Žena, růže, píseň, kost - epilog

Epilog

Nestarám se o padání listí na stromech
   Nevšímám si ani letu ptáků
   Překvapí mě duha na obloze
   A troubení na křídlovku.

Oldřich Wenzl, Veškerá poezie

   Diana seděla u stolu a kreslila. Byl to stále stejný obrázek, od chvíle, kdy se záhadně objevila s postřeleným bratrem na ulici uprostřed města, se jeho motiv neměnil. Krajina, smaragdově zelená tráva, žluté nebe, modré stromy. Technika výborná, jen námět Dianiny rodiče trochu mátl. Proč by, proboha, měla kreslit v těchto barvách? Nebo snad takhle svět vidí?
   Psycholog, ke kterému Dianu rodiče vodili, se jednou přikláněl k bohaté vnitřní fantasii, jindy zase tvrdil, že opravdu může jít o zvláštní způsob vidění světa. Nakonec, proč si kvůli něčemu takovému dělat hlavu? Hlavně že je holka spokojená.
   Horší to bylo s vysvětlením postřelení jejího bratra. Zabývala se tím nejen policie; záhadné zmizení a znovuobjevení obou dětí se stalo hlavním tématem denního tisku a samozřejmě se o něj zajímala i televize. Od samotné události uplynul už měsíc, ale protože se stále nevysvětlila, neztrácela nic na své atraktivnosti.
   Paní Holubové se to líbilo pramálo. Jako by nestačilo, co se stalo Petrovi, všichni ti zvědavci se museli vyptávat, rozrývat Dianinu psychiku, otravovat celé rodině život.
   Poté, co se z Diany policejní psycholožka marně snažila dostat vysvětlení, byla dívka tak rozrušená, že se paní Holubová rozhodla ji poslat k babičce, dokud se rozruch kolem neuklidní.
   „Byl tam chlap, co měl sekeru,“ říkala Diana, kdykoli se z ní někdo pokoušel dostat, co se stalo.
   „Ano, ale co to bylo za muže, a kde se to všechno stalo?“
   „Byl tam chlap se sekerou a pistolí a teď už je pryč,“ vysvětlila mile Diana, jako by každému, kdo není naprostý idiot, muselo dojít, jak to všechno bylo.
   Často v noci plakala, nebo zpívala ze spaní. Červenou řeku. Při malování si stále dokola pouštěla svou kazetu country písniček. U babičky jí bylo v noci lépe, ale stejně měla občas noční můry.
   Nikomu neřekla, že přemýšlí o Pravidlech. Kdysi, dříve se muselo všechno odehrávat podle rozvrhu. Jídlo, převlékání, hraní… Každá odbočka ji vyváděla z míry. Teď v ní stále zněla slova, že řád je víc než Pravidla a že řád má v sobě. Nevšimla si, jak se všem kolem ulevilo, když přestala vyžadovat dodržování denního rozvrhu. Bylo jí to jedno. Cítila však něco nového – svobodu a volnost, když si mohla jít vyčistit zuby až poté, co se osprchovala, nebo to udělat naopak. Nic se jí nestalo. Vždycky se bála, co se stane, když poruší Pravidla. Sama je zavedla, to ano, ale pak se jich začala bát. Teď se osvobodila. A mohla za to ta žena s růží.
   Růže se jí často objevovala ve snech. Byla vždy vysoká, majestátní a stříbřitě zářila na šarlatovém mechu. Pomáhala Dianě vidět. Ona a kůstka, kterou dostala od té ženy.
   Kost byla jejím tajemstvím. Nikdy ji nikomu nehodlala ukazovat. Byly by tu jen další a další otázky. A kost jí dávala sílu. Ukazovala jí lidi.
   Dřív Diana nerozlišovala ani mezi jednotlivými členy rodiny. Byli pro ni stejní, nedůležití. Jako křesla v obývacím pokoji. Vnímala je spíš jako součást vybavení, než jako bytosti, které jsou stejné jako ona.
   Děti ve speciální škole, kam chodila, byly totéž. Některé ji trápily, ale nikdy se nebránila. Až růže, kost a žena jí ukázali, že jsou i jiné možnosti.
   „Půjdeme za Petrem do nemocnice, Didi,“ řekla jí začátkem prosince máma. „Brzy ho pustí domů.“
   Diana měla ruku v kapse a svírala svoji kost. Ucítila něhu. Tam, kde dřív bylo prázdno, se objevil cit.
   Přikývla. Před ní stál člověk, její matka. Milovala ji. Musela se usmát.
   „Těším se,“ řekla a máma se na ni překvapeně ohlédla. „Moc se těším na Petra.“
   „Didi,“ vydechla máma.
   „A mám tě ráda,“ řekla Diana.
   Ukázala mámě svůj poslední obrázek. Nikdy dřív nic podobného nenamalovala. Nikdy nemalovala lidi. Na tomhle obrázku ale lidé byli, ona sama, stále stojící trochu stranou, máma, táta, Petr a babička s dědou.
   „Všechny mám ráda,“ řekla Diana.
   „Holčičko moje,“ zašeptala máma a přitiskla ji k sobě. Naposledy ji objímala, když bylo Dianě osm a tenkrát holčička stála strnule, oči prázdné a cizí. Teď mámino objetí opětovala.
   Oknem na ně dopadly paprsky bledého zimního slunce.

***

   Toutéž dobou seděl Standa Gregor v hospodě Na růžku. Už nepřemýšlel o tom, kam se ztratily ty dva dny před měsícem. V práci se omluvil na chřipku, jak čas plynul, začínal tomu sám věřit. Měl chřipku, nebo ne?
   V horečce se mu zdálo o modrých stromech a zlatém nebi. K smíchu.
   Položil půllitr, zapálil si cigaretu. Pivo bylo nealkoholické, nemohl pít pravé kvůli játrům, ale také nemohl sedět nad skleničkou limonády. Jak by to vypadalo?
   Měl po noční směně. V pekárně to nebylo o moc horší než obvykle a když šel do hospody brzy ráno, nebylo tu alespoň moc lidí. A žena, která teď vyrážela do práce, neměla řeči, hned jak přišel domů.
   Mohla si myslet, že přišel rovnou z pekárny. Takový malý podvůdek nic neznamená.
   Upil ze svého půllitru a jako obvykle v duchu rekapituloval události směny. Zase na něj vyšla expedice a když tak stál na rampě a díval se do tmy jiskřící mrazem, uvědomil si, že se nebojí.
   Bylo to zvláštní, nepamatoval se, že by se někdy tmy bál – až na ten zážitek z dětství, pochopitelně. A přesto cítil úlevu, že nemá strach. Proč?
   Potáhl z cigarety. Vybavila se mu hezká, i když přísná tvář nějaké ženy, rámovaná zrzavými vlasy. Pamatoval si, že jí vyprávěl o svém strachu, ale nepamatoval si, kde a kdo to vlastně byl.
   Muselo to být v období té záhadné dvoudenní chřipky. Tenkrát mu manželka našla na límci zrzavý vlas a udělala hroznou scénu – divadlo pro sousedy, chtivé pikantních historek. Ječela na něj, že jestli se tahá s nějakou zrzavou courou, že jí vyškrábe oči.
   Zamračil se. Pokoušel se upamatovat, že by ženě zahnul s nějakou zrzkou. V paměti však měl nějaký blok, nemohl se upamatovat…
   Típl cigaretu a rozhodl se, že další si už nezapálí. Měl by jít domů, pořádně se vyspat, aby nebyl nevrlý, až přijdou kluci domů ze školy a máma z práce.
   Místo toho však otevřel noviny, které si koupil cestou sem. Rád by věděl, jak se vyvíjí ta věc s tím postřeleným klukem.
   Z předních stránek se ta aféra dostala až do kratičkého sloupku uprostřed novin, těsně před sportovní stránkou, ale Standu z nějakého důvodu strašně zajímala. Cítil s tím klukem, měl pocit, že ho zná. Ten parchant, co mu to udělal, by měl dostat doživotí. Noviny psali, že chlapec byl zachráněn v poslední chvíli, že jako zázrakem přečkal se svým zraněním celou noc. Standa měl pocit, že o tom ví něco víc. Jako by to prožil…
   Ale vzpomínat na to bylo stejné jako pokoušet se vzpomenout na zrzavou dámu.
   Přelétl očima několik řádků, které noviny Petrovi Holubovi věnovali. Nic nového, chlapec se uzdravuje a příští týden může jít domů; muže, který ho postřelil, ještě nenašli.
   „Nikdy ho nenajdou,“ zabručel Standa.
   Sám sebe tím vystrašil a překvapil.
   Zavřel noviny, zaplatil účet a vydal se domů. Rozhodl se, že všechny ty pocity pramení z únavy po noční směně. Někdy měl pocit, že svět kolem není skutečný.
   Ve dveřích se srazil s romským mladíkem v černém obleku. Jejich oči se krátce setkaly. Standa se, místo aby mrzutě zavrčel nějakou nadávku, omluvně usmál.
   „Promiňte,“ řekl mladík, „byla to moje chyba.“
   Pak šli každý svou cestou. Standa přemýšlel, odkud toho člověka zná. Nakonec jen mávl rukou. Kdyby měl znát všechny lidi, co mu připadají povědomí, nejspíš by musel mezi známé zahrnout polovinu města.
   Nebe se jasnilo, pod nohama Standovi křupala námraza. Spokojeně se usmíval. Něco v jeho nitru vědělo a to stačilo ke štěstí.

***

   Držela se dlouho, Filipův strach, že ty dva dny, teď ztracené někde v propadlišti paměti, budou ostudné, byl planý. Celý další měsíc den co den chodil do nemocnice dívat se na ni.
   Působilo mu bolest, když viděl její propadlý obličej, každým dnem bledší a bledší, kůži slabou a jemnou jako starý hedvábný papír. Musel ale za ní chodit, byla to jeho povinnost, i když máma ho už nepoznávala.
   Nepoznávala nikoho. Personál nemocnice se díval někdy podezřívavě, někdy jen udiveně na mladíka snědé pleti, sedícího u lůžka ženy, která už snad nemohla vypadat árijštěji. I to se naučil překonávat. Sám byl v téhle nemocnici pár dní hospitalizovaný. Ránu na rameni vysvětlil jako zranění, které utržil, když se připletl k hospodské rvačce. Věřili mu. Nejspíš předpokládali, že byl ve rvačce aktivně zapojený a jen se vymlouvá. Když ho ale nehledala policie, museli se samozvaní detektivové stáhnout.
   Filip se v životě necítil tak sám, jako letošní listopad. Zpočátku se pamatoval na všechno… ale teď už nevěděl, na co se pamatoval. Způsob, jakým ho vzpomínky opustily, ho děsil. Někdy se mu vracely ve snu, ale nikdy nedokázal odhadnout, co z toho se stalo.
   Věděl, že ránu na rameni neutržil v hospodské rvačce. Dovedl si také matně přestavit obličej muže, který mu to udělal. Nevěděl však kde a kdy.
   Možná to tak bylo lepší. Dokázal se s tím smířit. Navíc měl doma něco, co mu pomáhalo, když chtěl vzpomínat. Měl drobnou kůstku, která potmě svítila. Když ji vzal do dlaní a zavřel oči, ocitl se jinde. Někde v samém středu vesmíru. V tu chvíli chápal podstatu bytí, věděl, že je součástí celku a zároveň cítil vlastní jedinečnost. Byla to taková malá meditace. S kůstkou také viděl obrazy toho, co se doopravdy stalo. Z jeho mysli však zmizely hned, jak kůstku odložil.
   Někdy chodil prázdným bytem, dýchal jeho zvláštní vůni a vzpomínky ho zaváděly do dětství, do dob, kdy tu ještě byli jeho adoptivní rodiče, oba, otec i máma. A pak přicházel i smutek nad dnem, když umřel otec, smutek odžitý a nijak drásavý, spíš jen nostalgická vzpomínka. Další smutek byl horší, byl to smutek nad dnem, kdy mámu odvezli do nemocnice, kdy jí diagnostikovali zhoubný nádor. Den, když upadla do kómatu. A všechny ty prázdné dny, kdy ji chodil navštěvovat, díval se na hadičky a přístroje, udržující ji při životě a přemýšlel, proč ji proboha neodpojí.
   Dnes byl na jejím pohřbu a z jeho života se ztratilo i poslední spojení se světem. Už nemohl promlouvat ani k té nehybné tváři na nemocniční posteli.
   Neplakal, po celý pohřební obřad se choval tak důstojně, jak jen dokázal. Ona si to zasloužila. Rozplakal se až doma. A ucítil hroznou chuť dát si něco ostrého k pití, zadusit tu prázdnotu kolem.
   Vydal se do hospody Na růžku. Dřív tam nikdy nebyl, ale bylo to nejblíže a bylo tam levně. Nezdržoval se převlékáním, šel tak jak byl, v černém, smutečním obleku. Máma měla pohřeb brzy ráno, tak si to ostatně sama přála. Teď tedy v hospodě stejně nebude moc lidí, nezáleží na tom, jak bude Filip oblečený.
   Ve dveřích se srazil s chlapíkem, který měl knír jako nějaký šlechtic ze starého obrazu. Jeho tvář byla tvrdá, neústupná. Filip skoro čekal, že mu ten muž vrazí pár facek, čistě jen proto, že se mu připletl do cesty a má nesprávnou barvu pleti. Ale chlapík se jen usmál, takovým tím omluvným úsměvem. Filip se tím úsměvem nakazil, řekl, že to byla jeho chyba a tak se rozloučili jako nejzdvořilejší gentlemani.
   Filipa se zmocnil pocit, že by toho muže měl znát. Stejně jako ženu s rusými vlasy, která se mu zjevovala ve snech. Při tom přemýšlení zapomněl, že se chtěl opít do němoty. Objednal si panáka, to ano, ale zároveň věděl, že bude poslední. Svět znovu začínal získávat barvy.
   Rozhodl se, že nechce skončit jako ztroskotanec. Má koneckonců střední školu a pár semestrů na vysoké. Vzpomněl si, že viděl plakát, který oznamoval nábor policistů. Představil si sám sebe v uniformě.
   Možná by mu slušela. A možná by se dokázal uplatnit.
   Zachytil pohled dívky u protějšího stolu. Seděla sama a listovala v nějakém časopise, ale teď se dívala na něj.
P   ozvedl skleničku a usmál se na ni.
   „Na plný život,“ zašeptal.

***

   „Miláčku, co kdybychom… co kdybychom si pořídili dítě,“ řekla Jiřina svému muži, když jako obvykle seděli nad společnou snídaní. Tato slova měla padnout o mnoho dřív, ale Jiřina se je odhodlala vyslovit teprve dnes.
   Radek na ni vykulil oči.
   „Dítě? Teď? Proč?“
   „Poslouchej,“ řekla a naklonila se k němu přes stůl, „nejsme ještě tak staří, abychom nedokázali snést pár změn, které dítě přinese. A bohudík nejsme ještě tak staří, abychom ho nemohli mít. Jsme zajištění, máme dost velký byt… A teď, když mě vyhodili z práce, mám času habaděj.“
   „Říkala jsi, že si hledáš novou práci,“ připomněl Radek opatrně.
   „Hledala jsem. Ale teď… poslyš, to není chvilkový rozmar. Dlouho jsem o tom přemýšlela. V našem životě je dost prázdného místa.“
   Zamyšleně se podívala z okna. Její rudé vlasy se leskly a jiskřily jako živý oheň. Radek měl chuť zabořit do nich ruku a líbat svou ženu tak dlouho, dokud by ten nesmyslný nápad nepustila z hlavy.
   „Vysadila jsem antikoncepci,“ řekla a upřela na něj své šedozelené oči.
   „Cože?“
   „Už před čtrnácti dny.“
   „Díky, žes mne na to předem připravila,“ řekl Radek.
   „No tak, medvídku, neblázni. Budeme mít miminko…“
   Radek složil hlavu do dlaní. Nesnášel takové chvíle, nesnášel překvapení a nesnášel, když se musel na svou krásnou ženu zlobit.
   „Hrozně ses změnila, víš to?“ zeptal se.
   „Vím,“ řekla a usmála se.
   Naklonila se k němu ještě blíž a políbila ho na tváře. Ve skutečnosti nebyla ani z poloviny tak sebevědomá, jak vypadala. Nevěděla o nic víc než Radek, co ji změnilo. Když se pokoušela vzpomenout si na to, vybavila se jí jen stříbrná růže, žena zahalená do vlastního světla a nějaký muž, vyprávějící o největším strachu, který kdy zažil. Nedávalo to smysl.
   „A jsi si tím jistá?“ zeptal se Radek. V hlase mu zaznívala trocha naděje.
   „Ano, jsem,“ řekla Jiřina a naději uhasila, „dělala jsem si testy.“
   „No, nějak se s tím smířím,“ zabručel Radek a náhle si uvědomil, že Jiřinu miluje víc než kdy předtím. I s dítětem, které tak nenadále vpadlo do jeho života.
   Jiřina se na něj usmála. Před očima jí bleskl obraz stříbrné růže a vzpomínka na retardovanou dívku, ale byl to jen okamžik a odezněl tak rychle, že ho nedokázala zachytit pamětí.
   Zatřepala hlavou. Pohladila si břicho, které bylo stále ještě ploché. Tam dole teď ale klíčí nový život, roste tam malý človíček. Na něj se musí soustředit, ne na minulost.

***

   Déle už Lukáš nemohl tajit, že žije sám, bez rodičů. Za měsíc ve schránce našel několik složenek, dopis pro otce a nějaký muž ho bombardoval telefonáty, ve kterých se dost nevybíravým způsobem tázal, kdy se otec objeví.
   Lukáš se pokoušel co nejdéle udržet ztrátu otce v tajnosti. Muži v telefonu odpovídal, že otec jel na nějakou cestu a že mu o tom nic nepověděl. Nakonec to vzteklý telefonovač vzdal. Před domem, kde Lukáš bydlel, se však objevilo nové auto – ford s černými, kouřovými skly. Lukáš si takových věcí všímal, naučil se to v době, kdy sledování chodníku a parkoviště před domem bylo jeho jediným povyražením. Pamatoval si auta všech sousedů a nebylo by velkou nadsázkou říci, že znal jejich čísla. Ford se objevil přesně v té době, kdy přestaly telefonáty a Lukáš měl ne dobrý pocit, že uvnitř stále někdo sedí, někdo dobře schovaný, a pozoruje, možná dalekohledem, okna jejich bytu, aby se přesvědčil, že Milan Jasanský skutečně není doma.
   Když musel jít nakoupit, projížděl kolem fordu nevšímavě, jako by ho ani neviděl. Věděl však, přímo cítil, že je zevnitř sledován nepřátelskýma očima.
   Představoval si muže, ne nepodobného jeho otci. Mohl to být tentýž, co otci prodal pistoli. A teď sám sedí s pistolí v tom černém a záhadném autě, a možná přemýšlí o tom, jestli by Milanovi poskytlo patřičné varování, kdyby odstřelil jeho syna.
   Lukáš nevěděl, do čeho se otec zapletl, s jakými lidmi si začal. Tušil ale, že to nebude nic hezkého a tak to vlastně ani vědět nechtěl. Jenže ten ford… Znervózňoval ho každým dnem víc a víc.
   Pak přišel první den, kdy napadl sníh. Byl to sice jen slabý poprašek a než přišlo poledne, zbyla z něj odporná špinavá břečka, ale znamenalo to jediné – je tu zima.
   Lukáš se musel nabalit jako polárník, když chtěl dojet do školy a nezmrznout. Bylo to skličující, to mrtvé ticho mrazivého vzduchu, slunce, které zbledlo tak, že mu nezbyla ani polovina jeho dřívější zářivé slávy. A ještě horší bylo vzpomínat v té době na Elterii. Lukáš se tam už nevracel, přestal po týdnu, když se otec neobjevil.
   Elterie pro něj znamenala mnoho špatného – smrt, bolest, jeho vlastní zločin, ztracenou matku… Věděl však, že ta zem není zlá, že jsou to jen jeho vzpomínky, které ji takovou dělají. Kdyby se jich dovedl zbavit…
   Byla tady totiž kromě strachu a odporu ještě touha, touha být zase na těch zelených pláních, v lese, nebo v kruhu s modrými lidmi, kentaury, jednorožci a vílami.
   Temnotu, do které padal, prosvětlovala vzpomínka na vílu Iniel. Na její zářivé oči, způsob, jakým se vznášela vzduchem. Lukáš si nedovedl představit větší nádheru.
   Také měl lebku. Potmě svítila, ale to bylo to nejmenší. Když ji držel v náručí a zavřel oči, viděl mámu, šťastnou a svobodnou.
   Často jen tak seděl, houpal se dopředu a dozadu, hladkou lebku na klíně. Jako herec, který se pomátl při zkoušce na Hamleta. Něco mu velelo zpívat, zpíval všechny písničky, které znal, nebo někde zaslechl.
   Zpíval potichu, nijak krásně, protože neměl hudební sluch. Věděl však, že máma jeho píseň slyší a tak se s ní mohl spojit. Když zmlkl, zdávalo se mu, že slyší mámin hlas, jak zpívá zase jemu. Lebka byla báječná věc, když překonal ostych, který měl před lidským pozůstatkem.
   Ve škole se za ten měsíc strašlivě zhoršil. Nedovedl se soustředit na vyučování, třída mu před očima plavala a houpala se. Ze spolužáků se staly stíny, skřehotající cizím jazykem. Někteří ho trápili, ale Lukáše ani nenapadlo nějak se bránit. Když poznali, že je netečný k jejich krutým žertíkům, nechali ho na pokoji.
   Pak mu jednoho dne koncem listopadu třídní učitelka řekla, že by ráda mluvila s jeho rodiči. Lukáše zamrazilo. Podpisy do žákovské knížky dovedl padělat výborně, ale jak má vybruslit z tohohle?
   Učitelka mu dala termín, kdy by byla ochotná se s rodiči sejít. Lukáš pak doma místo úkolů celý večer smolil dopis otcovým písmem, který vysvětloval, proč se v daném termínu nemůže dostavit.
   Zachránilo ho to, ale ne nadlouho. Učitelka totiž rodičům (tím pádem jemu samému) napsala, že mají sami určit termín schůzky.
   Je to důležité, psala, jde o prospěch vašeho syna.
   Začalo být zle. Teď už nemohl hledat další výmluvy. Navíc přišlo pár dalších dopisů na adresu rodičů a o otce se kromě záhadného člověka v černém fordu začali zajímat i lidé z práce. A ačkoli ve škole nevěděli, že jeho matka je nezvěstná, na policii to jistě nepustili z hlavy.
   Lukáš už prostě nemohl. Každou chvíli musel přijít okamžik, kdy to prostě vzdá, zavolá na Linku důvěry nebo na policii a řekne, že je sám, bez rodičů.
   Představa dětského domova nebo ústavu se mu vůbec nezamlouvala. Zaťal zuby a rozhodl se vydržet. To bude asi nejtěžší, pomyslel si Lukáš, když se na ni znovu podíval, drobnou dívenku s očima, které pamatují staletí. Ale zvládnu to. Musím to zvládnout. Budu mít to, po čem jsem tolik toužil…    „Lukáši,“ oslovila ho Ninara, „tvoje svoboda ti zůstane. Kdykoli můžeš odejít, kdykoli mi můžeš říci, že dělám něco špatně. Já chci, aby ses choval podle toho, co cítíš. Na tom není nic zlého.“
   „Takže ti budu věřit,“ rozhodl se Lukáš.
   Ninara vytáhla zpoza opasku paličku a Lukáš jednu hroznou chvíli čekal, že v ní bude zasazený červený kámen – tady máš, spratku, za to, co udělal tvůj otec, vykřikne Ninara a pošle na něj červené blesky jako Luinela na toho haragha tenkrát - ale dívka vzala kamen hnědý, což znamenalo, že se bude cestovat.
   Lukáš zavřel oči a přichystal se na tmu vonící hlínou a na procitnutí v Kruhu.

Konec