Děkuju,“ řekla víle, „ale potřebovala bych hlavně najít vodu. Jak dlouho jsem spala?“
   „Den a noc,“ řekla víla, „voda je támhle ve vědru. Já jsem Iniel.“
   Natáhla k Miriam dlaň. Miriam trochu roztála.
   „Já jsem Miriam. Taky ti přeju hezkej den.“
   Víla odtančila vzduchem blíž k hudebnicím, které rozehrály další z dlouhých a překvapivě kreativních melodií.
    V Kruhu bylo teď po ránu méně lidí než večer a odpoledne, ale stále jich tu bylo dost. Několik stařen sedělo v kroužku a pletlo z barevných klubek vlny dvoubarevné přehozy. Povídaly ještě rychleji, než se jim kmitaly ruce s jehlicemi a to už bylo co říct. Vedle vyráběly mladší ženy a dívky košíky. I ony mluvily jedna přes druhou. Mužů tu bylo jen pár, ti mladší se bavili se svými dívkami, starší seděli, dívali se do nebe a přemýšleli, nebo tak alespoň vypadali.
   Hodně pohledů se přesto stáčelo k Miriam. Chápala, že ty lidi zajímá, vždyť byla v jejich očích velkou zachránkyní. Nemuseli by však tak nestydatě civět.
   Došla k vědru s vodou, pak si to ale rozmyslela a zatočila jinam. Tohle byla nejspíš pitná voda a navíc se jí nechtělo čistit si zuby před obecenstvem, které žádný podobný očistný rituál nikdy neprovádělo.
   „Iniel,“ zavolala nesměle, „hej, Iniel.“
   Víla k ní přilétla téměř okamžitě, zakroužila jí před obličejem a zůstala viset ve vzduchu, tak, aby její oči byly v úrovni těch Miriaminých.
   „Mohu nějak pomoci?“ zeptala se.
   „Prosím tě, kde je tady nejbližší potok, nebo rybník… prostě nějaká voda… na mytí. Na čištění zubů, víš?“
   Víla chápavě přikývla, ačkoli Miriam vůbec nemohla rozumět.
   „Zeptej támhle Rielina,“ ukázala na jednoho z kentaurů, vyhřívajících se na slunci. „On zná lépe krajinu.“
   „Díky,“ řekla Miriam a znovu se jí zmocnila skleslost.
   Bylo to jako pohádka O slepičce a kohoutkovi. Musela chodit od jednoho tvora k druhému a žádat o vodu.
   Kentaur se na její dotaz rovnou nabídl, že ji k potoku dovede. Tvářil se vážně a moudře. Miriam přemýšlela, jestli je to jen nacvičený výraz, nebo jestli kentaur doopravdy vážný a moudrý je. Šourala se dva kroky za ním, sklíčená, bez chuti do života.
   „Volala tě, že,“ řekl náhle kentaur a Miriam sebou trhla. Copak všichni v tomhle zatraceným světě dokážou číst myšlenky?
   „Jak jsi to poznal,“ zeptala se.
   „Ti, kterých se její hlas dotkne, jsou jiní. Poznačení.“
   „Jo, tak nějak se cejtim,“ řekla, „poznačená.“
   „Nebudeš mít klid, dokud k ní nedojdeš,“ řekl Rielin.
   Řekl to klidně; ani varovně, ani konejšivě. Byl to prostě fakt.
   Před nimi se v trávě objevilo koryto potůčku. Kentaur zastavil, založil si ruce na prsou. Zdálo se, že se rozhodl na Miriam dohlížet. Navztekalo ji to. Jako výraz vzdoru se rozhodla nevšímat si ho.
   Vymáčkla na kartáček pastu, ponořila ho na okamžik do proudu a strčila si ho do pusy. Kentaur ji pozoroval se zaujetím, ale pokojně.
   Vztekle a prudce si začala čistit zuby. Na Rielina se nedívala. Myslela na růži – představovat si ji, její tvar, barvu a vůni, bylo lepší než nic. Čekala, kdy jí zase severní vítr přinese její hlas, ale vzduch byl klidný, téměř nehybný. Vyplivla pastu do proudu, omyla kartáček a švihla zamračeným pohledem po Rielinovi.
   Kentaur povytáhl obočí. Nic víc, nic míň než jeden malý pohyb svalu v obličeji. Miriam měla sto chutí prásknout kartáčkem i pastou zem, obrátit se ke potoku a kentaurovi zády a vrátit se do Kruhu. Zdvořilost nezdvořilost.
   „Půjdeme zpátky?“ zeptala se místo toho.
   Kentaur neodpověděl, jen se otočil a začal kráčet vzhůru po mírně se zvedající pláni. Miriam napočítala do deseti a když přestala vidět rudě, pustila se za ním.
   Čekala, že se u Kruhu prostě oddělí a půjde si svou cestou, ale Rielin se na ni obrátil a tentokrát měl ve tváři něco, čemu se při dobré vůli dalo říkat výraz.
   „Promluv o tom s Luinelou,“ řekl důrazně, „řekne ti, co bys ode mne nechtěla slyšet.“
   Hypnotizovaná jeho očima, stříbrnýma podobnou barvou, jako měla její růže, přikývla. Byla to navíc dobrá rada. Luinele se naučila důvěřovat a věděla, že jí modrá žena neporadí špatně.

***

   „Paní,“ oslovila ji. Luinela seděla se zkříženýma nohama u ohniště a ukazovákem pravé ruky cosi malovala v plamenech. Neodpověděla. Miriam se posadila vedle a čekala. Nechtěla rušit někoho, kdo právě strká ruku do ohně.
   Po nějaké době se Luinela pomalu otočila a pohlédla Miriam do očí.
   „Řeknu ti jediné, ženo,“ řekla, „pak se rozhodni. Když za svou růží nepůjdeš, zastaví se ti měsíční cyklus. Do tváře se ti vryjí vrásky, dřív, než by se to mělo stát. Vlasy a nehty ti zkřehnou a zlámou se snadno, stejně tak tvé kosti. A uvnitř bude narůstat prázdnota, až tě nakonec pohltí. Můžeš odolávat dlouho, možná několik let. Pak skončíš jako šílená a budeš běhat a křičet za měsícem, který má v sobě trochu jejího stříbra.“
   „To je dost… dost přesvědčivej argument,“ řekla Miriam.
   Luinela se na ni dívala naprosto bez výrazu. Možná, ale opravdu jen možná, se v jejím pohledu na okamžik zableskla závist.
   „Chtěla jste teda říct, že mám za ní jít?“
   „Mnozí touží, aby si je některá růže vybrala. Jen někteří se zrodí tak šťastni, že se jejich růže narodí s nimi.“
   „Takže jste chtěla říct, že-„
   „Co jsem chtěla, to jsem řekla,“ odsekla Luinela. „Máme vůči tobě velký dluh, Miriam. A já ti proto přeji, abys ji šťastně nalezla.“
   Nevypadala však v tu chvíli na to, že by Miriam přála cokoli dobrého. Byla smutná, nevrlá a bojovala sama se sebou.
   „Fajn,“ řekla Miriam. „Děkuju za to, co jste mi řekla. A taky děkuju, že jste mi pomáhala, když jsem byla v poli a… Prostě díky.„
   „Já děkuji tobě, nerrita,“ zašeptala Luinela, „já a všichni, co jsou zde. Teď mně však nech samotnou.“
   Miriam se zvedla. Modrá žena opět vložila ruku do plamenů a začala v nich cosi neviditelného črtat. Plameny poskakovaly a prskaly, ruku však nespálily. Naopak se začínaly formovat do tvarů a obrazů. Za chvíli vytvořily nejasný obrys růže.
    Miriam se odvrátila a odešla. Už chápala Luinelinu zatrpklost.
   Mnozí touží, aby si je některá růže vybrala.
   No, ona po tom sice netoužila, ale jen proto, že nikdy nevěděla o existenci růže. Něco jí chybělo, to ano, ale nikdy nedovedla říci co. Přičítala to své nervozitě, problémům, které měla s manželem.
   Mnozí touží, aby si je některá růže vybrala. Jen někteří se zrodí tak šťastní, že se jejich růže narodí s nimi.
   Miriam byla ta šťastná. Nedokázala si pomoci, musela se trpce ušklíbnout. Zatím mnoho štěstí nepoznala…
   Vzpomněla si na růži a její výraz se změnil. Všechno ještě může přijít, napadlo ji, všechno může být a také bude, když se o to alespoň trochu zasloužím.
   Vzala si svůj batoh, uložila do něj zpět kartáček a pastu. Zmocnil se jí horečný pocit, který mívala před některými cestami, napětí, nejistota…
   Rozloučila se se všemi, kteří o to stáli. Vysvětlila, kam jde a proč, a i když samotné jí to připadalo bláznivé, mluvila o své cestě rozumně a přesvědčivě. Pak vykročila, aby opustila Kruh a urazila první část cesty za Růží. Teď už to byla Růže s velkým R. Její Růže.
   Mezi kamennými velikány se však zastavila a nerozhodně přešlápla z nohy na nohu. Skeptik se zase ozval, nepříjemně rozumným hlasem: Kam si myslíš, že jdeš? Zabloudíš, ztratíš se… nikdy už neuvidíš Lukáše a co chceš vlastně po cestě jíst? Kde budeš spát?
   Po boku se jí objevila víla Iniel. Vzala Miriam za ruku a vedla ji dál. Jemně a pomalu, ale rozhodně.
   „Neboj se,“ řekla, „růže tě povede, přivolá tě svým hlasem. Těm, kdo jdou za Růží, musí každý dát jídlo a nocleh. Nikdo jim nesmí ublížit. V noci přespi u lidí, až když dojdeš do Sylvernie, můžeš spát v lese. Pak už nebudeš potřebovat jídlo. A opravdu neměj strach. Není to daleko.“
   „Děkuju,“ řekla Miriam a otřela si slzící oči.
   Když víla mluvila, padl na ní hrozný stesk, melancholie. Věděla, že tohle všechno bude muset překonávat, dokud nedojde ke své Růži.
   Iniel zatřepotala křídly, pustila Miriaminu ruku a vznesla se nad její hlavou do výšky.
   „Isni ol kerina vi,“ zavolala a Miriam už věděla, co to znamená.
   „Isni ol kerina vi,“ opětovala přání. Náhle se jí kráčelo mnohem lehčeji.