|
Když sedíš na okně, sleduješ sníh
ležící ve městě, na loukách, na polích.
Je tu čas veselí, blíží se Vánoce,
ty chvíle radosti – konečně po roce.
Dál sedíš za oknem, díváš se ven,
zamrzla příroda, odešel sen;
hledáš kus života - snad smysl žít,
jak je to těžké, když přestat máš snít…
Skleněnou tabulkou přichází chlad,
poslední naděje květ taky zvad‘,
a ty se díváš do zimního města,
kde šťastní jsou tak možná dva lidé ze sta.
Marně tu vyhlížíš jaro z té klece,
jenže to nepřijde. Nedoufej přece.
Vidíš dál jenom ten šedavý sníh,
co taje pro tebe – na loukách, na polích.
|