|
Poslední lístek po větru letí
a ti dva, hluboko v myšlenek změti
ulicí bloumají sem a tam,
přestože dveře dokořán
čekají jen na kroky spěšné,
těch dvou ve spárech lásky „směšné“.
Ten sníh, jenž se už na větvi chvěje,
ten, co se na všechny potají směje,
sleduje dívku, jež cestu nezná,
hned nato chlapce, co zůstal ve snách -
ulicí jdou však nikdy spolu,
naproti sobě, vždy hledí dolů.
A lidé zatím šeptají,
co zařídili potají -
jen marně ti dva doufají,
že se snad někdy setkají.
Dál ulicí jdou a nikdy ne spolu;
jdou si vždy vstříc. Však se srdcem bolu.
|