|
Trůnním sálem pronikalo jasné světlo, hýříce rozmanitými barvami, neb se linulo z vysokých a útlých, různobarevných oken.
Směrem k trůnu ležel od hlavních dveří natažený dlouhý červený koberec, lemovaný respekt budícími sochami králů, princů a statečných rytířů, či mocných mágů a hrdinů, jež se velkou měrou podepsali na Elghorské historii.
Stěny síně byly posety různě velikými obrazy, stejně tak zobrazujícími mocné vladaře, či panoramata bitev.
Rovněž se zde vyskytovala zakreslená různá jednání, na nichž padla pro Elghor důležitá rozhodnutí.
Mezi obrazy visely meče, štíty a různé zbroje, či rovněž i luky, které patřily zde vyobrazeným hrdinům, jichž rozhodně nebylo poskrovnu.
Historie Elghoru oplývala nespočtem hrdinských činů, úspěšných tažení, bitev, potyček a všemožných dalších, povětšinou kladných skutků, jež si Elghorští mnohdy s velkou a oprávněnou pýchou připomínají.
Stěny i sochy zářily bílo šedými barvami, neboť je zhotovili ti nejlepší stavitelé a umělci z celého Feldonu – elfové, lidé i trpaslíci, ze zvláštního druhu vzácného kamene, podobného mramoru.
Celá podlaha již sestávala ze skutečného, bílého mramoru, jenž svým leskem a čistotou odrážel jako zrcadlo, či hladina klidného jezera, veškeré své okolí.
Za vrzavého zvuku otevírajících se dveří, proniklo denní světlo hluboko do útrob majestátní síně, pojmenované Errathem, a ještě více rozzářilo tiché sochy a stěny, spolu s blyštivými zbrojemi a zbraněmi.
Na protějším konci vyvstával na třech vyvýšených stupních nádherně zdobený trůn, jehož zlaté lemování se lesklo a bylo zvláštně zhotoveno – zkroucenými tvary pronikaly malé mečíky, jako paprsky zataženou oblohou, z lemu se rovněž blyštily některé vzácné druhy drahokamů různých barev, převážně zastoupené modrou a červenou.
Byl to jeden ze symbolů Elghorské vznešenosti, majestátu a slávy.
Jeden z dalších, po generace předávaných symbolů – králův meč Ethemminol, nebo také „Meč Spravedlivých“, jak se mu říkalo, ležel nyní na klíně Elghorského krále – Lathemnida II., jenž jej pečlivě leštil.
Seděl přihrben, dřímaje v rukou menší hadřík, jímž neustále přejížděl po lesklé a ostré čepeli.
Jeho šedé, delší, avšak upravené vlasy a stejně zbarvená zarostlá brada dokazovali králův pokročilý věk, ovšem také z jeho strohé, kupodivu téměř vůbec ne vrásčité tváře čišela moudrost a respekt.
Mýlil by se rovněž ten, kdo by dle jeho zjevného stáří usuzoval, že půjde o již neobratného, slabého bojovníka, neb rod Dym-wennů, z něhož pocházel, byl vždy znám svými udatnými, avšak rovněž moudrými a bystrými vládci, u nichž snad jako by věk neznamenal více, než pouze prázdné číslo, či nejvýše změnu barvy vlasů.
Z otevřených dveří se, s jasným ranním světlem v zádech, šouravě blížil k trůnu nenápadný muž menší postavy, zahalený do tmavého pláště.
V tváři se mu zračilo znepokojení. Jeho pod hustým obočím schované, ustarané oči hleděly směrem k trůnu na druhém konci sálu.
V obličeji měl již nejednu vrásku, a černé, krátce střižené vlasy ustupovaly převažující šedi.
Dveře opět zaklaply, teprve nyní král nadzvedl obočí a loupl okem po blížícím se muži.
Setrval ve své, trochu shrbené, pozici nad mečem a hladil již dosti blýskající se čepel.
Jakmile se muž přiblížil na několik kroků, král se konečně napřímil, nechávaje však svůj meč stále položen na klíně.
Podíval se na muže pohledem, v němž bylo i přes téměř nehnutou, klidnou tvář, znát jisté očekávání.
,,Pořád nic.“ Zavrtěl lehce hlavou muž, zastavivše se kus před trůnem.
,,Po hodinách vyslýchání jsme se nedozvěděli nic nového, pomalu jsme již začali přecházet k nepříjemnějším způsobům...“ Povzdechl, načež tázavě pohlédl na Lathemnida.
Král se trochu zamračil.
,,Hm, zvláštní, že stále nepodlehl...“ Král se odmlčel.
,,Mučení by možná mohlo pomoci, avšak je to až ta nejkrajnější možnost. Lepší zřejmě bude počkat na Meniravona, jezdí sem pravidelně každý čtvrtrok, někdy i častěji, podle toho soudím, že by se měl již velmi brzy objevit...On by nám jistě pomohl více, než jakékoli mučící metody.“ Přemýšlel nahlas zadumaně Lathemnid, škrábaje se na bradě.
,,O tom vězni vím zatím jen to, že zde byl za jediným účelem – vyvolat vzpouru a sesadit mne, proč a pro koho to dělal, či co hodlal zamýšlet dál, si mohu zatím pouze domýšlet.“ Nepřestával v zadumání Lathemnid.
,,Pravdou je, že normální člověk by naše metody vyslýchání nemohl snášet déle než dva, tři dny, to je dávno léty osvědčené...Ovšem tento vydržel již celý týden! Vůbec se mi to nelíbí, prozatím však nebudeme nic podnikat, neustávejte ve výsleších, avšak raději ho nijak nemučte, chci ho udržovat v neustálém tlaku, leč bez násilí. Poté uvidíme, zvláště až dorazí Meniravon...“
,,Rozumím pane, dle mého názoru by mohlo jít snad o přestrojeného čaroděje, či co, avšak proč by tedy na nás nepoužil svou magii...Je to celé dosti zvláštní...“
Vyřkl myšlenku muž v plášti, načež se uklonil a otočil se zpět ke dveřím.
Oním mužem byl jeden z králových věrných poradců a pomocníků - Refilas, jenž rovněž v určité míře seznamoval krále Lathemnida se všemi zajímavými novinami z jeho krajů...
Po další týden takto chodil každým dnem do královské síně, aby sdělil králi vždy téměř tytéž zprávy.
Ty se povětšinou týkaly vězně, jehož nedávno zadržela králova Městská stráž, když se tajně snažil organizovat vzpouru a převrat, jenž měl evidentně za účel svrhnout krále Lethemnida a jeho vládu.
Avšak lidé, zvláště pak v hlavním městě Thannel Dennu, měli krále velmi v oblibě, neb jim vládnul moudře a laskavě, a tak netrvalo dlouho a zprávy o nebezpečném vetřelci se dostaly až k samotnému králi.
To již však městské stráže vedli nezvaného hosta do hradního žaláře.
Na to král nařídil vězně vyslýchat a domoci se, jaké pohnutky, či kdo, stojí za jeho troufalým pokusem.
Vězeň však neřekl téměř ani slovo. Jen se smál a občas jen utrousil, že z něj nic nedostanou a zbytečně se namáhají.
V tom měl zatím stále pravdu, ač se vojáci snažili sebevíce, nedostali z něj ni náznaku, kdo ho poslal.
Právem ho tedy podezřívali, že se jedná snad o jakéhosi čaroděje, leč nekladl ani velký odpor při zatýkání, stejně jako trpělivě snášel výslechy, bez jakéhokoli použití nějakého kouzla.
Nezbývalo tedy, než počkat na někoho, kdo by mohl být schopen snáze rozpoznat, o koho může jít, a zároveň z něj dostat potřebné informace...
Krále spočíval ve své knihovně, pročítajíce jakýsi starý svazek. Ze zadumání ho vyrušil až vrzavý zvuk otvírajících se těžkých vrat, jenž se šířil ozvěnou po celé síni.
Lathemnid se příliš nepřemáhal, aby se šel podívat, zamyšleně čtouce starou knihu, neb věděl, že do sálu nemohl vstoupit nikdo jiný, než Refilas.
,,Můj pane...“ Ozval se prázdným sálem Refilasův hlas.
Na to již král vstal a odložil svazek na stolek vedle pohovky, poté prošel průchodem do sálu, k svému trůnu.
,,Pane, mám dobré zprávy, Meniravon je zde.“
,,Opravdu? Nuže to jsem rád.“ Pousmál se lehce Lathemnid.
,,A kdepak tedy je?“
Ve dveřích se objevila vyšší postava, s jejímž pláštěm si pohrával vítr.
Přestože slunce nyní rozzařovalo převážně pravou stranu paláce a nesvítilo tedy přímo skrze otevřené dveře, jen stěží se dala rozpoznat tvář, skrze jasné světlo.
Poté, co však postava vykročila po červeném koberci, vydal se král vstříc nově příchozímu.
Dveře do velké síně se pomalu zavíraly, směrem ke králi kráčel Meniravon, čaroděj, zahalen pláštěm v odstínech modré a šedé.
Konce rukávů měl lemovány jemnou zlatou krajkou, jež byla vypletena ve velmi složitém a kroutivém vzoru.
Jeho dlouhé, šedobílé vlasy za ním lehce vlály, když postupoval kupředu. Šedý plnovous mu zasahoval až do půli břicha.
Pod hustým a střapatým obočím hleděly menší, pronikavé a zeleně zabarvené oči, mezi vousy se objevil mírný a vlídný úsměv.
,,Vítej Meniravone, jdeš jak na zavolanou!“
,,Opravdu?“ Pousmál se čaroděj. „To se podívejme, že by mě tu bylo potřeba? Je snad něco, s čím by si král Elghorský nevěděl rady?“
,,Hm, lépe řečeno, je zde někdo, s kým si vskutku nevím rady. Ani já, ani kdokoli jiný v celém hradu.“ Odvětil usmívajíce se, avšak již s mírným povzdechem, Lathemnid.
Meniravon zvážněl.
,,Dobrá tedy, poslouchám, doufám že ti mohu být nápomocen.“
Král Lathemnid vyzval Meniravona k průchodu do knihovny a pověřil opodál stojícího Refilase, aby vzkázal služebnému pro dva čaje a něco k jídlu.
Poté co se oba pohodlně usadili u kamenného krbu, začal král vyprávět o vězni, jenž nyní spočíval v jeho žaláři, nechtějíce promluvit slova.
Plameny, tančící v ohništi, kmitavě osvětlovaly místnost, stíny pohárů a číší na policích se houpaly a rostly či klesaly v rytmu, udávaným ohněm.
Lathemnid, za doprovodu praskavých zvuků hořících polen, sděloval čaroději vše podstatné, co souviselo se zadrženým, Meniravon zamračeně a pozorně naslouchal, popíjejíc donesený čaj, jenž prokládal doušky ze své oblíbené dýmky.
Příliš toho však Lathemnid říci nemohl, neboť sám o cizinci téměř nic nevěděl, dokonce se nikomu nepodařilo dostat z něj ani jeho jméno.
Král domluvil, Meniravon zůstal mlčky sedět, bafaje tiše ze své dýmky, zdálo se, jako by si srovnával myšlenky.
,,To je opravdu zvláštní.“ Řekl čaroděj, s výdechem šedého kouře.
,,Velmi neobvyklé, zvláště pak, jak říkáš, jsou-li vaše výslechové metody tolik účinné, a přesto neznáte byť jen jeho jméno...“
,,Tak tomu jest, byl jsem za ním dokonce sám, avšak ničeho jsem rovněž nedosáhl.
Chvílemi pouze prázdně kouká a jakoby vůbec nevnímal, jindy se zas jen usmívá a tváří se jako šílenec...Sami si s ním zkrátka rady nevíme.“ Tiše odvětil Lathemnid.
,,Byl bych velmi rád, kdybys mne k němu zavedl, jistě také na nic jiného nečekáš, moc by mne zajímalo, kohopak ukrývají útroby vašeho žaláře...“
,,Ano, jistě, myslím, že jsi zřejmě jediný, kdo by ho snad mohl přimět mluvit. Půjdeme oba, uvidíme, zda se konečně něco dozvíme.“ Pokyvoval král.
O malou chvíli později již oba procházeli chodbami, prozářenými světlem z loučí,visících na kamenných stěnách.
Po chvíli došli až k točitým schodům, jež je vedly níž a níž. Nakonec se konečně dostali do starého žaláře.
Stráže s meči u pasu a halapartnami v rukách se uklonili a beze slova vpustili krále s čarodějem mezi cely.
Ty povětšinou zely prázdnotou. Thanell Denn bylo čisté a spořádané město, kde se žádný zloděj, či snad dokonce vrah dlouho nezdržel, většinou ho stráže uvěznili, vyhnali, či se v horších případech udělovaly i tělesné tresty, včetně popravy.
To se stalo však jen velmi zřídka kdy, král se nerad uchyloval k takovýmto formám trestů, jedině šlo-li skutečně o něco závažného.
Městská stráž čítala mnoho mužů a zdejší obyvatelé se mohli cítit bezpečně, neboť strážných se vyskytovalo v ulicích dost a dost.
Navíc se zde nacházely samozřejmě také hlavní vojenské síly, čili zločinci zde vskutku neměli na růžích ustláno.
Lathemnid s Meniravonem procházeli studenými žalářními chodbami, plnými mříží cel a různých řetězů k upoutání. Z chodby před nimi uslyšeli smích, k němuž se pomalu přibližovali.
Oba se na sebe podívali, Lathemnid jen pokýval hlavou.
Dorazili k cele s pevnými mřížemi, jež byly ostatně u každé z cel, uvnitř seděl na podlaze poměrně vyhublý muž, navlečen do starého a potrhaného vězeňského pláště, hnědé barvy.
V tváři měl pološílený, rozesmátý výraz, vrásky ze smíchu mu křižovaly obličej. Louče na zdech prozařovaly jeho světlé, krátce střižené vlasy.
Kolem něj stáli dva meči ozbrojení muži v modrostříbrných stejnokrojích Městských stráží.
Kus před nimi, blíže k vězni, seděl na dřevěné židli kapitán Hennuvas.
Přibližoval se zrovna rukou k tváři rozesmátého muže, až ji pevným stiskem uchopil do mohutných dlaní v černých kožených rukavicích.
Obličej vězněného se díky tisknoucí ruce zkřivil do ještě bizarnějších a vrásčitějších tvarů.
Hennuvas se již chystal, skrze zlostí zaťaté zuby, něco říci, avšak vyrušili ho přicházející král, po boku s čarodějem Meniravonem.
Na to kapitán pustil zločincovu tvář, povstal a uklonil se příchozímu králi.
,,Můj pane...“
,,Přicházím zde s někým, kdo by nám mohl pomoci s tímto zamlklým vězněm.“ Řekl okamžitě Lathemnid.
Muž na zemi se přestal smát a dlouze a podezíravě se zadíval na Meniravona, ten mu pohled opětoval a zamračeně ho zkoumal.
,,Při vší úctě k vaší práci a snaze, Hennuvasi, věřím, že on už si rady vědět bude, dělali jste co jste mohli, vím to, nyní je však již čas zkusit něco jiného.“
,,Ano pane, sám jste mohl vidět, jak to probíhá, a že vskutku můžeme pouze lomit rukama.“ Povzdechl trochu Hennuvas.
,,Ustupte kousek...“ Vyzval je Meniravon, kráčeje k vězni, jenž na něj stále nepříjemně hleděl.
Všichni sledovali s očekáváním čaroděje, ten za neustálého vězňova pozorování došel až k němu.
Meniravon se zastavil, s pohledem rovněž stále spočívajícím na vězněném muži.
Náhle napřáhl svou dlouhou hůl a švihem udeřil vězně do čelisti, až se skutálel na zem o kus dál.
Ostatní se nejdříve na sebe, a poté na čaroděje tázavě podívali.
,,Nebojte!“ Otočil se k nim Meniravon. ,,Vím co na takové, jako je on platí!...“
Král i strážní tedy mlčky sledovali čarodějovo počínání.
Vězeň se posadil a kousek se odplazil, blíže ke zdi.
Meniravon k němu rázně vyšlapoval.
,,Tak mluv, dokud jsem na tebe ještě milý!“ Zakřičel hlubokým hlasem Meniravon.
Vězeň však pouze zakroutil hlavou, jeho oči však jako by se trochu změnily, stejně jako celý jeho obličej a výraz. Měl v něm patrný náznak strachu.
Tentokrát z druhé strany mu přiletěla další rána holí, jež měla stejný efekt a sílu, jako ta předchozí.
Opět se uvězněný se zaúpěním o kus převalil a bolestivě se chytnul za tvář. Podrážděně se podíval na čaroděje, zhluboka dýchaje, ve snaze potlačit vztek.
Meniravon na něj nepřestal doléhat a stále k němu postupoval s holí v ruce.
,,Mluv hade! Jak se jmenuješ, odkud jsi přišel?“ Pokračoval ve svém tónu.
Jakmile došel dostatečně blízko, opět hodlal udeřit vězně holí, tentokrát se ho chystal bodnout druhou stranou mezi žebra, avšak cosi se náhle stalo.
Hůl se již nestačila ni dotknout vězňova těla a vyletěla, jakoby ovládána neznámou silou, z čarodějovy ruky kamsi do druhého koutu cely.
Meniravon ani chvíli neváhal. S křečovitě nataženou rukou znehybnil na dálku uvězněného.
Ten byl v tuto chvíli uvězněn hned dvakrát – králem ve své cele a silou, jíž na něj nyní působil Meniravon, aby dokázal zabránit dalším jeho magickým projevům.
Oba strážní, spolu s Hennuvasem, vytasili okamžitě své meče.
Král zůstal poměrně klidný a vše sledoval zpoza tří vysokých a k boji připravených postav.
,,Mě nedostaneš čarodějíčku!“ Vydal ze sebe trochu výsměšně, avšak evidentně pod tlakem, vězeň.
,,Mlč!“ Zakřičel přísně a důrazně Meniravon. ,,Budeš mluvit jen když se budu ptát, nebo poznáš více a mnohem nepříjemnější věci, jež ovládám!“
Strážní i Hennuvas ustoupili raději blíže ke králi, jednak aby ho chránili před možným nebezpečím, a rovněž také proto, že se nechtěli raději příliš plést mezi tyto dva.
,,Moje jméno je ti k ničemu! Říkej mi třeba Bezejmenný!“
Meniravon s výkřikem nadzvedl muže, stále stojíce přibližně dva metry od něho, téměř až ke stropu.
Vězeň, přitisknut ke stěně, bolestivě a podrážděně zaúpěl.
,,Řekni mi své jméno, ptám se tě zatím stále ještě po dobrém!“
Muž zlostně cenil zuby a vydával ze sebe chrčivé zvuky.
,,Chceš mi snad říci, že jsi jen obyčejný bezejmenný tulák, co zde náhodou chystal převrat? Snad si ani nemyslíš, že bych ti toto mohl věřit!“ Pokračoval v přísném tónu a se zvýšeným hlasem Meniravon, přičemž stále více rovnal a natahoval svou ruku, vyvíjeje větší sílu na uvězněného.
Z chodby ještě rychle s rukou na jílci meče, připraven tasit, přiběhl další strážní, slyšíce křik.
Ostatní jen napjatě stáli a sledovali upřeně čaroděje i vězně přišpendleného ke stěně.
,,Vím že nejsi jen obyčejný zločinec, to jsi již dokázal!“ Nepřestával Meniravon v naléhání.
,,Pomalu mi s tebou již dochází trpělivost, a věř mi, to je to poslední co by si kdo mohl přát!“
,,Dun’am Sellom! Mé jméno je Dun’am Sellom!“ Zakřičel vězeň, jenž již nebyl dále schopen čelit intenzitě tlaku, jímž na něj působil čaroděj.
Ten poté trochu polevil a spustil Dun’am Selloma opět na zem, avšak stále ho svíraje neviditelným stiskem.
Vypadal zadumaně a zamračeně, s vyřčením tohoto jména, jako by k němu dolehly jakési vzdálené obrazy.
Jako by ono jméno prolomilo staleté ticho, a donutilo nepatrné ozvěny mysli vynořit se ze tmy. Hlavou mu problikly záblesky, čaroděj nebyl schopen popsat, ani vysvětlit tyto zvláštní pocity, jež ho nakrátko zaplavily.
Vězněný muž stále nemohl dělat nic, neboť měl Meniravonovou magií svázané a znehybněné všechny končetiny, tudíž si jimi nemohl nijak pomáhat při případném pokusu o kouzlo.
,,Svažte ho, rychle!“ Pobídl čaroděj strážné.
Ti se rychle chopili na zemi ležícího lana a spěchali k vězni.
,,Ne! To by bylo zbytečné, potřebujeme řetěz. Nesmí však na něm být žádný zámek, je třeba ho svázat a poté spojit konce řetězu dalším článkem. Nyní však prozatím postačí obyčejná pouta, je zesláblý a nepředstavuje hrozbu. Zatím.“ Dodal tajemně Meniravon, otáčeje se na Lathemnida.
Strážní se pod vedením Hennuvase chopili Dun’am Selloma a jali se ho poutat.
Meniravon uvolnil vězně ze svého sevření a sebral svou hůl, načež pobídl krále a oba prošli mlčky chodbou zpět až ke schodišti.
Jakmile došli ke schodům, zastavili se.
,,O tomhle mám velmi špatné mínění Lathemnide.“ Řekl tiše, avšak velmi vážně a znepokojeně čaroděj.
,,Bojím se že vím, nebo alespoň tuším o co zde jde, nebo alespoň kdo by mohl být ten Dun’am Sellom! Nejsem si však jist vůbec ničím... Je to jen jakási...zbloudilá myšlenka.“
Lathemnid se na něj podíval, v jeho očích se zračilo znepokojení.
,,To je tedy velmi zvláštní, také se mi to vůbec nelíbí, zvláště po tom, co jsem před chvílí viděl.“
,,Nemohu nyní říci nic, sám se tomu snažím porozumět, je jisté, že zde držíte někoho zřejmě poměrně mocného, jakéhosi čaroděje, leč...“ Odmlčel se Meniravon.
,,Leč,“ Nadechl se. ,,nemohu věřit, že by se jakýkoli mocný čaroděj přinutil navléci se do otrhaných šatů a snažil se touto cestou vyvolat povstání...Je to velmi netypické a zvláštní...nikdy jsem se s ničím podobným nesetkal.“
,,Co tedy hodláš dělat?“ Zeptal se Lathemnid.
,,Budu to zřejmě muset nějak zjistit, zkusím propátrat nějaké archivy a optat se kolegů z Rady, jíž také, bude-li to nutné, zřejmě budu muset svolat. Nemohu příliš otálet, zřejmě jde o něco závažného.“
,,Vyraz tedy co nejdříve, nějaké zásoby ode mne samozřejmě dostaneš, o tvého koně se ve stájích jistě dobře postarali a brzy ho budeš mít přichystaného, my zatím zajistíme našeho vězně, dáme mu řetěz jak jsi říkal...“
,,A nesundávejte mu ho za žádnou cenu!“ Vyhrkl vážným a naléhavým tónem Meniravon.
,,Krmte ho třeba sami, jen mu ho raději ponechejte! Já se nyní odeberu k odchodu, děkuji ti za tvé pohostinství, věřím že brzy přijdu na to, jak se věci mají, pro zatím se opatruj a dávej pozor, možná ti vplula do sítě větší ryba, než jsi kdy mohl čekat!...“
Na to se oba rychle vydali nahoru do královského sálu, a dále pokračovali ven, ke stájím.
Lathemnid šel vyprovodit Meniravona a popřát mu šťastnou cestu.
Kůň byl na králův příkaz již připraven a vybaven zásobami, možná na několik dní.
Ještě jednou se ze sedla koně Meniravon rozloučil a poté pobídl svého statného hnědáka kupředu.
Král ještě chvíli sledoval obrysy čaroděje na koni, jak se noří do přibývajícího a houstnoucího tmavého hávu, jenž se snesl na okolí poté, co slunce zmizelo za horským hřebenem Kedurmoth.
Když již Lathemnid neviděl více, než rozsvicející se světélka v oknech a ulicích, vrátil se zpět do hradního paláce, zadumaný a zasmušilý. Meniravon mu jistoty nepřidal, by naopak, nyní věděl že by si měl dávat větší pozor, avšak stále vlastně ani nevěděl na co.
Mohl jen čekat a doufat, že se Meniravonovi podaří brzy zjistit, kdo je zavřený v útrobách hradu Mennowamu, v hlavním Elghorském městě Thannel Dennu...
|