„Už běžím paní Lucie!“ odpovím.
Už už se odvracím, ale v tom se plášť pohne znovu a pak…

Slyším, jak Grace vyvádí koně. Stáj je přímo pod mou komůrkou, takže slyším skoro všechno. Pro cestu za městečko budeme potřebovat dva ze čtyř, které jsou majetkem její matky.

Stavení paní Lucie s několika skrovně zařízenými místnostmi patří mezi ta chudší, přestože Lucie po svém muži zdědila značný majetek, drží vše zkrátka a moc nerozhazuje.
Její manžel byl spolumajitelem vinice na jihu země. Vyšlechtili odrůdu, která se dobře prodává a vydělali celkem dost peněz. Vždy myslel na svá děvčata a dbal na to, aby měla věno, až přijde čas se vdát. Měl je rád, ale proslýchalo se leccos. Většina lidí v městečku si například myslí, že horečku, na kterou později zemřel, si přivezl právě odtamtud – z jihu. Proslýchalo se také, že tam nejezdil jen za prací, že dlužil peníze, měl milenky, že tohle a tamto, ale do toho mi nic není.
Já jen vím, že své dcery miloval.
Ale napadne mě vždy…
…Ještě, že Grace to přežila, říkám si každou noc a myslím na to i v modlitbách.
Paní o něm už nemluví, tak jakékoli domněnky zůstávají tajemstvím, které za dlouhých nocí trávených v komůrce nad stájí, dráždí moji fantazii.

Zaměstnává jen mě a čeledína Toma, který obstarává zvířectvo a práci na nevelkém poli. I jeho teď slyším ve stáji. Radí Grace, jak má koně správně vyvést.
Tom přespává na seně ve stáji, mě paní přidělila komůrku nad ní. Však vždy, až do teď, jsem z ní mohla kdykoli odejít.

Mám na starosti domácí práce a dohled nad děvčaty, když je paní pryč. Po smrti manžela se vrátila ke svému původnímu povolání učitelky a každý den ráno jezdí do města, do místní školy učit malé děti psaní a čtení.
I mě to naučila, když mě vzala do služby.

Někdy poslouchám, jak k nim Grace tiše mluví, jak zahání jejich strachy, jak jim svěřuje své stesky a dívčí touhy. Do stáje chodí často a někdy se stane, že tam usne. Tom pak vždy dojde pro paní a pomůže ji Grace uložit.
Za chvíli zapřáhne koně za vůz, na kterém pojedeme na pohřeb.

„Dorothy!“ slyším teď volání Grace a Lucie současně.
„Už běžím!“ odpovím.
Už už se odvracím, ale v tom se plášť pohne znovu a pak…
…se dívka na voze prudce posadí, odhodí plášť a zadívá se směrem k hloučku lidí na dvoře.
Vidím ji však jen já, ostatní sledují Janův povoz ztrácející se v zatáčce.

Našedlá pokožka, drobné žilky v obličeji bez krve, bez života, bělmo v jejích očích, blond vlasy, které se jí kolem hlavy obtáčejí, jako klubko mdlých, polomrtvých hadů. To vše patřilo jen mě.
Nevím však, co to znamená.

Náhle se mi zatočí hlava. Stále se dívám z okna za Janovým povozem, zároveň ho vidím ještě na dvoře v době, než mrtvou odvezl. Ta stále leží na zemi, přikrytá pláštěm, spí spánkem nesmrtelných.
Z pod pláště vykukuje pramen jejích vlasů. Stále stojím u okna, dívám se na nehybnou siluetu nad kterou se sklání několik mužů.
A celé se to zopakuje.
Znovu ji vidím, cítím hnilobný pach smrti. Zmocňuje se mě pocit nevolnosti, úzkost a strach, protože vím, kým byla, kým je a bojím se kým se může stát.

***

Rozpršelo se.
Nevím proč se na pohřbu pokaždé rozprší, ale stává se to celkem často. Za posledních pár let jsem měla možnost zúčastnit se několika pohřbů. Na tom našeho pána se uprostřed letního dne setmělo a z nebe šlehaly fialové blesky takové, že obřad musel být pro bezpečnost ostatních urychlen.
Všichni se rozloučili v rychlosti a tělo trýznitele mojí duše a těla zmizelo pod kyprou hlínou.

***

Její pohřeb jsem nevnímala. Paní, děvčata, já a Tom stojíme u nohou mrtvé zahalené v bílém suknu a hledíme do žlutých kaluží v hlíně, která pomalu zakrývá její tělo. Ani rakev jí nedopřáli, prostě ji zahrnuli hlínou.
Všichni tuší, že se ještě neloučíme.

Té noci jsem téměř nespala. Pokud ano, byl to spánek neklidný. Budila jsem se při každém sebemenším zvuku, zaržání koní, nebo hlasů doléhajících zvenčí.
Přesto se mi zdál sen.

„Už je pozdě Dorothy, jdi spát.“
Malé děvčátko v bílé plátěné košili, která patřila její matce rozpřáhne ruce a s radostným výkřikem padne do kupy voňavého sena. Babička leží vedle ní a usmívá se.
„Budeš mi před spaním něco vyprávět?“ ptá se a stará žena už tuší, jaký příběh má na mysli.
„Ale to je strašidelný příběh,“ varuje ji, ale Dorothy žadoní tak dlouho, dokud její babička nezapočne vyprávění.

„Tak tedy: Je to už dávno, co se narodila. Je to už dávno, kdy někdo vyslovil její jméno.
Babička mojí babičky jí znala, jako Helenu – dívku, kterou v jejích dvaceti letech upálili na hranici za čarodějnictví.
Babička toho byla svědkem stejně, jako celé město, ale pro její záchranu nemohla udělat nic, aniž by neohrozila sama sebe. Takže stála – jen kousek od hranice – sledovala, jak její přítelkyni stravují plameny. Ale… to bych ti neměla vyprávět. Budeš mít děsivé sny.“
„To nevadí, já se nebojím,“ říká Dorothy.
„Tak dobře,“ stará žena tedy pokračuje.
Helena pocházela z chudé rodiny. Její matka zemřela, když se ona narodila a tak Helena vyrůstala jen se svým starším bratrem na jehož jméno si bohužel nevzpomínám a otcem, který je oba vychovával.
Její otec byl ve službách tehdejšího vládce této země. Dělal vcelku nezajímavou práci, už nevím, co přesně.
Žili ve městě, v nevelkém domě. Po smrti ženy byl rád, že dostal místo ve službách Jeho Veličenstva, že tak může své děti zaopatřit.
Jenomže… pak přišla válka a Helenin bratr byl povolán do boje.
„A zemřel tam,“ vydechla Dorothy.
„Bohužel ano,“ přisvědčila stará žena a posmutněla. „A toho dne se Helena zařekla, že zmařený život svého bratra pomstí, že jeho duši přivede zpět. Zaprodala se Temným silám, aby našla svého bratra v podsvětí a navrátila ho opět k životu.“
„Ale to nejde!“ vykřikla Dorothy.
„To víš, že ano, děvče. Helena se jedné letní noci vykradla z domu a šla do lesa – ke starobylému oltáři jen málo známé bohyně s jediným cílem. Doprovázela jí babička mojí babičky – Hana, která byla svědkem Helenina vstupu do říše Nesmrtelných.
„Jen ten, který nemůže zemřít, smí v podsvětí najít duše mrtvých a navrátit je do smrtelného života,“ vzdychla Dorothy a v jejích očích se zračilo pochopení nesmírného tajemství.