Žena, růže, píseň, kost - čtvrtá část; I.

Čtvrtá část: Kost pro syna

Složil jsem z tvých kostí hromádku,
a čekal jsem, až mi řeknou, kde tě mám hledat.
Kosti však mlčely, jen mlčely a nezpívaly.

Daniel Bystrý, Ukolébavka pro Tebe

I.

  Milan se blížil k místu kde se šedomodrý les měnil v dubinu, kde staré a mohutné stromy měly černé kmeny a růžové listí. Zem se jako cákanci krve pokrývala mechovými polštáři, suchými, huňatými a šarlatovými.
  Zbývalo mu přejít pár údolí, přebrodit říčku a dostat se přes horu. Byl blízko. Cítil to. Nechvátal, nemusel chvátat.
  Celou noc se díval na neznámá souhvězdí, seděl na balvanu na vrcholku jednoho kopce. Nespal ani minutku. Jednak chtěl být připravený, kdyby si ho nějaká šelma spletla s hlavním chodem a jednak neměl nejmenší potřebu spát. Byl svěží, plný síly a energie. Takhle dobře už se necítil hodně dlouho.
  V noci se žádné nebezpečí neukázalo a teď Milan pokračoval, pomalu kráčel po svahu dolů a vychutnával si pohled na otevřenou krajinu. Každých deset minut se někde posadil, nebo se rozkošnicky rozvalil v trávě. Vychutnával si cestu jako labužník dobré víno. Byla to koneckonců cesta s dobrým cílem.
  Občas si na své zastávce vzal kus chleba a hryzal ho jako myš. Nezáleželo mu na tom, co jí. V duchu byl příliš zaměstnán představami, co udělá se svou nevěrnou ženou.
  Ty představy by stačily průměrného člověka znechutit a vyděsit tak, že by už v životě nepotřeboval vidět žádný hororový film.
  Milanovi však přišly krásné a nevinné.
  On byl v právu. Miriam byla jeho manželka, v dobrém i zlém a dokud je smrt nerozdělí. Zradila ho a zaslouží si potrestat.
  Často vytahoval sekáček a kriticky zkoumal jeho ostří. Bříško palce měl poznamenané několika rankami. Ani to nevadilo. Čepel jako by toužila po krvi a Milan byl rád, když jí ji mohl, alespoň v omezené míře poskytnout už teď.

***

***

  Zastávku udělali až kolem poledního. Byli zrovna na vrcholu vysokého kopce, stáli na bílých balvanech, vystupujících ze země mezi pokroucenou kosodřevinou. Diana se posadila na jeden z balvanů, tváří k severu. Začala si znovu proplétat prsty. Skončila kdovíkolikáté opakování Červené řeky a k všeobecné úlevě si jen tiše pobrukovala melodii, která vypadala tak trochu keltsky.
  Filip využil zastávky k tomu, aby si doposlechl svého Jimiho Hendrixe. Seděl na jednom kameni dost daleko od Diany, klátil nohama a poslouchal. Díval se na sever, odhadoval, kam až budou muset dojít. Šli rychle, takže by tu věc s Lukášovou mámou mohli odbýt ještě dneska a zítra se vydat zpátky.
  Doufal, že se za tu dobu mámě moc nepřitíží. Jediné, čeho se opravdu bál, bylo, že přijde do nemocnice a zjistí, že už je pozdě. Že velká paní Rakovina jeho mámu odvedla, zatímco zachraňoval mámu někoho cizího.
  Z pohledu shora by pětičlenná skupinka vypadala legračně. Postavičky, unavené dlouhou chůzí, natažené v různých polohách na obrovských balvanech. Jediný, kdo se neslunil a nevyužíval odpočinku, byla Jiřina.
  Nikdy nezastávala názor, že vaření je ženská práce. Byl to podle ní názor šovinistický, pokřivený a prostě idiotský. Teď ale zjistila, že když tu povinnost nevezme na sebe, zůstanou nejspíš všichni o hladu. V těch chlapských makovicích by zřejmě jakživo nevyklíčila myšlenka, že by mohli něco uvařit.
  Nehodlala plýtvat silami na výčitky. Raději postavila mezi kameny lihový vařič, který byl také v batohu od Lukáše (ten kluk musí být úžasně praktický, pomyslela si), vložila do něj pár kostech suchého lihu, postavila na něj ešus a nalila do něj vodu z čutory. Pak se řídila poměrně přesně návodem na obalu instantní polévky.
  Musela se pro sebe zasmát, když se k ní začaly otáčet hlavy všech těch tří lenochů, přivábeny vůní jídla. Nakrájela chleby. Řízla se přitom do prstu a vznikla tak další ranka, kterou bylo třeba vymýt kysličníkem. Tu na lýtku už měla ošetřenou, udělala to, ještě než vyrazili.
  Polévka chutnala výborně. Snad také proto, že měli všichni hlad jak vlci. Obyčejná polévka z pytlíku se měnila v božskou manu.
  Museli se dost uskrovňovat, Lukáš jim přes všechnu svou praktičnost přibalil jen jednu lžíci a ta kolovala, dokud nebyl ešus prázdný.
  Standa ho sotva stihl vytřít chlebem, když se z Dianiných úst znovu ozvali slova a nápěv Červené řeky a dívka se pustila po svahu dolů.
  Jiřina sotva stačila zabalit dost rychle, aby ji stihla.
  Scházeli po úbočí kopce, pěšinkami vyšlapanými zvěří mezi kameny a stromy. Před očima se jim objevil cíl – země, zahalená jemnou modravou mlhou. Země růží.
  Zdála se být tak blízko… Diana zpívala a šla a oni šli za ní. Krajina se měnila v planinu porostlou trávou a přicházel další les. Nikdo z nich nevěděl proč, ale všichni cítili, že je Diana vede správně.
  Šli rychle, téměř to byl běh, a dívka si stále stíhala notovat svou písničku. Zdálo se, že se nikdy v životě nezadýchala.

***

***

  Milan všechno sledoval v úkrytu za trsem vysoké trávy, všechno viděl a slyšel, nic mu neuniklo. Jak ho ta holka označila? Velkej chlap se sekerou?
  Byla očividně nějak narušená, ale v tomhle měla pravdu. Milan doufal, že ho neviděla. Bylo to pravděpodobné, protože kdyby ho viděla, ztropila by větší poprask, než když jen nalezla jeho stopu.
  Stopu udělal schválně. Schválně obtiskl svoji botu tam, kde ji prostě museli najít. Blbci! Proč se nepodívali dál, nezjistili, kam jeho stopy vedou? A to prej ten cigoš chodil do skautu!
  Milan totiž po pár krocích odskočil do strany a odplížil se na své stanovisko. Věděl, že jde někdo za ním, už když v poledne zahlédl z vrcholku blízkého kopce stoupat kouř. Jen si nebyl jistý, kdo to je. Čekal modré lidi a čekal, že jdou po něm. Tohle bylo překvapení.
  Jeho synáček nejspíš nebyl přesvědčen o otcových dobrých úmyslech a poslal tohle směšné komando, aby varovalo Miriam. Milan se musel držet, aby ze svého úkrytu nevyskočil, a všechny je neposekal. Zvlášť tu ženskou, která mluvila protivně spisovnou češtinou a nejspíš celou výpravu vedla.
  Počkat, vedla je přece ta debilní holka!
  Milan zavrtěl hlavou. Jak jsou směšní. Cikán, idiotka, chlap, co vypadá jako staletý mrož a ženská, která se v životě nenaučila mít úctu k silnějšímu pohlaví.
  Představil si, jak tu rudovlasou ženskou přesvědčuje. Mohl by jí ukázat, kdo je tu doopravdy pánem. Ten mrožatej chlap by to nedokázal ani v legraci.
  Milan zatínal nehty do dřevěné násady svého sekáčku. Cítil, že Miriam je blízko. Ne víc, než hodinu cesty. Tihle… zachránci… nepředstavují nejmenší problém.
  Těšil se, jak o tom Lukášovi bude vyprávět. Jak se jeho oči rozevřou zděšením.   Jít tímhle lesem bylo jako kráčet výlohou klenotnictví. To ten čistý, šarlatový mech. Diana, která šla vpředu, se nepřestávala držet Jiřiny za ruku. Ta náhle a zcela nezvykle přemítala o tom, proč nikdy nechtěla mít dítě.
  Vzduchem se nesl téměř neslyšný zvuk, bylo to, jako by všude kolem cikaly miniaturní kovové zvonečky, jako by se mezi sebou domlouvaly, volaly, zpívaly.
  Diana už nezpívala, s očima rozzářenýma kráčela vpřed, jako by si ji přitahoval někdo neviditelný.
  „Víte, je to tu tak zvláštní,“ řekla Jiřina, „nutí to člověka přemýšlet o věcech-„
  „-o kterejch nikdy předtím nepřemýšlel,“ dokončil za ni Filip. „Taky to cítím.“
  „Třeba já uvažuji, proč jsem nikdy nechtěla dítě,“ rozváděla to Jiřina dál. „Nevím, asi jsem byla moc pohodlná. Nechtěla jsem měnit svoje návyky a tak… vždyť víte.“
  „Já mam dvě děti,“ řekl Standa. „Dva kluky. Tomu mladšímu je osm, staršímu deset. Ale nikdy jsem nijak nelitoval, že je mam.“
  „Já žádný děti nemám,“ přidal se Filip, „ale když už o tom mluvíte, tak mám nějakejch osm sourozenců.“
  „Jo, chlapče, dřív bych ti asi řek, že se vy cigoši se množíte jako králíci,“ zasmál se Standa.
  „Teď už to neřekneš?“
  Standa zavrtěl hlavou. Sundal si čepici a otřel si zpocené čelo.
  „A není to jen tim, jak na mě působí tenhle blbej les,“ řekl, „viděl jsem, jak jsi… no, pomáhals nám a vůbec a… myslim… myslim, že seš lepší než spousta... mno... bílejch.“
  „Díky,“ usmál se Filip. „No, jestli vás to zajímá, tak já mám bílou mámu. Nebo jinak – žena, která mě vychovávala a který říkám mami, není cikánka. Vzala si mě z dětského domova, když mi bylo šest let.“
  „Aha,“ řekl Standa.
  „Kdyby to neudělala, tak by ze mě možná taky vyrostl slušný člověk. Jenže jen možná.“
  „Na tom taky něco je,“ řekl Standa.
  „Ale moje máma teď leží v nemocnici. Nejspíš… nejspíš umírá. Chtěl jsem s ní bejt, jenže se stalo tohle. Možná už přijdu pozdě. Proto to chci mít co nejdřív vyřízený. Nesnesu pomyšlení, že bych jí nemohl… že bych s ní nebyl… že by… Ale to je jedno.“
  „To není jedno,“ řekla Jiřina. „Je dobře, že jsi nám o tom pověděl. Myslím, že až se vrátíme domů, po tomhle všem, budeme jiní lidé.“
  „Není jisté, že se někdo vrátí,“ zazpívala Diana tím svým neosobním hlasem a utnula tak rozbíhající se konverzaci.
  Filip zalitoval, že tu není Petr, aby se ho mohl zeptat, jestli je jeho sestra vždycky tak strašidelná. Možná by si vykoledoval pár facek, ale tu otázku by určitě položil.
  „Blíž a blíž a blíž,“ zašeptala Diana, „už jsme tu.“

***

  Před nimi ležel dolík, jako proláklina v šarlatové mechové ploše. Mohl mít čtyři metry v průměru. Kousek za ním se klikatil potok, všichni zřetelně slyšeli šumění vody převalující se v úzkém korytě. Také slyšeli zpěv růže, byla-li to růže.
  Rostla přesně uprostřed dolíku, vysoká, se silným stonkem a plně rozvitým květem. Pohupovala se ve větru a v tom pohybu bylo něco nesmírně svůdného. Nesl se od ní zvuk zvonků, neuvěřitelně sladký nápěv, který v obličejích všech vyvolal úsměv.
  Růže byla stříbrná, podobala se šperku vystavenému za výlohou klenotnictví. Až na to, že takovou nádheru lidská ruka nikdy nestvořila a nestvoří.
  Vedle květiny seděla žena, buď byla úplně nahá a sluneční světlo jí na kůži vykouzlilo jemné síťování, nebo měla na sobě šaty z pavučin. Měla zavřené oči, ve tváři nejvyšší zaujetí a blaho.
  Zpívala spolu s růží, pohupovala se jemně dopředu a dozadu.
  Standa si při pohledu ni pomyslel, že takhle vídával ženy, když byl mladý a když na něm některá seděla jako na koni a právě dosahovala vrcholu. Vrátily se mu časy, kdy se nemusel své ženy doprošovat, aby s ním šla do postele, kdy stačila výměna pohledů a mohli na to hupsnout. Jo, hupsnout na to, tak tomu říkávali...
  Cítil ale, že tohle je větší než sex. Ta žena prožívala něco, čemu by se nevyrovnalo sto orgasmů najednou. A on si nedovedl přestavit, že by jí její manžel mohl ublížit. Že by jí mohl ublížit kdokoli...
  Diana se pustila Jiřininy ruky a nechala ji stát, zatímco sama vykročila k růži a ženě. Byla tady. Pravidla neplatila, ale tohle bylo víc než pravidla. Ta žena znala řád. Řád je nad Pravidly.
  Diana to cítila a hrozně ráda by se té ženy dotkla. Pak by mohla nosit řád v sobě a nikdo by jí ho nemohl vzít. Nemusela by se bát, že se Pravidla zhroutí a nezbude nic než chaos.
  Překvapilo ji, že mohla bez zábran dojít až k ženě. Natáhla ruku a lehce se dotkla jejího ramene, asi jako když usedne motýl. Rychle ucukla.
  Bylo to moc veliké, bylo toho moc. Nevešlo by se to do ní. Zkrabatil se jí obličej. Nebude mít ten velký řád. Roztrhal by ji na kusy.
  Zvláštní žena otevřela oči a otočila k Dianě hlavu. Když se jejich pohledy setkaly, Diana se odvrátila. I v pohledu ženy bylo to velké.
  „Máš v sobě řád, neboj,“ řekla jí žena, „všichni jej máme.“
  Neřekla to nahlas, bylo to jen v Dianině hlavě. Diana se začala bát, že je opravdový blázen. Někteří lidé jí tak říkali.
  Bláznivá holka. Fuj. Nemá to v hlavě v pořádku.
  „Ne,“ zašeptala, „ne, ne, ne…“
  Žena neodcházela, stále se dotýkala Dianiných myšlenek.
  „Přiveď sem ostatní,“ přikázala jí.
  Diana se poslušně obrátila.
  „A přestaň se bát,“ řekla žena ještě.
  Diana se usmála.
  Když viděl úsměv na dívčině tváři, Filip konečně vydechl. Tak nějak očekával, že když se Diana té ženy dotkne, sežehne ji to na škvarek. Opravdu nerad by jejímu bratrovi vysvětloval, na kterém místě si může seškrabat popel do urničky.
  Ta žena byla nebezpečná. Nedokázal si představit, že by to mohla být něčí matka nebo dokonce manželka. I když, v tom jak byli nebezpeční, se jí ostatní členové rodiny celkem vyrovnávali, nebo snad ne?
  Rád by věděl, jestli někdo z nich nalezne odvahu a bude o tom vyprávět tomu chlapci, Lukášovi. Hele, kamaráde, tvoje máma sedí nahatá v lese v ďolíku, zpívá se stříbrnou růží a vypadá jako nějaká elfka. V pořádku?
  Náhle byl skoro vděčný za svou matku. Ta neutíkala do krajin ze science fiction, nekývala se před květinou jako pomatený věřící a nechodila nahá.
  Jen v ní hlodala rakovina. Jen mu odcházela někam, kde ji do konce života nenajde.
  Ale to bylo přirozené, tedy skoro přirozené. Lidé jsou prostě smrtelní. Nebyl si však jistý, jestli je smrtelná tahle žena. Nebyl si jistý, jestli je to vůbec člověk.
  „Bože,“ zašeptal, „jestli tohle ve zdraví přežiju, tak na tebe začnu věřit.“
  Jiřina mu povzbudivě stiskla paži. Pozorovala, jak jeho tvář bledne, když se Diana tam dole přibližovala k Lukášově matce a slyšela jeho vzdech úlevy, když se dívce nic nestalo.
  Sama měla nahnáno, ale ne tolik, co on. Věřila, že Diana ví co dělá. Konec konců ona byla ten, kdo je sem přivedl.
  Když se k nim dívka otočila s tváří rozzářenou úsměvem, Jiřina se jako první pustila za ní.
  Žena u růže zatím vstala a upravila si vlasy. Byla opravdu skoro nahá, pavučinkově jemná látka, do které byla zahalena, nic nezakrývala, spíš zvýrazňovala.
  Filipův obličej ztmavl, Standovy rudly uši. Oba klopili oči, jako by se nechtěli dívat a přitom pokradmu pošilhávali po ztepilé postavě, kterou měli před sebou.
  Ženiny oči, šedé jako ocel, se dívaly zpříma a neúprosně.
  „Přišli jste mne varovat, že přichází ten, kdo si říká můj manžel?!“
  „Já bych s tím seknul,“ zavrčel Standa, „když to ví, tak proč jsme se sem tahali?“
  „Protože měl o mne můj syn strach,“ řekla žena mile.
  „To je teda paráda,“ řekl Standa. „On měl strach, takže my se sem táhneme jako blbci. Fakt paráda!“
  Žena se na něj usmála takovým způsobem, že se mu začala chvět kolena.
  „Oceňuji vaši odvahu,“ řekla, „oceňuji, co jste pro mne udělali. Se svým manželem se však raději srovnám sama.“
  „Lukáš nám říkal, že.. že je váš muž ozbrojenej,“ řekl Filip. „Totiž… má pistoli. A asi taky sekáček na maso.“
  „Tím hůř pro něj,“ zasmála se a lehce jim pokynula rukou. „Teď jděte.“
  „Počkat,“ nedal se Filip, „nepřišli jsme až sem jen proto, abyste nám řekla, že můžeme jít zpátky. Váš syn by chtěl, abyste se k němu vrátila.“
  „Tak?“ naklonila hlavu a poprvé za celou dobu trochu znejistěla.
  „Jestli chcete…“
  „Nemůžu,“ řekla, „jsem doma tady.“
  „Aha.“br>   Vzduch rozechvěl tón, který vydala růže. Žena se k ní otočila a políbila její okvětní plátky.
  „Tady jsem šťastná,“ zašeptala.
  „To je v pořádku, můžeme mu to říct,“ Filip na sebe vzal roli mluvčího celé skupiny, protože Standa ze sebe v přítomnosti té ženy nebyl schopen vypravit nic moc rozumného a Jiřina se na ni dívala s rostoucí nevolí. „Nemůžete nám ale dát něco pro něj? Něco, co by dokázalo, že jsme s vámi skutečně mluvili.“
  „Důkaz?“ zvedla obočí. „Tak důkaz? Dobře, posaďte se. Chci, abyste mu vyprávěli příběh, který vám povím.“
  „Ale šeří se a tady bychom asi přenocovat neměli,“ namítla Jiřina.
  „Není to dlouhý příběh,“ usmála se žena, „je o někom, kdo se jmenoval Miriam a měl syna Lukáše. Příběh o té, kterou jsem bývala. Tak poslouchejte. Miriam byla obyčejná dívka, trochu zpívala, trochu básnila, toužila po absolutní svobodě, ale nikdy ne tolik, aby začala experimentovat s drogami. Prostě děvče, jakých znáte tucty.“
  „Jaký to má smysl,“ vpadla jí do řeči Jiřina, „za chvíli bude večer a my bychom měli vyrazit na cestu, než se setmí. Jestli se vy svého muže nebojíte, pak my ano.“
  „Nech toho,“ okřikl ji Standa, „chceme to slyšet.“
  „Tak fajn, fajn, já už mlčím,“ řekla Jiřina a zkřížila ruce na kolenou.
  Vypadala náhle jako ztělesněná nepřístupnost. Filip se Standou si jí nevšímali, ani Diana. Všichni pozorovali Miriam, trpělivě čekající, až se dohodnou a nechají ji mluvit.
  „Pak Miriam potkala Milana,“ pokračovala a růže jí přizvukovala tichým cinkáním, „a pomyslela si, že ho miluje a chce mu dát vše. On si také vše vzal, hlavně její svobodu. A z Miriam, z dívky, která nejvíc milovala svou samostatnost, se stala ovečka, jdoucí za svým pastýřem. Ano, zpočátku byl Milan pastýř. Miriam s ním měla brzy syna, Lukáše. Tehdy se z jejího pastýře stal vlk, ale ona už byla příliš ujařmená, než aby to poznala. Zvykla si a to bylo to nejhorší. Zvykla si na čím dál větší hrubosti a omezování, až nakonec z její svobody zbyly jen trosky.
  Onemocněla bezmocí. Myslela, že je chyba v ní. I když ji jednou Milan téměř zabil, brala to jako svou chybu. Musela přece udělat chybu, když se na ni Milan hněval…
  Ano, udělala chybu, ale ne takovou, kterou by si byla schopna přiznat. Její chybou bylo, že se nevzepřela hned. Že to nechala dojít tak daleko.
  Zachránil ji její syn, který jí ukázal cestu. A růže, která si ji zavolala. První však byl její syn.
  Můj syn, protože já jsem ta žena. Nikdy nepřestanu být Lukášovi vděčná za to, že mne vytáhl z té nejhorší břečky. Že se pro mne obětoval… zahodil možnost vyrůstat s mámou, mít úplnou, i když ne zcela normální, rodinu. Zůstal sám s tou bestií. A teď, když se mě bestie vydala hledat, mi poslal vás, jako varování.
  Vím, pro vás to byl nepříjemný zážitek, ublížil vám, ale věřte, Lukáš víc ublížil sám sobě, když se k vám musel chovat jako násilník. Nikdy by to neudělal, nebýt mě.
  Řekněte mu, že ho miluji. Řekněte mu, že jsem stále jeho matkou, i když nás dělí obrovská vzdálenost. Řekněte mu, ať je silný a nikdy si nenechá vzít svou svobodu.“
  Zvedla hlavu a podívala se na ně. Poslouchali všichni, včetně Jiřiny. I Diana vypadala, že ji to zaujalo. Sice si nepřestávala kroutit prsty, ale její pohled nebyl prázdný ani vzdálený.
  Miriam natáhla ruce před sebe a přejela dlaněmi těsně nad mechovým kobercem. Jako by tím pohybem vytáhla něco, co bylo schované pod mechem, objevily se na povrchu nějaké bílé předměty. Bylo jich pět a byly to lidské kosti.
  Přestože si slibovala, že se už nedá ničím překvapit ani vyděsit, Jiřina při pohledu na kosti vyjekla a učinila pokus odskočit, což se v sedě dalo těžko. Odtáhla se alespoň co nejdál a s odporem se dívala, jak Miriam ty věci bere do rukou.
  „Toto jsou mé kosti,“ řekla, „kosti ženy, kterou jsem bývala. Chci, abyste i vy dostali odměnu za svou vytrvalost a odvahu. Za to, že jste se dokázali dohodnout, třebaže jste velice rozdílní lidé.“
  „Odměna?“ vyjekla Jiřina. „To má být odměna? Kosti?“
  „Ber, dokud nabízí,“ řekl jí Filip a natáhl k Miriam ruku, „nebo jsi nikdy nečetla pohádky?“
  Miriam mu podala drobnou kůstku, snad některou z prstních. Na Standu vyšla klíční kost, Diana dostala žebro, s kterým začala hned kroužit ve vzduchu jako s kouzelnou hůlkou a Jiřině byla nabídnuta patní kost.
  Podívala se nerozhodně po ostatních a pak kůstku vzala do dvou prstů. Vnímala její dotek jako něco hodně nepříjemného. Bylo to horší než hladit hada.
  „Vezměte ještě tomu pátému,“ řekla Miriam.
  Standa od ní převzal kost pro Petra. Byla to hrudní kost a oddělená od ostatních připomínala bílý krunýř kraba.
  „A také mému synovi,“ dodala Miriam a znovu pohladila vzduch kousek nad mechem. Objevila se dokonale vybělená lebka a Jiřina znovu vyjekla.
  Filip si strčil svoji kůstku do kapsy a bez okolků lebku převzal. Byl v pokušení vzít ji podpaží jako bezhlavý rytíř, ale raději ji držel v obou dlaních před sebou.
  Nebe zatím temnělo, slunce se chýlilo k západu. V modrém oparu, který se vznášel nad těmito lesy, vypadala obloha zelená, jako fotbalové hřiště pro božskou kopanou. Okolím se rozléhal zpěv růže a odpovídaly mu tóny ze vzdálenějších částí lesa, kde bylo nejspíš růží víc.
  „Půjdeme?“ navrhla Jiřina.
  Stáli v půlkruhu kolem růže a Miriam. Standa s Filipem zřejmě nemohli přestat hltat očima nahé tělo, které v rostoucím šeru zářilo jako měsíc.
  Jiřina držela svou kost na délku paže od sebe, jako by to bylo zvíře, které ji může kousnout. Teprve když se na ni Miriam podívala, zrudla a kůstku schovala do náprsní kapsy svého kostýmku.
  „Ano, běžte,“ přisvědčila Miriam, „cítím, že můj muž je blízko. Brzy tu bude. Běžte. Utábořte se v kopcích. Moje kosti vám dají světlo, nemusíte mít oheň. Tak běžte.“
  Velice neochotně se s ní Standa s Filipem rozloučili, po nich mnohem ochotněji Jiřina. Diana už zase byla ztracená ve svém světě, ve světě, do kterého se nikdo kromě ní samé nedostane. Miriam se k ní sehnula a políbila ji na čelo.
  „Chraň tě Bůh,“ řekla.
  Děvče se rozběhlo za ostatními.

***

  „Doufám, že s tou děvkou nebudou chtít přenocovat,“ zavrčel Milan. Nepřestával Petra dloubat do zad pistolí. „Co myslíš mladej? Nebylo to v plánu, nebo jo?“
  „Ne,“ řekl Petr.
  Už ho unavovalo s tímhle šílencem mluvit. Zjistil, že je pravda, že člověk si dokáže zvyknout na všechno. Jeho vlastní situace už moc nevzrušovala. Spíš se mu chtělo spát. Potom, co se vrátili celou cestu až k místu, kde Diana objevila stopu, byl pěkně unavený.
  „Fakt? Tak co tam, doprdele, tak dlouho dělaj?“ rozčiloval se Milan.
  Petr pokrčil rameny.
  Možná hrajou poker, napadlo ho, nebo je všechny najednou sklátila mozková mrtvice.
  Usmál se při představě, že by to svému vězniteli řekl. Milan si však jeho úsměv vyložil po svém.
  „Jo, takže srandičky, ty parchante?“ zeptal se a současně chlapci dal ránu levičkou.
  Petr upadl. Když se zvedal, utíraje si krev, která se mu spustila z nosu, Milan ho ještě nakopl.
  „Tak kde doprdele jsou, co?“ zařval na něj.
  „Já… já nevím, já fakticky nevím,“ řekl Petr.
  Pořád ještě nechápal, co se stalo. V jednu chvíli málem podřimoval a bylo mu skoro dobře a v další chvíli měl před očima hvězdičky, rozbitý nos a v boku ohnisko bolesti.
  Napadlo ho, že takhle nejspíš vypadá přátelský způsob jednání podle Milana. Opravdu milé.
  „Třeba šli jinudy,“ napadlo ho a vykřikl to dřív, než do něj stačil Milan znovu kopnout. „Třeba se tudy vůbec nebudou vracet, panebože, já fakt nevím. Už mě nechte bejt, prosím.“
  Svíjím se tu jako had a prosím o milost, pomyslel si, to by žádnej televizní hrdina neudělal. Jenže já mám to štěstí, že se na mě nikdo kromě tohohle úchyla nedívá. Může se člověk stát hrdinou, když o jeho hrdinství nikdo neví?
  „Třeba šli jinudy,“ napodobil Milan jeho zakňourání, ale nohu, chystající se kopnout, zadržel. „A kudy asi?“
  „Jak to mám vědět?“
  Milan se k němu sehnul, chytl ho za vlasy a zvrátil mu hlavu dozadu. Pod bradu mu přitiskl hlaveň pistole.
  „Modli se, aby šli tudy, kamaráde, protože jinak tě nebudu potřebovat a když tě nebudu potřebovat, tak tě můžu klidně oddělat. Jasný?“
  „Jjjjo.“
  „To sem rád.“
  Pustil Petra a posadil se na své místo za vysokým trsem trávy. Petr lapal po dechu a snažil se zvednout alespoň na čtyři. Měl pocit, že má zlomené žebro. Možná dvě.
  Když se konečně vyhrabal na nohy, pokusil se zatvrdit a přestat se chovat jako malý kluk. Možná by tomu hajzlovi mohl vyrazit pistoli z ruky a získat tak moc na svou stranu. Setkal se ale s Milanovým chladným pohledem a veškerá odvaha ho zase opustila. Ten člověk se díval, jako by Petrovi viděl do duše, jako by věděl, co se chystá udělat.
  Mířil na něj, prst na spoušti.
  „Radši si v klidu sedni, mladej,“ poradil mu, „protože jinak tu někdo schytá kulku do žaludku. A mám takovej pocit, že já to nebudu.“
  Petr se posadil.
  „Možná,“ řekl, „že ta tvoje debilní ségra pude za tebou. Je to možný, ne? Když vás dovedla sem…“
  „Moje ségra není debilní,“ řekl Petr spíš ze zvyku, než z rozhořčení.
  „Ty vole, vždyť jsem jí viděl… mluvíme o tý samý holce? Co si furt zpívá nějakou zasranou country a hejbá si před očima prstama?“
  „Jo,“ připustil Petr, „jo, mluvíme o tý samý holce.“
  „Tak vidíš, a ta je blbá jako troky,“ zasmál se Milan.
  Petr zavrtěl hlavou, ale nahlas už nic neřekl. Pokoušel se ani na nic nemyslet. Pocit, že mu tenhle psychopat čte myšlenky, byl nesnesitelný.
  „Myslim, že přijdou,“ řekl Milan ještě jednou a pohlédl na nebe. Na západě plálo zlatě, východ byl však temný do fialova. „Jo, myslim, že jsou tu každou chvíli.“

***

***

***

  „Petr,“ vykřikla Diana a postavila se.
  Ostatní se otočili směrem, kterým hleděla. Protože stáli ve světle a dívali se do tmy, nejprve jim dělalo potíže postavu, která sem vrávorala, rozpoznat. Brzy jí ale padlo do tváře světlo z lebky a oni poznali, že je to opravdu Petr.
  Nože ve všech třech rukou poklesly. Napětí povolilo.
  „Díkybohu,“ vydechla Jiřina. „Kdes byl celou tu dobu? Měli jsme strach, že tě dostal Lukášův otec. Možná se tu někde kolem potuluje, kdo ví.“
  Petr už stanul u lebky. Teprve teď vynikla jeho strhaná tvář. Couvl o pár kroků zpět, zvedl a zase svěsil ruce, ústa se mu otevírala a zavírala naprázdno.
  Muselo se mu něco příšerného stát, napadlo Filipa, podobně se chovala máma, když jí doktor řekl pravdu o její nemoci. Tohle je chování na smrt vyděšeného člověka.
  „Já jsem usnul,“ řekl Petr mechanicky. Jako by hovořil robot. „Já jsem usnul,“ opakoval. Podíval se přes rameno dozadu, očima bloudil ve tmě. „Usnul jsem, ale něco jsem našel, já vám to musím ukázat, já-„
  Na zmateném, bledém obličeji se objevil rozhodný výraz a Petr usekl svou řeč.
  „Zhasněte to,“ ukázal na lebku, „je tu Lukášův táta a nejspíš na nás právě teď míří. Poslal mě sem a-„
  Tentokrát mu slova uťalo prásknutí výstřelu. Petr sebou trhl a letěl dopředu, jako by ho někdo zezadu strčil.
  Jiřina ho zachytila. Chlapec se od ní odtáhl, položil si ruku na prsa a udiveně se podíval na svou dlaň. Byla leskle rudá.
  Zachraptěl, kolena se mu podlomila a přes Jiřininu snahu udržet ho na nohou se složil k zemi.
  „Dolů,“ zařval Filip, „lehněte si!!! Jsme moc na ráně!“
  Jiřina se Standou poslechli, plácli sebou do bahna mezi trsy trávy. Diana zůstala sedět a cumlala si palec. Jiřina se jí pokusila stáhnout dolů, ale v tu chvíli se za ní objevil šílený, rozesmátý obličej a ruka se sekáčkem.
  Jiřina zaječela a odsunula se co nejdál.
  „Tak jsem tu, vážení přátelé,“ řekl Milan konverzačním tónem. „Přišel čas na malej večírek, co říkáte?“
  „Zazpívej, Diano,“ zašeptala Jiřina.
  „Pravda, zpěvačku potřebujeme,“ pokračoval Milan.
  Pohladil Dianu po vlasech a když ucukla, rozesmál se.
  „Tak zpívej malá, nechceš? Třeba tu tvojí zasranou Červenou řeku, co?“
  „Nech jí bejt,“ zasyčela na něj Jiřina. V nejhorší nouzi nalezla mluvu ulice, řeč, která poznamenala její dětství a jíž se v dospělosti zbavila, jako se člověk zbavuje nánosu špíny po dlouhém dni. „Dej vod ní ty svoje zasraný pracky pryč, ty kreténskej primitive! Zabil’s jí bráchu, to ti nestačí, ty hajzle?“
  „Áááá, slečna Slušná se nám rozpovídala,“ ušklíbl se Milan. „nechceš nám něco povědět vo mojí manželce, ty špinavá děvko?“
  Jiřina zalapala po dechu. Koutkem oka spatřila, jak se Filip s nožem v ruce pomalu sune blíž k Lukášovu otci a pochopila, že by bylo dobré, kdyby ho zabavila na co nejdelší dobu.
  „Nejsem děvka, ty idiote,“ řekla, „ale zeptej se svojí matky, ta ti vo tom řemesle možná bude vyprávět.“
  Trefa do černého. Milan zrudl a zaťal zuby do dolního rtu, až se mu po bradě spustil pramínek krve.
  „Co? Byla to tvoje máma, ne?“ hecovala ho dál Jiřina. Všimla si, že úplně ztuhl a dal ruce pryč od Diany. Už to byl úspěch. „Ta, co chodila i zadarmo, protože byla tak šeredná, že jí nikdo nechtěl!?“
  „Na tohle by ti skočil jen úplnej blbec, krávo,“ řekl Milan a rychle a nečekaně sekl po Filipovi, který už byl vedle něj a chystal se vyskočit a zaútočit nožem.
  Sekáček se zaťal do Filipova pravého ramene, zaskřípal o kost a pak ho jeho majitel vyprostil.
  Filip se s nelidským skučením svalil do trávy.
  „Ty zasraná cigošská špíno,“ zaječel na něj Milan, „chtěl ses prát, co?“
  „Nechte toho, prosím, nechte už toho,“ zadrmolila Jiřina. Všechna odvaha, kterou jí dodala vzpomínka na dětství na periferii, byla pryč.
  Nedokázala se udržet, začala vzlykat. Nad ní seděla Diana jako socha vytesaná z bílého mramoru, palec v ústech, oči upřené do tmy.
  „Nechte toho nechte toho nechte toho…“
  „Eště sem tu já,“ řekl Standa a zvedl se. Proti jeho mohutné postavě vypadal Milan malý a vychrtlý. „Poď na férovku, ne? Ženský a kluky dokážeš dostat, ale vyřídit si to jako chlap s chlapem, to ne, co?“
  „Sklapni,“ zavrčel Milan.
  Odložil sekáček a namířil na Standu pistolí.
  Diana se postavila, zaklonila hlavu a začala křičet. Nebyl to bezmyšlenkovitý jekot strachu, byly to dobře vybrané tóny, rvoucí uši a způsobující paniku.
  Otočila se k Milanovi, kterému se začala třást ruka s pistolí.
  Ve světle vycházejícím z lebky vypadalo jako postava některého ze starých obrazů, žena posedlá ďáblem, čarodějnice.
  Upřela na Milana oči, v nichž se světlo lebky lámalo a odráželo. Namířila na něj obě ruce. Její jekot snad ani nemohl vycházet z lidského hrdla, byl to řev rozpoutaného pekla.
  Milan se pokusil zacpat si uši, zvedl ruku s pistolí. Standa toho využil a sekl po něm nožem, ale Milan se hadím pohybem uhnul a dal se na útěk.
  Diana se za ním otočila a ječela do tmy. Přestala, až když už musel být Milan bezpečně daleko.
  „Ach bože,“ vydechla Jiřina, „bože, bože, bože! Kristepane, to ne, já… co se to stalo, proč…“
  „No tak,“ řekl Standa a neohrabaně ji objal, „to bude dobrý.“
  „Nic nebude dobrý!“ zaječela teď pro změnu Jiřina, i když intenzitu a tón jekotu Diany nemohla vystihnout.
  Ukázala na Petra a Filipa. Kolem obou se rozlévaly kaluže temně rudé krve.
  „Já budu v pořádku,“ zachraptěl Filip, „jenom mi to něčím převažte, proboha.“
  Jiřina několikrát naprázdno otevřela a zavřela ústa, pak zaťala zuby a obličej jí ztvrdl. Vzala nůž do třesoucí se ruky, nařízla a utrhla pruh látky ze sukně svého kostýmku.
  „Budeš mít obvaz od Diora, tak si toho važ,“ šeptala Filipovi, zatímco se snažila obvázat ránu na rameni. Připadala jí obrovská a rozšklebená… brada se jí klepala.
  „Tak ne,“ napomenul jí Filip slaboučkým hlasem. „Neabsolvovala jsi nikdy kurs první pomoci?“
  „Ne.“
  „Já jo, takže tě budu navigovat. Napřed udělej z kusu látky překládanej čtvereček, přitiskni ho na ránu, tak je to dobře a teď to ovaž, dobře…“
  Jiřina si ani neuvědomovala, že úsilím vyplazuje jazyk. Mračila se, makeup rozmazaný kolem očí její tvář proměňoval v strašidelnou masku.
  Jaká změna se s ní za ty dva dny udála. Uhlazená, odměřená paní architektka se změnila v bojovnici, ošetřovatelku a cestovatelku.
  Překonala odpor ke kostem, dokázala se vyspat na holé zemi, dva dny si neučesala vlasy.
  Však taky vypadám, napadlo ji, ještě že tu nejsou žádná zrcadla.
  „Podívej,“ přerušil její myšlenky Standův výkřik. „Ten kluk je naživu!“
  Klečel u Petra, prsty na straně jeho krku.
  „Tluče pomalu, ale tluče, do háje!“
  Udělala poslední uzel na Filipově obvazu a rozběhla se k Petrovi. Obrátili ho se Standou na záda.
   Ve světle lebky si Jiřina prohlédla průstřel. Zdál se čistý, ale teklo z něj tolik krve… a s každou kapkou z Petra vyprchával život. Jiřina ucítila strašlivou bezmoc.
  „Potřebovali bychom ho dostat do nemocnice, hned! Kristepane, to nedokážeme!“
  „Když ho ponesem, dojdeme domů za dva dny,“ dokončil Standa.
  Nebylo třeba říkat, že už by bylo pro Petra pozdě.
  „Musíme ho jen tak nechat umřít,“ řekla Jiřina. „Jenom se dívat…“
  Její hlas zněl překvapivě chladně, jako by jí už nezůstala špetka emocí. Připadala si jako vyždímaný hadr.
  „Zkusíme mu to alespoň obvázat,“dodala, „malá šance tu pořád je.“
  Ne, nedokázala oklamat ani sebe, ani Standu. Oba věděli, že její slova jsou jen prázdnou útěchou. Přesto však pomocí pruhů látky natrhaných z Jiřinina kabátku vyrobili Petrovi obvaz kolem celého trupu.
  Posadili se pak vedle chlapce a oba sledovali jeho trhaný, slabý dech.
  „Musíme být vzhůru,“ řekla Jiřina, „kdyby něco… museli bychom ho vzkřísit. Umělý dejchání, nebo tak nějak.“
  „Jo,“ přisvědčil Standa, „umělý dejchání.“
  Noc před nimi vypadala strašně dlouhá.