Žena, růže, píseň, kost - čtvrtá část druhé části
IV. „Kde je máma,“ zeptal se otec podruhé a přidřepl před Lukášovým vozíkem. „Nádobí
špinavý, bordel jak v chlívě a ona si šla na procházku, nebo co?“ *** Jak vzduchem létalo peří z polštářů a přikrývek, zem pokrývaly štěpiny a třísky, Milanovi se
začínalo ulevovat. Ventiloval svůj přetlak. Ještě pár ran do nočního stolku. *** Trvalo to dlouho, než Lukáš znovu dostal příležitost navštívit Elterii, podívat se, jak se vede mámě...Konečně, myslel si. A žaludek se mu kroutil nervozitou. Táta od doby, kdy máma odešla, přestal chodit do hospody, vysedával doma a jeho hlavní náplní večera bylo Lukáše buzerovat. Tohle udělej tak, ne, jinak, tohle dej tamhle a támhleto semhle, ty blbče, neříkal jsem ti něco jiného, idiote, tak ne, kde jsi s tim pivem, táhneš se jak smrad z údolí. To Lukáš slyšel, jakmile přišel ze školy a pokračovalo to, dokud táta před televizí neusnul. Jenže pak byl Lukáš tak utahaný, že na nějaké výlety neměl ani pomyšlení a kromě toho bylo moc pozdě večer. Neměl zájem stát v lese a nechat se sežrat haraghem, kdyby se Luinela náhodou opozdila. Dnes nastal jeden z nudných a šedivých podzimních dní uprostřed nudného a šedého týdne. Pro Lukáše se však den rozzářil všemi barvami, když na dveřích četl otcův vzkaz: jsem U Krupičky. Udělej večeři. Táta. Ani nejvřelejší slova by ho nedovedla tolik potěšit, jako tohle obyčejné a cituprosté sdělení. Hodil papír se vzkazem do koše, udělal si chleba s máslem a zavařeninou a zatímco ho sežvýkával, připravoval si, co všechno bude vyprávět mámě. Mohl by jí povědět, co se děje s otcem – že se po ní ani moc neshání a že Lukáše nijak zvlášť netýrá. Taky by jí mohl říct, že ve škole psali slohovou práci na volné téma a že dostal jedničku, když napsal o Elterii. Že už mu z ostatních předmětů vycházejí čtyřky, protože nemá kvůli tátovi čas na učení, o tom se určitě zmiňovat nebude. Zajel do svého pokoje, postavil se s vozíkem proti oknu na to správné místo. Chvíli se jen tak díval ven – ulicí chodili lidé, všední a obyčejní, za svými všedními a obyčejnými cíli. Nakupovat, pro dítě do školky, z práce, do práce a na zahrádku za městem… Nikdo z nich netušil, že existuje místo, kde není nic obyčejného. Některým se možná o takových místech zdálo. Někteří se možná občas probudili s hlínou za nehty a vůní trávy kolem sebe. Ale Lukáš byl přesvědčený, že nikdo z nich si to nedovedl vyložit tím nejjednodušším způsobem: že je to pravdivé. Lidé jsou experti na vyhledávání složitých odpovědí na jednoduché otázky. Lukáše pohled do ulice uklidňoval. Potřeboval se zbavit radostného vzrušení, které se ho zmocnilo po přečtení otcova vzkazu. Když byl úplně klidný, jeho dech se zpomalil a prohloubil, mohl se konečně plně soustředit na přechod. Zavřel oči. Přivolal si vůni trávy a květin, šumění lesa, hřející slunce. Postava chlapce na vozíčku se před oknem do ulice začala rozplývat. Nejprve byl jen špatně vidět, jako by ho normálně vidící člověk pozoroval přes silné brýle. Následně po něm zbylo jen chvění vzduchu. Chladného vzduchu. V pokoji klesla teplota o několik stupňů. Cosi neurčitého se ještě zatřepotalo, jako by po skle stékala voda a pak už nic… *** „Zaplatím příště,“ řekl Milan. Doufal, že mu Sharpův člověk uvěří. „Mám teď málo peněz,
fakt. Mám problémy, já…“ *** Luinela si dala načas. A když konečně přišla, kabonila se tak, že se jí Lukáš bál oslovit.
Vypadala dnes na to, čím opravdu byla, žádné zástěrky. Žena s obrovskou mocí. A když je někdo s obrovskou
mocí špatně naladěný, je s ním jednání jako s podrážděnou kobrou. *** V pokoji byl zvláštní zápach. Připomínal Lukášovi otce, když se vrací z hospody. Se zlým tušením otočil vozík.Vedle jeho postele se leskla louže zvratků. Lukášovi se zachvěl žaludek a málem přispěl svou trochou do mlýna. Naštěstí se ovládl. Zvratky byly pořád lepší, než kdyby mu za zády stál otec. Podle zvuků z obývacího pokoje byl otec nejspíš tam. Lukáš zapřemýšlel, jestli by ho mohl nějak přimět, aby si po sobě uklidil. Asi ne. Bude to muset udělat on – přivézt kbelík s vodou, hadr, slézt z vozíku a koberec vydrhnout. Stále cítil mírnou nevolnost. Horší otázkou bylo, zda byl otec alespoň tak opilý, aby nezjistil, že Lukáš není doma. Vysvětlování by bylo složité a možná, že by Lukáš schytal pořádný výprask. V nejhorším by se otec mohl dozvědět o Elterii. Lukáš si nefandil natolik, aby věřil, že ho otec nedokáže zlomit. Kdyby měl otec podezření, dokázal by z něj vytlouci pravdu docela snadno. Rozjel vozík ke dveřím, pečlivě se vyhýbaje louži zvratků. Dojel do kuchyně a zjistil, že zapomněl umýt nádobí, než odešel. Ovanul ho ledový dech paniky… Byl zatracený hlupák! Jestli si toho otec všiml, musel zjistit, že Lukáš není doma. Zaťal zuby a vjel do obýváku. Táta se válel po gauči, pravou ruku položenou na koberci, kus od televizního ovladače. Na obrazovce se odehrávala nějaká rozjuchaná show. Lukáš se sehnul pro ovladač a televizi vypnul. Sklopil oči a s hrůzou zjistil, že zase něco opomněl. Stále měl na klíně stále zlatou růži od Luinely. Jestli se teď otec probudí, uvidí ji. Rychle růžičku schoval pod svetr. Chatrná skrýš, ale lepší, než ten nádherný poklad nechávat otci na očích. Lukáš zacouval. Chtěl dojet do svého pokoje, růžičku schovat a pak se vrátit vzbudit otce. Byl mezi dveřmi, když se otec, vyrušený ze snu absencí televizního šumu, zavrtěl. Vzdychl, převalil se a jako naschvál spadl z gauče. Lukáš vyvalil oči a pokusil se couvat rychleji. Kola vozíku zlomyslně odmítala přejet přes práh. Otec se posadil, podrbal se mezi nohama a zamžoural před sebe. Spatřil Lukáše, skrčeného na vozíku. „Tak ty už jsi tu,“ řekl, „ty spratku líná?“ „Jo, já jsem byl jen-„ „Drž hubu. Poškole’s byl. Já to vim. Já vim.“ „Jo, byl jsem poškole,“ souhlasil Lukáš a úlevou se málem rozplynul. Vysvětlení tu bylo, nabídl ho sám otec a bylo jasné a uvěřitelné. „Takže tys byl poškole,“ pokračoval táta a pomalu se zvedal. „Co si zase proved? Nemůžeš se už chovat jako člověk? Sakra! Nejsi schopnej jednou něco udělat dobře?! Zapoměl’s, že máš doma práci?“ „Ne, ne, já jenom-„ „Začínáš zanedbávat svý povinnosti. Normálně ses na to vybod! Víš co to znamená?“ „Ale já jsem za to nemohl!“ „Přestaň si hledat vejmluvy! Myslíš, že jsem úplně blbej, co? Myslíš, že jsem jako ty?“ „Ne, nejsi blbej, tati.“ „Ne, to nejsem. Takže co zaslouží ten, kdo zanedbává svojí zasranou práci?“ „Vynadat?“ Otec zvrátil hlavu a zachechtal se. Pak se k Lukášovi sklonil a chytl ho pod krkem. Jeho oblíbený hmat. „Víc než vynadat, ty magore,“ řekl a úsměv v jeho tváři se změnil v nebezpečný škleb. Zatřásl Lukášem, až ho málem shodil z vozíku. Neříkal jsi jednou, že mrzáky nebiješ? pomyslel si Lukáš, ale měl dost rozumu, aby si to nechal pro sebe. „Zasloužíš si rozbít hubu, ty kluku, protože jinak se nikdy nenaučíš, jak se chovat!“ zařval otec jako na fotbale a rozpřáhl se. Něco tiše zazvonilo o podnožku vozíku a skulilo se na podlahu. Otcova ruka zůstala viset ve vzduchu, jeho oči zamířily dolů, po zvuku. Lukášův pohled také. Na zlaté růži zůstaly viset dva pohledy, jeden vědoucí a k smrti vyděšený, druhý nechápavý a chtivý. „Kde jsi to vzal,“ zeptal se otec. Lukáš se rozplakal. Následovalo deset minut hrůzy. „Snažíš se ze mě udělat idiota?“ zeptal se pak otec tiše, nevěřícně. Na hřbetě pravé ruky mu zasychala Lukášova krev, ale nevěnoval tomu pozornost. Díval se na rozbitý obličej svého syna jako na abstraktní umělecké dílo. Zlatá růže mezi nimi ležela – corpus delicti. „Ne, ne, tati nesnažím,“ zašeptal Lukáš. „Já… nelžu, vážně ne. Je to pravda.“ „Takže mi chceš namluvit, žes to přines z nějakýho jinýho světa, kde je žlutý nebe a modrý stromy?“ „Nechci ti to namluvit, tati, je to pravda.“ Otec si Lukáše prohlédl. Zkoumavě. „Říkáš, že tam utekla matka. Ne, žes jí tam pomohl utéct. Žes jí tam přede mnou schoval, ty malej kreténe!“ „Jo,“ řekl Lukáš potichoučku. Už dávno přestal plakat, i pláč byl nad jeho síly. Nad jeho sílu bylo také zapírat, nebo si vymýšlet. „No, to si vyřídíme později. Napřed chci, abys mi dokázal, že mluvíš pravdu,“ otec si zaťukal nehtem na přední zuby, jak to dělával, když se potřeboval soustředit. „Mám tě tam dovést?“ „Co jinýho, ty pitomče.“ „Neudělám to,“ řekl Lukáš. „K tomu mě nedonutíš. Ne! Nedovolím, abys našel mámu.“ Překvapivé vzepření se bylo to poslední, co ještě dokázal. Hlava mu klesla. Buď usnul, nebo byl v bezvědomí. V každém případě nepočkal na odpověď. „Nevadí,“ řekl Milan pro sebe. „Vůbec to nevadí. Nakonec to budu já, kdo vyhraje.“ Nemyslel teď na to, že by mohl najít Miriam. To jen ten kluk mohl být tak naivní. V prstech otáčel dokonalým dílem – zlatou růží. Tam, odkud pochází, může být zlata víc. Dokonce musí. Když tam rozdávají takovéhle skvosty malým dětem. Malým cizím spratkům. A on to zlato dostane. Poplatí dluhy, bude bohatý. Pak teprve najde Miriam. A o to hůř s ní zatočí. Ještě jednou se podíval na svého syna a téměř něžným pohybem mu z tváře otřel krev z rozbitého nosu. Nepochyboval, že se do té jeho země dostane. Pokud je skutečná, Lukáš ho do ní dovede. Žádná pochybnost. Zasmál se, schoval růži do horní police kuchyňské linky a odešel dospat přetržený sen na gauč. *** Bylo asi půl osmé ráno, když Lukáše probudil otcův hlas. Mluvil s někým po telefonu a Lukáš za chvíli pochopil, že s ředitelkou jeho školy.Nechtěl poslouchat, vážně ne, ale přece jen šlo o něj! Zasténal a převalil se, místa na těle, na která včera dopadla otcova ruka, ho pálila. Zbystřil pozornost, otec začal mluvit úředně. Lukáš vyvalil oči a z hrdla se mu vydral sípavý vzdech. Otec ho neomlouval na pár dní, jako to dělával, když Lukášovi nabil a nechtěl, aby potlučený obličej ukazoval před lidmi. Odhlašoval ho. Říkal něco o psycholožce, která Lukášovi doporučila zvláštní školu. Něco o tom,jak moc ho mrzí neštěstí jeho syna, ale už se prostě nemůže dívat, jak ten kluk… jak se trápí, když nestíhá… Hlas měl bodrý, nebyla v něm ani známka agrese. Když se Lukáš odhodlal otevřít oči a pohnout rukama, otec zrovna přisvědčoval, že ano, přijde to do školy osobně vyřídit, ano, podepíše, co je třeba a ano, Lukášovi se daří dobře. Lukáš, který měl pocit, že má místo obličeje lívanec s marmeládou, se musel usmát. Otec byl neuvěřitelný. I přesto, že ho Lukáš dobře znal a věděl, co od něj může očekávat, ho nepřestával překvapovat. Někdy by byl přísahal, že si otec zaslouží Oskara za nejlepší herecký výkon ve filmu Život svatého Milana Jasanského. Od telefonu se vrátil se zamyšleným, ale spokojeným výrazem. Udělal nejspíš další krok k uskutečnění Lukášovi nepochopitelného plánu. V ruce držel vlhkou žínku. Hodil ji chlapci na klín. „To sem rád, že ses vzbudil,“ řekl, „takže si umej obličej. Pak můžeš popřemejšlet vo tom, jak uklidit to svinstvo u sebe v pokoji.“ Lukáš neodpověděl. Šmudlal si mokrou žínkou obličej. Zaschlá krev nechtěla dolů. Možná proto, že se Lukáš bál přitlačit. Každý dotek žínky ho bolel. Přemýšlel, jestli nemá zlomený nos. Nikdy si nedělal naděje, že jeho nos přečká všechny otcovy útoky ve zdraví. A dnes mu připadal být bolestivější, nateklejší a nějak vybočený. Povzdechl si. Otec si namazal chleba se sýrem. Nabídl také Lukášovi, k jeho údivu. Když dojedl, začal se převlékat do svých společenských šatů –nejslušnějšího obleku, který měl v šatníku. Do aktovky uložil s opatrností archeologa pracujícího s tři tisíce let starým papírem krabičku od čaje se zlatou růží uvnitř. Vyštrachal z hromádky šatstva, které měl na sobě včera, peněženku. Nasadil vážný, sebevědomý výraz a třepl Lukáše téměř přátelsky po hlavě. „Můžu se zeptat, kam jdeš?“ řekl Lukáš co nejopatrněji. Nechtěl si vysloužit další úder do rozbolavělého obličeje. „Musím nahlásit, že pohřešuju svojí manželku,“ řekl otec, „že mám o ní starost a nevím kde je.“ „Proč?“ Lukáš nějak nechápal souvislosti. „Podívej,“ otec se k němu naklonil, „brzo ji začnou postrádat. Úřady, víš, malej ajnštajne. Nevyzvedává si složenky a takový sračičky. Takže ji musim nahlásit, protože pak by bylo divný, že sem to neudělal. Nebo nebylo?“ „To jo,“ uznal Lukáš. „Tak vidíš,“ otec mu znovu vlepil slabý záhlavec, což Lukáš považoval za projev největší náklonnosti, jaké byl otec vůči němu schopen. „Ať si jí poliši hledaj třeba v tramtárii. Jo, a až se vrátím, tak se spolu půjdem porozhlídnout po tý tvojí zemi, parťáku.“ Lukáš strnul. Otec se na něj ušklíbl, mrkl a ukázal mu zdvižený palec. Pak svižným krokem odkráčel. Lukáš zůstal sedět s otevřenými ústy, ale protesty vykřikoval pouze v duchu. „Nikdy tě tam nevezmu, nikdy nikdy nikdy,“ podařilo se mu vyslovit, když už byl otec za dveřmi, „nikdy nikdy nikdy…“ Třásl se po celém těle. Věděl, co ho čeká, až se otec vrátí. Dotkl se ukazovákem horního rtu, napuchlého a bolavého. Bude protestovat, ale otec nakonec vyhraje. „Nejsem tvůj parťák,“ zamumlal na jeho adresu, „a nikdy nebudu!“ Dovedl si přiznat, že to je jediný slib, který opravdu bude moci dodržet. |