Světlo Löniru II - Hodina pravdy, kap. XII

Kapitola XII

  Nechtěl o tom nikomu vyprávět, tím méně Alice. Sám by nejraději zapomněl, pustil to z hlavy. Pach a beznaděj a bídu a všechno…
  Dívka k němu ale přišla, když si se soumrakem prohlížel neuměle psanou knihu, kterou mu paní Uliwa půjčila až po velkém zdráhání. Nahlédla mu přes rameno a přisedla si vedle něj na lavici na zápraží.
  „Umíš číst?“ zeptala se.
  Děda se na ni podíval, jestli si nedělá legraci. Pak si uvědomil, kde se nachází a že povinná školní docházka je něco, o čem ve Smirné sotva slyšeli.
  Přikývl. Pokusil se na Aliku přívětivě usmát, ale nedokázal utrápený obličej přinutit změnit výraz. Vyšlo z toho zašklebení, napůl smutné a napůl bezradné.
  „Jo,“ řekl. „Umím. Ale tady s tím mám problémy.“
  „Cože?“
  „Potíže,“ upřesnil děda rychle.
  Kniha se dědila z generace na generaci v Uliwině rodině a byla napsána asi před padesáti lety někde ve Valahu. Takže cizím jazykem. Navíc valažané si už dlouho pěstovali a zdokonalovali vlastní, malé odlišnosti písma. Jenže byla to lékařská kniha a děda se pokoušel najít něco, co by snad mohlo pomoci Ise. Narazit na takovou nemoc doma, asi by se vzdal, ale teď, v cizím světě s tolika kouzly… třeba něco najde, zázračný lék…
  „Hmmm… co je to za knihu,“ vytrhla ho Alika ze zamyšlení. Položila mu ruku na zápěstí a jeho při tom doteku příjemně zamrazilo. „A co v ní hledáš? Viděla jsem ji u paní Uliwy, vždy když jí bylo zle… nebo nějakému jinému člověku.“
  „Snažím se najít radu,“ řekl děda po pravdě.
  „Máš s něčím starosti, viď.“
  „Jo, to teda mám.“
  „Vždyť ti jde všechno skvěle. Paní si na tebe nestěžuje, chválí tě, jak máš dobré nápady… a spousta lidí z vesnice už je ti zavázána. Se zvířaty to opravdu umíš… Stalo se snad něco? Jsi nemocný?“
  Znovu se na ni podíval. Hladké čelo měla svraštělé v nepředstírané starosti, modrozelené oči přimhouřené.
  Kousala se do spodního rtu.
  „Říkali, že jsi prý byl odpoledne Na stráních,“ řekla.
  „Asi jo, nevím, jak se to tam jmenuje.“
  „U koho? Myslím, u koho jsi byl… nemají tam moc zvířat, a když je nějaké nemocné, tak ho snědí. Neobtěžovali by tě, abys jim šel léčit třeba kozu.“
  „Máš pravdu,“ Viktor si těžce povzdechl, zaklapl knihu a opřel se zády o zeď, z níž ještě sálalo teplo, jak se do ní celý den opíralo slunce. Se soumrakem se citelně ochladilo. „Nebyl jsem u zvířete. Jedna žena chtěla, abych jí uzdravil dceru.“
  Chvíli to ještě nechtěl vyslovit, bránilo mu stažené hrdlo a nechuť. Ale pak frustrace a bezmocný vztek prolomily hráze.
  „Co můžu dělat,“ vyhrkl. „Měla bys to tam vidět, holka. Špíny jak na hnojišti, to nemocný děcko leží na hromadě hadrů v koutě a doslova hnije zaživa. A co mám, kurva, dělat s rakovinou? Tady…“
  „Já vím, jak to Na stráních vypadá,“ řekla Alika tiše. Z tváře se jí vytratila barva. „Narodila jsem se tam.“
  Dívali se na sebe, každý jinak zaražený … děda měl pocit, že se právě dopustil faux pas, Alika se zase očividně styděla za svůj původ. Znovu promluvili oba naráz a to trochu uvolnilo situaci.
  „Promiň, já-„ začal děda.
  „Nechtěla jsem-„ začala Alika.
  Usmáli se na sebe, zdvořile. Pak děda na ni kývl, ať mluví. Koneckonců, večer měli před sebou a padla tma.
  Času dost.
  „Nikdo z mé rodiny už ale nežije,“ pokračovala dívka, jakoby nebyla přerušena. „Ty jsi byl určitě u Ilky. Že? Její dcera už dlouho stůně. Kovář povídal, že umře. Ale… musíš pochopit, že lidé, kteří žijí Na stráních, dělají, co mohou. Mohlo tě to tam vyděsit, ale oni jsou zvyklí tak žít. Těžko se odtud dostává. A i když odejdeš ze Strání, Stráně zůstávají v tobě.“
  Ukázala si na hruď a v tu chvíli se tvářila tak vážně, že měl děda pocit nepatřičnosti. On se narodil v porodnici a žil v poměrech, které byly na tu dobu docela slušné. Skutečně nemohl chápat, co to znamená, vyrůstat v chalupě menší než standardní obývací pokoj v české domácnosti, spát na zemi a celý den pracovat do úmoru, aby si člověk k večeru dal šlichtu která sotva nasytí, usnul a druhý den si to zopakoval.
  Den po dni, rok po roce, celý život…
  „Co je tedy té holčičce,“ zeptala se Alika. „Neznám jí, ale… Kovář měl pravdu, že? Nedá se jí pomoci. A tebe to trápí.“
  „Jo. To mě teda trápí.“
  „Umře?“
  „Už brzo. Řekl bych… i když, přesně to odhadnout nemůžu. Možná tam bude ležet ještě pár měsíců a rakovina ji bude užírat zevnitř. A nakonec tam zbude jenom hnusná hromada nádorů…“ Viktor se zarazil. Právě nahlas vyslovil myšlenky, které mu táhly hlavou a připadal si dost morbidní a nevkusný.
  Alika to přešla klidně.
  „Možná bychom ji mohli přivézt sem,“ řekla. „Když ji uložíme ve stodole na čistou slámu, bude to pro ni lepší než zůstávat doma v té špíně. A není ta… ta… rakovina nakažlivá? Co to vlastně je?“
  „Ten váš kovář to nazývá hroudy v břiše.“
  „Tichá smrt,“ řekla Alika a znovu trochu pobledla. „Ale ta nakažlivá není. Řeknu Uliwě a to dítě sem můžeme převézt ještě dneska. Vezmeme si valník, zapřáhneš Vranku a já budu svítit.“
  „Jsi hodná,“ Viktor měl pocit, že nedokáže polknout. Hrdlo se mu svíralo.
  Proč ho tohle nenapadlo místo toho, aby se bezvýsledně pokoušel najít lék na neléčitelnou nemoc? Pro Isu bude určitě úlevou, když poslední dny stráví v čistotě a když se jí bude někdo věnovat.
  Popravdě už od chvíle, kdy vyšel z té strašlivé chajdy, přemýšlel o droze, která by děvčátku ulevila od bolesti a možná jej i postrčila na cestě k nevyhnutelnému konci.
  Jo, eutanázie se považuje za trestný čin… ale doma. Tady rozhodně nebude žalobce ani soudce.
   Alika už stála před ním, mírně se usmívala. V jejích očích ale Viktor žádnou radost neviděl. Byl tam jen neurčitý žal a také hanba.
  Chtěl by jí říci, že se nemusí stydět za to, odkud pochází. Že za to nemůže a že záleží na tom, jaký člověk je, ne kde a komu se narodil.
  Ale neřekl nic. Alika promluvila dřív a Viktor by stejně nedokázal seskládat slova do vět, které by nezněly trapně.
  „Jdu za paní Uliwou,“ řekla. „Promluvím s ní o tom. Počkáš tu na mne?“
  „Jasně,“ kývl děda.
  „To znamená ano, že?“
  Viktor kývl. Znovu se na něj smutně usmála a vešla do domu. Kolem Viktora se sevřela tma. Vstal, roztřepal deku, na které dosud seděl, a ovinul si ji kolem sebe. Pak čekal, zíral do tmy a zima se mu dobývala do těla.
  Alika nešla a nešla a děda začínal mít podivnou, nedobrou náladu. Přece se s Uliwvou nemůže o tak jednoduché věci vybavovat hodinu. Jde jen o tom, jestli bude paní souhlasit, nebo ne. Nic víc na tom není… tak co jim tak trvá?
  Někde ve vedlejším stavení se rozštěkal pes a ze stínů v koutě dvora okamžitě vyběhl Rik. Postavil se za vrata a začal také štěkat, hlubokým, hrdelním hlasem. Viktorovi to připomnělo jeho nedávný příchod.
  Kdo asi jde?
  Zamrazilo ho. Předtucha.
  Vstal a přešel ke psovi. Rik vrtěl ocasem. Když ho člověk viděl, vypadal tak dobromyslně, že se ho nikdo nemohl bát. Děda ale věděl, jak strašlivě jeho štěkot zní zvenčí.
  „Tiše, Riku,“ pokusil se zavelet.
  Pes se na něj ohlédl, olízl si čumák a štěkal dál. V tom hrozném rámusu Viktor málem přeslechl nesmělé zaklepání na vrata.
  Takže přece jde někdo sem…
  „Riku, ticho,“ přikázal psovi co nejautoritativnějším hlasem, ale Rik se tentokrát ani neohlédl.
  Děda se otočil, aby se vrátil pro Aliku – ten neznámý za vraty bude muset vydržet – a pořádně sebou trhl, když zjistil, že dívka už stojí za ním. V pravici držela lampu s lojovou svící uvnitř, levačku položila na Rikův hřbet.
  „Riku,“ řekla tiše a mírně.
  Pes zakňučel a posadil se jí u nohou. Děda otevřel vrátka, ke kterým mu Rik uvolnil přístup.
  Stál před nimi Isin malý bratříček a oči měl roztažené přes půl obličeje. Sotva popadal dech, nejspíš celou cestu až sem běžel. Děda si s ustrnutím všiml jeho bosých nohou – od země táhl mrazivý chlad, ale nezdálo se, že by to kluk vnímal.
  „Ise je moc zle, pane,“ vyhrkl kluk.
  Rozšířenýma očima těkal z dědy na Aliku a z Aliky na psa. V rukou žmoulal cípy špinavé košile.
  Ise je zle, pomyslel si děda, jo, nejspíš to s ní půjde rychleji, než jsem čekal. Ale co já teď s tím? Když tam půjdu, budu se moct jen koukat, jak holka umírá. K čemu?
  Ale věděl, proč by měl teď s chlapcem jít. Nešlo jen o Isu, která umírala. Šlo hlavně o ty, kdo zůstanou naživu. Ilce ze Stráně se možná uleví, když bude mít doma o jeden hladový krk méně, nebo spíš o jednu připomínku bídy a neštěstí, protože Isa poslední dobou asi moc hmotných potřeb neměla. Ale ta žena přijde o jedinou dceru, o své dítě. A zůstane jí jen dřina, bída a samota.
  V té chvíli by měl být někdo s ní a poskytnout jí podporu. To je to nejmenší, co může Viktor udělat.
  „Půjdu tam,“ řekl, hlavně pro Aliku.
  Chlapci se rozjasnila tvář. Přešlápl a popotáhl, ale úsměv už mu z tváře nezmizel.
  „Doprovodím tě, Viktore,“ prohlásila Alika co nejdůstojněji. „Počkejte tu chvíli, dojdu pro nějaké přikrývky, něco na pití a… a podobné věci.“
  Děda chápal, že si předsevzala nadobro se vyrovnat se svou minulostí. Nevěděl sice, jestli je to v téhle situaci dobré nebo špatné, ale rozhodně jí nemohl bránit. Pokynul chlapci, aby šel zatím dovnitř.

***

  Na cestu do Strání si později nikdy nemohl pořádně vzpomenout. Byla jako v nějaké špatném snu. Ještě ne noční můra, přesto už něco, po čem zůstane po probuzení nepříjemná pachuť na mysli.
  Světlo Aličiny lampy se pouštělo do předem prohrané bitvy s temnotou a stíny okolo, chladný vítr se opíral do tváří, kolem hučely stromy tesknou píseň podzimní noci.
  V rozdrbané Ilčině chalupě svítila jediná svíčka – lampa, kterou přinesla Alika, znamenala dvakrát tolik světla pro výjev, který by měl raději zůstat navždy ukrytý ve tmě. Jak v myslích, tak doopravdy.
  Ilka klečela na špinavé podlaze, svou dceru si přitáhla na klín, takže ji napůl chovala v náručí. Dívka ale nevypadala, že by byla schopna cokoli vnímat. Oči měla otevřené, ale lesklo se v nich jen bělmo protkané krvavými žilkami. Z úst jí vytékal pramínek žlučovité tekutiny smíšené s krví. Matka se jí zoufale snažila dát napít vody, jakoby doufala, že ji ten doušek zachrání. Isa ale nemohla polknout. Její drobné, nemocné tělo napínaly křeče a prohýbaly jej jako luk. Podle čerstvého zápachu a tmavé skvrny na podlaze Viktor poznal, že malé už přestaly fungovat svěrače. Čtvrt roku umírala a teď procházela přes pomyslnou čáru, oddělující svět mrtvých a živých.
  Alika se zachovala s obdivuhodnou praktičností. Postavila lampu na lavici, vystrčila ze dveří chlapce, který sledoval svou sestru se zaraženým výrazem a lesknoucíma se očima, sklonila se k Ilce a přinutila ji vstát.
  S Viktorovou pomocí Isu nazvedli a položili na stůl. Zatímco Ilka uklízela hromadu páchnoucích hadrů, které byly po tři měsíce lůžkem nemocné, Alika poslala chlapce s vědrem pro vodu k blízké studni, již měly všechny doma Na stráních společnou. Viktor zatím Isu hlídal, aby se ze stolu nesvalila. Držel ji, když ji zvlášť silná křeč prohnula do oblouku a překvapovalo ho, kolik síly se v umírajícím těle najde. Měl pocit, že nedrží dítě, ale zosobněnou nemoc, že ta se proti jeho dlaním vzpírá a hřeje jako rozpálená kamna.
  Než chlapec přinesl vodu, křeče ustaly a děvče leželo na stole bezvládně, jen občas se mírně zachvělo. Panenky vypluly zpět zpod víček a Isa se rozhlédla po místnosti. Viktor k ní hned přitáhl Ilku, pomyslel si, že tohle je možná poslední okamžik, kdy je dítě při sobě. Třeba se stihnou rozloučit.
  Žena vzala Isinu hlavu do dlaní a políbila ji na čelo. Dívka otevřela ústa, ale její šepotavý hlas zanikl v chuchvalcích zčernalé krve, které se vyvalily ven. Isa několikrát namáhavě zakašlala, zavřela oči.
  Sípavý nádech. Vyhublý hrudník se zvedá. A klesá. Zachroptění. Ticho.
  Vzduch zhoustl a čas se protáhl v ošklivé smyčce. Isa se nehýbala a nehýbal se ani nikdo jiný. Pak tu chvíli ukončila Ilka – klesla na lavici u stolu, naklonila se k dceři a něco jí šeptala. Děda rozeznal vzlykavou modlitbu, v níž se mísil tón úlevy s tichým, vyrovnaným žalem.
  „Tady už nejsme nic platní,“ naklonila se k němu Alika, „ona bude vzhůru celou noc a bude hlídat. Když umře dítě a zvlášť v noci…“
  „Co?“
  „Je větší nebezpečí, že její duši ukradnou… Teď o tom nebudu mluvit, mohla bych to přivolat.“
  U dveří se ozval šramot a všichni živí sebou trhli. To ale jenom chlapec konečně dovlekl těžké vědro s vodou. Zůstal stát na prahu a nechápavě zíral na svou mrtvou sestru.
  „Počkej ještě chvilku venku, ano?“ Alika ho jemně ale neúprosně vystrčila za dveře, dotáhla vědro ke stolu a obrátila se na Viktora: „Prosím, vezmi ho k nám na statek, dnes může přespat tam. Paní proti tomu nebude nic namítat. Já ještě pomůžu… pomůžu udělat to, co je třeba.“
  Modlitby, omytí těla, hlídání duše mrtvé.
   Viktor se zachvěl. Všiml si, že po tváři matky už netečou slzy, vypadala teď smířená, spíš jakoby se jí skutečně ulevilo, že to všechno skončilo. Připravená nést dál nelehké břímě vlastního života.
  Napadlo ho, jak odlišná je smrt v jeho vlastním světě. Ve snaze zbavit se strachu z ní jsme ji udělali ještě tajemnější, neurčitější. Umírání v bílé samotě nemocnic a hospiců. Nikdo nehlídá odcházející duši. Nikdo už se nebojí temných běsů za okny.
  A když se nás smrt konečně dotkne, hroutíme se a nedokážeme to unést, jako každé setkání s iracionálním a neznámým.
  Přikývl, docela zbytečně. Alika předpokládala, že její přání a příkazy splní bez ptaní. Už se na něj nesoustředila, něco si šeptaly s Ilkou. Viktor pokrčil rameny. Chtěl ještě vyjádřit svou soustrast, nebo tak podobně, ale cítil, že není ta pravá chvíle. Vyšel do chladné noci.
  Chlapec tam stál, opíral se o zeď a drkotal zuby. Nebylo se čemu divit, při pohledu na jeho bosé nohy a řídkou látku košile, která představovala prakticky jediný kus oděvu, Viktora samotného mrazilo.
  „Pojď,“ řekl chlapci, „dneska prej budeš spát na statku.“
  Chlapec to přijal klidně, rozhodně nevypadal, že se ho to rozhodnutí dotklo. Klusal vedle Viktora celou cestu až do vesnice beze slova, tiše a poslušně jako ovčácký pes.

***

***

***

  Ještě za ranního šera s Viktorem zatřásly dvě něžné ruce. Okamžitě se probral a skoro vděčně se zahleděl do tváře Aliky. Zachránila ho před pokračováním dost ošklivé noční můry. Připomínala mu anděla, jak tak stála u jeho lůžka se svítilnou v ruce a vlasy kolem obličeje se jí zlatě leskly. V obličeji ale vůbec neměla andělsky vyrovnaný výraz, i když Viktorovi chvíli trvalo, než mu to došlo. Zlé sny nepouštějí své oběti ze svých spárů snadno a Viktor byl ještě napůl omámený.
  „Co…“ začal, ale Alika ho nenechala pokračovat.
  „Stalo se něco hrozně divného,“ zašeptala přiškrceným hlasem člověka, který ráno otevřel okno a zjistil, že hledí na cizí nebe a cizí stromy.
  „Kde… co… jak?“
  „Pojď se mnou, hned…“
  Hned to nešlo, Viktor se rozhodně hodlal obléci, než vyrazí kamkoli. Jeho spolunocležníci ještě spali, včerejší den měli všichni plné ruce práce a odpočinek se jim hodil. Viktor se oblékal sám, v mihotavém světle svíčky a připadal si jako v pokračování těžkého snu. Všechno bylo tak trochu neskutečné.
  Alika ho sotva nechala hodit na sebe kalhoty a košili a už ho táhla ven. Po zápraží, ke vratům, kde se k nim přidal Rik, a pak známou cestou od vrat ke Stráním.
  Viktora jalo zlé tušení. Nevěděl, co by se ještě mohlo stát špatného v Ilčině chalupě, nic horšího než smrt přece přijít nemůže.
  Řekl to nahlas a Alika k němu obrátila bledou a vážnou tvář.
  „Nic horšího, to máš pravdu,“ řekla. „Ale něco mnohem, mnohem podivnějšího.“
  „Jestli ta ženská špatně hlídala a nějakej démon si odnes duši tý malý, tak s tím asi nic neudělám,“ zabručel Viktor.
  „To se nestalo,“ Alika přidala do kroku a zdálo se, že jí na rozdíl od Viktora nedělá nejmenší problém jít svižným tempem a přitom mluvit. „Spíš naopak. Žádná duše nebyla ukradená.“
  „Teď ti nerozumím,“ supěl Viktor.
  Šplhali se do kopce k Ilčině chalupě. Žena stála přede dveřmi a vypadala vyděšeně. Viktora její výraz vyděsil taky. Měl matný pocit, že na strašlivé a záhadné události už je starý a že si jich hlavně v poslední době užil moc.
  „Co se, do háje, stalo?!“ zavrčel a chytil Aliku za rukáv, ještě než došli k chalupě. „Já už nemám nervy na nějaký příšerný překvápka, rozumíš?“
   Dívka ani nezastavila, prostě se mu vytrhla a stanula vedle Ilky. Obě se na Viktora dívaly, jakoby ho činily osobně zodpovědným za všechno, co se tu dělo, děje a dít bude.
  „Co se tu stalo?“ obrátil se na Ilku v naději, že bude trochu sdílnější.
  „Isa,“ zachraptěla žena a pak si skryla obličej v dlaních.
  Výborně, to mi moc pomohlo, utrousil Viktor v duchu. Opravdu mě uklidňuje, když vím, že jsou všichni vyděšení jen kvůli té malé holčičce, která včera v noci zemřela. Výborně, výborně a ještě jednou výborně…
  I když zatím stál venku, měl najednou pocit, že kolem sebe nemá žádný volný prostor.
  V postatě se klidně mohl otočit a odejít. Dobře ale věděl, že když to udělá, může si také rovnou sbalit svých pár švestek a jít. Alika se tvářila dost nesmlouvavě a asi by jí těžko vysvětloval, že ať se s malou Isou stalo cokoli, jeho dvě návštěvy na tom nemají žádnou vinu.
  Strčil do dveří a vešel.
  Isa seděla na stole, zabalená do bílého plátna, kývala nohama a usmívala se na něj.
  Nevypadala jako někdo, kdo byl ještě před několika hodinami mrtvý. Dokonce se zdálo, že i její choroba je pryč. Pleť měla čistou, jemnou a vyzařovalo z ní zvláštní, jemné světlo. A oči –
  Bože, ty oči!
  Viktor je nemohl nepoznat, naposledy se na něj dívaly v Lörinelé Fanil, i když tehdy nebyly tmavé, ale průzračně modré. Stále v nich ale zůstávala únava a hluboká, skrytá bolest. Isina ústa se usmívala, ale její oči byly staré, vážné a skoro strašidelné.
  „Sanvis?“ zašeptal Viktor. Rty ho brněly, těžce se mu dýchalo a před očima se mu míhaly bílé mžitky. „To jste vy?“
  Dívka lehce kývla a seskočila ze stolu. Přistoupila k Viktorovi, pohled jí zalétl za jeho záda – kontrolovala, zda jsou stále v místnosti sami.
  „Říkala jsem ti, že se vrátím, Viktore Jelínku. Že se vrátím a najdu si tě.“
  Viktor zacouval k lavici u zdi a ztěžka se posadil.
  „Já… nečekal jsem, že to bude takhle…“
  „Musela jsem si najít nějaké tělo,“ řekla dívka. Mluvila pomalu a soustředěně, jakoby si teprve zkoušela svůj jazyk a ústa. „Teď potřebuji tvoji pomoc. Musíme odtud odejít. Hned. Nebudou nás chtít pustit, ale to už je na tobě. V Anfském kraji jsou lidé velmi citliví na všechno, co zavání magií. Už od první Války Kouzelníků. A druhá tomu jen dodala. Budou zuřit. Viděl jsi, jak se dívala ta žena, Alika.“
  Isin pohled znovu zalétl ke dveřím. Hladké čelo se zachmuřilo a ona spěšně dodala: „Zatím to víte jen vy tři, matka, Alika a ty. Musíme pryč, než se to dozví půl vesnice.“
  Zmlkla právě ve chvíli, kdy se dveře znovu otevřely a Alika s Ilkou vstoupily dovnitř. Ilka jen pomalu a váhavě, jakoby stále nevěděla, zda to, co se kolem ní děje, je skutečné, Alika rázně, s rozhodností bojovnice.
  „Vidíš to?“ zeptala se Viktora a s netajeným odporem ukázala na Isu, která teď mírumilovně stála uprostřed místnosti s hlavou skloněnou a rukama volně svěšenýma podél těla. „Už jsi někdy byl svědkem něčeho takového? Je to přirozené, aby mrtví ožívali? A dokonce se uzdravovali?“
  „Totiž…“ začal Viktor. Isa po něm nenápadně blýskla okem. Zarazil se a pokusil se vytvořit na své tváři něco jako uklidňující úsměv. „Už jsem to několikrát zažil, u nás doma je to vlastně celkem běžná věc… No, stane se to jen někdy, v málo případech, ale… není to nic tak nepřirozeného, jak to vypadá… opravdu…“
  „Takže je to moje dcera?“ zašeptala Ilka a vystoupila ze stínu za Aličinými zády. „Je? Stejná, jako dřív, jen zdravá? Nevstoupil do ní žádný z varquah?“
  „Cože to?“
  Alika, která se stále víc chmuřila, se postavila před Viktora s rukama založenýma v bok. Přímo z ní sálal nesouhlas jako z otevřených kamen teplo.
  „Varquah,“ opakovala. „Bludná duše. Stvoření Tevolanansovo. Stejně jako silihkir. Ale varquah posedají jen mrtvá těla. A já ti nevěřím ani slovo z toho, co říkáš. Když už lžeš, pokus se to alespoň dělat přesvědčivě…“
  Viktor vstal a instinktivně se postavil mezi znovuvtělenou Sanvis a rozčílenou vesničanku.
   „Tak jo,“ zamával rukama, „jo, neviděl jsem to, ale vím tak trochu, o co tu jde. Hele, chápu, že se vám to nelíbí, ale mám takovej návrh: vezmu tu holku sebou a odejdeme odtud. Stačí, když o tom budete mlčet.“
  Na Ilku už toho zřejmě bylo moc. Posadila se na lavici, na místo, z nějž právě vstal Viktor, skryla si obličej v dlaních a roztřásla se jako v zimnici. Aliku Viktorovo přiznání naopak ještě víc rozohnilo. Píchla ho ukazovákem do prsou.
  „Je to nějaké proklaté kouzlo, že? Něco ještě horšího než varquah. Dej si pozor, cizinče, jestli jsi kouzelník, potom tu nejsi vítaný! A tohle stvoření-„
  Sáhla za Viktorova záda a vytáhla odtud křehkou dívku stejně lehce, jako kočka vybere ptáče z hnízda.
  „Tohle stvoření zůstane tady. Rada rozhodne, co s ní.“
  Ta proměna celkem vlídné venkovské dívky v rozlícenou fůrii Viktorovi připadala mnohem nepochopitelnější než jakékoli kouzlo. Začínal však pociťovat něco, co dlouho necítil. Hněv.
  „Tak podívej, holčičko,“ chytil Aliku za zápěstí, když do něj chtěla znovu strčit a naklonil se k ní. Oči se jí rozšířily zděšením, téměř z nich mohl číst, co si myslí.
  Je to kouzelník, u bohů, je to kouzelník a já ho rozzlobila…
   Proč bych tohohle omylu nemohl využít, napadlo ho.
  „Kdo jsem nebo nejsem, do toho nemáš co strkat nos. Nikmu jsem v týhle vesnici neublížil a ani ublížit nechci. Když mě tu nechcete, prosím, půjdu si po svých, ale tohle děcko beru s sebou. Isa umřela. Není tu a už nikdy nebude. Tohle je někdo, s kým mám co do činění jen já.“
  Přitáhl si dítě k sobě.
  „A pamatuj si, že ses za mě zaručila. Ty. Nikdo jinej. Bylo to od tebe šlechetný a nezneužil bych toho, kdybys mě právě nepřinutila.“
  Naklonil se k Alice ještě blíž.
  „Pokud jsem kouzelník, tak ty jsi moje neteř, nezapomeň.“
  „To bylo jen na oko a všichni to vědí,“ našla konečně Alika řeč, ale její vlastní obličej ji usvědčovala. Bála se. A hodně. „Ale když chceš, tak si tohle… posedlé děcko vezmi a odejděte.“
  „To už zní líp,“ usmál se Viktor. Srdce mu divoce bušilo a měl dojem, že sebou brzy sekne, ale stejně se cítil podivně dobře. Když se dotýkal Sanvis, vlévala se do něj čistá síla…
  „Moc věcí jsi u sebe neměl, když jsi k nám přišel,“ pokračovala Alika, stále tichým a mírně se chvějícím hlasem. „Takže můžeš odejít tak, jak jsi. Souhlasíš?“
  To se Viktorovi rozhodně nelíbilo, přestože jediné, co nechal na statku, byl plášť který dostal od elfů. Zlobilo ho Aličino jednání. Náhle, jen kvůli nějakému pitomému zázraku, co se tady odehrál a který nikomu neublížil, se stane vyvrhelem, kterým je nutno pohrdat.
  Nechtěl ale naléhat, věděl, že kdyby trval na tom, že se vrátí a svůj plášť si vezme, celou situaci by jen zhoršil.
  „Nic ti nedlužíme,“ pokračovala Alika, jako by mu četla myšlenky. „Spíš naopak. A taky ti neslibuju, že budu mlčet, kdyby se na tohle někdo ptal. Musím chránit sebe i ji.“ Kývla směrem k Ilce.
  „Jo, to chápu,“ přikývl Viktor.
  Malá, chladivá ručka si našla jeho dlaň a povzbudivě ji stiskla. Viktor zvedl hlavu a pohlédl k oknu. Svítalo. Rodil se nový den. Ideální čas pro začátek cesty.
  „Je mi líto, že se to všechno takhle podělalo,“ zašeptal.
  Při vzpomínce na svůj nedávný příchod a vlídný způsob, jakým byl přivítán, mu do očí vhrkly slzy. Měl pocit, že by se měl omluvit, nějak vysvětlit, proč se tohle všechno děje. Na druhou stranu se ale také cítil uražený.
  Protože tu před x lety měli válku, budou se do konce světa chovat jako burani?
  Otočil se zády k Alice, která stála uprostřed místnosti strnulá a očividně vší silou krotící vztek. Chystal se říci pár slov Ilce, ale ta ani nezvedla hlavu, schoulená na lavici a plná strachu a lítosti.
  Vyšel tedy v dusivém tichu na zápraží, do chladného rána. Holčička se držela oběma rukama jeho paže a Viktorovi přišlo nesmírně obtížné přemýšlet o ní jako o důstojné vílí královně. Přesto se o to pokusil.
  „Kam chcete jít,“ zeptal se tiše.
  „Na východ,“ prohlásila, také šeptem. Dětský hlas v kombinaci s vážným a sebevědomým tónem působil podivně. „Chci dojít do Nomituru.“
  „Pěšky? To nám bude trvat rok.“
  „Nestůj tedy a pojď.“
  Viktor spolkl námitky, pokrčil rameny a nechal se vést po cestičce vedoucí dolů ze Strání, přes vesnici a k nížinné krajině na východ od Smirné. Od země stoupala mlha a brzy oba dva skryla nežádoucím pohledům.
  Než mlha zřídla a vytratila se na šedé obloze nového pochmurného ne, ti dva už byli kus za vesnicí, na cestě, mířící přes nížiny na východ.
  Museli vypadat zvláštně, v čase, kdy se i pracovití vesničané teprve probouzí a kdy se do nicoty vytrácí poslední zbytky snů. Kráčeli pomalu, ale s tou zarputilou naléhavostí lidí, kteří před sebou mají dlouhou cestu.
  Starý muž a dívka, dva podivní poutníci.