|
Je pozdní odpoledne, kdesi na konečné autobusů v Praze.
Zastávka se pomalu nachází v obležení lidí všemožných věků i vzezření.
Někteří se pomalu a pečlivě rozhlížejí, pozorujíce ostatní, a vybírají si cestu nejmenšího odporu.
Dopředu si promítají několik dalších minut, typují trasy pohybu jednotlivých osob a hledají slabá místa, kde vzniká větší koncentrace slabších a menších jedinců.
Někteří pracují v týmu, jiní jdou jen sami za sebe, avšak s o nic menším odhodláním.
Místy bojové, sem tam opovržlivé, či výsměšné pohledy střídají výmluvná gesta a občas i nějaké to slovní počastování.
Všichni jsou tu se stejným účelem, každý to moc dobře ví...Ví co ho za krátko čeká a že to nebude vůbec lehké.
V autobuse není dost místa k sezení pro všechny, je tedy jasné, že půjde o krutý a nelítostný boj.
Těch pár šťastlivců, co si dokázali zabrat nejlepší pozice hned u obrubníku, mnohdy dokonce přesně v místě, kde bude mít autobus dveře, si drží ostatní dále od těla a odhání je tu ostrým pohledem, občas doprovázeným stejně tak ostrým zasyčením, či alespoň vyceněním zubů, nebo v případě nutnosti neváhají použít různé předměty, jež zrovna mají po ruce.
V dáli se již vynořily na obzoru známé obrysy protáhlé pojízdné „krabice“, která se nezadržitelně blíží k zastávce.
V tu chvíli někteří, jež takticky vyčkávali, rychle naběhli na přední řadu, načež se zavlnila jako plexisklo.
Avšak všichni první nátlak ustáli a naopak zintenzivnili svou obranu, nyní s lehkým záklonem zadržujíce dychtivý dav za sebou.
Již jen přibližně sto metrů schází autobusu k zastávce, v neúprosné tlačenici všichni přešlapují, strkajíce navzájem do sebe, takže výsledek zní jako jakýsi neuspořádaný sraz stepařů.
Houf se vlní a rozrůstá, jako by to byl živý organizmus, připomínaje snad housenku a sem tam vyvrhne ze svých útrob nějakého smolaře, jenž nedokázal dále vzdorovat nátlaku.
Autobus přijíždí, tlačenice polevila a vystřídalo jí soustředění zúčastněných, všichni již stojí na svých pozicích, napjatě sledujíce přijíždějící linku, se zatím stále marnou snahou přečíst nezřetelná čísla na předním skle.
Někteří ve chvíli zjistí, že se nejedná o autobus, na který čekají, a tak zůstávají stát na místě, nedávaje šanci ostatním přes ně projít.
Vždyť co nevidět jistě přijede právě ten jejich spoj a bylo by velmi nemoudré a netaktické podřídit své pracně vydobyté pozice někomu jinému!
Jiní však spatřili vytoužené trojčíslí a pokud to ještě neudělali do teď, vyšli plíživým krokem ku obrubníku.
To je také další možnost, avšak nepříliš používaná, jejímž účelem je dostat se ostatním nepozorovaně do zad a nepozorovaně proklouznout.
Nepřináší však takový efekt jako máchání rukama, strkání, podrážení a podobně, a tak ji lze vidět spíše u malých dětí.
Na zastávce se vše přeskupuje, nastávají poslední rychlé přesuny, nad hlavami se místy míhají ruce, to mnozí signalizují a ukazují své posty, či pobízejí ostatní ze svého týmu, aby to zkusili také u jiných dveří, což je výtečný strategický tah, jenž lze spatřit pouze u otřelých profesionálů a mazáků, neb se tím zvětší šance na úspěšné obsazení nejlepších sedaček.
Atmosféra pomalu začíná houstnout, autobus je již nebezpečně blízko, nastává poslední chvíle soustředění, všichni si v duchu opakují svůj plán postupu, někteří v nervozitě již lehce podkopávají nohy či hole svým protivníkům.
Již lze vidět do útrob prázdného autobusu, vskutku zbývá několik posledních vteřin, lidé netrpělivě přešlapují a připravují se psychicky, někteří rovněž fyzicky, na to co je čeká v následujících chvílích.
Přední linie si již vytipovává vhodná místa, jež zaujmou po dobytí autobusu, každý ví kam má jít, vše je dopředu velmi dobře připraveno a nacvičeno.
A je to tady, dveře se se zasyčením unikajícího stlačeného vzduchu otevírají. Nastává mela.
Bitva započala, jako jeden muž vřítili se dovnitř ti šťastlivci, kteří si své místo v popředí udrželi již na zastávce.
Někteří však měli cestu blokovanou těmi, jež čekali na jiný autobus, tudíž nastala menší zácpa, avšak jen krátce, dokud tlak neodmrštil blokující občany stranou.
S vervou srovnatelnou vodě pronikající do údolí, po protržení hráze, se předvoj natlačil do uličky a všichni popadali s úlevou na vytoužené sedačky.
Za nimi však zuří lítý boj.
Někteří spoléhají jen na ostré lokty, těžké boty a nadávky, aby svou urputnou snahu podpořili rovněž vytrvalým psychickým nátlakem a ponižováním.
Jiní jsou však mnohdy i velmi dobře vyzbrojeni a neberou si servítky.
Velmi snadno narazíte na těžké kabelky, kufry či igelitky, jimiž se dotyční neváhají ohánět.
Dosti nebezpečné bývají pojízdné tašky, neboť mají výztuhu a jejich kolečka dokáží nepěkně označkovat vaše boty, či rovněž možná i nohy, není-li vaše obuv dostatečně silná.
Vůbec nejnebezpečnější zbraní je zřejmě hole, existuje více druhů i velikostí, avšak svou silou se příliš neliší, jejich majitelé se mnohdy neštítí ničeho a rádi dávají ochutnat tuto medicínu každému, kdo se jim postaví do cesty.
Na zastávce a zčásti již také v autobuse probíhá boj o holý život.
Z hloučku se ozývají bojové a povzbuzující pokřiky: ,,Nemějte slitování! Oni ho mít taky nebudou!“, či ne již tolik týmově laděné: ,,Mojí sedačku nedostanou!“ a mnohé další, často přehlušeny spíše klením, ostrými výrazy a nadávkami.
Při tom všem zápolení padají taková slova, že kdejaký lingvista by jistě zaplesal nad mnohdy velmi starými, až historickými výrazy, jimiž se mnozí, zvláště ze starší generace, častují.
Mravokárci by však již tolik nejásali, avšak příliš otevřeně by se rovněž pohoršovat nemohli, neb by je zřejmě rozzuřený dav v zápalu boje rozsápal.
O kus dále na jednom z okrajů chumlu se začali hádat dvě starší dámy.
Jedna druhé začala nadávat do staré báby, v čemž chvíli zapáleně pokračovali, avšak jedna z nich si brzy uvědomila, že své stáří by poté mohla použít jako argument při boji o místo k sezení, a to v případě, že by se na ni při první vlně nedostalo, a tak si nechala svůj přiřčený cejch a raději se jala mlčky podrážet nohy pánovi před sebou.
Celou tuto scénu sleduje z diskrétní vzdálenosti menší hlouček studentů, občas pobaveně, často však s nevěřícím a nechápavým výrazem.
Netuší jaká muka si prožívají mnozí ti, co se zrovna snaží probojovat dovnitř.
Blíží se však již konec, autobus zdá se být naplněn a poslední zpozdilci se snaží nacpat dovnitř
Někteří volí raději delší rozběh, aby se snadněji zanořili mezi ostatní pasažéry.
Starší pán se slovně ohnal po jednom studentovi, jenž mu zabral kýžené místo, přestože se onen student nechtěl účastnit této bitvy a zdržoval se jakéhokoli násilí, podařilo se mu jaksi dostat příliš daleko a tak byl jednoznačně diskvalifikován a vyloučen.
Kdosi se ještě oháněl svou invalidní legitimací s takovou vervou, že jeho nejbližší okolí zůstávalo mnohdy velmi silně orazítkováno a zfackováno.
Křik i napjetí polevilo, zastávka je poloprázdná, stopy bitvy odvívá vítr, autobus již zavřel dveře a rozjel se vstříc další stanici.
To si již však další zabírají svá místa u obrubníku...Celý proces pokračuje od začátku...
|