Příběh naděje 04

Hraničáři:
Ereth den za dnem putovala dál po proudu veletoku Alary. Někdy byla nucena odbočit z dráhy, protože břeh řeky byl neschůdný, nebo proto, že byl podemletý a hrozilo nebezpečí sesuvu půdy. Až na občasný paprsek, který pronikl skrz hradbu mračen, bylo pořád stejně zataženo a pochmurno.
Ereth byla značně nervózní. V jednom kuse se ohlížela, sledovala ostražitě krajinu kolem sebe a poposedávala na hřbetě. Taky neustále střídala tempa; někdy jela pomalu, jindy hnala koně prudce kupředu. Melar si brzy začal stěžovat. Nakonec pod pohrůžkou, že bude cestovat pěšky nechala ruce sjet podél těla a přestala koně ovládat úplně. Její šestý smysl jí našeptával, že únikem od elfů ještě nic neskončilo. Kdepak, tušila, že se tady šije nějaká čertovina. Vzduch toho byl plný. Zaposlouchala se, ale nic neslyšela.
„To bude asi tím depresivním počasím“ povzdechla si nahlas. Melar se na ni podíval a kdyby měl ruce, jistě by si poklepal na čelo.
„Jen se na mě tak nedívej, copak to necítíš?“
„Ne.“ odsekl Melar. „Jsem úplně blbý zvíře, který má místo mozku dětský štěrchátko. Jsem tak tupý, že si nedám dohromady ani ty nejzákladnější věci, jako že se pořád vrtíš a neustále si pod nos brbleš svoje stupidní narážky.
Ereth neodpověděla. Pomyslela si jen, jak jednoduchý život by byl, kdyby zvířatům nerozuměla.
„Promiň, tak jsem to nemyslela.“ řekla nakonec omluvně. Melar se otočil a znenadání vyrazil vpřed, takže měla Ereth co dělat, aby se udržela a holém koňském hřbetě.
„Tak počkej!“ vyrazila ze sebe naštvaně když zase získala rovnováhu. „Nedělej naštvaného, na mě to dojem neudělá. A ocenila bych, kdybys přestal vyvádět jako smyslů zbavený. Jinak tě nechám ve Stříbrném městě a příště si raději vezmu Halkese.“
Melar se zastavil stejně prudce, jako se rozjel. Tentokrát Ereth opravdu skončila na zemi. Vyplivla trávu která se jí dostala do úst a nasupeně si odfrkla. Melar na ni nevěřícně zíral.
„To snad nemyslíš vážně!“ vyhrkl hýkavě.
Ereth se ušklíbla. Věděla, že ho zasáhla do citlivého místa. Halkes byl Melarův bratr, samozřejmě nevlastní; ti dva se nenáviděli od okamžiku, kdy Melar nešikovně uklouzl v ohradě a zlomil si nohu. V blízkosti byl jen řečený Halkes, a ten, v přesvědčení, že to Melar hraje, se posmíval jeho prosbě o pomoc a odešel si klidně najít lepší trávu. Někdy jí ti dva připomínali ji s Isinathem. Jako pes a kočka.
„To víš, že to myslím vážně!“ řekla pobaveně. Melar, který spatřil veselé jiskřičky v jejích zelených očích, si pohrdlivě odfrkl a bez jediného pohledu ji přešel. Ereth vstala a vydala se pomalu za ním. Upřímně řečeno, ta hádka jí pozvedla náladu. Nijak ji netěšilo, že Melar okázale přehlíží jakoukoli snahu o usmíření, ba dokonce odmítá nést její váhu na hřbetě, ale lépe se jí dýchalo a celkově se uvolnila.

Nad obzorem se vznášelo několik pramínků namodralého kouře. Byly téměř neviditelné, ale očím pozorného cestovatele ujít nemohly. Právě takové pozorné oči už je řadu minut pozorovaly. Ereth je spatřila nad západem, tedy nad směrem její cesty už kolem poledne, a teď se stmívalo. Rozhodla se, že Melara, který s ní stále odmítal promluvit nechá ukrytého v jejím nocovišti a sama se vypraví pod rouškou tmy zjistit, kdo že to táboří na březích Alary. Nebyla ani půl míle od tajemných cestovatelů. Ano, bylo jich několik. Ereth asi hodinu bedlivě sledovala jejich počínání dobře ukrytá v dolíku s trávou. Na tu dálku sice nemohla rozpoznat co mají v úmyslu, ale byla si téměř jistá, že to nejsou nepřátelé. I když s ní Melar stále nemluvil, svolil, že v případě nouze přijde na zapískání, za což mu byla vděčná.
Plán zněl jednoduše. Pod rouškou tmy se připlížit na doslech a jistit, co mají v plánu. S případnými hlídkami si poradí, na to byla expert v oboru. Když se ze začátku kariéry hraničáře toulala s jednou skupinou, rychle si získala obdiv všech členů družiny za její lehké tiché pohyby a kočičí hbitost. Věděla moc dobře, kde si tu dovednost osvojila; to šarvátky z dětství ji naučili rychlosti a mrštnosti. Přeci jen musela přiznat, že Isinath jí v jednom dost pomohl. Nebýt jeho party, která jí neustále obtěžovala, byla by už hodně dlouho po smrti.
Byla už skoro tma, ale rozhodla se ještě počkat. Po zkušenosti s Auoreliným lesem nehodlala nic riskovat.
Konečně byla tma, podle jejího gusta. Zhluboka se nadechla a vyrazila z úkrytu do otevřené krajiny. Byla přikrčená u země a snažila se splynout s okolím, jelikož temnota se stále prohlubovala, docela se jí to dařilo. Už jen asi čtvrt míle a bude u cíle, pohybovala se docela rychle. Úplně lehla. I když výraz lehla nebyl úplně ten nejpřesnější. Země se dotýkala jen špičkami okovaných bot a lokty.
Doplížila se až těsně před hranici světla prvního ze strážních ohňů.
Ereth znala systém hlídání-mezi ohni, kde seděla jedna hlídka, chodily další. Proklouznou bylo téměř nemožné. Téměř.
Hlídající osoba k ní byla otočena zády, a na hlavě měla kápi. Kápě! V duchu si vynadala do hlupáků a rychle si stáhla kapuci hluboko do obličeje. Rozhlédla se kolem p nějakém poleně, nebo kameni, kterým by hlídku omráčila. Nebýt přísahy, kterou složila, prostě by vrazila jeden z jejích vrhacích nožů mezi žebra oběti. Ale to teď nemohla. Konečně našla to, co hledala; kámen střední velikosti, dost těžký na to, aby jím hlídku omráčila, ale zároveň dost lehký na to, aby ho unesla. Tichoučce se zvedla do dřepu a opatrně se přiblížila. Naklonila se a praštila postavu prudce do spánku. Snad to bude stačit, pomyslela si trpce. Stačilo. Muž se zhroutil k ohništi a nebýt Ereth, která ho pohotově přidržela, nejspíš by vzplál. Na takové úvahy ale neměla moc času. Popravdě vůbec žádný. Vytáhla své dýky, ale s povzdechem je zase schovala. Proč se s nimi vůbec tahala? Stejně je už nepoužije.
„Dagelasi? Jsi tam?“ ozvalo se.
A jé, problém na obzoru! Pomyslela si a rychle se schovala do stínu.
„Dagelasi?“ kroky se blížily. Ereth zpozorněla; ten hlas přeci znala! To byl Kirled, přidal se k hraničářům chvíli po jejím příchodu! To ale znamená...
„Zdravím, Kirlede,“ řekla Ereth a vystoupila ze stínů.
„A vida, Elir!“ řekl udiveně.
Elir, to bylo její mužské jméno. Dlouho už ho neslyšela, téměř deset let.
„Předpokládám, že ty víš, co se stalo s Dagelasem?“ pokračoval Kirled.
Ereth se pousmála. „Ano, chtěl jsem zjistit co jste zač. A Dagelas měl tu smůlu, že se mi připletl do cesty. Jen jsem ho omráčil, bude v pořádku." kývla
„Nechceš jít do tábora? Ostatní tě určitě zase rádi uvidí.“ zeptal se Kirled.
„Díky, rád.“ řekla, přistoupila k ležícímu Degelasovi, a lehce si ho přehodila přes rameno. Ještě si upravila kápi a vydala se za Kirledem.