Žena, růže, píseň, kost - čtvrtá část; II.

II.

  Mraky nad temným obzorem byly jako pera z křídel ptáka, který spolkl slunce. Na vrcholku nejvyšší hory celé Elterie, hory, která byla podle pověstí ňadrem matky země, bylo však ještě světlo. Stísněné a podivné, sluneční paprsky se snad cestou pokřivily a zlámaly.
   Na obrovském kulatém kameni, dotýkajícím se téměř mraků, stála Ninara, žena s Mocí, a hovořila sama se sebou, se zkušenostmi všech svých předchozích životů.
  „Udělala jsem chybu,“ řekla tak, že to znělo jako otázka i jako ověřená pravda. „Byli ti lidé nepřáteli?“
  Neptala ses jich na jejich smýšlení, než jsi je nechala napospas všem nebezpečím.
  „Nedávno předtím člověk z jejich rodu vraždil. Jednala jsem podle toho. Byla jsem snad neobjektivní.“
  Nedávno předtím jeden z jejich rodu zabránil válce. A další nám byl dobrým přítelem.
  „Ta žena je teď v Sylvernii. Odešla za písní růže. A chlapec sem přivedl svého otce, který je chamtivý a touží po krvi.“
  Po krvi své ženy. Ale ta je s růží. Dokáže se ubránit.   „Cítím, že ti cizinci jsou v nebezpečí. Přišli, aby pomohli. Byla jsem zaslepená zlobou, když jsem to neviděla.“
  Tvé tělo je mladé, i myšlení je mladé. Mládí lehce chybuje.
  „Ale moje duše je stará,“ řekla Ninara, rozpřáhla ruce v gestu, které se k ženě s Mocí nehodilo. „Měla jsem to poznat a jednat s nimi přátelsky.“
  Zatímco tu pláčeš nad tím, co jsi pokazila, jeden z těch cizinců umírá. Proč nejdeš a nepomůžeš alespoň teď?
  „Možná nemám být ženou s Mocí. Měl to snad být někdo jiný. Někdo starší, kdo dokáže správněji rozhodovat.“
  Pochybovat o sobě můžeš potom. Teď jsi tím, čím tě ustanovila tvá předchůdkyně. Pokud jsi udělala chybu, máš šanci ji napravit.
  „Neměla jsem dělat chybu,“ vykřikla Ninara do větru, „zklamala jsem!“
  Ne. Zatím jsi nezklamala. Jestli však budeš takto pokračovat, možná budeš mít pravdu.
  „Mám jít a zachránit ty lidi.“
  Dělej, co považuješ za správné, Ninaro, ženo s Mocí.
  Pak byl hlas pryč. Ninara zůstala osamělá, jako každá jiná žena, která vyleze na nejvyšší horu v okolí, když se začíná stmívat.
  „Nejsem žena,“ zašeptala, „jsem ještě dítě.“
  Vytáhla zpoza opasku laštar a vtiskla do jeho hlavice hnědý kamínek. Oči upírala k severu, jakoby ve tmě, která padla na krajinu, mohla rozpoznat lidské postavy tam někde v příhraničních lesích.
  „Zdá se však, že budu muset velmi rychle dospět,“ řekla ještě, než zatřepala laštarem a zmizela v temnotě.

***

  Milan se proplétal mezi stromy s mrštností šelmy, třebaže už byla skoro tma a správně by měl klopýtat o spadlé větve, kameny a vystouplé kořeny. Jenže tady nic z toho nebylo. Byl tu jen mechový koberec, který potmě vypadal černý. Stromy jako by zvedaly své větve a dělaly Milanovi místo, zdálo se mu, že před ním tančí a uhýbají mu z cesty, takže může běžet rovně, aniž by do nějakého narazil.
  Jindy by se možná bál, tohle místo bylo jako očarované. Jeho mysl však byla zahalená do rudého oparu zloby. Kdyby kolem něj tančily víly a zpívaly sirény, nejspíš by jen proběhl a snad by zasupěl nějakou tu sprosťárnu na jejich účet.
  Dozněla v něm už panika, vyvolaná zpěvem té retardované holky a Milan se snažil pochopit, proč ho tak vystrašila. Věděl jen, že měl najednou pocit, že se na něj řítí obloha, zem se pod ním otevírá do jediné rozšklebené jámy a vzduch, který dýchá, mu rve plíce na kusy. V hlavě mu vybuchla nova, byl rád, že se může odpotácet. Vlastní kroky se mu zdály mučivě pomalé, každý z nich s ním otřásl a vyrážel mu dech. Musel se dostat pryč z epicentra toho všeho, to bylo jediné, na co v tu chvíli myslel. Utíkal tak daleko, až ten hlas přestal slyšet a pak se svalil do trávy.
  Nedovedl pochopit, jak ho ta malá děvka mohla takhle dostat. Správně už by měla její hlava ležet dva metry od těla. Nejméně. A paní Najednou-tak-sprostá by dostala ochutnat stejné medicíny jako ten zbabělý kluk. Toho velkého chlapa by si pak Milan v klidu vychutnal. Ale malá idiotka mu zničila všechny plány, donutila ho kapitulovat!
  Zamával v běhu sekáčkem jako šílený indián válečnou sekyrkou. Zaťal jeho ostří několikrát do stromu, kolem kterého běžel, ale nechal toho, když si uvědomil, že by měl sekáček udržet ostrý.
  Na tváři zkřivené od přestálého děsu a také vztekem, se objevil široký úsměv, když pomyslel na Miriam.
  Musí být blízko. Hned za támhletím kopečkem. Nebo za tím dalším. Ale na tom nezáleží. Za chvíli bude u ní. A ona u sebe nemá tu zatracenou holku s příšerným hlasem.
  Zvolnil tempo, les kolem přestal tančit. Milan rozpoznával jednotlivé stromy, duby a smrky, všechny stejně temné.
  Uspokojovalo ho to. Když zapadne slunce, ze všech barev zbude jediná – černá.
  On jediný, osamělý rytíř Práva, by v ní měl zářit bíle. On, který jde za spravedlností.
  Právě jsi zabil člověka a pokusil jsi se udělat totéž s dalšími čtyřmi lidmi, ozval se v jeho nitru hlas rozumu. Myslíš, že máš právo mluvit o spravedlnosti.
  Milan se divoce rozesmál. Všichni ti lidé byli špatní, bránili mu v jeho právu a tak je musel potrestat. To je jediné vysvětlení, tak jasné jako slunce v pravé poledne.
  Teď je u cíle. Přes všechny překážky. Tady někde se schovává ta nevěrná děvka a prosí všechny svaté o milost.
  „Bůh odpouští, já ne,“ zařval Milan do tmy.
  Ještě předtím, než si s ní promluví jeho sekáček, měl by si s ní promluvit on sám. Důvěrně. A naposledy jí to pořádně udělat. Ulevil by si od hrozného tlaku a ona by si alespoň užila. Naposledy.
  Byla s ním poprvé a bude s ním naposledy. Logika.
  Viděl její bílé tělo, stála nahá mezi stromy. Vlasy rozpuštěné, zlatě zářily ve tmě. Celá zářila. Hlavně její oči.
  Zarazil se, chvíli mu trvalo, než zjistil, že to není představa, že je tu Miriam doopravdy.
  „Miriam,“ zasténal, ranila ho její nahota, její nádherná zranitelnost.
  „Miriam,“ vykřikl, „počkej, Miriam!“
  Otočila se a rozběhla se lesem.
  Milan se chraptivě rozesmál. Chce si hrát na honěnou? Dobrá. Neuteče mu, nemůže se schovat. Její zlaté vlasy a bílé tělo se mezi stromy neukryjí. Najde ji a pohraje si s ní. Pak její bělost nahradí rudá, barva, která bude ve tmě vypadat jako čerň. Bude černá, černá, černá!
  Odhalím tvojí skutečnou barvu!
  Běžel za ní, míhala se mezi stromy jako přelud, vždy několik kroků před ním. Provokovala ho. Jakoby ustrašeným hlasem volala jeho jméno.
  Milan měl pocit, že co chvíli vybuchne. Tlak v něm rostl.
  „Ty děvko zasraná!“ ječel za ní. „Stůj! Možná ti jen rozbiju hubu! Stůj! Bude to tak lepší!“
  Odpověděl mu její smích, čirý, srdečný. Zdálo se, že není ani trochu udýchaná, zatímco Milan už pořádně supěl.
  „Děvko, děvko, ty děvko zkurvená,“ opakoval při každém výdechu.
  Pohrával si s myšlenkou vzít pistoli a střelit ji do nohou. Zastavit ji. Jenže nechtěl, aby ztratila vědomí. Ne, ne, to by byla moc velká milost.
  Běžel za ní dál.
  Nohy se mu začínaly bořit do mechu. Stromy se mu stavěly do cesty, jako by se i příroda spikla s Miriam a chtěla mu dělat potíže.
  Ztěžka dusal dál, za zákmitem světla z jejích vlasů, za její vůní, které byl náhle plný vzduch.
  Takhle voněla, když se spolu milovali, v dobách, kdy byli oba mladí a sex pro ně měl příchuť něčeho nového, něčeho, co je třeba prozkoumat a vyzkoušet ze všech stránek. Tehdy jí nemusel ubližovat, aby dosáhl vyvrcholení. Tehdy nepotřeboval vidět slzy v jejích očích a slyšet její nářek.
  Teď ale ano. Toužil po tom zranit její hladkou kůži, rozdrásat jí a sát krev z jejích ran.
  I když běžel velmi pomalu, z posledních sil, nebyla od něj daleko. Udržovala stále stejný odstup, na pár kroků, jen tak tak a chytil by ji.
  Natahoval po ní ruce, plný touhy, vzteku a bezmoci. Proklouzla mu s lehkostí říčního pstruha, zableskla se ve tmě a byla pryč. Když se zastavil na místě a rozhlížel se po ní, objevila se za jeho zády a zavolala na něj tím dráždivým, posměšným hlasem.
  Dostat ji! Musel ji mít, teď hned, ne až za chvíli. Teď nebo nikdy. Musel, jinak tu mezi stromy padne a zůstane ležet navěky.
  Cítil, jak se mu do penisu vlévá horká krev, buší tam a zatemňuje jeho myšlenky. Viděl sám sebe: býka, pronásledujícího oběť.
  Nejasně se mu vybavoval labyrint, spleť temných chodeb vonících po krvi, moči a semeni. Žena před ním byla nahá a lehounká jako proužek dýmu.
   Hrdlo se mu svíralo, prsty se zkroutily do podoby dravčích drápů. Ani si neuvědomoval že řve, řve beze slov. Řve touhou, spalující ho na popel.
  Zarazil se tak prudce, že málem upadl.
  Miriam stála před ním, už neutíkala. Usmívala se a natáčela si pramínek vlasu na pravý ukazováček.
  Milan už ji mnohokrát viděl nahou. Teď to ale bylo jiné. V její nahotě byla síla. Bylo to její brnění. Chránila se tou nahotou, nebylo to odevzdání. Byly to hradby, které jsou obtížně zdolatelné.
  „Takže jsi dostala rozum,“ zachraptěl, „ty neposlušná kurvičko, slaďounká, zlobivá holčičko…“
  „Ano,“ řekla stále s tím úsměvem, „ano, miláčku. Vím, že jsem zlobila. Chci, abys mě potrestal.“
  Milan zachroptěl a začal ze sebe strhávat šaty. Sekáček skončil zapomenut na mechu o pár metrů dál. Batoh s pistolí taktéž.
  „Vyšukám z tebe duši, ty děvko,“ řekl, když byl nahý.
  Vztáhl po ní ruku, chtěl ji chytit za vlasy a strhnout k zemi, pod sebe.
  Kolem se náhle rozsvítilo. Černé kmeny dubů, břízy, smrky, to vše získalo svou barvu. Temnota byla pryč.
  Světlo vycházelo z Miriam, proudilo z ní v oslepujících svazcích. Milan o krok ustoupil a jeho úd, vzepjatý jako divoký hřebec, poklesl.
  Ztratil odvahu. Než si zakryl rukama oči, spatřil za Miriaminými zády podivnou, stříbřitou květinu, kývající se a zpívající.
  „Ne, miláčku,“ slyšel Miriamin hlas, „ne, ne, dnes to bude naopak.“
  Přistoupila k němu. Zakňučel hrůzou. Srdce mu bušilo jako kyvadlo šílených hodin. Pokusil se couvnout, ale narazil zády na kmen rozložitého dubu.
  Drsná kůra mu odřela kůži na zadku a definitivně ho zbavila vší chuti do sexu. Teď chtěl utíkat on. Ale nemohl.
  Sjela mu prstem od krku dolů. Její dotek byl žhavý, spaloval mu kůži.
  Rozhodil ruce, oči široce rozevřené bolestí. Pohlédl do její tváře. Bylo to to poslední, co viděl. Záře z jejích očí ho oslepila.
  Začal ječet. Jeho hluboký, hrdelní hlas se někam ztratil, tohle bylo spíš podobné křiku Diany.
  Miriam se prstem dotkla jeho penisu. Jako by mu vnukla vlastní vůli, nepřímil se.
  Lehce do Milana šťouchůa, povalila ho na zem. Zatímco mu v uších explodovala píseň růže smíšená s jeho vlastním křikem a zbavila ho sluchu, Miriam se na něj posadila a bolest, která mu vybuchla mezi nohama, ho málem připravila o rozum.
  Naneštěstí jen málem. Miriam ho objala a líbala ho po celém těle a každým tím polibkem otevřela palčivou ránu.
  Nakonec, když už nebylo jediného místa na jeho těle, které by ho nebolelo, Milana políbila. Byl to hluboký, vášnivý polibek.
  Vdechla mu do plic žhnoucí vzduch a nechala ho být. Šla se posadit k růži a zamyšleně sledovala, jak Milan prohrává boj o dech.
  Když se přestal hýbat, zavřela oči a na rtech se jí objevil úsměv.

***

Tentokrát ze zdál Petrův tep o poznání slabší. Jeho tvář byla téměř bílá, oči propadlé do důlků, nos vystoupl. Jiřina odtáhla ruku od jeho krku a posadila se zpátky na travnatý ostrůvek.
  „Zdá se mi, že to vzdává,“ řekla tiše, „víš, balí to všechno. Zdá se mi, že už je mrtvý.“
  „To je tím, že ztratil moc krve,“ uklidňoval ji Standa, „ale bude v pořádku, fakticky.“
  Nervózně se rozhlédl kolem. Tma je obklopovala jako neprostupná stěna. Zdálo se, že se každou chvíli stáhne kolem nic a rozdrtí je.
  Byla to těžká tma.
  Aby se uklidnil, zkontroloval Standa pohledem Dianu a Filipa. Oba spali, Diana tak klidně, jako by ani nevěděla, co se děje s jejím bratrem. Možná to nechápala, ale Standovi spíš připadalo, že má nějakou vnitřní jistotu. Nejspíš to podle ní muselo dopadnout dobře.
  Filip se zavrtěl a zasténal. Jeho spánek byl spíš horečnatým polobezvědomím. Nebyl tak hrozně dodělaný jako Petr, ale také to schytal pořádně.
   Standa se k němu naklonil a narovnal svou bundu, kterou Filipa přikryli. Noc byla zase teplá, téměř horká, ale Jiřina říkala něco o pěti T. Ticho, teplo, tekutiny… tak nějak to bylo. Standa si to nepamatoval, jen mu utkvělo v hlavě slovo transport. Jiřina to nejspíš vyslovila úplně bezmyšlenkovitě. Tohle T splnit nemohli. A možná bylo ze všech nejdůležitější.
  „Hnusná tma,“ zavrčel.
  Noc podle něj dělala všechno ještě horší. Byla neskutečná, přinášela šílenství, beznaděj a smutek. Řešení každé ošklivé situace se zpravidla zjevovalo až s ránem. Noc všechno zatemňovala. Dusila.
  „Zasraná noc,“ dodal.
  Pohledem pohladil lebku od Lukášovy mámy. Světlo, které vydávala, bylo sice studené a nijak povzbuzující, ale bylo to, zatraceně, světlo! Udržovalo jejich ostrůvek života uprostřed nevědomí a smrti.
  „Proč tak nesnášíš tmu?“ zeptala se ho Jiřina a rozhodila jeho myšlenky, které si v duchu vykládal na stole jako karty.
  „To je dlouhý povídání,“ řekl.
  Kdyby se měl přiznat, tak si nebyl tak docela jistý. Důvodů tu bylo víc.
  „Máme celou noc. To je až moc času,“ povzdechla si.
  „To teda je,“ souhlasil.
  Narazil si čepici hlouběji do čela. Nechtěl, aby Jiřina viděla jeho oči. Věděl, že oči někdy prozradí to, co jejich majitel nechce. Jednou, jedinkrát lhal své ženě. Podívala se mu do očí a viděla pravdu. Málem to skončilo rozvodem. Povzdechl si.
  „Nechceš o tom mluvit?“ zeptala se Jiřina.
  „Já nevím,“ řekl nešťastně.
  Chvíli bylo ticho. Ze tmy šustil a ševelil vítr v trávě a korunách stromů. Náhle si Standa sundal z hlavy čepici a hodil ji do trávy.
  Zvedl hlavu.
  „Tak jo,“ řekl, „můžu ti to říct. Nesnášim noční směny. Nesnášim tmu. Bojim se. Jo, takovej velkej chlap a bojí se tmy! Sranda, co?“
  „Jestli čekáš, že se ti vysměju, tak budeš čekat celou noc a marně,“ řekla Jiřina, „je spousta věcí, kterých se zase bojím já a které by přišli směšné všem ostatním. Třeba mám hrůzu z pavouků. Nebo… myslím, že nejvíc ze všeho se bojím oken. Nemůžu věšet záclony, ani okna mýt. Mám z nich strašnou hrůzu. Prostě… nikdy mě nikdo neviděl, že bych se vykláněla z okna. Když už se k některýmu přiblížím, tak musí být pořádně zavřený.“
  „Proč?“
  „Kdo ví… možná… Když jsem byla malá holka, jedna z mých nejlepších kamarádek vypadla z okna. Umřela po týdnu v nemocnici. Strašně mě to vzalo.“
  „Aha,“ přikývl Standa. „Se mnou je to asi podobně. Jenže ten muj příběh je… myslim, že ho nikdy nikomu nepovim.“
  „To je v pořádku,“ řekla Jiřina.
   Bylo vidět, že ji vyprávění o oknech rozrušilo. Vytáhla ze skříně své minulosti pořádného kostlivce. Vlastně ho našla až teď. Nikdy předtím si neuvědomovala, proč se bojí přiblížit k oknu. Tu událost prostě zastrčila někam hluboko a nevzpomínala na ni. Docela se jí ulevilo, když ji teď odhalila.
  „Stejně je to zvláštní,“ řekl Standa, „sedíme tu, vyprávíme příběhy a to… přitom nám tady umírá sedmnáctiletej kluk, kterej měl mít život před sebou. A Filip… Nerad to řikam, ale je to tak: kdykoli předtím bych mu to přál. Znáš to; dobře mu tak, černý hubě.“
  „Teď už ale takový nejsi,“ usmála se na něj.
  „Ne, snad ne.“
  Nechali ta slova odeznít.
  „Řeknu ti, proč se bojím tmy,“ začal pak Standa, „jo… nikomu jinýmu jsem to nevyprávěl. Sakra. Ani svý ženě. Nikomu.“
  „Nenuť se do toho,“ řekla Jiřina.
  „Ne, tys taky řekla to vo svý kamarádce a tak… No, měl jsem problémy se spanim. Mockrát jsem byl celou noc vzhůru. Byly to hnusný noci, takový dusivý… ale ne, to není ono. Myslim, že to celý je po jednom mym dobrodružství. Mohlo mi bejt asi tak deset let.“
  Pohladil se po téměř plešaté hlavě.
  „Jo, tehdá sem si nemusel česat těch pár chlupů na přehazovačku… Měli jsme s klukama takovou partu. Znáš to, museli jsme všechno zkusit, všechno prozkoumat. Jednou jsme se rozhodli, že si zahrajem… no, bylo to podle nějakýho filmu, co u nás tehdá letěl. Prostě jsme si vzali baterky, pití a tak – kdybysme se náhodou ztratili – a vydali jsme se zmapovat síť městský kanalizace.
  Víš, že se tam kolikrát ztratí i ty, co to maj čistit. My jsme ale byli malý a blbý. Dan, to byl takovej náš vůdce, někde čet vo… vo Ariadně, myslim. Takže jsme vzali i provázek, že podle něj najdem cestu. To bylo chytrý.
  Takže jsme mysleli, že se nám nemůže vůbec nic stát. Krys jsme se nebáli, Dan někde slyšel, že jich stejně už moc nezbylo. Město platilo pořádný prachy deratizérům, protože nebylo žádoucí, aby na turisty, co si přídou obhlídnout památky, třeba na kameným mostě vyjukla z díry krysa. Tak nám to Dan řikal. Jo, jemu jsme vždycky věřili první poslední. Když začal později kouřit, vodkoukali jsme to vod něj taky. Byl prostě šéf.
  Vlezli jsme do kanálu tam u mostu, u řeky. Byl to nejbližší a nejlepší vstup. Když jsme tam stáli a ještě jsme viděli světlo a východ, tak se nám moc dál nechtělo. Smrdělo to tam jak… no, jak v kanále. Bylo tam slyšet hučení vody. Dan nám řikal, že jsou tam dál všude chodníčky, aby tudy ty, co to čistěj, mohli chodit. A že nás ta voda nemůže spláchnout, čehož jsme se báli nejvíc.
  No, ale my jsme chtěli dělat ramena a pustili jsme se dál. My pitomci jsme se ještě předbíhali, kdo pude vpředu. Za chvíli začala bejt pořádná tma, tak jsme rozsvítili baterky. Dan si motal ten Ariadnin provázek, přivázal ho venku ke stromu.
  Smrdělo to kolem nás čim dál tim víc, ale my jsme na to srali. Občas jsme prošli pod kanálovou záklopkou a tak tam bylo trochu světla a čerstvej vzduch. Začínalo se nám ale dělat špatně a navíc toho provázku nebylo zase tolik, už skoro končil.
  A pak řek Honza, takovej mrňavej klučík, že někde slyšel, že je v kanálu jedovatej vzduch. Možná to čet v Rychlejch šípech, nebo kde. Na to jsme všichni zpanikařili. Dan začal volat, že musíme ven, ale jak se před něj cpali vostatní, tam mu vyrazili z ruky baterku a jak jí chytal, tak pustil provázek a už ho nenašel. Nejspíš spad do vody. Všichni jsme metelili jako blázni po těch úzkejch vochozech, občas někdo sklouzl a šlápnul do těch sraček, co tudy tekly a řval jak zjednanej. Prostě panika.“
  Standa se chraplavě zasmál, Jiřinin napjatý výraz se trochu uvolnil.
  „Představ si,“ zvolal, „představ si vosum malejch kluků, jak peláší kanálama a ječí jako vo život.
  Myslim, že někde dál se chodba rozdvojovala. Dan se dal tou, vo který myslel že vede správně a vostatní běželi za nim. Já jsem ale byl pozadu, protože jsem někde uklouzl a než jsem se zase vyhrabal na nohy, tak to chvíli trvalo. Už tehdá jsem nebyl žádnej hubeňour.
  No, když jsem k tomu rozdvojení přiběh já, tak jsem nedokázal poznat, z který tý chodby se vozejvaj hlasy kluků a jejich dupot.
  Prostě se to nedalo. Tam dole se všechno příšerně rozlejhalo a navíc do toho hučela voda.
  Dal jsem se teda tou chodbou, co mi připadala nadějnější, jenže pak přišlo další rozcestí a já se zase musel rozhodnout a tak dál, jenže jsem si v tom strachu nevšímal, že jdu pořád níž a níž a hloub a hloub.
  Skončil jsem u propusti, kde voda padala s hroznym řevem dolů a já se bál, že se přivalí vlna a smete mě do toho proudu a nadobro mě utopí. Seděl jsem tam a brečel jsem a myslel jsem na mámu, že jí už nikdy neuvidim a měl jsem hroznej vztek na kluky, že mi utekli. Jenže jsem byl úplně vysílenej, nedokázal jsem už vstát a jít zpátky, navíc jsem se bál, že se jen ještě víc zamotám.
  Co víc říct. Seděl jsem tam celou noc potmě a v hroznym smradu. Ta zasraná baterka mě zklamala, nevydržela ani dvě hodiny. Slyšel jsem takový jako cupitání a pískání a věděl jsem, že jsou to krysy a jen jsem čekal, až mě v tý tmě přijdou hryznout a najednou mi bylo jasný, že tam umřu, že se odtud nikdy nedostanu a zůstanu pohřbenej v kanále v tý hrozný špíně.“
  Sáhl si na čelo. Nebyl to jen pocit, měl ho celé orosené potem. Několik kapek se spojilo v pramínek a steklo mu mezi oči. Po zádech mu tekly celé proudy potu. Ta hrozná noc byla najednou tak přítomná, i když to bylo už před třiceti lety, tak dávno… Prožíval celou tu hrůzu znovu, s malým klukem, kterým byl tenkrát.
  „Asi jsem to neměl… neměl jsem vo tom mluvit. Celý se mi to vrátilo,“ řekl.
  „Třeba ti to pomůže,“ utěšovala ho Jiřina, „když víš, proč máš strach, tak se ho dokážeš líp zbavit. Ale jak ses odtud tenkrát dostal?“
  „Kluci se dali správnou cestou a dostali se ven. Když zjistili, že chybim, tak vo tom Dan řekl rodičům, ty to zas řekli mejm rodičům a ty to vohlásili na policii a skoro celý město po mě začalo v těch kanálech pátrat. Teda, celý město ne, to to jen sledovalo. Všichni vo tom věděli. Bylo to v rádiu i v televizi ve zprávách. Našli mě až druhej den k ránu, takže jsem si tam přestál celou noc. I když tam dole je to jedno. Tam je furt stejná tma.“
  „Ale ty jsi věděl, že je noc.“
  „Jo, bohužel.“ Odmlčel se, pak řekl: „Noc je beznaděj.“
  Za jeho zády Diana otevřela oči a posadila se. Snad ji vzbudila jeho poslední slova, snad to byl silnější poryv větru, který zakvílel v trávě, proplazil se mezi listím.
  „Přichází,“ řekla.
  Standa s Jiřinou se k ní otočili. Standa sáhl pro nůž, který měl položený vedle sebe. Byl přesvědčený, že se Dianě něco zdálo, ale byl také rozhodnutý nepodceňovat její slova. Už dvakrát jim všem zachránila krk.
  „Přichází,“ opakovala Diana a šťastně se rozesmála.
  Těsně vedle zářící lebky se rozvlnil vzduch a pak se na tom místě zhmotnila postava holčičky s modrou pletí. Měla účes z drobných copánků, byla bosá a na sobě měla jednoduché bílé šaty. V ruce držela malou hůlku s hnědým kamenem vsazeným na jednom konci.
  Jiřina si pomyslela, že usnula a zdá se jí o víle sudičce, Standa mrkal a snažil se ten přelud zahnat. Holčička tu však zůstávala stát, v očích něco nedětsky moudrého a na rtech slabý úsměv.
  „Pojedeme domů,“ jásala Diana, „konečně.“
  „Kdo-kdo jsi?“ zeptala se Jiřina holčičky.
  Stále nemohla uvěřit tomu, že před ní stojí bytost z masa a kostí.
  „Jsem žena s Mocí,“ řekla holčička překvapivě vážným tónem, „přišla jsem vám pomoci.“
  „Pomoci nám,“ Jiřina zalapala po dechu, „ale jak-„
  „Na tvé otázky teď nebudu odpovídat, ženo,“ řekla holčička, „vidím, že někteří z vašich potřebují pomoc.“
  „To teda jo,“ řekla Jiřina. Rozhodla se vykašlat na podivnost tohoto zjevení. Viděla toho za poslední dva dny dost, aby se nemusela dát ničím překvapit. „Jestli dokážeš vyléčit průstřel hrudníku, tak můžeš začít.“
  Nechtěla být kousavá, ale potřebovala se bránit proti absurditě celé situace. Jinak by se v tom moři neskutečna, které ji zaplavovalo, utopila.
  Holčička se sklonila nad Petrem.
  „Nedýchá,“ řekla.
  „To ne,“ vyjekla Jiřina a přiskočila k němu.
  Petrova hruď byla skutečně nehybná. Jiřina se pokusila nahmátnout tep, nezkušená ruka bloudila a když našla tepnu, zjistila, že srdce tluče nepravidelně a slabě. Každou chviličkou se musí zastavit.
  Připomněla si, co jí ve škole učili o dýchání z úst do úst. Moc si to nepamatovala. Neměla však čas na dlouhé přemýšlení.
  Naklonila se k Petrovu obličeji, stiskla mu nos a otevřela ústa. Na krátký, ošklivý okamžik si představila, že líbá mrtvolu. Pak to přešlo. Pětkrát do Petrových plic poslala svůj vlastní dech. Odtáhla se a sledovala ho. Nic. Opakovala celou akci. Tentokrát Petr začal dýchat, pomalu a slabě, ale dýchal.
  „Jéžiši, díky bohu!“ vykřikla. „Kristepane, já to dokázala. On to dokázal!“
  Vyskočila a objala Standu, impulsivně, z radosti. Přitiskl ji k sobě a dal jí krátký polibek na čelo.
  „Jsi úžasná,“ řekl jí.
  „Dala jsi mu svůj dech,“ řekla modrá holčička. Vypadala mírně udiveně. „kdybys to neudělala, pomohla bych mu sama. Ale ty jsi to dokázala i bez Moci.“
  „Nevím o čem mluvíš, ale je mi to úplně fuk,“ usmála se Jiřina. „Petr je naživu.“
  „Dlouho nebude, jestli někdo nevyléčí jeho ránu,“ připomněla jí holčička ledovým hlasem.
  „Kdo sakra jsi?“ obořila se na ní Jiřina, vzteklá, že byla nucena znovu spatřit pravdu. „Žena s mocí? Není ti ani deset let, vsadila bych se. Kde ses tu vzala? Nějaká kouzla? Dobře. A co kdybys teda vymyslela kouzlo, které by tomuhle klukovi pomohlo?“
  „Jmenuji se Ninara. Mé tělo je mladé, ženo, ale má mysl pamatuje několik tisíciletí. Mám mnoho, jak ty říkáš, kouzel. Nedokáži však toho chlapce uzdravit. Mohu pouze jeho stav ustálit, tak, aby se neměnil ani k horšímu, ale ani k lepšímu.“
  „Myslíš, že ho dovedeš stabilizovat? Tak to udělej,“ řekla Jiřina.
  Po té větě o tisícileté mysli přibrzdila svou výmluvnost. Té modré holce se to totiž dalo docela věřit. Způsob, jakým mluvila, jen s nepatrným cizím přízvukem, nepatřil k osmiletému děvčátku.
  „Udělám to,“ přisvědčila Ninara, „a pak vás vezmu na místo, odkud jste vyšli. Ve vašem světě si s jeho zraněním někdo dokáže poradit.“
  Vytáhla z levého uzlu vlasů kámen rudý jako krev a vyměnila ho za hnědý na konci hůlky. Pak se naklonila nad Petrem, s nataženou paží.
  Její tělo se vypjalo, jako by musela zvednout obrovskou tíhu. Dvakrát křečovitě trhla zápěstím, hůlka v její ruce poskočila. Petrovu ležící postavu zalilo červené světlo, objalo ho a zmizelo v něm. Jako by ho do sebe vtáhl každý pór jeho kůže.
  „No, tak to bylo dobrý,“ zabručel Standa.
  Ještě stále se docela nevzpamatoval a doufal, že tohle všechno není jeho blouznění.
  „Můžu ještě uzavřít jeho ránu,“ navrhla Ninara, když se její dech zklidnil a tělo se přestalo třást.
  Ukazovala na Filipa.
  Jiřina, na kterou se dívka tázavě dívala jako na vedoucí skupiny, pokrčila rameny.
  Když to dokážeš, pomyslela si.
  Ninara přistoupila k Filipovi a opakovala celý proces nad ním. Když odstoupila, aby si po té práci oddechla, Filip se probral a zamžoural na ni očima ještě napůl zalepenýma spánkem.
  „Kruci,“ zašeptal, „to už jsem přišel do nebe?“
  „Ne,“ řekl mu Jiřina, „to spíš nebe přišlo sem.“
  „Pojďte všichni ke mně,“ pokynula jim Ninara, nevšímavá k jejich rozhovoru, „vezměte svého zraněného a pojďte, všichni se mně dotkněte. Budeme cestovat.“

***

  Možná, pomyslel si Lukáš, když o půl šesté ráno snídal, bych se tam mohl zajet podívat až odpoledne. Ti lidé to nemůžou stihnout dřív. Leda by neudělali to, co jsem jim řekl, nebo se zkazilo něco dalšího.
  Napil se mléka. Věděl, že mu bude zle, když pije k snídani mléko, ale měl na něj chuť. Navíc měl pocit, že bude potřebovat posilnění.
  Máma vždycky říkala, že mléko dodává sílu.
  Ještě chvíli si pohrával s myšlenkou jít se podívat do Elterie až odpoledne, po škole. Nakonec ji zavrhl. Kdo ví, co se tam děje.
  Když ti lidé nebudou na místě, prostě na ně počká. Vždyť se vzbudil tak brzy jen kvůli tomu. Byl vystrašený a trápilo ho špatné svědomí.
  Teple se oblékl, venku už ráno býval mráz. Zamkl byt a vyjel do ulice. Napadlo ho, co by se stalo, kdyby klíče hodil do kanálu a domů už se nevrátil. Kdyby se zbavil tísně prázdného bytu, kde kromě hlasů z rádia nikdo nepromluví.
  Ne, teď opravdu není vhodné období pro začátek bezdomovecké kariéry. Mráz ho jako na potvrzenou štípl do nosu.
  Navíc se vrátí otec a bude ho hledat.
  Dojel k zastávce v Zeyerově ulici. Byl tu klid, kolem nejezdilo mnoho aut a v dohledu nebyl žádný člověk. Bylo příliš brzy, vždyť slunce ještě nevyšlo.
  Mrtvá hodina, pomyslel si na adresu šesté.
  Zajel s vozíkem pod střechu zastávky, do nejhlubšího stínu vedle odpadkového koše. Přestože byl teple oblečený, rozechvívala ho zima.
  Nemohl se pořádně pohybovat, aby se zahřál, stále jen seděl. Kdyby tu zůstal dostatečně dlouho, nejspíš by umrzl.
  Zavřel oči a začal myslet na teplo Elterie. Na dlouhé travnaté svahy, zlaté nebe. Na čistý vzduch a svěží vítr, který neštípá mrazem, ale hladí příjemnou vláhou.
  Přelet se mu vydařil. Byl nejhladší a nejrychlejší ze všech, které zažil. V jednu chvíli mrznul na zastávce v blízkosti smradlavého koše na odpadky, v příští chvíli stál jeho vozík na zeleném pažitu a do obličeje mu dopadaly sluneční paprsky. Měl pocit, že se z něj musí kouřit, jak rychle ho teplý vzduch rozmrazoval. Pak si uvědomil, že se z něj spíš bude kouřit, až se vrátí domů. Přejde z horka do zimy.
  Otřásl se odporem. Nechtěl se vracet, nikdy nechtěl. No, uvidí, co se dá dělat.
  Ke svému překvapení uviděl hned, jak se kolem sebe rozhlédl, svoji záchrannou skupinu. Byli asi dvacet metrů od něj. Čtyři z nich stáli, pátý ležel na zemi a zdálo se, že spí.
  Spí, nebo je zraněný, napadlo Lukáše a doufal, že jde o tu první možnost.
  Když zaostřil, unikl mu povzdech. To nebyli ti lidé, které sem přenesl. Tihle vypadali zuboženě, byli špinaví, otrhaní. Ta krásná, elegantní žena s rezavými vlasy připomínala tulačku, vlasy zcuchané, z kostýmku zbyly jen cáry. Muž s obličejem mrože byl tvrdší, ve tváři měl víc zkušenosti, zdál se celý přetavený. Už to nebyl muž, na kterém všechno visí. Opíral se o něj romský mladík, kterého Lukáš poprvé viděl se sluchátky od walkmanu na uších. Mladík byl bledý, strhaný. Jedno rameno měl zabalené do cárů kostýmku, který na sobě mívala žena. Mladá dívka měla své blond vlasy pocuchané a ucourané, ale vypadala ze všech nejšťastněji. A její bratr, to byl ten, co ležel na zemi… Lukášovi bylo jasné, že nespí.
  Roztlačil vozíček směrem k nim. Po trávě se mu jelo těžko, ale v rukou našel ohromnou sílu. Musel tam dojet co nejdřív a přesvědčit se, jak to všechno dopadlo, jestli není vinen něčí smrtí.

***

  Jako první si Lukáše všiml Filip. Zvedl bledý obličej, oči orámované temnými kruhy se upřely na chlapce, který k nim z všech sil tlačil svůj vozík.
  „Už je tady,“ zašeptal, „konečně… můžeme se vrátit, podívejte, je tu, ten kluk je tady.“
  Nedokázal mluvit nahlas, všechno ho bolelo, ale pocit štěstí to nemohlo pokazit. Lukáš se pro ně vrátil, tak jak sliboval. Brzy budou on i Petr ležet někde v nemocnici a postarají se o ně lidé, kteří jsou k tomu kvalifikovaní. Všechno se v dobré obrátí a z tohoto zážitku zůstane jen zvláštní pocit hluboko v srdci, stopa jako po zlém snu.
  Věděl, že jeho mysl se s těmito zážitky vyrovná nejlepším způsobem – zapomněním. Už teď si nebyl jistý, jestli setkání s malou modrou holčičkou bylo snem nebo skutečností. Pravda, byla tu otázka, jak by se jinak stihli přemístit takovou dálku za jedinou noc, ale i ta se dala zodpovědět rozumně, když se člověk snažil. Filip měl přece horečku a jeho vnímání času mohlo být zkreslené.
  S těmito myšlenkami, nejasnými a horečnatými, se díval, jak Jiřina běží k Lukášovi a pomáhá mu s vozíkem. Byl rád, že se to odehrává bez zášti nebo zloby. Měl dost rozpoutaných vášní. Chtěl čistě povlečenou postel a spoustu spánku.
  Jiřina Lukáše dovezla doprostřed kroužku. Postavila ho, možná schválně, tak, aby dobře viděl na Petra, ležícího bezvládně v trávě.
  „Co se mu stalo?“ zeptal se Lukáš.
  Při pohledu na zakrvácený obvaz se roztřásl. Nedokázal se udržet. Všichni se na něj dívali, nemluvili, až se odhodlala Jiřina: „Našli jsme tvojí mámu. Varovali jsme jí, i když se nezdálo, že by to potřebovala. Teď nás snad můžeš vzít domů.“
  Lukáš přejel pohledem po pěti obličejích, po pěti tvářích lidí, kteří pro něj tolik znamenali a které vůbec neznal. Zastavil se u lebky, kterou držel v náručí Standa.
  „Co je to,“ zeptal se s pocitem, že ještě spí a tohle je některý z děsivých snů, které ho po únosu pronásledovaly.
  „Dárek od tvojí matky,“ řekla Jiřina, vzala lebku Standovi a podala ji Lukášovi. „Přestaň se tak hloupě ptát a vezmi nás domů! Tenhle kluk potřebuje do nemocnice, copak to nevidíš?“
  Ukázala na Petra.
  Lukáš zčervenal studem. Přikývl.Chtěl se začít omlouvat, ale uvědomil si, že by to bylo další zdržování. A chlapec ležící na zemi opravdu vypadal, že potřebuje okamžitou pomoc.
  Zavřel oči. Ostatní se kolem něj shlukli, Standa vzal Petra do náručí jako ženich nevěstu, když ji chce přenést přes práh. V Jiřininých očích zajiskřilo vzrušení trosečníka, když se na obzoru objeví loď.
  Přesto, že se na jejím vzhledu dva dny v divočině podepsaly, vypadala ve svém vytržení krásněji než kdy předtím. Za ruku držela Dianu, která si prozpěvovala Červenou řeku, aby zahnala tíseň. Filip se držel opěradla vozíku a snažil se neomdlít, až se svět zhoupne.
  A svět se zhoupnul brzy a silně.