Osud vojáka

Kyrysníci nasedli na koně a upravili si nablyštěné helmy. Ostré šavle se blýskaly v slunečním světle, než je vojáci zasunuli do zdobených pochev u pasů. Poslední rozloučení s rodinami, poslední polibky od manželek a milenek. Pak dal poddůstojník pokyn k odjezdu. Kyrysníci pobídli koně a zvedli hrdě hlavy. Když projížděli vesnicí, vypadali jako hrdinové a všichni obyvatelé by řekli, že jsou nesmrtelní.
O půl roku později, při bitvě u Cidrerie padla celá jejich jednotka, kromě čtyř zraněných mužů, kteří se s vypětím všech sil odplazili z bitevního pole do bezpečného úkrytu v horách. Nejdřív umřeli Pierre a Jacques, spadli ze skály do řeky a utopili se. Poté zemřel Paul, do jedné z četných ran se mu dostala infekce. Z jednotky kyrysníků zbyl jen Frederik. Bylo to už šest dní, co proběhla bitva. Frederik se dopotácel k řece a začal si měnit obvaz na ruce. Rána pekelně pálila, ale krvácení naštěstí ustalo. Kyrysník začal ránu důkladně vymývat a obvazovat čistou látkou. Přitom si rozmýšlel co dál. Chtěl domů. Vstal a přebrodil řeku. Po únavném pochodu došel k rozcestí, u kterého seděl mladík v lněné košili. Frederik se podíval na ukazatel a zvesela vykročil cestou, která vedla do lesa. Za ním někdo vykřikl hlubokým hlasem:
„Střež se svého domova, Frederiku, protože na cestě potkáš svého kata.“
„Cože. Co to má být?“ zeptal se zmateně Frederik, ale nic zvláštního nezpozoroval.
Pokračoval cestou podle ukazatele, na kterém bylo jméno jeho rodné vesnice. Přes noc se utábořil v lese a k ránu zase vyrazil. Rázoval po cestě a hvízdal si, lehký vánek mu čechral vlasy a chladil tvář. Den byl teplý a mohl být i krásný, nebýt drsného cizího hlasu, který na něj zavolal:
„Co tu děláš, vojáku!“
Frederik se otočil a spatřil zavalitého důstojníka ve francouzské uniformě.
„Snad jsi nezapomněl mluvit, jméno, hodnost, jednotka!“
„Desátník Frederik, třetí oddíl kyrysníků,“ řekl Frederik v pozoru.
„Děláš si ze mě srandu? Ti byli rozprášeni u Cidrerie. Ale co, půjdeš do jednotky pod velením plukovníka Luise Cividala.“
Frederik se otřásl, plukovník Cividale byl mezi vojáky znám svou nerozvážností a tím, že často své vojáky posílal v boji na jistou smrt. Nemohl ale odporovat důstojníkovi s pistolí a tak doufal, že z téhle války se vrátí živ. K večeru dorazil i s dalšími vojáky do rozlehlého ležení. Frederik byl přiřazen k nové jednotce a začlenil se do nové skupiny stejně dobře, jako do své první. Vše probíhalo hladce a Frederik našel ztracenou chuť do života. Spřátelil se s několika vojáky, nejvíc s Martinem, který mu připomínal jeho staršího bratra. Klid trval několik týdnů, než se začalo schylovat k další bitvě. Polovina vojáků v noci opustila tábor a vydala se na cestu. Martin ještě nebyl v žádné bitvě a sděloval Frederikovi svá očekávání. Bylo na něm znát, že věří patriotickému povzbuzování od velitelů, kteří je ve skutečnosti jen posílají na smrt. Martin se přesto tvářil že ví, jak vypadá válka. Frederik mu to nebral a mlčky jel vstříc své druhé bitvě. K ránu dorazili na planinu, na které se měla udát nadcházející bitva. Zvědové hlásili, že švédské oddíly jsou vzdáleny už jen půl míle, a proto se vojáci urychleně řadili, to vše za hlasitého pohánění a křiku důstojníků. Frederik pohlédl přes moře modrých francouzských uniforem a uviděl švédy, kteří postupovali zahaleni v prachu, který vířily jejich boty a kopyta koní. „Je jich hodně. Příliš hodně,“ pomyslel si Frederik a vytáhl z pochvy nabroušenou šavli. Vypadal skoro stejně, jako když odjížděl ze své vesnice. Lidé na ně hleděli jako na nesmrtelné. Frederik doufal, že aspoň v téhle bitvě budou mít pravdu. Ozvaly se první výstřely. Potom křik a sténání raněných. Tam přede mnou jistě umírají stovky vojáků. Lidé pak budou oslavovat jejich oběti, ale utrpení jim to nějak nezmírní. Ze zamyšlení ho vytrhl až hlas důstojníka.
„Monsieur Cividale rozkazuje, aby vaše jednotka neprodleně posílila naši přímou obranu.“
„Tak do nich chlapi, ať se za vás nemusím stydět,“ zařval jejich poddůstojník.
„Vy tam jdete se svými chlapci, poddůstojníku.“
Poddůstojník zbledl a s nepřítomným pohledem se posadil do sedla. Pak pobídl koně a vyrazil kupředu, vstříc boji, utrpení a smrti. Naše jednotka jela v klínové formaci, Frederik a Martin se začlenili doprostřed. Martin chtěl nejdřív jet na hrotu formace, ale Frederikovi se podařilo ho od toho odradit. Ještě teď se mu zvedal žaludek, když si vzpomněl, co se s těmi vojáky v první linii stalo v bitvě u Cidrerie. Přes spolubojovníky zahlédli, jak se před nimi rozprchla jednotka mušketýrů, doteď statečně vzdorující náporu švédské jízdy. Kyrysníci zaútočili přímo na švédy, jejich zbraně se nejdřív s třeskotem srazily. A o zlomek vteřiny později se začalo i umírat. Jakmile se dostali do vřavy, Frederik bil každého, kdo na sobě neměl jejich uniformu. Při boji mu někdo prosekl ruku a o chvíli později zasáhla koule z muškety jeho koně. Frederik spadl na zem a snažil se zorientovat v boji. Jejich kyrysníky podpořili dragouni a společně se jim podařilo švédy trochu odehnat. Frederik chtěl rychle uprchnout z bitevního pole, ale zjistil, že při pádu mu šavle rozřízla nohu. Pokusil se alespoň odplazit, protože jejich jízda nápor nevydržela a začala prchat. Vím, že nikdo z nich to nepřežije. Teprve teď mu došlo, že je přímo mezi jejich a švédskou armádou. Švédská jízda tryskem útočila na francouzské řady a drtila vše, co jí stálo v cestě. Tím byl i Frederik. Netrvalo dlouho a do jeho těla začala dupat kopyta koní. Frederik to už necítil. Předtím ho do hlavy zasáhla koule z muškety. Martin z lesa pozoroval, jak koně jeho kamaráda rozkopávají na krvavou kaši. Smrt viděl poprvé a nebylo to příjemné seznámení. Nelíbilo se mu, když viděl své spolubojovníky v agónii umírat. Švédi vyhráli. Jejich vojáci začali chodit po bitevním poli a dobíjet raněné nepřátele. Někdo zapálil dřevorubeckou chatrč. Martin musel přiznat, že až teď ví, jak skutečná válka vypadá.