|
V lese hlubokém,
sněhem zavátém,
procházím se tiše
a přemýšlím spíše
než nad zimní nádherou
nad smrtí svou.
V myšlenkách černých tonu,
už nevrátím se domů.
Lezavý mráz
mi už zas
na tvář sáhnul
jako kdyby prahnul
vzít mi veškeré
teplo tělesné.
Už umírám snad,
už necítím chlad,
jež nyní jemně
vysává život ze mě.
Sníh stane se mým ložem
a mráz coby nožem
stane se vrahem mým,
zimní les zas hrobem ledovým.
Smrt pro mě je spásná
a leč odcházím šťastná,
úsměv nehraje mi na rtech,
jen slzy v krystalech
ledových
leží v závějích.
A sněží
stále sněží,
bože jaká je to krása,
když z nebe padá mi spása.
Znehybnělé chladem
mé tělo leží ladem
ve sněhu kdes,
kde hluboký je les.
Noc jako závoj přikryje,
to, co bylo a již nežije...
|